28 Cdo 3373/2010
Datum rozhodnutí: 02.02.2011
Dotčené předpisy: § 261 odst. 1,5 obch. zák.




28 Cdo 3373/2010

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr.Jana Eliáše, Ph.D. a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně H. H., zastoupené JUDr. Zdeňkem Blažkem, advokátem se sídlem Vodičkova 41, Praha1, proti žalované ANDERSSON&GREY, s. r. o., se sídlem Kolínská 19/1666, zastoupené JUDr. Pavlem Čížkovským, advokátem se sídlem Václavské nám. 18, Praha 1, o zaplacení 201.530,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 9 C 168/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2010, č. j. 12 Co 473/2009-91 takto:


I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Obvodní soud pro Prahu 3 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23.6.2009, č.j. 9 C 168/2007-67 uložil žalované, aby žalobkyni zaplatila částku 173.986,40 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 5.7.2005 do zaplacení. Současně co do částky 27.445,60 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 5.7.2005 do zaplacení a úroku ve výši 8,5 % z částky 21.530,- Kč za den 4.7.2005 žalobu zamítl. Dále uložil žalované, aby žalobkyni zaplatila na náhradě nákladů řízení 37.982,- Kč.

Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalovaná je nájemcem nebytových prostor o výměře 333,95 m2 v Praze 6, Verdunská 23, a to na základě nájemní smlouvy uzavřené s Městskou částí Praha 6 dne 4.12.2001 na dobu od 1.1.2002 do 31.12.2016, přičemž nájemné bylo stanoveno ve výši 2.600,-. Kč za 1 m2 ročně. Žalovaná byla oprávněna přenechat pronajatý nebytový prostor nebo jeho část do podnájmu třetím osobám pouze s předchozím písemným souhlasem zástupce pronajímatele. Žalovaná uzavřela se žalobkyní smlouvu o podnájmu části nebytových prostor s počátkem vzniku nájmu dnem 23.9.2003 a to do 23.9.2008. Ve smlouvě bylo čisté nájemné stanoveno ve výši 16.500,- Kč a zálohy na služby ve výši 500,- Kč měsíčně. Souhlas pronajímatele s podnájmem, Městské části Praha 6, měla žalovaná udělen pouze pod podmínkou, že požadované nájemné nebude vyšší než 2.600,- Kč za 1 m2 ročně, což jí bylo sděleno faxem dne 11.9.2003 a poté písemně dne 15.9.2003.

Soud prvního stupně dospěl rovněž k závěru, že s odkazem na ustanovení § 6 zákona č. 116/1991 Sb. ve znění účinném do 18.10.2005 žalovaná pronajala žalobkyni nebytové prostory v rozporu s rozhodnutím vlastníka. S odkazem na ustanovení § 34 a § 39 obč. zák. soud prvního stupně následně uzavřel, že celá podnájemní smlouva uzavřená mezi účastnicemi je absolutně neplatná, neboť za situace, kdy žalovaná má sama nebytové prostory pronajaty od Městské části za částku 2.600,- Kč měsíčně, ujednání o nájemném ve výši 16.500,- Kč se příčí dobrým mravům.

Dále dovodil, že žalovaná se ve smyslu ustanovení § 451 odst. 1 obč. zák. bezdůvodně obohatila, a to tím tím, že jí dne 26.9.2003 žalobkyně zaplatila kauci ve výši 51.000,- Kč, a to na základě neplatné smlouvy. V tomto ohledu soud prvního stupně dospěl k závěru, že uvedený nárok nebyl promlčen ve čtyřleté promlčecí době ve smyslu ustanovení § 397 obchodního zákoníku s ohledem na skutečnost, že se jednalo o vztah mezi podnikateli, a proto žalované podle ustanovení § 456 obč. zák. vznikla povinnost vrátit tuto částku žalobkyni. Ohledně jednotlivých plateb žalobkyně soud prvního stupně vycházel z úvahy, že měsíční nájemné při nájmu ve výši 2.600,- Kč za l m2 ročně by činilo 216,66 Kč za 1 m2 měsíčně, přičemž za pronajatých 32,77 m2 by pak měsíční nájem činil 7.099,90 Kč. Rozdíl mezi žalovanou stanoveným nájemným ve výši 16.500,- Kč a nájemným určeným pronajímatelem tak činil 9.402,- Kč měsíčně. Žalobkyně tedy zaplatila za 16 měsíců navíc částku 150.432,- Kč.

Soud prvního stupně však vzal také v úvahu, že žalobkyně žalované nezaplatila za užívání nebytových prostor za březen, duben, květen a část června 2005, za které měla zaplatit žalované částku 27.445,60 Kč, a proto v této části nebyla žaloba podána důvodně.

K odvolání žalované, proti vyhovujícímu výroku, Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23.3.2010, č.j. 12 Co 473/2009 - 91 změnil rozsudek soudu prvního stupně. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, avšak odlišně je zhodnotil.

S poukazem na závěry judikatury Nejvyššího soudu, uvedené v jeho rozhodnutích ze dne 30.10.2003, sp.zn. 33 Odo 366/2003, ze dne 30.11.2004, sp.zn. 25 Cdo 264/2004, ze dne 2.3.2005, sp.zn.28 Cdo 224/2004 a ze dne 27.2.2007, sp.zn. 33 Odo 170/2005, podle nichž pro případ, že souhlas byl udělen poté, co došlo k sjednání smlouvy o podnájmu, nelze z ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 116/1991 Sb. dovodit důsledek neplatnosti smlouvy o podnájmu, respektive že nájemce je zásadně oprávněn dát pronajatou věc do podnájmu, a to bez výslovného souhlasu pronajímatele, přičemž jediným důsledkem porušení smluvní povinnosti ze strany nájemce je vznik práva pronajímatele od nájemní smlouvy odstoupit a v takovém případě by došlo i k zániku podnájemní smlouvy.

Odvolací soud neshledal přitom důvody neplatnosti podnájemní smlouvy uzavřené mezi účastnicemi dne 23.9.2003 tvrzené žalobkyní. V daném případě vycházel z úvahy, že žalobkyně uzavřela podnájemní smlouvu se žalovanou svobodně, a to za podmínek, které jí byly známy a se kterými souhlasila, přičemž ujednání o výši podnájemného nebylo v rozporu s dobrými mravy. Bylo tedy možné uzavřít, že ve vztahu mezi účastnicemi došlo k uzavření platného právního vztahu, na základě kterého žalobkyně užívala nebytové prostory, za které byla povinna zaplatit žalované každý měsíc stanovenou částku. V této souvislosti vzal odvolací soud také v úvahu, že v daném případě nedošlo ze strany Městské části Praha 6 jako pronajímatele nebytových prostor k odstoupení od nájemní smlouvy uzavřené se žalovanou dne 4.12.2001 a tedy ani k zániku podnájemní smlouvy uzavřené mezi účastnicemi. Z tohoto důvodu nebyla žaloba v části týkající se vydání bezdůvodného obohacení rovnajícího se přeplatku žalobkyně na nájemném důvodná.

Konečně přihlédl také k nesporné skutečnosti, že žalobkyně žalované nezaplatila žádnou částku za užívání nebytových prostor v období od 1.3.2005 do 26.6.2005, za které měla žalované zaplatit celkem 63.800,- Kč. Z tohoto důvodu nebyla žaloba důvodná ani v části, ve které se žalobkyně domáhala vrácení složené kauce ve výši 51.000,- Kč, neboť tato částka ve smyslu ustanovení čl. 10.1. smlouvy ze dne 23.9.2003 alespoň částečně pokryla dluh žalobkyně za výše uvedené období, a proto započtení žalované v této části bylo po právu.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včas dovolání, jehož přípustnost zdůvodnila okolností, že jde o měnící rozsudek odvolacího soudu. Namítala, že jde o rozhodnutí, které je v rozporu s dosavadní judikaturou a běžnými právními názory.

V tomto směru namítala, že právní úprava poměru nebytových prostor spadá do oblasti občanského zákoníku a nelze ji z ní vyjmout, i když jde o vztah založený mezi obchodníky. Opakovala námitky z dosavadního průběhu řízení, podle nichž se žalovaný na její úkor obohatil. Připomněla, že časově nejdříve byl udělen souhlas s podnájmem ze strany Městské části Praha 6, a to s podmínkou limitovaného nájmu, o této okolnosti žalobkyně předem nevěděla, jinak by smlouvu o podnájmu nepodepsala. Byla takto uvedena v omyl, což je okolnost, která musí jít k tíži toho, kdo ji v omyl uvedl. Za nepřípustnou považovala okolnost, že odvolací soud započetl výši kauce na dlužné nájemné, ač žalovaný námitku započtení nenamítl.

Konečně tvrdila, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s ustanovením § 49 obč. zák., ježto smlouva byla uzavřena v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. S odkazem na skutečnost, že v případě sjednání smlouvy o užívání nebytových prostor přímo s Městskou částí Praha 6 by platila nájemné v mnohem nižší částce a dovozovala, že rozsudek odvolacího soudu legalizuje nemravný příjem docílený žalovanou, která jí podstatné údaje o limitující částce podnájmu zamlčela. Navrhla proto zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání s tím, že nájemní smlouva netrpí vadami ani po obsahové ani po formální stránce. Souhlas pronajímatele o udělení možnosti předat nebytové prostory do podnájmu, byl udělen ještě před uzavřením smlouvy. Tato okolnost byla žalobkyni známa, jak plyne z dokladu (faxové zprávy) předloženého samotnou žalobkyní, který byl odeslán před uzavřením podnájemní smlouvy. Protože pronajímatel (Městská část Praha 6) od nájemní smlouvy neodstoupil, nemohlo tak dojít ani k zániku podnájemní smlouvy.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) postupoval v dovolacím řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.7.2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30.6.2009 ( srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o.s.ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání přípustné (§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.) shledal, že dovolání je přípustné, avšak není opodstatněné.

Dovolací soud nemá důvodů odchýlit se od závěrů odvolacího soudu, které jsou srozumitelné, přehledné a logicky skloubené. Skutková zjištění v něm uvedená přebírají zjištění učiněná již ve stadiu prvostupňového řízení. Dovolací soud je ostatně přezkumnou instancí, z jejíž pravomoci se vymyká možnost opakovat důkazy, které v řízení byly již provedeny. Dokonce námitka dovolatelky o nevědomosti o skutečnosti, plynoucí z vyjádření pronajímatele a limitující výši úplaty při podnájemní smlouvě, se jeví jako nedůvodná už vzhledem k obsahu spisu. Polemika dovolatelky se tak soustřeďuje do otázek právního hodnocení, s nimiž se dovolací soud nemůže ztotožnit.

Předně pokud jde o vztah z (pod)nájemního vztahu uzavřený mezi subjekty obchodního práva, uplatní se zde režim obchodního zákoníku, bez ohledu na to, že úprava nájmu nebytových prostor je obsažena v zákonu č. 116/1990 Sb., jež je integrální součástí občanského zákoníku. Připomíná se, že podle ustanovení § 261 odst.1 obchodního zákoníku a rovněž tak podle ustanovení § 261 odst. 5 obchodního zákoníku obecně platí, že rozhodujícím kriteriem je povaha účastníků. Aplikováno na posuzovanou věc, obě strany sporu vystupovaly jako podnikatelé ve smyslu § 1 odst. 1 obchodního zákoníku, což vylučuje aplikaci občanského zákoníku.

Rovněž závěr odvolacího soudu o platném uzavření podnájemní smlouvy odpovídá stavu zjištěnému v řízení a odvolacím soudem citovaným zákonným předpisům. K zániku této smlouvy pak nedošlo (což je okolnost mezi účastníky nesporná) ani konáním pronajímatele (Městské části Praha 6). Nájemní vztah tak za období vymezené soudy obou stupňů trval s důsledky existence povinnosti žalobkyně hradit sjednanou částku podnájmu.

Odvolacímu soudu nelze vytknout postup při zohlednění započtení částky kauce ve výši 51.000,- Kč, ježto jde o důsledek plynoucí z platné smlouvy, takže samostatného dispozičního procesního úkonu žalované v řízení, v němž navrhovala zamítnutí žaloby zcela, nebylo zapotřebí.

K námitce o existenci rozporu se zásadami poctivého obchodního styku lze jen dodat, že za shora uvedeného skutkového stavu bylo věcí pečlivosti a předvídavosti obou účastníků, tedy i žalobkyně, zda vůbec a v jaké podobě podnájemní smlouvu uzavře. Jde o důsledek zásad smluvní autonomie, která platí i pro daný případ. Dodatečná změna názoru na výhodnost či nevýhodnost uzavřeného právního úkonu tak nemůže mít vliv na posuzování jednou uzavřené smlouvy.

Z toho, co bylo dosud uvedeno dospěl Nejvyšší soud k závěru, že rozhodnutí o odvolání je třeba považovat za správné. Dovolání bylo proto podle § 243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř. zamítnuto.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 1 o.s.ř. za použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. Dovolatelka sice neměla se svým dovoláním úspěch, vyjádření žalované k podanému dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 až 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., neboť kopíruje pouze dosavadní stanoviska žalované uplatněná v průběhu řízení.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 2. února 2011

JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu