28 Cdo 3371/2011
Datum rozhodnutí: 02.10.2012
Dotčené předpisy: § 107a o. s. ř., § 524 o. s. ř., § 526 o. s. ř., § 239 odst. 2 písm. b) o. s. ř.




28 Cdo 3371/2011

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobkyně AB - CREDIT, a. s. , IČ 40522610, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1658, zastoupené JUDr. Milošem Frofousem, advokátem se sídlem v Praze 1, V Jámě 1, proti žalované České republice - Ministerstvu financí, IČ 00006947, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rabínovo nábřeží 42, o zaplacení částky 4.413.759.119,12 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 82/2010, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2011, č. j. 14 Co 151/2011-74, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 201, č.j. 14 Co 151/2011-74 , se zrušuje v části, jíž bylo změněno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 2. 2011, č.j. 19 C 82/2010-24 tak, že se zamítá návrh žalobkyně na vstup společnosti N. L. do řízení na místo žalobkyně v části žaloby o zaplacení pohledávky označené v žalobě číslem smlouvy.
Věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
V řízení o žalobě žalobkyně o zaplacení částky 4.413.759.119,12 Kč s příslušenstvím, rozhodl Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 18. 2. 2011, č. j. 19 C 82/2010-24 tak, že připustil, aby na místo žalobkyně vstoupila do řízení společnost N. L., se sídlem N. Věc posoudil podle ustanovení § 107a o. s. ř.
Vyšel ze zjištění, že žalobkyně dne 15. 6. 2010 oznámila soudu , že mezi ní a společností N. L. byla s účinností ke dni 14. 6. 2010 postoupena pohledávka, která je předmětem tohoto řízení . Žalobkyně proto navrhla, aby na její místo do řízení vstoupil nový subjekt, který se vstupem do řízení souhlasil. Žalobkyně současně doložila, že došlo k uzavření smlouvy o postoupení pohledávky. Soud prvního stupně proto uzavřel, že návrhu je třeba vyhovět.
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací shora uvedeným usnesením změnil usnesení soudu prvního stupně ohledně části žaloby o zaplacení pohledávky označené v žalobě číslem smlouvy tak, že zamítl návrh žalobkyně na vstup společnosti N. L. do řízení na místo žalobkyně, jinak potvrdil usnesení soudu prvního stupně ohledně části žaloby o zaplacení pohledávek označených v žalobě čísly smluv.
Podle odvolacího soudu pro rozhodnutí o procesním nástupnictví podle § 107a o. s. ř. musí být předložena smlouva o postoupení pohledávek a k prokázání tvrzené skutečnosti nespostačuje oznámení o postoupení pohledávk y. Dovodil, že smlouva o postoupení pohledávek ve smyslu § 524 o. z. je právě tou právní skutečností, se kterou právní předpis spojuje převod práva a na základě smlouvy o postoupení pohledávky dochází ke změně v osobě věřitele, kdy do právního vztahu mezi věřitelem a dlužníkem nastoupí místo původního věřitele nový věřitel, který má pak právo na plnění od dlužníka. Zaujal názor, že rozhodnou skutečností ve smyslu § 107a o. s. ř. tedy není následné oznámení o postoupení pohledávky dlužníkovi podle § 526 o. s. ř. Odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 1328/2007 považoval v dané věci za nepřípadný. Zaujal názor, že pokud soud prvního stupně měl k dispozici pouze oznámení o postoupení pohledávek, nemohl mít za prokázané rozhodné skutečnosti tak, aby mohl rozhodnout o procesním nástupnictví podle § 107a o. s. ř.
Po doplnění dokazování ze smlouvy uzavřené dne 14. 6. 2010 mezi postupitelem A. C. a. s. a postupníkem N. L. odvolací soud zjistil, že postupitel postoupil postupníkovi pohledávky identifikované v příloze č. 1. Podle uvedené přílohy se jedná o pohledávky na základě smluv o postoupení z Č. k. a., konkrétně na základě smlouvy označené ze dne 5. 8. 2003 pohledávka ve výši 1.695,983.625,61 Kč, dále ze dne 5. 8. 2003 pohledávka ve výši 504,832.606,14 Kč ze dne 5. 8. 2003 pohledávka ve výši 65,394.331,59 Kč. Odvolací soud zjistil, že podle žaloby je předmětem řízení pohledávka I. odpovídající ke dni 1. 4. 1995 výši 1.298,301.705,09 Kč (z toho jistina 825,478.000 Kč), která byla postoupena na žalobkyni na základě smlouvy ze dne 5. 8. 2003, č. , pohledávka II. ve výši jistiny 185,717.866.24 Kč postoupená podle smlouvy z téhož dne č. a pohledávka III. ve výši jistiny 25,983.280,69 Kč postoupená podle smlouvy č. z téhož dne. Odvolací soud dovodil, že předložením smlouvy o postoupení pohledávek žalobkyně prokázala, že nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují přechod nebo převod práva na jiného a že tato právní skutečnost nastala až po zahájení řízení. Pokud jde o další podmínku, že tato právní skutečnost se týká práva nebo povinnosti dosavadního účastníka řízení, odvolací soud dospěl k závěru, že předložená smlouva se týká pouze pohledávek označených v žalobě II. a III., nikoli však pohledávky označené jako I. číslo smlouvy, na základě které byla pohledávka postoupena na žalobkyni se neshoduje s číslem smlouvy uváděným ve smlouvě ze dne 14. 6. 2010 (ve smlouvě , v žalobě) . Uzavřel, že rozhodnutí soudu prvního stupně není ohledně pohledávky I. správné, proto usnesení ohledně procesního nástupnictví týkajícího se pohledávky I. změnil tak, že žalobu v této části zamítl.
Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu (do měnící části výroku odvolacího soudu) podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 239 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatelka uplatnila dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) , b) o. s. ř. Navíc zdůraznila, že skutkové závěry odvolacího soudu, na kterém je rozhodnutí založeno, jsou v rozporu s provedeným dokazováním, následkem čehož došlo k porušení práva žalobkyně na spravedlivý proces.
Podle dovolatelky odvolací soud nesprávně vycházel ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 14. 6. 2010, ačkoli jedinou v řízení relevantní skutečností, se kterou právo spojuje přechod předmětu řízení na společnost N. L., je oznámení o postoupení pohledávky. Vytýkala odvolacímu soudu, že mylně vyložil závěry uvedené v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1328/2007. Tyto závěry rovněž potvrdil Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 2276/08. Dovolatelka tvrdila, že odvolací soud fakticky ve svém rozhodnutí posuzoval, zda pohledávka přešla z žalobkyně na společnost N. L., přičemž takové úvahy jsou vyhrazeny meritornímu rozhodování a nemají místo při rozhodování o postupu podle § 107a o. s. ř.
Namítala, že odvolací soud se opomněl zabývat výkladem smlouvy , ačkoli skutečná vůle stran je zřejmá i v kontextu s ostatními důkazy. Podle dovolatelky odvolací soud považoval za rozhodné, zda po zahájení řízení nastala právní skutečnost, se kterou právní předpisy spojují přechod nebo převod práva, o které v řízení jde, kterou nemůže být oznámení o postoupení pohledávky. Odvolací soud nesprávně dovodil, že v případě uplatňování nároku z postoupené pohledávky postupem podle § 107a o. s. ř. existuje odlišný standart prokazování, než v případě, kdy k postoupení pohledávky dojde mimo rámec soudního řízení. Konstatovala, že v dané věci došlo k neúměrnému prosazování procesního práva bez ohledu na okruh práv a povinností účastníků hmotněprávních vztahů tím, že odvolacímu soudu byla dána možnost nejen se dožadovat prokázání smlouvy o postoupení pohledávky, ale dokonce i podmiňovat soudní ochranu práv postupníka předložením této smlouvy. Dovolatelka namítala, že pokud si soud vynucuje předložení takové smlouvy v rámci rozhodování o postupu podle § 107a o. s. ř., fakticky tím dlužníkovi poskytuje právo, které je mu podle hmotněprávní úpravy výslovně upřeno. Podle dovolatelky odvolací soud vycházel z nesprávného závěru, že procesní nástupnictví je třeba doložit výhradně smlouvou o postoupení pohledávky, ačkoli mu byla prokázána řádná notifikace, proto jeho rozhodnutí je třeba považovat nesprávné. Dále vytýkala odvolacímu soudu, že pokud založil své rozhodnutí na posouzení otázky, která do okruhu rozhodování o postupu podle § 107a o. s. ř. nepatří, je jeho rozhodnutí nesprávné. Poukazovala na skutečnost, že odvolací soud založil své rozhodnutí m. j. na tom, že došlo k postoupení pohledávky na základě Smlouvy uzavřené mezi Českou konsolidační agenturou a žalobkyní ze dne 5. 8. 2008 a je hodnota postupované pohledávky je 1.695.983.625,61 Kč. Dovolatelka byla toho názoru, že ze žaloby vyplývá, že předmětem řízení je pohledávka postoupená dříve smlouvou č. ze dne 5. 8. 2008 vyčíslená ke dni 1. 4. 1995 částkou 1.298.301.705,09 Kč, z toho 825.478.000 Kč jistina (označená v žalobě jako ,,Pohledávka I. ). Odvolací soud nesprávně dovodil, že předložená smlouva se ,,Pohledávky I. nedotýká s ohledem na neshodující se číslo postupní smlouvy s Českou konsolidační agenturou, přitom tato neshodnost spočívá v záměně číslice ,,1 uvedené v žalobě za číslici ,,4 uvedené v úředně ověřeném překladu přílohy č. 1 smlouvy, jejichž grafická podoba je v případě menšího písma snadno zaměnitelná, je chybou v psaní . Podle dovolatelky by to soud zjistil, pokud by porovnal přílohu č. 1 úředně ověřeného překladu s opisem anglického textu. Též uvedla, že chyba v psaní byla zřejmá i v kontextu s ostatními listinami, na které byl odkaz v žalobě a obsaženými v soudním spise.
V dovolání zdůraznila, že nepochybnou vůlí smluvních stran podle § 35 odst. 2 a 3, § 37 odst. 3 o. z. bylo smlouvou postoupit pohledávku, která je předmětem řízení. Formalistickým přístupem odvolacího soudu bylo řízení zatíženo vadou, pro kterou musí být usnesení odvolacího soudu zrušeno. Podle dovolatelky rovněž nelze opomenout zásah do autonomní sféry účastníků řízení podle judikatury Ústavního soudu. Odkazovala na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 183/03 a další rozhodnutí uvedená v dovolání s tím, že sama skutečnost, že obecný soud se nevypořádal s námitkou účastníka řízení, která má současně vztah k projednávané věci, zásadně zakládá protiústavnost dotyčného rozhodnutí. Obdobné závěry lze vztáhnout i na odůvodnění nesrozumitelné pro paušálnost úvah soudu, ze kterého nelze nijak dovodit, jakými konkrétními úvahami se soud řídil. Dovolatelka v závěru vyslovila, že způsob odůvodnění, obsahující logické mezery, které jsou nahrazovány pouze autoritativními prohlášeními soudu, obsahuje zcela jednoznačně výrazné prvky svévole, které nejsou akceptovatelné. Je tedy nutné, aby bylo napadené usnesení pro vadu řízení zrušeno. Navrhla proto zrušení usnesení odvolacího soudu v rozsahu, kterým došlo ke změně usnesení soudu prvního stupně.
Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním bylo napadeno usnesení odvolacího soudu, které byl vydáno po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Zjistil, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu v rozsahu, kterým došlo ke změně usnesení soudu prvního stupně bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o usnesení, proti němuž je dovolání přípustné podle § 239 odst. 2 písm. b) o. s. ř. a současně důvodné.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto v hranicích otázek vymezených dovoláním zabýval tím, zda je dány důvody uplatněné v dovolání.
Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. míří na existenci jiných vad řízení, než jsou uvedeny v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu.
Nesprávné právní posouzení věci spočívá buď v tom, že soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si aplikovaný právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, text na str. 13/45). Právním předpisem (právem) jsou zde především normy práva hmotného, v případech, kde se věci (předmětu řízení) týkají i procesně právní předpisy, je třeba správně aplikovat rovněž tyto právní normy.
Odvolací soud v této věci aplikoval správně zejména ustanovení § 107a ost. 1 o.s.ř., které se věci týká a na které účastníci řízení rovněž poukazovali. Zbývá posoudit, zda jej rovněž náležitým způsobem v dané věci vyložil. S odvolacím soudem je nutno souhlasit v tom, že žalobkyní uváděný odkaz na závěry rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1328/2007 ze dne í. 12. 2009, je nepřípadný. Uvedené rozhodnutí i podle dovolacího soudu řeší otázky hmotněprávní, vážící se ke vztahu původního věřitele, dlužníka a postupníka v důsledku smlouvy o postoupení pohledávky podle § 524 o.z. Pokud však jde o výklad zaujatý odvolacím soudem ve vztahu k jím použitého ustanovení § 107a) o.s.ř. nemohl dovolací soud jeho závěrům spolehlivě přisvědčit.
Podle ustanovení § 107a o. s. ř. má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost , s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v § 107 (odstavec 1). Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže , že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje (odstavec 2 věta první).
Již v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 31/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr (od něhož nemá důvodu se odchýlit ani v této věci a na nějž v podrobnostech odkazuje), že při rozhodování o návrhu žalobce, aby nabyvatel práva vstoupil do řízení na jeho místo (§ 107a o. s. ř .), soud ve vztahu k žalobcem označené právní skutečnosti zkoumá, zda jde o takovou právní skutečnost, s níž právní předpisy obecně vzato spojují převod nebo přechod práva, zda označená právní skutečnost opravdu nastala a zda je způsobilá mít za následek převod nebo přechod práva . Otázkou, zda je žalobce skutečně nositelem jím tvrzeného práva, popřípadě zda podle označené právní skutečnosti toto právo bylo převedeno (či přešlo) na jiného, se přitom nezabývá, neboť tato otázka nemá význam při zkoumání procesního nástupnictví podle ustanovení § 107a o. s. ř., nýbrž spadá již do posouzení věci samé (je jeho součástí) . K tomuto závěru se Nejvyšší soud přihlásil rovněž v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 37/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž vyložil, že právní skutečností, se kterou právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení ve smyslu § 107a o. s. ř., je i smlouva o postoupení pohledávky podle ustanovení § 524 a násl. o. z. V intencích těchto závěrů Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dovozuje, že při zkoumání předpokladů pro vydání rozhodnutí o procesním nástupnictví podle ustanovení § 107a o. s. ř. nelze zkoumat platnost smlouvy o postoupení (srov. např. usnesení ze dne 27. října 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, in www.nsoud.cz) .
S přihlédnutím k shora uvedeným závěrům rozhodovací praxe dovolacího soudu je zřejmé, že v řízení podle § 107a odst. 1 o.s.ř. je třeba za právně významné považovat nikoliv pouze oznámení o postoupení pohledávky, ale rovněž doložení oné právní skutečnosti, z níž původní žalobce dovozuje právní nástupnictví postupníka. Rozsah dokazování právního důvodu, z něhož žalobkyně důvod k procesnímu nástupnictví dovozuje, však nezahrnuje ještě zkoumání platnosti smlouvy o postoupení pohledávky, respektive bezchybného uvedení předmět, k němuž se smlouva o postoupení pohledávky upíná. Lze přisvědčit argumentaci dovolatelky, že v tomto rozsahu jde o povinnost soudu při projednání věci samé, tedy o to stadium řízení, v němž je již vyřešena otázka právního nástupnictví žalobce ve sporu. Rozdílnost přístupu k posouzení této otázky se naznačuje v projednávané věci tím spíše, že právě otázka platnosti předložené smlouvy o postoupení pohledávky z hlediska posouzení věci odvolacím soudem a dovolacích námitek dovolatelky, nabízí i odlišnou možnost posouzení platnosti tohoto úkonu (srov. tvrzení o určujícím významu skutečného projevu účastníků, směřujícího ke konkrétní částce postoupení pohledávky označené jako I. A možné /zatím tvrzené/ chybě v psaní), která by která by nezůstala bez vlivu na závěr, zatím vyslovený odvolacím soudem, o neplatnosti smlouvy. Bez prejudice pro takové (pozdější) náležité zjištění cestou dokazování uzavírá dovolací soud, že pro úvahu o správnosti závěrů odvolacího soudu v otázce připuštění právního nástupnictví žalobkyně je postačující návrh žalobkyně na připuštění právního nástupnictví doloženého smlouvou o poskytnutí pohledávky a doprovázenou souhlasem nového subjektu se vstupem do řízení. Odlišnému právnímu posouzení odvolacím soudem tak nemohl dovolací soud spolehlivě přisvědčit.
Pouze pro úplnost dovolací soud ještě připomíná, že v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 25 Cdo 210/2012, byl vyjádřen závěr,podle něhož právní skutečností, jež má za následek změnu v osobě věřitele, je smlouva o postoupení pohledávky . Nebylo-li proto v této smlouvě dohodnuto jinak, dochází ke změně osoby věřitele již uzavřením smlouvy, bez ohledu na to, zda postupitel postoupení pohledávky dlužníkovi oznámil, popř. postupník postoupení pohledávky dlužníkovi prokázal (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2007, sp. zn. 29 Odo 360/2005, či rozhodnutí uveřejněné pod číslem 61/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Notifikace, popř. průkaz postoupení pohledávky není předpokladem účinnosti smlouvy o postoupení, resp. její perfekce. Nedostatek notifikace, popř. průkazu postoupení pohledávky má pouze ten důsledek, že dlužník může přivodit zánik svého závazku vůči dosavadnímu věřiteli a že postupníkovi povinen plnit není (srov. shodně např. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2011, sp. zn. 23 Cdo 3019/2009, in www.nsoud.cz ). V poměrech souzené věci z toho plyne, že pro potřeby posouzení důvodnosti návrhu podle ustanovení § 107a odst. 1 o. s. ř. byl právně významný toliko předmět smlouvy o postoupení, nikoliv obsah notifikace . Ač jde (jak na to upozornil odvolací soud ve svém dovoláním napadeném rozhodnutí) o řešení otázky hmotněprávní, a to v poměrech dlužníka a původního věřitele (postupitele), jsou jeho závěry použitelné v tom směru, že nelze přisvědčit argumentaci dovolatelky upínající povinnost soudu připustit právní nástupnictví na pouhé oznámení o postoupení pohledávky.
V důsledku odlišného posouzení rozhodující otázky předložené dovolacímu přezkumu, jak byla prvně uvedena, však dovolací soud shledal dovolání důvodným, takže podle ustanovení § 243b odst. 2 věty druhé o.s.ř. přistoupil k zrušení usnesení odvolacího soudu v rozsahu, jímž byl napaden podaným dovoláním, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V dalším řízení je soud odvolací vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 226 odst. 1 o.s.ř., § 243c odst. 1 o.s.ř.)
Výrok o nákladech dovolacího řízení odpadá, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 2. října 2012
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu