28 Cdo 3365/2015
Datum rozhodnutí: 26.01.2016
Dotčené předpisy: § 451 odst. 2 obč. zák., § 680 odst. 1 obč. zák., § 237 o. s. ř.



28 Cdo 3365/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně M. Č. , zastoupené JUDr. Rudolfem Vaňkem, advokátem se sídlem v Liberci III, Měsíčná 256/2, proti žalovanému M. F. , zastoupenému JUDr. Josefem Svobodou, advokátem se sídlem v Praze 7, Argentinská 38, o zaplacení 275.933 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 15 C 115/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 23. září 2014, č. j. 29 Co 223/2014-203, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.761,20 Kč k rukám advokáta JUDr. Josefa Svobody do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:
Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 4. 2. 2014, č. j. 15 C 115/2012-175, ve znění opravného usnesení ze dne 20. 2. 2014, č. j. 15 C 115/2012-180, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 1.197 Kč s příslušenstvím (výrok I.), co do částky 275.933 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Žalobkyně se po žalovaném domáhala uhrazení celkové částky 277.130 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ), tvrdíc, že žalovaný v jí vlastněné nemovitosti užíval kromě bytové jednotky v prvním patře, již měl řádně pronajatou, též prostory v přízemí, k čemuž mu žádný právní důvod oprávnění nezakládal. Soud však na základě provedeného dokazování dovodil, že předmětné prostory byly součástí či příslušenstvím bytu v prvním poschodí, právním důvodem jejich užívání žalovaným tak byla nájemní smlouva, v souladu s níž obýval zmíněný byt. Částečné vyhovění žalobě bylo opodstatněno tím, že výše regulovaného nájemného, které žalovaný žalobkyni platil, vycházela z nesprávně stanovené výměry pronajímaných prostor, žalobkyni proto vznikl nárok na doplacení částky odpovídající rozdílu mezi správně vyčísleným nájemným a nájemným skutečně hrazeným. Ve zbytku musela být žaloba zamítnuta.

Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 23. 9. 2014, č. j. 29 Co 223/2014-203, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III., napadených odvoláním žalobkyně, potvrdil s tím, že ve výroku I. zůstává dané rozhodnutí nedotčeno (výrok I.), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud označil za nepochybné, že předmětné prostory nebyly nikdy kolaudovány a určeny k samostatnému užívání, nýbrž sloužily jako vedlejší prostory bytové jednotky v prvním poschodí. Předchozí pronajímatel ostatně se žalovaným uzavřel dohodu, kterou mu výslovně umožnil užívat tyto prostory coby příslušenství pronajaté bytové jednotky, a to bez navýšení nájemného. Jelikož žalobkyně v souladu s § 680 odst. 2 obč. zák. vstoupila při nabytí vlastnického práva k nemovitosti do práv a povinností dřívějšího pronajímatele, nemůže být její nárok na vydání bezdůvodného obohacení po právu. Prvoinstanční rozhodnutí tudíž krajský soud shledal v odvoláním dotčených výrocích věcně správným.

Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jež pokládá za přípustné, neboť se odvolací soud při řešení otázky hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Dovolatelka nejprve podrobně zrekapitulovala obsah rozhodnutí soudů nižších stupňů a následně odvolacímu soudu vytkla, že se nezabýval její námitkou týkající se diskrepance mezi skutečnou výměrou předmětných prostor a jejich plochou dle evidenčního listu, respektive že nevěnoval pozornost poukazu na skutečnost, že ve zmiňovaných místnostech žalovaný provedl stavební úpravy, kterými byl změněn jejich charakter. Krajský soud též ponechal bez povšimnutí, že se okresní soud dostatečně nevypořádal se všemi tvrzeními a provedenými důkazy. Napadené rozhodnutí pokládá dovolatelka za rozporné s rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 1998/2007 a sp. zn. 26 Cdo 1766/2006, z nichž vyplývá, že je-li předmětem nájmu určitý prostor (část stavby), je nutno za jeho zničení ve smyslu § 680 odst. 1 obč. zák. pokládat i takovou úpravu příslušné stavby, že se v ní uvedený prostor již nadále fakticky nenachází. Dovolatelka rovněž odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 36/2006, v němž bylo vyloženo, za jakých podmínek nemají skutková zjištění oporu v provedeném dokazování, a namítá, že se odvolací soud dopustil pochybení při hodnocení důkazů.

Své úvahy žalobkyně završila návrhem, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ústí nad Labem pobočce v Liberci k dalšímu řízení.

K dovolání se vyjádřil žalovaný, jenž akcentoval, že v řízení vyvrátil tvrzení žalobkyně, že prostory v přízemí nemovitosti představovaly samostatný byt, popřel, že by v daných místnostech po dobu jejich užívání prováděl jakékoli stavební úpravy, a Nejvyššímu soudu navrhl, aby dovolání žalobkyně odmítl.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání žalobkyně však přípustným není.

Nejvyšší soud musí na prvním místě zdůraznit, že podle současné právní úpravy nelze skutková zjištění soudů nižších stupňů ani jimi provedené hodnocení důkazů úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. 33 Cdo 5179/2014, a ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 419/2015). Rovněž vady řízení již podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 nepředstavují samostatný dovolací důvod (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 33 Cdo 4215/2014), a není-li námitka jejich existence v dovolání provázána s náležitě vymezenou otázkou výkladu procesního práva, nemůže založit přípustnost tohoto opravného prostředku v souladu s § 237 o. s. ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1950/2014, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 10. 2014, sp. zn. III. ÚS 2617/14, bod 8). Na přípustnost dovolání žalobkyně tak nelze usuzovat z jejího tvrzení, že se krajský soud důsledně nevypořádal s jí nastíněnou odvolací argumentací, poněvadž tím je poukazováno na konkrétní procesní vadu, nikoli na kvalifikovanou otázku výkladu procesního práva (obdobně viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2971/2014, ze dne 5. 2. 2015, sp. zn. 26 Cdo 5115/2014, či ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 907/2014). Naznačuje-li dále dovolatelka, že skutková zjištění soudů nižších stupňů postrádají oporu v provedeném dokazování, jsou i tyto její úvahy z hlediska aktuální právní úpravy řízení o dovolání bezpředmětnými (v žalobkyní citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 33 Odo 36/2006, byl podán výklad dovolacího důvodu zakotveného v § 241a odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2012).

Dovolatelka rovněž odkázala na judikáty Nejvyššího soudu, z nichž plyne, že je-li předmětem nájmu, respektive právního vztahu obdobného, určitý prostor (část stavby), je třeba za jeho zničení ve smyslu § 680 odst. 1 obč. zák. považovat nejen fyzický zánik stavby, v níž je situován, ale též takovou stavební úpravu dané budovy, po jejímž provedení se v objektu onen prostor již nadále fakticky nenachází (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2005, sp. zn. 26 Cdo 2669/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2008, sp. zn. 26 Cdo 1998/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2009, sp. zn. 26 Cdo 5425/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. 26 Cdo 156/2013). Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež coby korektní vzal za svá i soud odvolací a jež dovolacímu přezkumu podrobit nelze, nicméně nevyplývá, že by od okamžiku, kdy se žalovaný stal nájemcem sporných prostor, došlo v příslušné části budovy ke stavebním úpravám, jež by byly natolik extenzivními, aby umožňovaly hovořit o zániku původního předmětu nájmu. Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že sporný civilní proces je ovládán zásadou projednací, v souladu s níž je tvrzení právně významných skutečností a navrhování odpovídajících důkazů zásadně věcí účastníků (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 1998, sp. zn. 26 Cdo 1061/98, ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. 28 Cdo 705/2004, a ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4545/2010). V kontextu posuzované kauzy přitom nelze pominout, že sporadické poukazy na údajnou přestavbu zmiňovaných prostor, jež žalobkyně v průběhu řízení před nalézacím i odvolacím soudem učinila, měly naprosto povšechný, potažmo nespecifický charakter, přičemž v jejích podáních hrály toliko okrajovou roli. Pakliže dovolatelka do řízení nevnesla jednoznačná tvrzení ohledně rozsahu a významu údajných stavebních úprav místností v přízemí její nemovitosti, a svou procesní aktivitou tudíž nezacílila úvahy soudů nižších stupňů na otázku, jaký mohly mít tyto stavební zásahy vliv na existenci nájemního práva žalovaného, je jen sotva možné soudům vyčítat, že se danou problematikou z vlastní iniciativy detailně nezabývaly.

Jelikož se žalobkyni nepodařilo předestřít žádnou otázku ve smyslu § 237 o. s. ř., nezbylo Nejvyššímu soudu než její dovolání odmítnout pro nepřípustnost (§ 243c odst. 1, věta první, o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle § 8 odst. 1 a § 7 bodu 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 9.420 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalovaný právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 11.761,20 Kč.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. ledna 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu