28 Cdo 3362/2009
Datum rozhodnutí: 16.09.2009
Dotčené předpisy:





28 Cdo 3362/2009


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Josefa Rakovského a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobce P. f. ČR, zastoupeného advokátem, proti žalované Ing. M. N., zastoupené advokátkou, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 4 C 360/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4.5.2009, č.j. 15 Co 154/2009-212, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci k rukám jeho zástupce, advokáta


na nákladech dovolacího řízení částku 6.307,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud Plzeň-sever rozsudkem ze dne 19. ledna 2009, č.j. 4 C 360/2005-181, určil, že Česká republika je vlastníkem a žalobce P. f. ČR správcem pozemkových parcel č. 828/11, 828/8 a 829/1 v katastrálním území K. u P. (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Vycházel ze zjištění, že žalované vznikl nárok na převod jiných (náhradních) pozemků podle § 11 odst. 2 zák. o vlastnických vztazích k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen zákon o půdě ); nárok získala smlouvou o postoupení pohledávek, uzavřené s původní oprávněnou osobou dne 19.5.2005. K uspokojení nároku uzavřel žalovaný s žalobkyní dne 20.6.2005 smlouvu o převodu označených pozemků, v tzv. zvláštním režimu, na základě postupu dříve schváleného usnesením prezidia P. f. ČR ze dne 7.6.2005. Při převodu pozemků z vlastnictví státu do vlastnictví žalované však účastníci nedodrželi postup stanovený zákonem č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně jiných zákonů (dále jen zák. č. 95/1999 Sb. ), jelikož převodu pozemků nepředcházelo oznámení P. f. ČR o zahájení prodeje pozemků, oznámení nebylo vyvěšeno na úřední desce obecního úřadu obce, v jejímž území se pozemky nacházejí, ani zveřejněno v celostátním tisku (§ 7 odst. 2 zák. č. 95/1999 Sb.). Smlouva o převodu pozemků tím byla uzavřena v rozporu se zákonem, což ji činí neplatnou (§ 39 občanského zák.). Na základě neplatné smlouvy nemohlo dojít k převodu vlastnického práva na žalovanou. V okolnosti, že žalovaná je zapsána v katastru nemovitostí jako vlastník pozemků, spatřoval okresní soud naléhavý právní zájem žalobce na žádaném určení existence vlastnického práva státu (§ 80 písm. c/ občanského soudního řádu dále jen o.s.ř. ).


K odvolání žalované odvolací soud shora označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a uložil žalované povinnost k náhradě nákladů řízení (výrok II). Se skutkovými závěry soudu prvního stupně i s jeho právním posouzení věci se ztotožnil. Dodal, zákon č. 95/1999 Sb. do systému převodu pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby začlenil i poskytování náhradních pozemků oprávněným osobám, jak je zřejmé i z ust. § 1 odst. 2 písm. a) tohoto zákona. Smyslem zákona bylo shromáždit nároky oprávněných osob na převod náhradních pozemků podle § 11 odst. 2 zák. o půdě, případně požadavky jiných osob (§ 7 odst. 5 zák.), a upravit postup P. f. při jejich vyřizování. Předpokladem k tomu je právě oznámení


o zahájení prodeje pozemků a jeho zveřejnění způsobem uvedeným v § 7 odst. 2 zák.


č. 95/1999 Sb. Porušení zákonem stanoveného postupu má zde za následek absolutní neplatnost právního úkonu (smlouvy) podle § 39 obč. zák. Postup žalobce při uspokojování restitučního nároku nelze hodnotit jako liknavý či dokonce svévolný (jemuž se lze oprávněně bránit podáním žaloby u soudu), jestliže žalovaná získala nárok jeho postoupením od původní oprávněné osoby až dne 19.5.2005 a smlouvu o převodu náhradních pozemků, nezařazených do veřejné nabídky žalovaného, uzavřela již 20.6.2005.


Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost dovozovala z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Za otázku zásadního právního významu (jak je z obsahu dovolání patrno) pokládala, zda se při převodu náhradních pozemků oprávněným osobám podle zák. o půdě použije i zák. č. 95/1999 Sb. Podle právního názoru žalované nikoliv, neboť tento zákon se vztahuje pouze na případy prodeje (tedy úplatných převodů) pozemků. Povinnost zveřejňovat nabídky pozemků určených k převodu oprávněným osobám byla uložena žalobci až zákonem č. 131/2006 Sb., jímž byl (s účinností od 14.4.2006) zákon o půdě novelizován. V této souvislosti dovolatelka odkázala i na odůvodnění nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 495/05, podle něhož mají nároky oprávněných osob podle § 11 odst. 2 zák. o půdě přednostní povahu. Stejným postupem jako v nyní posuzovaném případě uzavřel žalobce v roce 2005 s jinými oprávněnými osobami (i postupníky) řádově tisíce dalších smluv o převodu pozemků, ve veřejných nabídkách neuvedených. I proto žalobkyně pokládá jí uzavřenou smlouvu za platnou. Skutkové zjištění soudů obou stupňů o tom, že smlouva o převodu pozemků ze dne 19.5.2005 (správně 20.6.2005) byla mezi účastníky uzavřena pouze na podkladě usnesení prezidia žalobce ze dne 7.6.2005, a to ve zvláštním režimu, kdy záměr převést pozemky nebyl zveřejněn způsobem uvedeným v § 7 odst. 2 zák.


č. 95/1999 Sb. , je podle žalobkyně nesprávné. K prokázání rozhodných skutečností


o tomto závěru označila žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně další důkazy, zejména důkaz výpovědí svědkyně Ing. R. B., bývalé vedoucí pracovnice územního pracoviště žalobce; tento důkaz soud neprovedl. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a spolu s ním i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Žalobce označil rozsudek odvolacího soudu za správný. S právními závěry odvolacího soudu se ztotožnil a navrhl potvrzení rozsudku.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) postupoval v dovolacím řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (srov. čl. II, bod 12 přechodných ustanovení zák. č. 7/2009 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátkou (§ 241 odst. 1 o.s.ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o.s.ř., zabýval se tím, zda je dovolání přípustné.


Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,


jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,


jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,


jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.


Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a jedná se o první rozhodnutí tohoto soudu o věci samé (nejde zde ani


o případ skryté diformity rozhodnutí, kdy odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým by tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v rozhodnutí dřívějším z důvodu vázanosti právním názorem odvolacího soudu), může být přípustnost dovolání založena pouze ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy při splnění podmínky zásadního právního významu napadeného rozhodnutí, tj. má-li jím řešená otázka judikatorní přesah (tj. jde-li o otázku v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešenou nebo rozhodovanou odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozdílně, nebo řešenou v rozporu s hmotným právem; § 237 odst. 3 o.s.ř.).


Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.6.2004, sp. zn.


21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7/2004, pod pořadovým číslem 132). Tak je tomu proto, že konkrétní vada řízení (dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.) judikatorní přesah nemá a o rozpor s hmotným právem jít nemůže. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř.), lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř.; o takový případ se v posuzované věci nejedná.


Námitky žalované, že odvolací soud (případně soud prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil), zjistil skutkový stav věci neúplně, neboť neprovedl žalovanou označené důkazy, popřípadě dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním (jež z pohledu žalované týkají se rozhodných okolností o zveřejnění oznámení o zahájení prodeje zemědělských pozemků; § 7 odst. 2 zák. č. 95/1999 Sb.) dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) nenaplňují. Prostřednictvím těchto námitek právní posouzení věci odvolacím soudem v dovolacím řízení zpochybňovat nelze, již proto, že skutkové okolnosti věci rozsudek odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným nečinní.


Po právní stránce je rozsudek odvolacího soudu založen na závěru, že při uzavírání smluv o převodu náhradních pozemků oprávněným osobám podle § 11 odst. 2 zák. o půdě (v období od 1.1.2003 do 14.4.2006) byl P. f. ČR povinen postupovat podle zákona č. 95/1999 Sb.


K otázce právního režimu smluv o převodu náhradních pozemků oprávněným osobám za pozemky nevydané podle § 11 odst. 2 zák. o půdě, které byly uzavřeny v době od 1.1.2003 do 14.4.2006 oprávněnými osobami (případně osobami, které získaly restituční nárok jeho postoupením; § 33a odst. 1 zák. o půdě) a P. f. ČR, se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyslovil. Již v rozsudku ze dne 11.6.2007, sp. zn. 28 Cdo 3042/2006 (uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 6, ročník 2008, pod pořadovým č. C 5293), dospěl k závěru, že pro posouzení platnosti právního úkonu, který má být titulem přechodu vlastnického práva k pozemku, není rozhodující obsah vnitřního předpisu P. f. ČR (jako jednoho z účastníků občanskoprávního vztahu), ale toliko právní úprava provedená obecně závazným předpisem. Za nesprávný označil názor, že od 1.1.2003 (po zrušení zákona č. 284/1991 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech), nebyl postup P. f. ČR při poskytování náhradních pozemků právně regulován. Již v té době platil zák. č. 95/1999 Sb., který poskytování náhradních pozemků oprávněným osobám začlenil do systému převodů, v zákoně uvedených, jak výslovně plyne i z ust.


§ 1 odst. 2 písm. a) tohoto zákona. Nedodržení postupu při převodu náhradních pozemků stanovených tímto zákonem má i zde za následek absolutní neplatnost smlouvy podle § 39 občanského zák.


V zájmu stručnosti dovolací soud v dalším odkazuje na právní argumentaci obsaženou v odůvodnění shora uvedeného rozhodnutí a pouze dodává, že k závěrům v něm formulovaných se přihlásil i ve svých dalších rozhodnutích (srov. usnesení ze dne 5.9.2007, sp. zn. 28 Cdo 1224/2004, ze dne 1.7.2008, sp. zn. 28 Cdo 547/2008, ze dne 1.7.2008, sp. zn. 28 Cdo 1084/2007, ze dne 19.8.2008, sp. zn. 28 Cdo 1598/2008,


a mnohá další) a neshledává žádné relevantní důvody, pro které by se od něj měl odchýlit právě v nyní posuzované věci. Jak nepřehlédl soud prvního stupně a s ním ani soud odvolací, řešenou otázkou se v minulosti zabýval i Ústavní soud, který výklad právních předpisů podaný dovolacím soudem o této právní otázce označil za ústavně konformní (srov. nález ze dne 11.4.2008, sp. zn. IV. ÚS 606/08); naproti tomu odkaz stěžovatele na dříve vydaná rozhodnutí Ústavního soudu (mezi nimi i nález sp. zn. III. ÚS 495/02, ve kterém Ústavní soud řešil otázky obdobné, jako v později vydaném nálezu sp. zn. III. ÚS 495/05, kterým argumentuje žalovaná), označil za nepřípadný. Pro právní posouzení této věci je nepodstatná (právně nezávažná) i námitka žalované o množství žalobcem uzavřených smluv o převodu náhradních pozemků oprávněným osobám v roce 2005, event. o rozsahu dosud neuspokojených nároků. Právě s ohledem na množství neuspokojených nároků oprávněných osob (a osob, které nárok získaly jeho postoupením) bylo třeba trvat na dodržování zákonem stanoveného postupu při převodu náhradních pozemků, který byl jedním z prostředků k zajištění rovného postavení oprávněných osob při uspokojování nároků a vylučoval libovůli či dokonce svévoli P. f. ČR.


Právní názor, na němž odvolací soud své rozhodnutí založil (a s nímž žalobkyně polemizovala v dovolání), je proto v souladu s hmotným právem i ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, jíž shledává ústavně konformní i Ústavní soud. Rozsudek odvolacího soudu v posuzované věci není proto rozhodnutím po právní stránce zásadně významným (§ 237 odst. 3 o.s.ř.) a dovolání proti němu přípustné není (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).


Proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o.s.ř.).


Ve věci plně úspěšný žalobce má vůči žalované právo na náhradu nákladů dovolacího řízení v plné výši (§ 243b odst. 5, věta prvá, § 224 odst. 1 a 142 odst. 1 o.s.ř.). K jeho nákladům patří odměna advokáta 20.000,- Kč (§ 5 písm. b/ vyhl. č. 484/2000 Sb., v platném znění), snížená o 50% na 10.000,- Kč (§ 14 odst. 1 a § 15 téže vyhl.), krácená o dalších 50% na částku 5.000,- Kč, neboť v dovolacím řízení zástupce žalobce učinil pouze jeden úkon právní služby (§ 18 odst. 1 též vyhl.). Spolu s paušální náhradou hotových výdajů advokáta 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném znění) a částkou 1.007,- Kč odpovídající 19% dani z přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§ 137 odst. 3 o.s.ř.) činí náklady žalobce v dovolacím řízení celkem 6.307,- Kč.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.


V Brně dne 16. září 2009


JUDr. Josef Rakovský, v. r.


předseda senátu