28 Cdo 3356/2011
Datum rozhodnutí: 10.10.2013
Dotčené předpisy: § 8 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb., § 442 obč. zák., § 14 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb., § 14 odst. 3 předpisu č. 82/1998Sb.




28 Cdo 3356/2011

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. a Mgr. Zdeňka Sajdla, v právní věci žalobce Ing. L. S. , proti žalované České republice Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o zaplacení částky 254.365 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 11 C 74/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2010, č. j. 20 Co 443/2010-151, takto:

I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2010, č. j. 20 Co 443/2010-151, v části, v níž bylo vyhověno žalobě v částce 245.535 Kč, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 2. 2010, č. j. 11 C 74/2005-125, se v rozsahu výroku I., a v navazujících výrocích o náhradě nákladů řízení, zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
II. Dovolání proti měnícímu výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2010, č. j. 20 Co 443/2010-151, se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se po částečném zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby ohledně částky 11.901.264,40 Kč domáhal zaplacení částky 254.365 Kč jako náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 82/1998 Sb. ), která mu měla vzniknout rozhodnutím správce daně, jímž mu byla nesprávně doměřena daň z příjmu fyzických osob za rok 2006 a představuje náklady, vynaložené na daňové poradenství.
Obvodní soud pro Prahu 1 v pořadí třetím rozsudkem ze dne 4. 2. 2010, č. j. 11 C 74/2005-125, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 254.365 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 12. 2010, č. j. 20 Co 443/2010-151, potvrdil ve výroku I. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé ohledně částky 245.535 Kč. Současně ve výroku II. ohledně částky 8.830 Kč rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé změnil tak, že žalobu zamítl a ve výroku III. žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Podle odvolacího soudu podstatu žaloby představuje nárok na náhradu škody z nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Podle žaloby představují vzniklou škodu náklady, vynaložené žalobcem na daňové poradenství a související cesty za účelem dosažení zrušení předmětných daňových rozhodnutí Finančního úřadu ve Zlíně ze dne 18. 11. 1998 a Finančního ředitelství v Brně ze dne 7. 3. 2000. Nejedná se tedy o nárok na náhradu nákladů, vzniklých přímo ve správním či soudním řízení, vedeném v souvislosti se zrušením uvedených rozhodnutí ve smyslu § 31 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.
Odvolací soud se ztotožnil s hodnocením soudu prvního stupně, který správně dovodil, že předmětem řízení je škoda, vzniklá žalobci ve smyslu § 442 odst. 1 o. z. v příčinné souvislosti s nezákonnými rozhodnutími, představovaná vynaloženými náklady na daňové poradenství a cestovné v souvislosti s ním. Nárok na tuto náhradu žalobce řádně uplatnil před podáním žaloby u příslušného ministerstva v souladu s § 14 odst. 1 a 3 zákona č. 82/1998 Sb. (dopisem ze dne 30. 1. 2004).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Vzal za prokázané, že žalobce uzavřel dne 1. 12. 1998 smlouvu o poskytování služeb daňového poradce podle § 269 odst. 2 obch. zák., včetně dodatku č. 1, na základě které se daňová poradkyně Marie Vašíčková, se sídlem v Brně, Kukelská 35, zavázala poskytovat žalobci finančně ekonomické poradenství ve věcech daní, odvodů, poplatků a jiných plateb, jakož i ve věcech s daněmi přímo souvisejícími, včetně poradenství v oblasti daňového řízení.
Odvolací soud přisvědčil žalované, že žalobci nelze přiznat částku 6.667 Kč, představující alikvotní podíl ze zálohy 20.000 Kč, zaplacené žalobcem daňové poradkyni podle příjmového dokladu č. 4/99 ze dne 4. 2. 1999 a částku 1.000 Kč podle faktury č. 399. Podle faktury č. 399 ze dne 18. 2. 1999, jejíž přílohou je příjmový doklad č. 4/99 o zaplacení zálohy 20.000 Kč, byla tato záloha zúčtována v konečné fakturované částce 27.750 Kč (47.750 Kč minus 20.000 Kč) a přiznáním požadované poměrné části zálohy ve výši 6.667 Kč by došlo k duplicitní náhradě vynaložených nákladů.
Vyslovil, že podle položky 6 faktury č. 399 bylo vyúčtováno 1.000 Kč za osobní jednání a konzultace dne 4. 2. 1999 ve věci předmětných odvolání proti rozhodnutím správce daně, která se týkala nejen zdaňovacího období roku 1996 , ale též zdaňovacích období let 1994 a 1995 (viz položky 2 a 3 faktury), jež s nezákonným rozhodnutím nesouvisí, a žalobci tak náleží z této částky pouze poměrná část (1/3) nákladů ve výši 333 Kč . Podle odvolacího soudu cestovními příkazy bylo jednoznačně doloženo uskutečnění cest žalobcem za účelem daňového poradenství a podání žaloby. Soud prvního stupně však přehlédl, že cesta ze dne 17. 2. 1999 byla uskutečněná z P. do B., nikoliv z místa bydliště žalobce ve Z., z dokladu tak není zřejmá její souvislost s daňovým poradenstvím a žalobci požadované cestovné ve výši 1.336,60 Kč v rámci předmětné náhrady škody nenáleží. Odvolací soud zaujal názor, že nárok žalobce na náhradu škody z nezákonného rozhodnutí tak činí 259.868 Kč a po zohlednění žalovanou zaplacené částky 14.333 Kč představuje 245.535 Kč.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včas dovolání, jehož přípustnost zdůvodňovala ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Dovolatelka v dané věci rovněž spatřovala naplnění podmínky přípustnosti podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. s tím, že soud prvního stupně vynaložené finanční prostředky žalobce nejprve posoudil jako náklady ve smyslu § 31 zákona č. 82/1998 Sb. a v dalším rozhodnutí, vázán určujícím názorem odvolacího soudu rozhodl tak, že se jednalo o přímo způsobenou škodu, která odpovídá finančním prostředkům, které byl žalobce nucen vynaložit za účelem obrany proti nezákonnému rozhodnutí.
Uplatnila dovolací důvody ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. Podle dovolatelky v úvahu k nároku žalobce bylo možné uvažovat pouze o nákladech vynaložených na zrušení rozhodnutí správce daně. Nesouhlasila s názorem odvolacího soudu, že náklady vynaložené na zrušení rozhodnutí správce daně za situace, kdy nejsou po formální stránce vynaloženy v konkrétním řízení za služby zplnomocněného zástupce a takto deklarovány, nemohou být zhodnoceny jako náklady řízení a je tak bez dalšího vyloučena aplikace ustanovení § 31 zákona č. 82/1998 Sb. Tvrdila, že obecně lze akceptovat závěr soudu ohledně možnosti požadovat náhradu škody, kterou reprezentují výdaje vynaložené k nápravě nezákonného rozhodnutí, byť se jedná o náklady vynaložené mimo řízení, ovšem pouze v tom rozsahu, jedná-li se o náklady nutně a účelně vynaložené, jakožto náklady nezbytné pro úspěch poškozeného v konkrétní věci.
Dále uvedla, že zkoumání nákladů vynaložených v řízení daňovém je zcela irelevantní, neboť výrok rozsudku odvolacího soudu se těchto netýká. Dovozovala, že pokud byl žalobce řádně zastoupen advokátem, který činil v soudním řízení veškeré procesní úkony a byla mu následně přiznána náhrada nákladů řízení, není možné zpětně požadovat náklady duplicitně vynaložené. Vytýkala odvolacímu soudu, že se blíže nevyjádřil k námitkám odvolatelky ohledně vad řízení a nepřezkoumatelnosti rozhodnutí.
Namítala, že hodnocení soudu, zda konkrétní náklady formálně spadají pod ustanovení § 31 zákona č. 82/1998 Sb., nemůže být samo o sobě rozhodné. Podle dovolatelky nenapravením vad řízení před soudem prvního stupně je tak řízení před odvolacím soudem stiženo stejnou vadou, která mohla mít za následek nezákonnost rozhodnutí. V závěru dovolání dovolatelka shrnuje, že žalobci byla přiznána náhrada škody v částce 14.333 Kč v rámci uplatnění nároku před Ministerstvem financí jako náhrada nákladů řízení s tím, že přiznání dalších částek k dané věci nemá oporu v zákoně. Dovolatelka se v řízení zcela jednoznačně ke všem nárokovaným částkám vyjádřila a vyvrátila opodstatněnost nároků žalobce. Zdůraznila, že břemeno tvrzení i břemeno důkazní přitom tížilo žalobce, který tedy svá tvrzení, jím uplatněné částky, musel jednoznačně prokázat. Podle dovolatelky však žalobce důkazní břemeno neunesl, řádně nekonkretizoval škodu a neprokázal újmu, kterou skutečně utrpěl v příčinné souvislosti se škodním jednáním (náprava nezákonnosti rozhodnutí). Dovozovala, že je možné přiznat pouze náklady odůvodněné a účelně vynaložené, nikoli bez dalšího jakékoli náklady (např. fakticky duplicitně vynaložené náklady na právní pomoc či poradenství apod.), tyto musí žalobce jednoznačně prokázat, a to ve vztahu k dotčenému řízení. V dovolání namítala, že soudy obou stupňů byla v rozporu se zákonem přiznána žalobci náhrada škody. Navrhla proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že v dané věci existuje příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou škodou, tedy majetkovou újmou, která žalobci vznikla nejen tím, že se zmenšil jeho majetek, ale zejména tím, že nedošlo k jeho rozmnožení. Navrhl ponechat rozhodnutí odvolacího soudu v platnosti.
Podle článku II. bodu 7. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. 1. 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze bylo vydáno dne 2. 12. 2010, rozhodl dovolací soud o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012.
Dovolací soud zjistil, že žalovaná na základě pověření podle § 21a o. s. ř., podala dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Dovolací důvod byl uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání proti potvrzující části výroku I. rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a též důvodné.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolacímu přezkumu podléhá posouzení správnosti závěrů odvolacího soudu, pokud jde o potvrzující výrok v částce 245.535 Kč (výrok I.), zatímco ohledně částky 8.830 Kč nemohl být výrok II. rozsudku odvolacího soudu z důvodu objektivní nepřípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. podaným dovoláním dotčen.
Přípustnost dovolání pro zásadní právní význam (§237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.) zakládá otázka, zda náklady žalobcem vynaložené na daňové poradenství a související cesty za účelem zrušení předmětných daňových rozhodnutí Finančního úřadu ve Zlíně ze dne 18. 11. 1998 a Finančního ředitelství v Brně ze dne 7. 3. 2000 představují žalobci vzniklou škodu.
Pro založení odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím ve smyslu § 8 zákona č. 82/1998 Sb. musí být splněny tři podmínky - existence nezákonného rozhodnutí, škoda, a příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vzniklou škodou. Jelikož škoda není v zákoně č. 82/1998 Sb. definována, použijí se pro vymezení pojmu škody ustanovení občanského zákoníku, za škodu na majetku je tudíž třeba považovat skutečnou škodu a ušlý zisk. Náklady řízení, které byly poškozeným vynaloženy na změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu, tvoří součást skutečné škody, přičemž rozsah náhrady takto vynaložených nákladů řízení blíže upravuje ustanovení § 31 zákona č. 82/1998 Sb. Co konkrétně náklady řízení představují stanoví jednotlivé procesní předpisy.
Dovolací soud při posuzování dovolání v této věci bral do úvahy závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 101/2013. V něm bylo zdůrazněno, že) základní pravidlo vyjádřené v § 59 odst. 1 s. ř. s. stanoví, že každý účastník řízení platí své náklady a náklady, které vzniknou jeho právnímu zástupci. Pouze v případech výslovně uvedených v ustanoveních § 59 odst. 2 a § 60 s. ř. s., je tomu jinak. Stát platí náklady vynaložené na svědečné, znalečné, tlumočné a jiné náklady spojené s dokazováním; úspěšný účastník řízení, nestanoví-li zákon jinak, má právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Podle dovolacího soudu z uvedeného pravidla vyplývá, že ne všechny náklady řízení, které, byť úspěšný, účastník řízení vynaloží, mu budou nahrazeny. Záleží na účastníkovi samotném, jaké finanční prostředky vynaloží na svoji obranu v soudním řízení. Účastník řízení se může rozhodnout, že mu bude v průběhu řízení poskytovat právní či jinou odbornou pomoc více osob. Jelikož však v téže věci může mít podle příslušných procesních předpisů jen jednoho zástupce, má proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl, v souladu s procesními předpisy, právo na náhradu nákladů na odměnu jen jednoho zástupce. Náklady na druhého právního poradce si hradí účastník řízení sám.
Senát dovolacího soudu posuzujícího tuto věci nemá důvod k zaujetí odlišného stanoviska, než které bylo shora uvedeno. Rozhodnutí odvolacího soudu tak ve světle zmiňovaných nynějších závěrů dovolacího soudu, nemohl proto dovolací soud považovat za rozhodnutí správné. K tomu dovolací soud pouze dodává, že při posuzování těchto otázek v této konkrétní věci bude namístě, aby soud odvolací, případně soud prvního stupně, bral do úvahy smysl a účel zastupování daňovým poradcem a advokátem. Je zřejmé a plyne to z textu v úvahu přicházejících předpisů (zákona č. 523/1992 Sb., o daňovém poradenství a Komoře daňových poradců České republiky a vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), že předmět poskytování služeb daňového poradenství a poskytování právních služeb advokátem je odlišný, o čemž svědčí mj. samostatná úprava této činnosti, kvalifikační předpoklady osob v těchto zákonech zmíněných i samotný předmět posuzování daňových či právních otázek. Není proto vyloučeno, aby případně postupně si sjednal dotčený subjekt v daňovém řízení nejdříve smlouvu o poskytnutí daňového poradce, a to za účelem zjištění správnosti postupu či rozhodnutí příslušného finančního orgánu a důvodnosti svých námitek, a aby poté, v závislosti na posouzení věci daňovým poradcem, učinil zadost již zmíněnému pokynu obsaženému ve shora citovaném rozsudku Nejvyššího soudu, o kvalifikované úvaze, zda vůbec a v jakém rozsahu přistoupí k soudní ochraně svých zájmů cestou udělení plné moci, resp. sjednání právní pomoci osobou z řad advokátů. Tomu odpovídající skutková zjištění a následné rozlišení soudy obou stupňů bude pak namístě pro právu odpovídající posouzení nároků žalobce, jak byly uplatněny v tomto sporu.
Protože právní posouzení věci, na níž napadené rozhodnutí spočívá, není správné, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v rozsahu uvedeném ve výroku zrušil podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozsudek soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto zrušil i jej a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro nižší instance závazný (§ 243d odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího.
Pokud jde o měnící výrok II. rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání žalované podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 10. října 2013 JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu