28 Cdo 3351/2015
Datum rozhodnutí: 06.01.2016
Dotčené předpisy: § 2 odst. 1 předpisu č. 243/1992Sb., § 2 odst. 2 předpisu č. 243/1992Sb.



28 Cdo 3351/2015 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně: Českomoravský cement, a. s. , IČO: 262 09 578, se sídlem Mokrá-Horákov, Mokrá 359, zastoupené JUDr. Daliborem Lorencem, advokátem se sídlem v Brně, Veselá 238/39, za účasti: 1) B. S. , B., 2) T. K. , C., 3) M. A. E. K. , L., 4) M. P. K. , W., účastníci 1) až 4) zastoupeni Vratislavem Pěchotou, Jr., Esq., advokátem se sídlem 225 West 34th Street, Suite 1816, New York, Spojené státy americké (se sídlem v Praze 2, Mánesova 1645/87), a 5) Česká republika Státní pozemkový úřad se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o znovuprojednání věci rozhodnuté Ministerstvem zemědělství Pozemkovým úřadem Brno, rozhodnutím ze dne 13. září 2005, zn. 1815/96/7-RBD+RNP, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 41 C 281/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. prosince 2014, č. j. 18 Co 90/2014-465, takto:

I. Dovolání se odmítá . II. Žalobkyně je povinna zaplatit každému z účastníků ad 1) až 4) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 555 Kč, tj. celkem 10 220 Kč k rukám advokáta Vratislava Pěchoty do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalobkyně dovoláním napadla v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Brně ve výroku I, jímž byl změněn rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 4. října 2013, č. j. 41 C 281/2005-415, tak, že se zamítá žaloba na znovuprojednání věci rozhodnuté Ministerstvem zemědělství Pozemkovým úřadem Brno, rozhodnutím zn. 1815/96/7 RBD + RNP ze dne 13. 9. 2005 (v rozsahu, jímž tento správní orgán ve vztahu k žalobkyni rozhodl o vlastnictví oprávněných osob účastníků ad 1/ a 2/ a F. K. coby právního předchůdce účastníků ad 3/ a 4/ k označeným pozemkům v katastrálním území M., s odkazem na ustanovení § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů dále jen zákon o půdě ).
Nejvyšší soud odmítl dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (o. s. ř.), neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v ustanovení § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení § 237 o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
V dovolání vymezených právních otázkách se rozhodnutí odvolacího soudu neodchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz dále), rozhodnutí nepřináší právní otázky nové (dovolacím soudem neřešené) a Nejvyšší soud rovněž neshledává důvody, pro které by relevantní právní otázky (v jeho rozhodovací praxi již dříve vyřešené) měly být posouzeny jinak.
Ke znovunastolené otázce včasnosti (jakož i k obsahovým náležitostem) uplatnění nároku oprávněnými osobami a k naplnění restitučního důvodu (jeho kvalifikaci) lze odkázat již na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 28 Cdo 2069/2014, vydané ve skutkově podobné věci těchže účastníků (včetně judikatury citované v jeho odůvodnění); dále srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. ledna 2008, sp. zn. 28 Cdo 5050/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. srpna 2008, sp. zn. 28 Cdo 4621/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. října 2008, sp. zn. 28 Cdo 5048/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2008, sp. zn. 28 Cdo 4622/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2008, sp. zn. 28 Cdo 1573/2008; spolu s ostatními rozhodnutími Nejvyššího soudu dostupná na www.nsoud.cz . Z takto označené judikatury vyplývá, že oprávněné osoby mohly uplatnit svůj nárok podle zákona o půdě, ve spojení s § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. (tedy ve lhůtě do 9. 8. 1996, což zde učinily), nebo podle zákona o půdě ve spojení s § 2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb. ve znění novely č. 212/2000 Sb. (tedy ve lhůtě do 30. 6. 2001), přičemž k uplatnění nároku postačilo i obecné označení nárokovaného majetku, jehož bližší specifikaci bylo možno uvést i v průběhu řízení. Argumentace dovolatelky judikaturou Ústavního soudu (zejm. nálezem ze dne 8. června 1995, sp. zn. IV. ÚS 215/94, o nepřípustnosti pravé zpětné účinnosti právních norem, o kterou zde při pozdějším rozšíření skutkových podstat restituce nejde) případná není, stejně tak jako předestřená judikatura o důsledcích včasného neuplatnění nároku (byl-li zde nárok uplatněn před uplynutím propadných lhůt, na rozdíl od dovolatelkou citovaného případu, posuzovaného Ústavním soudem ve věci sp. zn. IV. ÚS 72/94, v režimu zákona č. 403/1990 Sb.).
Otázku, zda jsou účastníci ad 1/ až 4/ oprávněnými osobami (se zřetelem na to, že předmětné pozemky byly před jejich přechodem na stát evidovány jako majetek společnosti Leo Czech a spol. jejímiž komplementáři byly předchůdci těchto účastníků), Nejvyšší soud v této věci kladně zodpověděl již rozsudkem ze dne 2. listopadu 2011, sp. zn. 28 Cdo 3362/2011 (k jehož závěrům se pak znovu přihlásil např. i v rozsudku ze dne 2. října 2012, sp. zn. 28 Cdo 3211/2011, vydaném v jiné podobné věci těchže účastníků), opíraje se přitom i o závěry ze stanoviska občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. července 1993, sp. zn Cpjn 50/93, uveřejněného pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Neshledává proto důvody, pro které by se měl od tohoto závěru (jenž není závěrem ojedinělým, nýbrž jde o ustálenou judikaturu) odchýlit.
Z ustálené rozhodovací praxe odvolací soud nevybočil ani v otázce vymezení nemovitého majetku v režimu (působnosti) zákona o půdě (§ 1 odst. 1, § 30), platí-li že ustanovení § 30 zákona o půdě rozšiřuje (nikoli zužuje) okruh působnosti zákona, a to i na ty pozemky, které do definice uvedené v ustanovení § 1 odst. 1 tohoto zákona nespadají, tedy pozemky, které již nejsou součástí zemědělského půdního fondu (nesplňují oba, ba dokonce ani jeden z uvedených znaků); zde postačí, že v době přechodu na stát byly pozemky používány k účelům zemědělské výroby (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2009, sp. zn. 28 Cdo 1081/2009). Přitom lze za obhospodařování považovat nejen takové hospodaření na pozemcích, které je podnikáním v zemědělství, ale i takové, které uchovává pozemek ve stavu způsobilém k jeho zařazení (udržení) do kategorie zemědělských pozemků (přiměřeně srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 9. února 2000, sp. zn. IV. ÚS 302/99, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 17, č. 24). Otázka faktického způsobu užívání (obhospodařování) pozemku je pak věcí skutkového zjištění, nikoliv kvalifikovanou otázkou právní. Nadto je v právě posuzované věci významné, že o otázce podřaditelnosti předmětného majetku zákonu o půdě bylo již dříve pravomocně rozhodnuto Ministerstvem zemědělství podle § 17 odst. 6 (nyní § 17 odst. 5) zákona o půdě (viz rozhodnutí ze dne 6. března 2013, č. j. 3796/2013-MZE-12142, k podanému rozkladu potvrzené rozhodnutím ministra zemědělství ze dne 9. července 2013, č. j. 41327/2013-MZE-12151), z jehož rozhodnutí se zde ve smyslu § 135 odst. 2 o. s. ř. vychází.
Ovšem i k otázkám týkajícím se posouzení okolností, za nichž účastníci ad 1/ až 4/ (resp. jejich právní předchůdci) pozbyli předmětný majetek, se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dříve vyjadřoval (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 28 Cdo 2069/2014; dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. října 2008, sp. zn. 28 Cdo 5159/2007, ze dne 21. října 2008, sp. zn. 28 Cdo 4622/2007, ze dne 21. října 2008, sp. zn. 28 Cdo 4734/2007, ze dne 2. listopadu 2011, sp. zn. 28 Cdo 3287/2011, nebo ze dne 21. října 2008, sp. zn. 28 Cdo 1573/2008), jakož i k argumentaci o neplatnosti konfiskace vykonané v období nacistické nesvobody (kterou nelze eliminovat účinky ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb., ve znění novely č. 212/2000 Sb., a zbavit jej tak jeho smyslu a účelu, a to v rozporu se samotným zákonem, který již ve svém názvu počítá se zmírněním křivd způsobených holocaustem, a dále v rozporu s § 1 citované novely, v němž se vymezuje věcná působnost na majetkové křivdy utrpěné odnětím majetku v důsledku převodů a přechodů vlastnického práva, které byly prohlášeny za neplatné dekretem prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. nebo zákonem č. 128/1946 Sb. ). Proto žalobkyni neprospívá ani námitka zakládající se na argumentaci neplatnosti konfiskace z doby nacistické nesvobody, došlo-li k jejímu vyslovení v poválečném období. K samotné otázce platnosti případného znárodnění majetku pak lze znovu (podpůrně) odkázat na závěry plynoucí z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. dubna 1996, sp. zn. IV. ÚS 259/95, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 5, č. 27 (jak ostatně činí již odvolací soud). V dané souvislosti jako zjevně nepřípadný je třeba kvalifikovat i opětovný odkaz dovolatelky na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2010, sp. zn. 28 Cdo 5376/2007, jímž Nejvyšší soud odmítl dovolání ve věci prokázané ztráty vlastnictví v důsledku vyvlastnění, uskutečněného ovšem v roce 1961 v souladu s tehdy platnými předpisy a za adekvátní náhradu (čímž nebyl naplněn žádný z restitučních titulů ani podle § 6 odst. 1 zákona o půdě).
Námitkou, že žalovaní (účastníci ad 1/ až 4/) neosvědčili řádný dědický titul, ve kterém by mělo být uvedeno, v jaké výši dědicům náleží případný podíl na majetku a jiných právech , dovolatelka nevymezuje otázku hmotného práva, jež mohla by založit přípustnost dovolání (nehledě na absenci vymezení hledisek přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř. ve vztahu k takto položené otázce). Na řešení otázky platnosti a účinků poslední vůle (M. K.) z 21. 8. 1939 ostatně napadené rozhodnutí ani nezávisí, uzavírá-li odvolací soud, že účastníci ad 1/ až 4/ jsou odvozenými oprávněnými osobami podle § 4 odst. 2 písm. c/ zákona o půdě (vůči čemuž dovolatelka dovoláním ani nyní nebrojí). Ostatní námitky ve vztahu k závěrům odvolacího soudu o odškodnění jedné z oprávněných osob na základě mezinárodní dohody (které bylo jak plyne ze zjištění soudů nižších stupňů toliko částečnou kompenzací a netýkalo se ostatních oprávněných osob), stejně tak jako hypotézy o možném odškodnění jiných osob či o prodeji podílu P. K. jiné (zahraniční) osobě, nesou se pak již výslovně v rovině kritiky skutkových zjištění odvolacího soudu (jejich správnosti a úplnosti), jíž nelze založit přípustnost dovolání. [Není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].
Z uvedeného plyne závěr o nepřípustnosti dovolání (není-li naplněn žádný z předpokladů uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř.), které proto Nejvyšší soud bez jednání odmítl (§ 243a odst. 1 věty první, § 243c odst. 1 věty první o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy k nákladům (k náhradě oprávněných) účastníků ad 1/ až 4/ patří odměna advokáta v částce 2 480 Kč za každou ze zastupovaných osob [§ 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. d/, § 11 odst. 1 písm. k/ a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s paušální náhrady hotových výdajů advokáta 300 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu), tj. celkem 10 220 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. ledna 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu