28 Cdo 3346/2009
Datum rozhodnutí: 10.03.2010
Dotčené předpisy: § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., § 157 odst. 2 o. s. ř.




28 Cdo 3346/2009

ROZSUDEK



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce obce Moravany, se sídlem v Moravanech, Střední 28, IČ: 00282120, zastoupeného Mgr. Ondřejem Adametzem, advokátem se sídlem v Brně, Pekařská 12, proti žalovanému A. F., zastoupenému JUDr. Zitou Krásnou, advokátkou se sídlem v Brně, Gorkého 11, o zaplacení částky 67.040,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 12 C 875/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. února 2009, č. j. 16 Co 283/2006-237, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. 2. 2009, č. j. 16 Co 283/2006 237, se ve výroku II. a III. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud Brno-venkov rozsudkem ze dne 25. 4. 2006, č. j. 12 C 875/99-213, zamítl žalobu, v níž se žalobce domáhal na žalovaném uhrazení částky 74.866,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud neshledal důvodným tvrzení žalobce, podle nějž žalovaná částka představuje bezdůvodného obohacení žalovaného vzniklé tím, že mu v době vykonávání funkce starosty obce Moravany byly vyplaceny odměny v rozporu se zákonem č. 367/1990 Sb., o obcích, ve znění účinném v době vyplacení těchto odměn (tj. v letech 1997 a 1998 - dále jen zákon o obcích). Soud dospěl k závěru, že tyto odměny byly řádně schváleny zastupiteli podle § 38 a § 40 zák. o obcích a není zde důvodu pro neplatnost usnesení o vyplacení těchto odměn, a tedy i pro vznik bezdůvodného obohacení na straně žalovaného.

K odvolání žalobce přezkoumal uvedené rozhodnutí soudu I. stupně Krajský soud v Brně a rozsudkem ze dne 18. 2. 2009, č. j. 16 Co 283/2006-237, je v částce 7.826,- Kč s příslušenstvím potvrdil (výrok I.), v částce 67.040,- Kč rozsudek změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci tuto částku s 12% úrokem z prodlení od 11. 7. 1999 do zaplacení do tří měsíců od právní moci rozsudku (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).

Odvolací soud uvedl, že vzhledem k tomu, že k rozhodnutí o vyplacení odměn došlo na tzv. pracovních poradách zastupitelů, nikoliv na řádném a veřejně oznámeném jednání zastupitelstva, na němž bylo posléze pouze povšechně hovořeno o finančním hospodaření obce, nedošlo k platnému usnesení zastupitelstva v souladu s § 38 zákona o obcích. Rozpor s právními předpisy spatřoval odvolací soud i v tom, že nebyla splněna podmínka vykonání mimořádných a významných úkolů pro přiznání odměn vyplývající z § 3 nařízení vlády č. 262/1994 Sb., účinného v době jejich vyplacení. Odvolací soud odmítl i obranu žalovaného spočívající v tom, že podle § 243 odst. 3 tehdy platného zákoníku práce (zák. č. 65/1965 Sb., ve znění účinném ke dni vyplacení odměn) bylo možno požadovat vrácení neoprávněno vyplacených částek pouze v případě, že by žalovaný musel podle okolností vědět, že jejich vyplacení bylo neoprávněné. Podle odvolacího soudu žalovaný jako starosta obce měl již z titulu této funkce znát zákonný způsob vyplácení jednorázových odměn podle výše uvedených předpisů.

Odvolací soud dále uvedl, že zamítnutím žaloby do výše částky 7.826,- Kč s příslušenstvím bylo soudem I. stupně rozhodnuto správně, a proto v této části rozhodnutí potvrdil.Ve zbytku shledal nárok žalobce s ohledem na výše uvedené důvodný a rozhodnutí soudu I. stupně v tomto smyslu změnil.

Proti výrokům II. a III. rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Důvodnost dovolání spatřuje v nesprávném právním posouzení, skutkových závěrech nemajících oporu v provedeném dokazování a jiných vadách, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.).

Dovolatel vytýká rozsudku odvolacího soudu jeho nepřezkoumatelnost, když z něj není patrno, jakým způsobem soud dospěl k tomu, že žalovaný je povinen žalobci uhradit právě částku 67.040,-Kč s příslušenstvím. Rozsudek tak není v souladu s požadavky vyplývajícími z § 157 odst. 2 o. s. ř., neboť postrádá jednoznačné vymezení rozhodných skutečností a úvahy, jimiž byl soud veden při hodnocení důkazů. Zároveň vytýká odvolacímu soudu, že dospěl k jinému skutkovému hodnocení bez opakovaní důkazů (§ 213 odst. 2 o. s. ř.), a pochybení soudu je dáno i nesplněním poučovací povinnosti podle § 118a o. s. ř.

Nesprávné právní posouzení pak dovolatel spatřuje v závěru, že na pracovních schůzích nebylo možno učinit platné usnesení zastupitelstva kvůli nesplnění podmínky veřejnosti těchto jednání. Podle dovolatele v případě neplatnosti usnesení zastupitelstva měl žalobce postupovat cestou návrhu na zrušení takového usnesení podaného u okresního úřadu. Dále upozorňuje na odlišnost vyjádření, ze kterého vyšel ve svém rozhodnutí odvolací soud, a dříve učiněné výzvy k vrácení odměn, přičemž v souvislosti s odlišnostmi výše požadovaných částek opětovně vznáší námitku promlčení. Navíc odvolací soud nepřihlédl k tomu, že z části nešlo o odměnu, ale o náhradu za nevyčerpanou dovolenou, a že část odměny byla odvedena na daň z příjmu fyzických osob, tudíž se jí žalovaný nemohl obohatit. Za nesprávný závěr považuje i to, že nebyla splněna podmínka významnosti a mimořádnosti úkolů, ze něž byla odměna přiznána, a upozorňuje, že podle § 243 odst. 3 zákoníku práce se lze domáhat neoprávněně vyplacených částek, jen pokud takto obohacená osoba musela vědět o neoprávněnosti jejich vyplacení.

Na základě uvedených skutečností dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. 2. 2009, č. j. 16 Co 283/2006-237, vrátil věc odvolacímu soudu a přiznal dovolateli náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 242 odst. 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je i důvodné.

Při přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud vázán důvody, které byly dovoláním uplatněny; je-li dovolání přípustné jako v projednávaném případě přihlédne dovolací soud z úřední povinnosti též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud přitom shledal vady řízení především ve skutečnostech uváděných dovolatelem.

Odvolací soud vyšel ve svém rozhodnutí z toho, že nárok žalobce je důvodný ve výši, která odpovídá neoprávněně vyplaceným odměnám za plnění mimořádných úkolů v prosinci 1997 a září 1998, tak jak byly specifikovány ve vyjádření žalobce ze dne 1. 2. 2002 (č. l. 44 a 45 spisu). Nejasnosti plynou již z toho, že odvolací soud ve svém rozhodnutí uvádí, že krom částek vyplacených přímo žalovanému nárokuje žalobce i částky odpovídající odvodům na zdravotní a sociální pojištění, takže celková částka, již musel na základě neplatných rozhodnutí zastupitelstva odvést, je 89.835,- Kč, přesto však žalobce setrval na původně žalované částce (74.866,- Kč). Odvolací soud pak přiznal žalobci částku 67.040,- Kč bez bližšího odůvodnění.

Odvolací soud ale především pochybil, když neuvedl, proč vyšel z uvedeného vyjádření žalobce. V tomto vyjádření byl nárok žalobce specifikován částkami vyplacenými v prosinci 1997 a září 1998. Zmíněné vyjádření se však odlišuje ve výši částek požadovaných za tato období (jsou vyšší) a také tím, že v něm není nárokována částka za listopad 1998, od nároků žalobce uvedených ve výzvě žalovanému ze dne 23. 6. 1999, původního žalobního návrhu ze dne 16. 9. 1999, nároků požadovaných žalobcem na jednání soudu I. stupně dne 3. 11. 2005, závěrečného návrhu žalobce při jednání soudu I. stupně dne 25. 4. 2006 i odvolání žalobce. Zatímco v těchto návrzích byla za prosinec 1997 požadována částka 38.721,- Kč a za září 1998 částka 10.833,- Kč, ve vyjádření z 1. 2. 2002 je uvedeno, že byly vyplaceny částky vyšší (za prosinec 97 přímo žalovanému 50.280,- Kč, s povinnými odvody 67.376,- Kč, za září 1998 přímo žalovanému 16.760,- Kč, s povinnými odvody 22.459,- Kč). Odvolací soud neuvedl, proč vycházel právě z tohoto vyjádření a na jeho základě posoudil i výši oprávněného nároku žalobce, navíc jehož výslednou výši opět nevysvětlil. Nepostupoval tak v souladu s § 157 odst. 2 o. s. ř. stanovícím povinnost soudu náležitě se v odůvodnění vypořádat se skutkovými zjištěními, na kterých založil své rozhodnutí, i s jejich hodnocením,. Brání-li přitom nedostatek odůvodnění dovolacímu soudu, aby posoudil správnost rozhodnutí, je rozhodnutí stiženo vadou podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. spočívající v jeho nepřezkoumatelnosti (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1994, sp. zn. 7 Cdo 41/93, uveřejněný v Bulletinu Vrchního soudu v Praze 3/1994 pod č. 10).

Nezabýval-li se odvolací soud, který z žalobních návrhů je pro něj závazný, nemohl se náležitě vypořádat ani s námitkou promlčení, kterou žalovaný reagoval na změnu tvrzení žalobce a kterou odvolací soud zcela pominul. Nezohlednění námitky promlčení představuje opět vadu řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (srov. např. rozhodnutí NS ze dne 28. 3. 2002, sp. zn. 33 Cdo 2212/2000).

Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že dovolání je důvodné, neboť řízení je stiženo vadami, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, za těchto okolností postupoval podle § 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. a rozhodnutí odvolacího soudu v napadených výrocích zrušil. Ve smyslu § 243b odst. 3, věty první, o. s. ř. pak dovolací soud vrátil věc soudu odvolacímu k dalšímu řízení

V novém rozhodnutí o věci bude rozhodnuto také o nákladech dovolacího řízení (§ 243d o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. března 2010

JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r. předseda senátu