28 Cdo 3345/2012
Datum rozhodnutí: 09.01.2013
Dotčené předpisy: § 15 odst. 1 předpisu č. 83/1990Sb., čl. 20 odst. 3 předpisu č. 2/1993Sb.




28 Cdo 3345/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce: BOHEMIANS PRAHA , se sídlem v Praze 9, Lovosická 559, zastoupen Mgr. Tomášem Uherkem, advokátem v Praze 9, Jandova 8, proti žalovanému: Fotbalová asociace České republiky , se sídlem v Praze 6, Diskařská ul. 100, zastoupena Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem v Praze 1, Týn 1049/3, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného: Bohemians 1905, a. s. , se sídlem v Praze 10, Vršovická 1489/31, zastoupena JUDr. Pavlem Fráňou, advokátem v Praze 8, Sokolovská 49/5, o určení, zda je rozhodnutí asociace v souladu se zákonem a stanovami, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 175/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2012, č. j. 20 Co 85/2012-315, takto:

I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 4.900,- Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupce Mgr. Tomáše Uherka. O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 9. 2011, č. j. 24 C 175/2005-265, kterým bylo určeno, že rozhodnutí Výkonného výboru Českomoravského fotbalového svazu (dále ČMFS ) ze dne 5. 8. 2005, kterým se v souladu s ustanoveními článku IV. odst. 2 písm. a) a článku V. odst. 2 Soutěžního řádu ČMFS družstvo klubu FC Střížkov Praha 9 vylučuje z účasti v České fotbalové lize (dále ČFL ) pro soutěžní ročník 2005/2006, pro soutěžní ročník 2005/2006 se družstvo nezařazuje do jiné třídy soutěže a pro soutěžní ročník 2006/2007 má nárok na zařazení do nejnižší třídy soutěže Pražského fotbalového svazu, je v rozporu se zákonem a stanovami žalovaného. Ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto, že žalovaný a vedlejší účastník jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 12.720,- Kč.
Odvolací soud tedy potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo určeno, že předmětné rozhodnutí výkonného výboru ČMFS ze dne 5. 8. 2005 je v rozporu se zákonem a stanovami žalovaného. Nejprve se vyjádřil k otázce aktivní věcné legitimace žalobce - bývalého člena sdružení (asociace) k podání žaloby podle § 15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů. Odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, podle které lze naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. přiznat též žalobci, který (záleží na ochraně jeho práv) členem žalovaného občanského sdružení nyní Fotbalové asociace České republiky, dříve ČMFS - nebyl. Proto soud dospěl k závěru, že žalobce má jako bývalý člen sdružení, do jehož poměrů napadené rozhodnutí negativně zasáhlo, právní zájem na vyslovení jeho nesouladu se zákonem a stanovami, a to i a ohledem na provázanost se sporem o náhradu škody, jež mu měla být sporným rozhodnutím způsobena. Při právním posouzení věci vycházel soud z tehdy platných Stanov ČMFS, podle kterých je právo účastnit se soutěží žalovaného základním právem každého jeho člena. Uvedl dále, že ze stanov vyplývá, že Výkonný výbor ČMFS je (byl) statutárním orgánem a jeho rozhodnutí nelze napadnout opravným prostředkem; Odvolací a revizní komise žalovaného není oprávněna jeho rozhodnutí přezkoumávat. Z toho soud dovodil, že napadené rozhodnutí nemohl vydat Výkonný výbor žalovaného, neboť toto rozhodnutí zasáhlo do základních práv člena ČMFS a nebylo proti němu přípustné odvolání. Podle Soutěžního řádu ČMFS dále dovodil, ževyloučit družstvo z účasti v příslušné soutěži, popřípadě nezařadit jej do soutěže, na kterou má jinak právo, je za stanovených podmínek oprávněn ústřední orgán žalovaného. Ten pověří přímým řízením soutěže své ligové, sportovně technické, případně jiné komise. Podle Stanov ČMFS je komisí, která řídí fotbalové soutěže v Čechách, Řídící komise pro Čechy. Stanovy nadto zakazují Výkonnému výboru zasahovat do pravomocí řídících orgánů soutěží, tedy i Řídící komise pro Čechy. Proto soud dospěl k závěru, že předmětné rozhodnutí nevydal orgán, který k tomu byl zmocněn Stanovami a Soutěžním řádem ČMFS. Samotná Odvolací a revizní komise ČMFS navíc ve svém rozhodnutí ze dne 4. 10. 2007, kterým zastavila řízení o zrušení rozhodnutí Výkonného výboru ze dne 5. 8. 2005, konstatovala, že Výkonný výbor rozhodl v dané věci v rozporu se stanovami a že nemá z tohoto důvodu pravomoc takové rozhodnutí, které nemá oporu v žádném předpise ČMFS, přezkoumat.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Jeho přípustnost dovozoval ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí a jako důvod uvedl nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Jako otázky zásadního právního významu uvedl 1) nedostatek aktivní legitimace žalobce, 2) zda lze ustanovení § 15 zákona č. 83/1990 Sb. vykládat tak, že obligatorně stanoví dvojinstančnost rozhodování spolku a 3) zda v případě, kdy je dána pravomoc orgánu spolku rozhodnout o vyloučení člena, lze (a maiori ad minus) rozhodnout i bez výslovné úpravy v předpisech spolku o jiném zásahu do práv a povinností spojených se členstvím ve spolku, když tento zásah dosahuje nižší intenzity než vyloučení člena; též zda je nutné rozhodnutí orgánu spolku (pro srozumitelnost) odůvodňovat, přestože tuto povinnost orgány spolku nestanoví. Tyto teze v dovolání žalovaný dále rozvedl a navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen.
K dovolání se prostřednictvím zástupce vyjádřil žalobce. Uvedl, že je přesvědčen, že napadené rozhodnutí bylo vydáno bezdůvodně a především pak orgánem žalovaného, který k tomu nebyl oprávněn. Tím došlo k porušení zákona, stanov i dalších předpisů žalovaného. Tyto své závěry v textu vyjádření vysvětloval a závěrem navrhl dovolání žalovaného odmítnout, popř. zamítnout.
Vyjádření k dovolání podal prostřednictvím zástupce též vedlejší účastník na straně žalovaného. Ztotožnil se s názorem žalovaného, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; stejně tak uvedl i v podstatě shodné otázky, v nichž spatřuje zásadní právní význam napadeného rozsudku odvolacího soudu.
Nejvyšší soud zjistil, že žalovaný podal dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod, který by dovolací soud přezkoumal v případě přípustnosti dovolání, byl uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2012) je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak.
Dovolatel položil přezkumné instanci tři otázky, jimž měl být přiznán zásadní právní význam. Ani u jedné však nelze takový závěr učinit.
První otázka směřující k tvrzenému nedostatku aktivní legitimace žalobce nemůže být zodpovězena kladně. Ani skutečnost, že žalobce již není členem (nyní) Fotbalové asociace České republiky, nebránila žalobci podat tuto žalobu. Jak správně shledaly nižší instance, žalobce jednak byl v době rozhodování Výkonného výboru ČMFS členem ČMFS a kromě toho jsou oprávněné zájmy žalobce (požadavek na náhradu škody ve spojitosti s napadeným rozhodnutím) takové povahy, že žalobce k žalobě též opravňují. Nelze než rovněž poukázat na judikaturu Nejvyššího soudu. V rozsudku sp. zn. 28 Cdo 2865/2006 připustil dovolací soud, aby žalobu podala fyzická osoba, která sama nebyla členem ČMFS, a to z toho důvodu, že se napadené rozhodnutí orgánu ČMFS bezprostředně dotýkalo jejích práv a zájmů. V usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1018/2005 nejvyšší instance uzavřela, že aktivně věcně legitimován k podání žaloby podle § 15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb. je též bývalý člen občanského sdružení, zejména jde-li o právní vztah založený rozhodnutím orgánu sdružení, jenž se ho bezprostředně týká.
Druhá právní otázka dovolatele směřovala k interpretaci ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb. Dovolatel se domníval, že toto ustanovení nestanoví povinnost občanského sdružení (spolku) rozhodovat dvojinstančně jako podmínku soudního přezkumu; nedostatek dvojinstančního rozhodování by podle něj ani neměl být zásahem do základních, resp. členských práv člena spolku. Nejvyšší soud může na takto položenou otázku odpovědět pouze kladně, aniž by to však cokoliv změnilo na jeho právních závěrech. Citované ustanovení zákona č. 83/1990 Sb. zajisté výslovně nestanoví, že by rozhodování orgánů občanského sdružení muselo být dvojinstanční. Lze si též představit jednoinstanční rozhodování spolkového orgánu, které může být soudně přezkoumatelné a může se přitom týkat základních práv člena spolku (rozhodnutí valné hromady nebo jiného vrcholného zastupitelského orgánu). V nyní posuzované věci však v důsledcích nejde o dvojinstančnost rozhodování, ale o to, zda o dočasném vyloučení člena z fotbalové soutěže rozhodl ten interní orgán, jenž k tomu byl podle stanov (konkretizující interní normy) oprávněn.
Ani třetí otázka dovolatele, jak byla položena, nemže založit přípustnost jeho dovolání. Podstatné je, zda byl Výkonný výbor ČMFS oprávněn vyloučit svého člena (žalobce) z určité fotbalové soutěže. Není již relevantní, nakolik byl naplněn obecný požadavek na text svazového rozhodnutí znějící tak, aby rozhodnutí bylo určité a srozumitelné.
Nejvyšší soud je dovolacím důvodem použitým dovolatelem vázán a není zásadně oprávněn přezkoumávat ty aspekty rozhodnutí nižší instance, proti nimž dovolatel nebrojil. Je však třeba současně konstatovat, že právě tyto právní aspekty byly pro rozhodnutí odvolacího soudu určující. Dovolatel ničeho nenamítá proti právnímu závěru vzešlému z dokazování před nižšími instancemi, že Výkonný výbor ČMFS jako jeho statutární orgán nebyl bezprostředně oprávněn vyloučit žalobce, resp. jeho družstvo ze soutěže. Přímým řízením předmětné soutěže byla podle čl. 4 bodu 2 a), b) Soutěžního řádu pověřena Řídící komise ČMFS pro Čechy. Pouze tato komise byla oprávněna vyloučit družstvo žalobce z účasti v příslušné soutěži, jak o tom též svědčí čl. 5 odst. 2 Soutěžního řádu ČMFS. Rozhodnutí Řídící komise pak bylo podle čl. 15 odst. 1 Stanov ČMFS přezkoumatelné jeho Odvolací a revizní komisí. Ta ostatně dne 4. 10. 2007 sama zastavila řízení o zrušení nyní napadeného rozhodnutí Výkonného výboru ze dne 5. 8. 2005 s konstatováním, že tento výbor jednal v rozporu se stanovami, vydal-li své rozhodnutí. V posuzované věci bylo tedy nižšími instancemi přesvědčivě dovozeno, že soudně napadené rozhodnutí vydal k tomu neoprávněný orgán, což je nepochybně taková vada, že nezbylo než vyslovit rozpor tohoto rozhodnutí se zákonem i Stanovami ČMFS.
Rozpor napadeného rozhodnutí se zákonem spočívá v porušení čl. 20 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, neboť jde o nepřípustné omezení výkonu práv člena občanského sdružení. Rozpor rozhodnutí se stanovami pak spočívá nejen v porušení jejich výchozích zásad (rozdělení rozhodovacích pravomocí mezi jednotlivými orgány spolku), ale konkrétněji v porušení organizační normy stanovy provádějící (Soutěžní řád) jako speciálního předpisu, jenž opravňuje jednotlivé orgány spolku (svazu) k určitému druhu rozhodování; posledně uvedený postulát byl v konkrétních důsledcích flagrantně porušen.
Nejvyšší soud poté, co současně posoudil rozhodnutí odvolacího soudu jako věcně správné, podané dovolání neshledal přípustným. Proto je v souladu s ustanoveními § 243 odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Úspěšnému žalobci vzniklo podle § 243c odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů, vynaložených v řízení o dovolání. Tyto náklady představovala odměna za jeden úkon právní služby, a to za písemné vyjádření k dovolání. Výchozí sazba odměny tu činila 15.000,- Kč, a to podle § 5 písm. d) vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění dalších předpisů. Tuto výchozí částku však bylo nutné dvakrát krátit, poněvadž v řízení byl protistranou učiněn jediný úkon a dovolání bylo odmítnuto (§ 14 odst. 1, § 15, § 18 odst. 1 cit. vyhl.). Po této redukci představovala definitivní výše odměny za úkon částku 3.750,- Kč, po přičtení 300,- Kč režijního paušálu a 21 % DPH činila konečná výše nákladů dovolacího řízení částku 4.900,50 Kč (ve výroku zaokrouhleno). Žalobci byly přiznány k náhradě tyto náklady pouze (na rozdíl od řízení před nižšími soudy) proti žalovanému, nikoli však proti vedlejšímu účastníkovi, ač ten v dovolacím řízení dovolatele - žalovaného podporoval. Vedlejší účastník však není oprávněn podat dovolání (R 3/2004) a podle názoru dovolací instance se tak za přiměřeného použití § 243c odst. 1 o. s. ř. nestává pro nákladové účely v rámci tohoto řízení povinnou osobou.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. ledna 2013

JUDr. Ludvík David, CSc.
předseda senátu