28 Cdo 3343/2016
Datum rozhodnutí: 25.01.2017
Dotčené předpisy: § 107 odst. 1 obč. zák., § 2a předpisu č. 172/1991Sb. ve znění od 01.07.2000, § 8 předpisu č. 172/1991Sb. ve znění do 28.06.2012, § 8 předpisu č. 172/1991Sb. ve znění od 29.06.2012, § 458 obč. zák., § 130 odst. 1 obč. zák., § 3 odst. 1 obč. zák., § 38 odst. 6 předpisu č. 128/2000Sb. ve znění do 31.12.2013, § 241a odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013, § 243e odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013, § 243g odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013, § 226 odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013



28 Cdo 3343/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce města Jáchymov , se sídlem v Jáchymově, nám. Republiky 1, IČ 002 54 622, zastoupeného JUDr. Janou Wenigovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Vítězná 795/10, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 013 12 774, o zaplacení částky 276.467,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 41 C 69/2014, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. dubna 2016, č. j. 61 Co 116/2016-203, takto:

Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. dubna 2016, č. j. 61 Co 116/2016-203, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:
Žalobce se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu částku 276.467,40 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 10. 12. 2013 do zaplacení ve výši 8,05 % . Návrh odůvodnil tím, že na základě § 2 a § 2a zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, se stal vlastníkem pozemků uvedených v příloze č. 1 tohoto návrhu, jejichž celková výměra činí 460.779 m 2 , tj. 46,0779 hektarů , že o určení vlastnictví bylo vedeno řízení u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 41 C 70/2013 , že žalovaná držela předmětné nemovitosti od 1. 7. 2000 bez právního důvodu, že její povinností je vydat žalobci náhradu za užívání uvedených pozemků ve výši obvyklého nájemného, které v daném území činí 2.000,- Kč/ha/rok zemědělské půdy, takže za období od 1. 12. 2010 do 30. 11. 2013, za niž žalobce požaduje náhradu, se obohatila o částku 276.467,40 Kč, a že dopisem ze dne 5. 12. 2013 vyzval žalovanou k zaplacení bezdůvodného obohacení ve lhůtě 3 dnů, což se nestalo.

Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 21. 1. 2016, č. j. 41 C 69/2014-169, ve znění usnesení ze dne 22. 2. 2016, č. j. 41 C 69/2014-172, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 235.827,- Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky od 10. 12. 2013 do zaplacení ve výši 8,05 % (výrok I.), žalobu co do částky 40.640,40 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 10. 12. 2013 do zaplacení ve výši 8,05 % zamítl (výrok II.) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 85.102,50 Kč k rukám zástupkyně žalobce (výrok III.) a České republice - Okresnímu soudu v Karlových Varech na nezálohovaných nákladech státu - znalečném částku 3.120,- Kč (výrok IV.). Soud prvního stupně vzal za nesporná tvrzení účastníků, že vlastnictví předmětných pozemků žalobce nabyl na základě rozsudku zdejšího soudu ze dne 30. 1. 2014, č. j. 41 C 70/2013-102 , že výměra předmětných pozemků (jež nikterak nespecifikoval) je 460.779 m 2 , tj. 46,0779 hektarů, že předmětné pozemky do jejich vydání žalobci užívala žalovaná a že výzva žalobce k vydání bezdůvodného obohacení byla žalované doručena dne 5. 12. 2013. Poté, co citoval ustanovení § 130, § 131, § 451, § 458 odst. 1 a 2 a § 107 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák. ), dospěl k závěru, že uplatněný nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení je částečně důvodný. Ohledně způsobu výpočtu a určení výše bezdůvodného obohacení vzniklého na straně žalované vyšel soud prvního stupně ze znaleckého posudku jím ustanoveného znalce z oboru ekonomiky - odvětví ceny a odhady, specializace lesní pozemky a lesní porosty, oceňování pozemků a trvalých porostů, škody na lesních porostech, Ing. D. B., který stanovil jako obvyklé nájemné z předmětných pozemků v daném místě a čase částku 1.706,- Kč ha/rok, tedy celkem za období od 1. 12. 2010 do 30. 11. 2013 částku 235.827,- Kč. Žalovanou vznesené námitce promlčení uplatněného nároku odůvodněné tím, že o nájmu předmětných pozemků musel vědět minimálně od doby, kdy se v řízení o určení vlastnictví k nim obeznámil s nájemními smlouvami, jimiž žalovaná předmětné pozemky pronajímala, soud nepřisvědčil, neboť teprve právní mocí rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 30. 1. 2014, č. j. 41 C 70/2013-102, bylo najisto postaveno, že došlo k bezdůvodnému obohacení, a kdo se na úkor žalobce obohatil; k promlčení nároku žalobce tak nedošlo v subjektivní ani v objektivní promlčecí době, když žalobu podal dne 23. 12. 2013. Za důvodnou soud nepovažoval ani námitku žalované, že nárok žalobce je v rozporu s dobrými mravy, jelikož žalovaná mu dobrovolně předmětné pozemky nevydala, a nezbylo mu tudíž, než se svého vlastnictví domáhat soudní cestou. Podle názoru soudu prvního stupně nemůže obstát ani námitka žalované, že předmětné pozemky mohla pronajímat pouze za regulované nájemné, neboť skutečnost, že žalovaná se při pronájmu pozemků řídila interními pokyny, nemůže jít k tíži žalobce, jelikož z ustanovení § 22 odst. 9 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 254/2011 Sb., vyplývá, že roční nájemné za pozemky náležející do zemědělského půdního fondu činilo 1 % z ceny pozemku pouze v případě, že se vlastník s nájemcem nedohodli jinak. Přisvědčil proto žalobci, že pokud by měl předmětné pozemky v držení, když vlastnictví k nim na něj přešlo podle zákona č. 172/1991 Sb. dnem 1. 7. 2000, mohl jejich pronájmem dosáhnout obvyklého nájemného ve výši stanovené znaleckým posudkem .

Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 29. 4. 2016, č. j. 61 Co 116/2016-206, odvolací řízení o odvolání žalované ve vztahu k výroku II. rozsudku soudu prvního stupně pro zpětvzetí odvolání zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení ve vztahu k odvolání do výroku II. . Dalším usnesením ze dne 29. 4. 2016, č. j. 61 Co 116/2016-203, Krajský soud v Plzni rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku I. a v souvisejících výrocích o nákladech řízení ve výroku III. a IV. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení . Odvolací soud nepovažoval právní závěry soudu prvního stupně za správné; ohledně vznesené námitky promlčení uplatněného nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení na rozdíl od něj dovodil, že podal-li žalobce žalobu k soudu dne 23. 12. 2013, měl již minimálně v tomto okamžiku vědomost o tom, že k bezdůvodnému obohacení došlo, a kdo se na jeho úkor obohatil. To je zřejmé i z toho, že již výzvou, doručenou žalované dne 5. 12. 2013, ji vyzval k vydání bezdůvodného obohacení, a nelze přehlédnout ani jeho tvrzení o tom, že se v řízení vedeném u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 41 C 70/2013 dozvěděl dne 5. 11. 2013 a dne 12. 12. 2013 o tom, že žalovaná s předmětnými pozemky právně nakládá, a vůči komu tak činí, když k těmto datům byly o tomto hospodaření předloženy doklady. Soudu prvního stupně proto uložil, aby se znovu touto námitkou žalované zabýval a najisto postavil, kdy se žalobce skutečně dozvěděl o tom, že došlo k bezdůvodnému obohacení, a kdo za ně odpovídá (§ 107 odst. 1 obč. zák. a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2758/2006). Pokud by nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení promlčen nebyl, je třeba se podle odvolacího soudu zabývat i námitkou žalované, že tento nárok je v rozporu s dobrými mravy, když předmětné pozemky sice na žalobce přešly podle zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 114/2000 Sb., dnem 1. 7. 2000, avšak žaloba na určení vlastnického práva jím byla podána až v roce 2013 těsně před uplynutím lhůty stanovené tímto zákonem (tj. do 31. 3. 2013). Při posouzení této otázky bude zapotřebí, aby soud prvního stupně vzal v úvahu dobu, po kterou se žalobce o svůj majetek nezajímal (byť určitý čas byl zapotřebí k přípravě podkladů), a důvody, pro které tak nečinil; současně odvolací soud zdůraznil, že žalovaná se o předmětné pozemky starala s péčí řádného hospodáře, když je pronajímala, což bylo možné jen za regulované nájemné. Pokud pak jde o výši bezdůvodného obohacení (nebyl-li by nárok na jeho vydání promlčen a nebyl-li by v rozporu s dobrými mravy), odvolací soud s odkazem na ustanovení § 451 obč. zák. na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že není rozhodující, jakou hodnotu pozbyl oprávněný z titulu bezdůvodného obohacení, ale o kolik se zvýšil majetek povinného. Z toho vyplývá, že jako bezdůvodné obohacení lze po žalované požadovat pouze ty hodnoty, kterých se jí dostalo, tzn. požadovat nájemné, které žalovaná od subjektů, s nimiž nájemní smlouvy uzavřela, fakticky získala.

Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním (směřujícím podle svého obsahu proti výroku, jímž zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, tj. ve výroku I.), jež má za přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to otázky počátku běhu subjektivní promlčecí doby, otázky, zda v případě uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení vůči státu z neoprávněné držby nemovitostí, které žalobce získal na základě zákona č. 172/1991 Sb., jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, a otázky výše bezdůvodného obohacení. Dovolatel uplatnil dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., jehož naplnění spatřuje v tom, že odvolací soud nesprávně určil počátek běhu dvouleté promlčecí doby, neboť dovolací soud ustáleně judikuje, že pro počátek běhu této doby je rozhodný moment, kdy se oprávněný skutečně dozví, že byl na jeho úkor získán majetkový prospěch, a kdo se takto obohatil (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2692/2015, sp. zn. 28 Cdo 539/2012 a sp. zn. 2 Cz 35/77), rovněž však konstantně vyjadřuje právní názor, že teprve soudní výrok deklaratorního rozhodnutí má účinky počátku běhu promlčecí doby (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 766/2002), přičemž judikaturní směr v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 172/2013 potvrzuje, že okamžikem nabytí právní moci rozhodnutí, v daném případě rozhodnutí o nařízení exekuce, jsou najisto postaveny práva a povinnosti účastníků, v daném případě pak především určení osoby, jíž má povinný poskytnout plnění. Až od tohoto okamžiku je tak povinný obeznámen se všemi skutečnostmi, které v případě, že toto plnění je možné pokládat z hlediska hmotného práva za bezdůvodné obohacení, jsou rozhodné pro uplatnění nároku na jeho vydání (tj. s tím, že na jeho úkor došlo k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal) . Pakliže v dané věci nabyl rozsudek o určení vlastnického práva žalobce k pozemkům, k nimž se váže vznik bezdůvodného obohacení, právní moci dne 20. 3. 2014, pak podle dovolatele není správný závěr odvolacího soudu, že je třeba najisto postavit, kdy počala běžet promlčecí doba, neboť tento okamžik je již najisto postaven . Ohledně druhé nastíněné otázky dovolatel s poukazem na ustálenou judikaturu dovolacího soudu vztahující se k výkonu práva v rozporu s dobrými mravy (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4855/2007, sp. zn. 28 Cdo 1547/2013, sp. zn. 28 Cdo 3513/2013 a sp. zn. 28 Cdo 3467/2013) namítá, že stát vedl pozemkové evidence, že jeho dobrá víra v držbě nemovitostí, které byly obcím převedeny zpět zákonem č. 172/1991 Sb., je zásadně vyloučena (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2699/2014 a sp. zn. 28 Cdo 19/2014) a že domáhá-li se žalobce vůči státu vydání nároků z neoprávněné držby ve formě bezdůvodného obohacení, k čemuž je povinen ustanovením § 38 odst. 6 zákona o obcích, lze sotva soudit, že jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy . Právní názor odvolacího soudu, že jeho postup je v rozporu s dobrými mravy, je tudíž taktéž nesprávný. Pokud pak jde o výši bezdůvodného obohacení, nesouhlasí dovolatel s názorem odvolacího soudu, že může požadovat pouze ty hodnoty, kterých se žalované skutečně dostalo ve formě nájemného, a naopak má za to, že na danou věc je třeba aplikovat závěry, k nimž dovolací soud dospěl v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3946/2015, tedy, že výše náhrady za bezdůvodné bohacení se poměřuje zpravidla obvyklou hladinou nájemného v daném místě a čase, přičemž bylo-li nájemné v posuzovaném období regulovanou cenou, nemůže výše bezdůvodného obohacení přesáhnout částku omezenou cenovými předpisy. Současně dodal, že v rozhodném období cenová regulace pro nájem obecní půdy neplatila, takže výše bezdůvodného obohacení byla správně určena znaleckým posudkem, který vychází z průměrných cen nájmů zemědělské půdy v čase a místě obvyklých. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná se v písemném vyjádření k dovolání ztotožnila s právními závěry odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 [srov. čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen o. s. ř. )], a po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (účastníkem řízení), řádně zastoupenou advokátem, shledal dovolání přípustným podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, z nichž při řešení otázky výše náhrady za bezesmluvní užívání pozemků ve vlastnictví jiného subjektu (obce) se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a otázka, zda uplatněním nároku obce na vydání bezdůvodného obohacení může jít o výkon práva v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena.

Po přezkoumání napadené části výroku usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je k řešení uvedených otázek hmotného práva opodstatněné a že jinak není přípustné.

Nesprávné právní posouzení věci může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Protože ke vzniku práva na vydání bezdůvodného obohacení mělo dojít před 1. lednem 2014, řídí se práva a povinnosti účastníků zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů - dále jen obč. zák. (srov. část pátou, hlavu II. - ustanovení přechodná a závěrečná - díl 1, oddíl 1, § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).

K řešení otázky počátku běhu subjektivní promlčecí doby k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení (§ 107 odst. 1 obč. zák.) dovolání přípustné není, neboť tuto otázku řešil odvolací soud v souladu s ustálenou praxí dovolacího soudu. Ta dovodila, že pro stanovení počátku běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby ve smyslu ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák. je rozhodný okamžik, kdy se oprávněný v konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Jinak řečeno pro počátek subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení je rozhodující subjektivní okamžik, kdy se oprávněný dozví takové okolnosti, které jsou relevantní pro uplatnění jeho práva u soudu. Touto vědomostí se míní znalost skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit (shodné stanovisko zaujal již Nejvyšší soud SSR v rozsudku ze dne 17. 12. 1978, sp. zn. 2 Cz 35/77, publikovaném ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR, svazek IV, str. 649; dále srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2581/98, ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 33 Odo 766/2002, a ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 539/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2949/2012, a ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2692/2015).

Jestliže v dané věci bylo zjištěno, že žalobce vyzval žalovanou dopisem, doručeným jí dne 5. 12. 2013, k vydání bezdůvodného obohacení a že návrh na vydání elektronického platebního rozkazu podal u soudu prvního stupně dne 23. 12. 2013, přičemž však tvrdil, že se dne 5. 11. 2013 a dne 12. 12. 2013 v řízení vedeném u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 41 C 70/2013 dozvěděl o tom, že žalovaná s předmětnými pozemky právně nakládá a vůči komu tak činí, o čemž k důkazu předložila soudu nájemní smlouvy, které s nájemci uzavřela, pak je správný právní názor odvolacího soudu, že subjektivní promlčecí doba podle ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák. nepočala běžet dnem 20. 3. 2014, tj. dnem právní moci rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 30. 1. 2014, č. j. 41 C 70/2013-102, jímž bylo určeno, že žalobce je vlastníkem předmětných nemovitostí, nýbrž dnem, kdy se žalobce skutečně dozvěděl o tom, že na jeho úkor došlo k bezdůvodnému obohacení, a kdo se bezdůvodně obohatil. Námitce žalobce, že odvolací soud se v řešení otázky počátku běhu subjektivní promlčecí doby odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, proto přisvědčit nelze. Poukaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 33 Odo 766/2002, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. 28 Cdo 172/2013, je nepřípadný, neboť šlo o skutkově i právně odlišné věci.

K řešení první právní otázky, pro niž bylo dovolání připuštěno, poukazuje dovolací soud především na svoji ustálenou rozhodovací praxi, která opakovaně vyslovila závěr, že ke znovunabytí vlastnictví obcí k tzv. historickému majetku docházelo ex lege již účinností zákona č. 172/1991 Sb. (a následně účinností zákona č. 114/2000 Sb. k tzv. přídělovému majetku podle § 2a zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 114/2000 Sb., tj. dnem 1. 7. 2000), že lhůta stanovená obcím k podání návrhu na zápis nemovitostí do evidence nemovitostí [viz § 8 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění účinném do 28. 6. 2012, podle kterého byly obce povinny do jednoho roku po nabytí vlastnictví k nemovitým věcem podle tohoto zákona učinit návrh příslušnému středisku geodézie na zápis těchto nemovitých věcí do evidence nemovitostí (resp. do katastru nemovitostí)] byla lhůtou toliko pořádkovou, přičemž zápis vlastnického práva katastru nemovitostí (dříve do evidence nemovitostí) má účinky toliko deklaratorní, a že s neplněním této povinnosti nebyla spojena žádná sankce. Zákonem č. 173/2012 Sb. (jenž nabyl účinnosti dne 29. 6. 2012) byl zákon č. 172/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, novelizován mimo jiné v jeho ustanovení § 8 tak, že původní znění upravující lhůtu k podání návrhu na zápis do katastru nemovitostí bylo nahrazeno novým zněním, jímž teprve byla jednoznačně stanovena nejzazší lhůta, do kdy je obec povinna podat návrh na zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí nebo žalobu na určení vlastnického práva u soudu, a současně jím byla stanovena fikce zpětného přechodu vlastnického práva na stát k 1. 4. 2013, pokud tak obec ve stanovené lhůtě neučiní. Tím zákonodárce současně vyloučil možnost vydržení vlastnického práva státem v důsledku nedodržení původně stanovené lhůty (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 19/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 751/2014, či ze dne 26. 11. 2002, sp. zn. 30 Cdo 2232/2000, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2586/2013, nebo ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3502/2013; shodně též nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 2876/12, nebo ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 2176/13).

Nejvyšší soud dále v rozsudku ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3028/2012, poukázal na to, že právo - vigilantibus iura - vyžaduje ke svému životu určitou aktivitu, a to především ze strany těch osob, jež se cítí být jeho nositeli , což se týká i přechodu vlastnického práva obce k majetku podle zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 114/2000 Sb., neboť i zákonný přechod vlastnictví má svou realizační fázi tak, aby bylo jasné, z koho na koho a jaké věci přecházejí . Ústavní soud pak v nálezu ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 2176/13, uvedl, že nelze odhlédnout od faktu, že stát nesl a nese odpovědnost za vedení evidence věcných práv k nemovitostem.
Podle ustanovení § 458 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada (odstavec 1). S předmětem bezdůvodného obohacení musí být vydány i užitky z něho, pokud ten, kdo obohacení získal, nejednal v dobré víře (odstavec 2). Ten, kdo předmět bezdůvodného obohacení vydává, má právo na náhradu nutných nákladů, které na věc vynaložil (odstavec 3).

K otázce výše náhrady za bezesmluvní užívání nemovitosti ve vlastnictví jiného lze z ustálené judikatury Nejvyššího soudu odkázat zejména na rozsudek ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný pod č. 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na rozsudek ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 33 Odo 668/2002, nebo rozsudek ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 33 Odo 412/2005, v nichž byl přijat a odůvodněn závěr, že výše peněžité náhrady podle ustanovení § 458 odst. 1 obč. zák. musí vycházet z finančního ocenění prospěchu, který uživateli vznikl, a že majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání věci, zpravidla formou nájmu, a kterou by nájemce byl povinen plnit podle platné nájemní smlouvy; důvodně se tedy tato náhrada poměřuje s obvyklou hladinou nájemného. Bylo-li nájemné v posuzovaném období regulovanou cenou, nemůže výše bezdůvodného obohacení přesáhnout částku omezenou cenovými předpisy (srov. např. též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2008, sp. zn. 30 Cdo 5484/2007, ze dne 2. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2777/2009, a ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2063/2009).

Současně ovšem platí, že zatímco oprávněný držitel není povinen vydat vlastníkovi to, oč se užíváním jeho věci obohatil, a to ani podle ustanovení o bezdůvodném obohacení (vztahy mezi vlastníkem a držitelem ohledně vydání užitků věci je třeba posuzovat jen podle § 130 a násl. obč. zák. - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4370/2009, uveřejněný pod číslem 107/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), neoprávněný držitel věci se jejím užíváním (byť i v té formě, že z ní bere užitky prostřednictvím dalších smluvních ujednání se třetími osobami) obohacuje na úkor toho, jemuž by tyto užitky jinak příslušely, typicky vlastníka (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1786/2009). Z odůvodnění posledně citovaného rozsudku přitom vyplývá, že majetkovým vyjádřením těchto užitků - též s ohledem na ustanovení § 458 obč. zák. - může být i v takovém případě peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání věci, zpravidla právě formou nájmu, a kterou by nájemce byl povinen plnit podle platné nájemní smlouvy (dále srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 208/2013, a ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3748/2014).

Oprávněná držba pak předpokládá, že držitel je v dobré víře, že mu věc nebo právo patří a že je v této dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem. Oprávněným držitelem ve smyslu ustanovení § 130 odst. 1 obč. zák. je držitel, který věc drží v omluvitelném omylu, že mu věc patří, tedy v omylu, k němuž došlo při zachování normální, obvyklé opatrnosti, posuzované z objektivního hlediska; dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnosti o tom, že mu věc po právu patří anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000, a ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000). Nedostatek dobré víry obohaceného prokazuje v řízení ten, kdo se vydání bezdůvodného obohacení domáhá, a tento nedostatek je podle ustanovení § 458 odst. 2 obč. zák. rozhodující i pro určení rozsahu, v němž má být vydáno bezdůvodného obohacení.

Z uvedeného vyplývá, že otázku určení výše náhrady za bezesmluvní užívání pozemků ve vlastnictví žalobce odvolací soud neřešil z pohledu všech relevantních ustanovení zákona (srov. § 130 odst. 2, § 131 odst. 1, § 458 odst. 1 a 2 obč. zák.), a rovněž nezkoumal, zda žalovaná (jež jako v katastru nemovitostí zapsaná vlastnice nakládala s pozemky jako s vlastními) byla v době od 1. 12. 2010 do 30. 11. 2013, za niž žalobce požaduje vydání bezdůvodného obohacení, držitelem oprávněným či neoprávněným. Odvolacímu soudu je třeba vytknout i to, že svůj závěr, podle nějž bylo nájemné v tomto období regulováno cenovým předpisem, nikterak blíže nezdůvodnil, nehledě již na to, že v daném řízení ani nebylo zjištěno, jaké nájemné žalovaná od nájemců, s nimiž nájemní smlouvy uzavřela, pobírala, když těmito smlouvami nebyl proveden důkaz; i v tomto ohledu je právní posouzení věci odvolacím soudem neúplné a tudíž nesprávné.

Podle ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. výkon a práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu dobré mravy zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Soudní praxe v tomto směru vychází z názoru, že za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihujíce podstatné historické tendence jsou sdíleny rozhodující částí společnosti, a mají povahu norem základních (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný pod č. 5/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný pod č. 16/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), který je konformní se závěrem obsaženým v usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněným pod č. 14/1998 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jež za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., je přitom třeba - vzhledem k výše uvedenému charakteru tohoto ustanovení jako právní normy s relativně neurčitou hypotézou - učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu (dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002).

V posuzované věci dovolatel mimo jiné namítá, že stát vedl pozemkové evidence a že domáhá-li se žalobce vůči státu vydání nároků z neoprávněné držby ve formě bezdůvodného obohacení, k čemuž je povinen ustanovením § 38 odst. 6 zákona o obcích, lze sotva soudit, že jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy .

Podle ustanovení § 38 odst. 6 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění účinném do 31. 12. 2013, obec je povinna chránit svůj majetek před neoprávněnými zásahy a včas uplatňovat právo na náhradu škody a právo na vydání bezdůvodného obohacení. Z toho ustanovení tedy vyplývá nejen to, že obec má povinnost včas uplatňovat právo na vydání bezdůvodného obohacení, nýbrž i to, že obec je povinna chránit svůj majetek před neoprávněnými zásahy.

Pakliže ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu dovodila, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., je třeba - vzhledem k výše uvedenému charakteru tohoto ustanovení jako právní normy s relativně neurčitou hypotézou - učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu, přičemž zjištění těchto okolností a případná aplikace tohoto ustanovení na konkrétní projednávanou věc náleží zásadně soudům nižších stupňů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 799/2015), ztotožňuje se dovolací soud s názorem odvolacího soudu vyjádřeným v jeho zrušujícím usnesení, pokud soud prvního stupně zavázal tím, aby se námitkou žalované, že nárok žalobce je rozporu s dobrými mravy, když předmětné pozemky sice na žalobce přešly podle zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 114/2000 Sb., dnem 1. 7. 2000, avšak žaloba na určení vlastnického práva jím byla podána až v roce 2013 těsně před uplynutím lhůty stanovené tímto zákonem (tj. do 31. 3. 2013) , zabýval, a že je tak zapotřebí, aby vzal v úvahu dobu, po kterou se žalobce o svůj majetek nezajímal (byť určitý čas byl zapotřebí k přípravě podkladů), a zjistil důvody, pro které tak nečinil. Nejvyšší soud již totiž v minulosti připustil, že určitý úkon obce lze mít za neslučitelný s dobrými mravy (viz např. rozsudek tohoto soudu ze dne 23. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2411/2006) a že neshledává přesvědčivé důvody, pro něž by postup obce měl být povýšen v demokratické společnosti nad obecně uznávaná pravidla slušnosti a poctivého jednání (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2005, sp. zn. 32 Odo 1022/2004). Řešení otázky, zda v daném případě uplatnění nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení za dobu, kdy sice byl vlastníkem předmětných nemovitostí, avšak v katastru nemovitostí byla jako jejich vlastnice stále zapsána žalovaná, je v rozporu s dobrými mravy či nikoliv, ovšem úzce souvisí právě se zjištěním a posouzením, zda žalovaná byla v rozhodném období od 1. 12. 2010 do 30. 11. 2013 oprávněným držitelem předmětných pozemků či jejich držitelem neoprávněným, případně a zda s nimi skutečně nakládala jako řádný hospodář, jak v řízení namítala.

Protože usnesení odvolacího soudu není v řešení jedné z otázek, pro něž je dovolání přípustné, správné, a dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. tak byl naplněn, a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud je zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 o. s. ř.).

Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto usnesení je v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.). V rozhodnutí, jímž se řízení končí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. ledna 2017

JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu