28 Cdo 334/2014
Datum rozhodnutí: 27.02.2014
Dotčené předpisy: § 1,2,2a,8 předpisu č. 172/1991Sb.




28 Cdo 334/2014

ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobce: město Cheb , se sídlem v Chebu, Nám. Krále Jiřího 1/14, zastoupeno JUDr. Janou Wenigovou, advokátkou v Karlových Varech, Vítězná 10, proti žalovanému: Lesy ČR, s. p. , se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 9 C 297/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 1. 2013, č. j. 18 Co 695/2012-53, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 1. 2013, č. j. 18 Co 695/2012-53, se zrušuje.
Věc se vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni výše označeným byl ve výroku I . potvrzen výrok II. rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 5. 10. 2012, č. j. 9 C 297/2011-26, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobce je vlastníkem pozemků parcelních čísel 430/1, 430/2, 460/2 a 466/2. Ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu byl změněn výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. 483/1 o výměře 47.860 m2 v kat. úz. D. H., zapsaném na LV č. 5 u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, Katastrální pracoviště Cheb, jak je vymezen v geometrickém plánu pro oddělení pozemku č. 177-171/2010, vyhotoveném firmou JS Inženýrská kancelář Aš, s. r. o., Šaldova 11, ověřeném Ing. J. J. dne 4. 11. 2010 pod č. 101/2010 a schváleném Katastrálním úřadem pro Karlovarský kraj, Katastrální pracoviště Cheb dne 11. 10. 2010 pod č. 1099. Ve výroku III. a IV. rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o nákladech řízení mezi účastníky za řízení před soudem prvního stupně a za řízení odvolací.
Předmětem řízení byla žaloba, kterou se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem výše uvedených pozemků s tím, že do jeho vlastnictví přešly podle § 2 a § 2a zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí.
Odvolací soud částečně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu) a ve výroku II. výrok I. rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (viz výše). Dovodil přitom, že v případě pozemku parc. č. 483/1 šlo o zkonfiskovaný majetek , který byl přidělen právnímu předchůdci žalobce dne 16. 6. 1948 rozhodnutím ministerstva zemědělství č. j. 16342/48-IX/Z-23, vydaným podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb . K nabytí vlastnického práva nebylo zapotřebí ani vkladu práva vlastnického do pozemkových knih, ani hmotného odevzdání nemovitosti. Stal se tak žalobce vlastníkem všech nemovitostí, které byly předmětem žaloby.
V tomto směru odkázal na důvodovou zprávu k zákonu č. 114/2000 Sb. a dospěl k závěru, že v projednávané věci pozemky, ze kterých sestává parc. č. 483/1, byly přiděleny žalobci již v roce 1948 a přešly tak do vlastnictví žalobce podle § 2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. již ke dni 24. 5. 1991 .
Odvolací soud pak poukázal na ustanovení § 8 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění účinném do 28. 6. 2012 s tím, že žalobce povinnost tam uloženou nesplnil a po dobu devatenácti let od účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. byl nečinný. Proti tomu žalovaný užíval nemovitosti jako oprávněný držitel, neboť byl v domnění, že mu pozemky patří. Uplynutím deseti let od 24. 5. 1991 tak došlo (podle odvolacího soudu) k vydržení vlastnického práva pro stát, a to ke všem pozemkům, ke kterým se domáhá určení vlastnického práva žalobce.
Podle odvolacího soudu ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb. je pouhým doplňkem restituce podle § 2 téhož zákona a přechodu vlastnictví podle § 1 téhož zákona. Z toho důvodu nelze dovodit, že by stát měl přijít o vlastnické právo k nemovitostem, které již vydržel . Na podporu tohoto závěru odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1966/2012.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost dovozoval z většiny kritérií uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř., ve znění novely provedené zákonem č. 404/2012 Sb., účinné od 1. 1. 2013. Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem spatřoval žalobce v závěru o vydržení vlastnického práva státu k předmětným nemovitostem (včetně rozporu s dobrými mravy) a výkladu ustanovení § 8 zákona č. 172/1991 Sb . Navrhl zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu v plném rozsahu a též výroků II. a III. rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění dotčeném novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinnou od 1. 1. 2013, a zjistil, že žalobce podal dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání byla dovozována z ustanovení § 237 o. s. ř. a dovolací důvod byl uplatněn podle § 241a odst. 1 o. s. ř.
Dovolací soud přitom dospěl k závěru o nepřípustnosti dovolání, takže usnesením ze dne 5. 6. 2013, č.j. 28 Cdo 1294/2013-71, dovolání odmítl. Vycházel přitom z právního závěru, podle něhož nelze vyloučit vydržení obecního majetku státem či jím založeným státním podnikem, a to i poté, co bylo ex lege obnoveno obecní vlastnictví. Ustanovení § 8 zák. č. 172/1991 Sb., ve znění účinném do 28. 6. 2012, ukládalo obcím povinnost do jednoho roku od nabytí vlastnictví k nemovitostem učinit návrh katastru na zápis těchto nemovitostí. Je tedy zřejmé, že zákon nevycházel z nezměnitelné povahy zákonného nabytí vlastnictví obcí, ani ve vztahu ke státu jako subjektu práva, ale v zájmu právní jistoty ukládal obci povinnost, jejíž splnění mělo zamezit pozdějším nejasnostem při posouzení právních vztahů k nemovitostem. Nedostatek aktivity obce při prosazování práv, jichž se v důsledku obecní restituce stala nositelkou, tedy při naplnění zákonem stanovených předpokladů vede k nabytí vlastnického práva státem (či jím založeným státním podnikem) formou vydržení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2332/2009, nebo ze dne 2. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1966/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1083/2013, ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1249/2012, ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3962/2011 nebo ze dne 22. 2. 2006, sp. zn. 28 Cdo 1603/2005). Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu a účastníci občanskoprávních vztahů jsou si rovni (čl. 11 odst. 1 listiny, § 2 odst. 2 obč. zák.).
Dovolací soud dále k problematice posouzení aplikace§ 2 a § 2a zákona č. 172/1991 Sb. při posouzení počátku běhu vydržecí lhůty k pozemku parc. č. 438/1, odkázal na závěr, které zaujal ve svém rozsudku ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3360/2008. Podle něj zákon č. 114/2000 Sb., jenž je novelou zákona č. 172/1991 Sb., umožnil uplatnění restitučního nároku v případě, kdy obce neměly do nabytí účinnosti této novely zákonem nezbytně požadované důkazy o svém vlastnictví před 31. 12. 1949 ani přídělovou listinu ani přídělový plán. V projednávané věci však žalobce již v žalobě uvádí v rámci výčtu důkazního materiálu přídělové rozhodnutí a rovněž v průběhu řízení nebylo mezi stranami sporu o tom, že v případě právě tohoto jednoho pozemku jde o příděl.
K ústavní stížnosti žalobce Ústavní soud nálezem ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 2176/13, vyslovil, že uvedeným usnesením bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a základní právo stěžovatele vlastnit majetek podle č. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stížností napadené usnesení dovolacího soudu proto uvedeným nálezem zrušil.
Ústavní soud v odůvodnění shora uvedeného nálezu poukázal na právní názor, který zaujal už v nálezu ze dne 13. 11. 2013 sp. zn. II. ÚS 2876/12 /(shodně též s nálezem tohoto senátu sp. zn. III. ÚS 495/02 (N 33/32 Sb.NU 303)/. i v případech, kdy stát vystupuje jako účastník soukromoprávního vztahu, který se řídí právními předpisy z oblasti soukromého práva, nelze jeho postavení bez dalšího ztotožňovat s postavením jednotlivce (fyzické osoby). Stát nedisponuje skutečně autonomní vůlí, jeho jednání se musí vždy řídit zákonem, i když stát zastupují z jeho pověření jiné subjekty. Při posuzování pozice státu v takových vztazích nelze proto cele abstrahovat od druhé dimenze státu, tj. té, v níž vykonává svou hlavní funkci, tedy státní moc (zejména vrchnostenská správa). Tento aspekt je proto třeba mít na zřeteli v situacích, kdy stát vstupuje do právních vztahů na základě právních úkonů v rovném postavení s ostatními subjekty soukromého práva, neboť - jako v projednávané věci - může pravidla těchto vztahů utvářet a přetvářet a vystupovat jako vykonatel veřejné moci. Zde proto Ústavní soud zdůrazňuje tu významnou okolnost, že uvedená dvojaká role státu nebyla obecnými soudy náležitě zhodnocena, ačkoliv občanský zákoník v ustanovení § 1 odst. 2 stát výslovně vyčleňuje z okruhu standardních právnických osob, když v rámci vymezení předmětu úpravy občanského zákoníku rozlišuje vztahy fyzických a právnických osob a vztahy mezi těmito osobami a státem. Postavení státu v právních vztazích soukromého práva proto musí být speciálně konstruováno zákonem (viz § 21 občanského zákoníku, přesnější formulaci § 6 zákona č. 219/2000 Sb. a vhodněji formulovanou charakteristiku v § 21 nového občanského zákoníku). K této dvojí povaze proto musí soudy při rozhodování otázek jako v projednávaném případě přihlížet s náležitou pozorností, i když tento typický znak moderního státu ústavní pořádek České republiky (např. na rozdíl od ústavních předpisů Rakouska) výslovně nezdůrazňuje.
Podle Ústavního soudu v projednávané věci se tak však nestalo a s ohledem na řešenou otázku (spor mezi státním podnikem, jehož zakladatelem je stát, a obcí ) tak došlo k zásahu do práva obce na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a do práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Obecné soudy se nevypořádaly s klíčovou otázkou, zda stát, který přijal zákon 172/1991 Sb., na základě kterého přešla na obce část majetku do té doby jím vlastněná, může být, zejména s ohledem na své specifické postavení, oprávněným držitelem tohoto majetku. Zde považuje Ústavní soud za nutné poukázat na jím již vyjádřený právní názor v nálezu sp. zn. II. ÚS 2876/12, kde konstatoval, že zákon č. 172/1991 Sb., ve znění do 28. 6. 2012, v § 8 stanovil, že obce jsou povinny do jednoho roku po nabytí vlastnictví k nemovitým věcem podle tohoto zákona učinit návrh příslušnému středisku geodézie na zápis těchto nemovitých věcí do evidence nemovitostí. Z toho dovodil, že "zápis měl deklaratorní povahu a zákonodárce povinnost vázal toliko na pořádkovou lhůtu. S nesplněním povinnosti nebyla spojena žádná sankce. Pokud zákonodárce presumoval u obcí určitou aktivitu, bylo to v zájmu právní jistoty relevantních subjektů práva". Toto ustanovení tak mělo v duchu zásady vigilantibus iura zohlednit časový faktor a chránit práva třetích osob nabytá v mezidobí v dobré víře. Současně Ústavní soud zastává názor, že se jeví jako nepřiměřené trestat obec za její pasivitu pozbytím práva ve prospěch státu, který již jednou obci vlastnictví odňal, ale později se rozhodl způsobenou křivdu napravit . To proto, že i stát, který nesl a nese odpovědnost za vedení evidence věcných práv k nemovitostem, musí snášet svůj díl viny na obtížích, které obce při dohledávání svého historického majetku mají.
Ústavní soud v odůvodnění svého nálezu dále dodal, že při hodnocení splnění podmínek vydržení je v této souvislosti nutno přihlížet nejen k vydržecí době, nýbrž i oprávněnosti držby a zvláštním požadavkům na hodnocení dobré víry držitele (zde státní podnik, jehož zakladatelem je stát), že věc patří státu, a ne někomu jinému. Takovou víru však v tomto případě nelze postulovat již proto, že rozhodnutím zákonodárce (tedy samotného státu) došlo zákonem č. 172/1991 Sb. k přechodu historického majetku zpět na obce. Výklad in favorem restituionis se uplatní s ohledem na to, že to byl právě stát, který již jednou obcím vlastnictví odňal a který citovaným zákonem sledoval účel nápravy této historické křivdy. Nelze též odhlédnout od faktu, že stát současně nesl a nese odpovědnost za vedení evidence věcných práv k nemovitostem, a konečně to byl stát, který až zákonem č. 173/2012 Sb. jednoznačně stanovil, že teprve marným uplynutím lhůty pro podání návrhu na zápis vlastnického práva obcí, určené do 31. března 2013, přechází majetek obcí do vlastnictví státu. Takovýto sankční důsledek z původní formulace § 8 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění do 28. 6. 2012, dovodit nelze . Z těchto důvodů je třeba dát přednost zájmům (vlastnickému právu) obce, kolidujícím se zájmy státu (státního podniku), k tzv. historickému majetku obcí.
Konečně Ústavní soud dovodil, že ani další faktické nakládání s tímto majetkem nemohlo vést k dobré víře jeho držitele, což dokládá i další postup zákonodárce, který zákonem č. 173/2012 Sb., s účinností od 29. 6. 2012, novelizoval ustanovení § 8 zákona č. 172/1991 Sb. tak, že původní znění, upravující lhůtu k podání návrhu na zápis do katastru nemovitostí (předtím u střediska geodézie), bylo nahrazeno novým zněním, kterým se teprve jednoznačně stanoví lhůta, do kdy nejpozději je třeba podat návrh na zápis vlastnického práva, a současně se stanoví, že uplynutím tohoto termínu přechází majetek do vlastnictví státu. Tím sám zákonodárce vyloučil možnost vydržení vlastnického práva státem v důsledku nedodržení původně stanovené lhůty.
Tento závěr se může uplatnit ve vztahu státu a obcí jako původních vlastníků historického majetku. V případě dalších nabyvatelů nemovitostí se tento závěr vždy uplatnit nemusí . V projednávané věci však o takový případ nejde. Proto Ústavní soud považoval za žádoucí, když pro obecnější nápravu právního stavu v této oblasti bude třeba právě reakce Nejvyššího soudu a jí odpovídající postup obecných soudů v dalším průběhu řízení o předmětné žalobě stěžovatele.
Poté, co shora zmíněné odmítavé usnesení Nejvyššího soudu bylo zrušeno v řízení o ústavní stížnosti, přistoupil Nejvyšší soud jako soud dovolací k projednání dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu (zde Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 1. 2013, č. j. 18 Co 695/2012-53). Postupoval přitom podle občanského soudního řádu ve znění dotčeném novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinnou od 1. 1. 2013, který je pro posouzení přípustnosti dovolání v této věci rozhodující.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud předně při posuzování přípustnosti dovolání v této věci bral do úvahy důsledky plynoucí z vázanosti obecných soudů nálezy Ústavního soudu, jak plynou již z nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 14. 12. 1996, II. ÚS 156/95 (uveřejněném pod č. 9 ve svazku 5/1996 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, a pro informaci obecných soudů otištěném i v ročníku 1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, str. 149-151 /259-261/) bylo vyloženo : Rozhodnutí Ústavního soudu je podle ustanovení čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR závazné pro všechny orgány i osoby s tím, že za situace, kdy je Ústavní soud ČR nejvyšším orgánem ochrany ústavnosti (srov. hlavu čtvrtou, čl. 83 a čl. 87 Ústavy ČR) jsou obecné soudy per analogiam vázány právním názorem Ústavního soudu rovněž podle ustanovení § 226 občanského soudního řádu .
Aplikováno na posuzovanou věc, nutno dospět k závěru předně o přípustnosti podaného dovolání. Je tomu tak proto, že právní závěry odvolacího soudu vycházely z rozhodovací praxe dovolacího soudu, mimo jiné právě rozsudku ve věci sp. zn. 28 Cdo 3962/2011 Toto rozhodnutí ovšem bylo shora nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2876/12 zrušeno. Při vázanosti obecných soudů (a tento závěr dopadá i na rozhodování dovolacího soudu) nezbývá než dovodit, že pod pojem odlišného právního posouzení spadá rovněž případ posouzení věci odvolacím soudem v rozporu s později vydaným nálezem Ústavního soudu. Podmínky přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o.s.ř. jsou tak splněny.
Dovolacímu soudu, který k citovanému nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 2876/12, již může přihlížet (na rozdíl Krajského soudu v Plzni, jako soudu odvolacího, v jeho rozsudku ze dne 21. 5. 2013, č.j.56 Co 378/2013-66) , tedy nezbývá než konstatovat, že odvolací soud tu vycházel při aplikaci jím zmíněných ustanovení zákona č. 172/1991 Sb., ve znění novel a z ustanovení § 134 o.z. z jiného řešení právní otázky uváděných hmotněprávních ustanovení, než které vyplývá nyní z nálezu Ústavního soudu ze ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 2176/13, jakož i dříve vydaného a již zmíněného nálezu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 2876/12.
Dovolání je z toho důvodu třeba považovat rovněž za opodstatněné. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že žalující obec pozbyla svého vlastnictví k přídělovému majetku v důsledku vydržení žalovaným, který rovněž vystupuje jako stát. Tento závěr ovšem neodpovídá shora citovanému výkladu Ústavního soudu. V podrobnostech se odkazuje na podrobné a instruktivní odůvodnění shora zmíněného nálezu Ústavního soudu. Jsou proto dány podmínky pro zrušení rozsudku odvolacího soudu ve smyslu § 243e odst. 1 o.s.ř. a k vrácení věci k dalšímu řízení před odvolacím soudem. V tomto případě, bude se muset odvolací soud v dalším průběhu řízení po zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu vypořádat znovu posouzením rozsudku soudu prvního stupně, a to s přihlížením k právním závěrům již uvedeného nálezu Ústavního soudu ČR nálezem ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 2176/13,které nejsou zcela shodné se závěry, které zaujal odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 28. 1. 2013, č. j. 18 Co 695/2012-53, a bude nutné z nich v novém rozhodnutí odvolacího soudu vycházet.
O nákladech tohoto dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí odvolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu. V Brně dne 27. února 2014 JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu