28 Cdo 3337/2009
Datum rozhodnutí: 11.05.2011
Dotčené předpisy: § 13 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb., § 8 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb., § 2 předpisu č. 82/1998Sb.








28

Cdo 3337/2009

ROZSUDEK


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. v právní věci žalobce
P. Č.
, zastoupeného JUDr. Karlem Valdaufem, advokátem v Praze 2, nám. Míru 820/9, proti žalované
České republice Ministerstvu spravedlnosti České republiky,
se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 2.458.450,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 16 C 11/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2009, č.j. 62 Co 540/2008-106, takto:


Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2009, č.j. 62 Co 540/2008-106, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. 10. 2008, č.j. 16 C 11/2006-82, se v části výroků o zamítnutí žaloby o náhradu škody co do částky 500.000,- Kč, představující hodnotu zničených movitých věcí, jakož i ve výrocích o nákladech řízení,
zrušují
a
věc se v tomto rozsahu vrací
Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení; ve zbytku se dovolání žalobce
odmítá.


O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Městského soudu v Praze shora označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. 10. 2008, č.j. 16 C 11/2006-82, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 2.458.450,-- Kč. Odvolacím soudem bylo rovněž stanoveno, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).


Předmětem řízení byla žaloba o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem Obvodního soudu pro Prahu 9 v řízení vedeném pod sp. zn. 10 C 65/2001 a následně v řízení vedeném pod sp. zn. 26 E 89/2001, když žalobci (podle jeho tvrzení) vzhledem k vykázání doručení písemností uložením, ačkoli se na uvedené adrese nezdržoval a uvedené písemnosti mu měly být doručeny do vlastních rukou, nebylo umožněno účastnit se předmětných řízení či případně samotného vyklizení bytu soudní vykonavatelkou.

Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že v průběhu nalézacího i vykonávacího řízení byly dodrženy všechny zákonné předpoklady a doručování žalobci proběhlo s právem v souladu, když jiné místo jeho pobytu se soudu z dostupné evidence nepodařilo zjistit. Nižší instance dále uzavřely, že skutečnost, že v předmětném řízení o výkonu rozhodnutí bylo soudem uloženo oprávněnému, aby zajistil vhodnou úschovu pro věci povinného z vyklizovaného bytu, není v rozporu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu upravujícími vyklizení, a že postup soudní vykonavatelky při soupisu movitých věcí určených k vyklizení byl taktéž správný. Skutečnost, že uschované věci žalobce byly v roce 2002 zničeny při povodni, nepřičítaly soudy k tíži žalované, když zmíněná živelní pohroma nemůže být podle jejich názoru sama o sobě odpovědnostním titulem a není v jakékoli příčinné souvislosti s předpoklady odpovědnosti státu za škodu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Dovodil přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku ve věci samé a jako důvod dovolání označil nesprávné právní posouzení věci. V rámci vylíčení dovolacího důvodu tvrdil, že v postupu soudu při doručování písemností lze spatřovat pochybení, když není pravdou, že soudu nebyla známa jiná adresa žalobce. Zdůraznil, že v předchozím řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 10 C 422/98 uvedl při soudním jednání do protokolu místo, kde žije se svou družkou, a soud proto mohl jeho pobyt snadno zjistit. Namítal rovněž, že dalšího závažného pochybení se dopustila soudní vykonavatelka při vyhotovování protokolu o vyklizení bytu, který byl podle mínění dovolatele částečně nečitelný a pro jeho stručnost z něj nelze jednoznačně určit, jaké konkrétní věci byly převezeny do skladu k úschově. V této souvislosti zároveň podotkl, že uložení do úschovy měl podle § 341 odst. 3 o. s. ř. zajistit soud a nikoli oprávněná osoba. Dovolatel proto žádal, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod byl uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. pro tvrzené nesprávné právní posouzení věci.

Přípustnost dovolání žalobce proti potvrzujícímu výroku I. rozsudku odvolacího soudu lze zvažovat pouze na základě ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Uvedené podmínky jsou však v posuzované věci naplněny pouze zčásti.

Ve vztahu k dovolání žalobce lze konstatovat, že do částky představující hodnotu zničených movitých věcí je dovolání podle shora citovaného ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. přípustné, neboť v případě této části právního posouzení uplatněného nároku shledává Nejvyšší soud rozpor s hmotným právem.

Pokud jde ovšem o ostatní námitky dovolatele, zde přípustnost podaného dovolání založena být nemůže, jak je rozvedeno dále.

Nejvyšší soud shledává, že doručování žalobci v průběhu nalézacího, jakož i vykonávacího řízení vedeného Obvodním soudem pro Prahu 9 probíhalo v souladu s platnou právní úpravou, která již v té době umožňovala, aby byly písemnosti určené do vlastních rukou doručeny náhradním způsobem, tedy uložením v případě, že se jejich adresáta nepodařilo zastihnout. Žalobci bylo takto správně doručováno na adresu jeho trvalého bydliště, když jinou adresu svého pobytu pro účely doručování písemností soudu nesdělil. Z výpisu z centrální evidence obyvatel bylo navíc soudem prvního stupně zjištěno, že adresa přechodného pobytu, na níž žalobce následně (mj. též v dovolání) poukazoval, byla evidována pouze od 14. 3. 1996 do 14. 3. 2001 doručování žalobci soudem v předmětných řízeních bylo však realizováno až v období po podání žaloby, tj. po datu 4. 4. 2001. Nesprávný úřední postup tudíž v tomto směru nebylo možno vyhodnotit.

V případě žalobcem nárokované částky 1.200.000,-- Kč, představující hodnotu členského podílu ve Stavebním bytovém družstvu Praha 9 (oprávněný subjekt v řízení o výkonu rozhodnutí), a požadovaných nákladů nalézacího a vykonávacího řízení v celkové výši 8.450,-- Kč, je tedy nutno vycházet z toho, že zde podmínky pro vznik odpovědnosti státu za škodu nejsou dány, jak správně dovodil odvolací soud. Postup soudu v předchozích věcech vyústil ve vydání rozhodnutí, která však nelze považovat za nezákonná ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.

Podle ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. se vyžaduje, aby byl nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím uplatněn pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Protože ke splnění tohoto zákonného předpokladu nedošlo, nelze v této části žalobě vyhovět. Samotné řízení o náhradu škody totiž neumožňuje revizi původních pravomocných rozhodnutí a nemůže tedy být prostředkem k jejich zrušení či změně.

Ohledně žalobcem požadované finanční hotovosti ve výši 750.000,-- Kč mu též nelze přisvědčit, jelikož přestože na něm leželo důkazní břemeno nebyl schopen prokázat, že k uvedenému protiprávnímu jednání při vyklizení jeho bytu došlo. Tato záležitost by navíc měla být posuzována na úrovni trestního práva.

V právních otázkách shora předestřených tedy nelze shledat judikatorní přesah, když tyto byly řešeny v souladu s právem a podmínku zásadního právního významu podle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. proto nenaplnily.

Ve zbytku je však dovolání důvodné.

Podle ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. platí, že stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem; v době před účinností zákona č. 160/2006 Sb. zde nebylo výslovnou podmínkou předběžné projednání nároku.

Namítal-li dovolatel pochybení v postupu soudní vykonavatelky při vyhotovování protokolu o vyklizení bytu, je třeba uvést, že zde nelze spatřovat nesoulad se zákonem, když navíc odkaz dovolatele na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 1983, Cpj 40/83 uvedený závěr nevyvrací. Na překážku není ani skutečnost, že uskladnění vyklizených věcí zajistila oprávněná osoba, pokud se tak stalo ve smyslu § 341 odst. 3 o. s. ř. u vhodného schovatele.

Naproti tomu v případě žalobcem požadované materiální újmy spočívající v hodnotě movitých věcí (přemístěných při výkonu rozhodnutí), jež byly po jejich uschování ve skladu zničeny při povodni v roce 2002, je však nutno dovodit, že za této situace jsou podmínky pro vznik odpovědnosti státu za škodu dány. S odkazem na znění ustanovení § 2 zákona č. 82/1998 Sb. se totiž nelze této odpovědnosti zprostit, a to ani v případě existence povodně jakožto tzv. vyšší moci. U objektivní odpovědnosti státu totiž nejsou ve smyslu citovaného zákonného ustanovení připuštěny liberační důvody jedná se o odpovědnost absolutní. V takovém případě stát poškozenému odpovídá za způsobenou materiální újmu, i když škodu při vynaložení veškerého možného úsilí nemohl odvrátit, jako je tomu právě u
vis maior.
Nehledě na to, že při uskladnění věcí z důvodu nuceného vyklizení je povinností subjektu, který výkon rozhodnutí nařídil, aby se vyklizené věci vrátily jejich vlastníku bez poškození. V opačném případě musí nahradit vzniklou škodu. Je jen otázkou, zda částka 500.000,-- Kč, kterou žalobce požaduje, odpovídá hodnotě zničených movitých věcí (jak jsou specifikovány např. ve skladním listu viz přílohy spisu). V dalším řízení nechť je tedy soudem prvního stupně zjištěno, jaké peněžité plnění jakožto náhrada za předmětné uschované věci žalobci náleží.

Vzhledem k výše zmíněným skutečnostem proto Nejvyšší soud dovolání žalobce proti té části potvrzujícího výroku I. rozsudku odvolacího soudu, ve které nebylo vyhověno nároku žalobce na náhradu škody v částce 1.958.450,-- Kč, sestávající z hodnoty členského podílu ve stavebním bytovém družstvu, z požadovaných nákladů nalézacího a vykonávacího řízení, a ze zmizelé finanční hotovosti, podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. pro nedostatek zásadního právního významu odmítl. Pokud jde však o tu část výroku I., v níž odvolací soud shodně se soudem prvostupňovým nepřiznal žalobci právo na náhradu hodnoty zničených movitých věcí, nebylo možno s ohledem na shora vyslovené teze s tímto závěrem nižších instancí souhlasit.

Jelikož se shodného dílčího pochybení při právním posouzení věci dopustily soudy obou stupňů, Nejvyšší soud zrušil v tomto rozsahu obě jejich rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 o. s. ř.).

V dalším průběhu řízení, v němž se rozhodne též o nákladech dovolacího řízení, je soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 11. května 2011

JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.

předseda senátu