28 Cdo 3322/2010
Datum rozhodnutí: 20.10.2011
Dotčené předpisy: § 451 odst. 1 obč. zák., § 11 předpisu č. 265/1992Sb., § 134 odst. 1 obč. zák.




28 Cdo 3322/2010
28 Cdo 3324/2010

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně a) M. B. , a žalobce b) RNDr. J. B., CSc., obou zastoupených JUDr. Zdeňkem Kovářem, advokátem se sídlem v Praze 4, V Horkách 9/1388, adresa pro doručování: Praha 2, Jaromírova 180/60, 128 00, proti žalovaným 1) R. P., 2) M. J. , zastoupenému Mgr. Martinem Řeřichou, advokátem se sídlem v Praze 10, Rybalkova 27 a 3) Z. J. , zastoupené JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Resslova 1253, ve věci vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 10 C 25/2009, pro zaplacení částky ve výši 450.000,- Kč s příslušenstvím, o dovolání žalobkyně a) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 4. 2010, č.j. 25 Co 544/2009-138 (věc sp. zn. 28 Cdo 3322/2010), a ve věci vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 10 C 125/2008, pro zaplacení částky ve výši 450.235,- Kč s příslušenstvím, o dovolání žalobce b) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 4. 2010, č. j. 25 Co 552/2009-202 (věc sp. zn. 28 Cdo 3324/2010), takto:

I. Věci vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 28 Cdo 3322/2010 a sp. zn. 28 Cdo 3324/2010 se spojují ke společnému řízení.
II. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 4. 2010 č. j. 25 Co 544/2009-138, jakož i rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 22. 10. 2008, č. j. 10 C 125/2008-147, se zrušují.
III. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 4. 2010, č. j. 25 Co 552/2009-202, jakož i rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 22. 10. 2008, č. j. 10 C 25/2009-104, se zrušují.
IV. Věc se vrací Okresnímu soudu v Jičíně k dalšímu projednání.

O d ů v o d n ě n í :

A. Předchozí průběh řízení

Žalobkyně a) se v řízení vedeném u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 10 C 25/2009 (sp. zn. 28 Cdo 3322/2010) žalobou podanou dne 5. 12. 2008 domáhala po žalovaných zaplacení částky ve výši 450.000,- Kč s příslušenstvím.
Žalobce b) se v řízení vedeném u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 10 C 125/2008 (sp. zn. 28 Cdo 3324/2010) žalobou podanou dne 13. 8. 2008 domáhal po žalovaných zaplacení částky ve výši 450.235,-Kč s příslušenstvím.
V odůvodnění svých žalob žalobkyně a) i žalobce b) shodně uvedli, že jsou podílovými spoluvlastníky, kdy každému z nich náleží spoluvlastnický podíl o velikosti ideální 1/2, pozemku st. p. č. 149 zastavěná plocha a nádvoří o výměře 580m2 zapsaného na listu vlastnictví č. 3995 pro katastrální území Jičín, obec Valdické Předměstí, okres Jičín (dále jen předmětný pozemek ). Dále žalobci uvedli, že žalovaní jsou v katastru nemovitostí zapsáni jako spoluvlastníci budovy č.p. 52 objekt občanské vybavenosti, v části obce Valdické Předměstí, postavené na pozemcích st. p. č. 146, 149, 3663 zastavěná plocha a nádvoří, zapsaných na listu vlastnictví č. 4360 pro katastrální území Jičín, obec Valdické Předměstí, okres Jičín, kdy tento objekt je pod názvem Řáholec provozován žalovanými jako restaurační zařízení (dále jen předmětná budova ). Jinými slovy předmětná budova je postavena zčásti na předmětném pozemku. Jelikož mezi žalobci a žalovanými neexistuje smluvní vztah, na jehož základě by žalovaní mohli předmětný pozemek užívat, žalovaní se na úkor žalobců bezdůvodně obohacují. Výši bezdůvodného obohacení žalobkyně a) i žalobce b) dovozovali ze znaleckého posudku Ústavu soudního inženýrství v Brně, který byl vyhotoven v obdobném sporu u totožného soudu prvního stupně pod sp. zn. 11 C 4/2007.
Žalovaní namítali nedůvodnost žaloby. Uvedli, že na předmětném pozemku byla zachována původní budova, k níž byla přistavena nová část. Dále namítali, že nejsou a nikdy nebyly vlastníky předmětné budovy, když původní stavba postavená na předmětném pozemku byla nejprve ve vlastnictví státu a v rámci restituce nebylo o její vydání požádáno. Mají tudíž za to, že předmětná budova se stále nachází ve vlastnictví státu. Žalovaní v této souvislosti připustili, že ohledně předmětné budovy uzavřeli kupní smlouvu se společností MAVE, a.s., avšak tato byla z důvodů absence vlastnické práva na straně MAVE, a.s., absolutně neplatná. Ze stejného důvodu žalovaní označili za absolutně neplatnou i kupní smlouvu uzavřenou mezi společnostmi MAVE, a.s., a společností Agropodnik, s.p. Žalovaní dále nesouhlasili s výší bezdůvodného obohacení, když namítli, že znalecký posudek vycházel z předpokladu užívání celého předmětného pozemku žalovanými a nikoli jen jeho části.
Okresní soud v Jičíně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22. 10. 2009, č. j. 10 C 25/2009-104, žalobu žalobkyně a) v plném rozsahu zamítl (ke sp. zn. 28 Cdo 3322/2010) .
Uvedený soud prvního stupně rovněž rozsudkem ze dne 22. 10. 2009 č. j. 10 C 125/2009-147, žalobu žalobce b) v plném rozsahu zamítl (ke sp. zn. 28 Cdo 3324/2010) .
Soudy prvního stupně v obou případech shodně dospěly k závěru, že žalovaní nejsou ve věci pasivně věcně legitimováni. V odůvodnění uvedly, že žalobci jako podíloví spoluvlastníci předmětného pozemku, jsou kráceni na svých vlastnických právech, neboť část pozemku zastavěnou cizí budovou nemohou užívat a nemají z ní ani jiný majetkový prospěch. Dále soudy prvního stupně však dospěly k závěru, že v takovém případě se na úkor žalobců jako spoluvlastníků pozemku obohacuje vlastník budovy, nikoli žalovaní jako její uživatelé. Protože soudy prvního stupně vzaly za prokázané, že předmětná budova byla nejprve znárodněna a následně nebyla v rámci restituce vydána zpět, nemohli vlastnickým právem disponovat ani právní předchůdci žalovaných a tedy ani žalovaní. Současně soudy prvního stupně označily za irelevantní i skutečnost, že žalovaní jsou zapsáni jako podíloví spoluvlastníci předmětné budovy v katastru nemovitostí, neboť takový zápis má pouze evidenční charakter.
K odvolání žalobkyně a) Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. 4. 2010, č.j. 25 Co 544/2009-138, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů soudního řízení (nyní sp. zn. 28 Cdo 3322/2010) .
K odvolání žalobce b) tentýž odvolací soud rovněž rozsudkem ze dne 23. 4. 2010, č. j. 25 Co 552/2009-202, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil rozhodl o náhradě nákladů soudního řízení (ke sp. zn. 28 Cdo 3324/2010) .
Odvolací soudy se v obou případech ztotožnily se skutkovými i právními závěry soudů prvního stupně. Po právní stránce výslovně uvedly, že žalovaní nejsou a ani se nemohli stát vlastníky předmětné budovy, neboť vlastníky nebyli ani jejich právní předchůdci. K odkazu žalobců na zápis žalovaných v katastru nemovitostí odvolací soudy dále uvedly, že katastr nemovitostí vychází pouze z domněnky souladu zapsaných údajů se skutečným stavem. Proto pokud zápis v katastru nemovitostí skutečnosti neodpovídá, má skutečný stav po právní stránce převahu nad katastrem. V souvislosti s rozhodováním o náhradě nákladů řízení odvolací soud připustil, že žalobci se ocitli v nelehké situaci, neboť jen obtížně zjišťují, kdo budovu vlastní. Následně s ohledem na skutečnost, že žalovaní se jako vlastníci chovali, ale současně pro účely placení náhrady za užívání namítali nedostatek vlastnictví, žalovaným náhradu nákladů řízení podle § 150 o. s. ř. nepřiznal.

B. Dovolání a vyjádření k němu

Proti rozsudkům odvolacího soudu podali žalobci samostatná dovolání.
Žalobkyně a) svým dovoláním (ke sp. zn. 28 Cdo 3322/2010) napadla rozsudek odvolacího soudu ve výroku I., kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby a nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení ve vztahu žalobkyně a) k žalované 1).
Žalobce b) svým dovoláním (ke sp. zn. 28 Cdo 3324/2010) napadl rozsudek odvolacího soudu ve výroku I., kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby a nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení ve vztahu žalobce b) k žalované 1).
Přípustnost dovolání spatřují dovolatelé shodně v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadená rozhodnutí odvolacího soudu mají po právní stránce zásadní význam. Jako dovolací důvod uvedli, že řízení jsou postižena vadami, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jakož i nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Konkrétně namítli, že:
a) při posouzení pasivní legitimace žalovaných soudy nižších stupňů chybně vycházely k rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2715/2000, který na souzenou věc nedopadá, neboť v souzené věci užívají budovu její nezpochybnitelní držitelé, zapsaní v katastru nemovitostí jako její vlastníci; soudy naopak nezohlednily rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, č.j. 33 Odo 1405/2005, ze kterého vyplývá, že k obohacení vlastníka stavby dochází už ze samotného titulu vlastnického práva, které zakládá jeho oprávnění stavbu užívat,
b) v souzených věcech soudy nižších stupňů nezohlednily výsledky souvisejících soudních a správních řízení, což mohlo vést k závažnému rozporu napadených rozhodnutí s hmotným právem (překážka dle § 159a odst. 5 o. s. ř.);. soudy zejména v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2901/2007, nepřihlédly k obsahu odůvodnění dotčených soudních rozhodnutí, čímž nepředvídatelně zasáhly do ústavně zaručených práv účastníků dovolatelů.

Žalovaná 1) se k žádnému z dovolání žalobců nevyjádřila.
Žalovaný 2) ve svém vyjádření navrhl dovolacímu soudu podané dovolání odmítnout. Uvedl, že odvolací soud správně posoudil skutečnost, že předmětný objekt je stavbou v právním slova smyslu, který přešel do vlastnictví státu. Společnost MAVE a.s. získala od právních předchůdců k budově pouze užívací právo, nikdy však nebyla jejím vlastníkem. Žalovaní se tedy na základě neplatné kupní smlouvy uzavřené s MAVE a.s. nikdy nemohli stát spoluvlastníky budovy, a proto také nemohou být pasivně věcně legitimováni. Dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dovolání v předmětné věci přípustné, jelikož odvolatelé nevymezili otázku zásadního právního významu a ani nenamítali, že je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s hmotným právem.
Žalovaná 3) ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že se plně ztotožňuje se závěry soudů nižších instancí, podle nichž není spoluvlastnicí předmětné budovy, a proto také není pasivně věcně legitimována. Dále uvedla, že Nejvyšší soud se problematikou pasivně legitimovaného subjektu v řízení o žalobě na vydání bezdůvodného obohacení již několikrát zabýval. Přitom vždy dospěl k názoru, že pasivně legitimován je pouze vlastník budovy bez ohledu na to, kdo stavbu užívá. Právní otázky předmětné věci tedy již byly dovolacím soudem několikrát rozhodovány, existuje četná judikatura a i z tohoto důvodu žalovaná 3) navrhuje odmítnutí dovolání.
Dovolací soud zjistil, že obě zahájené věci spolu skutkově úzce souvisí, týkají se shodně vymezeného nároku směřujícího vůči totožným žalovaným, když jednotlivé nároky jsou uplatněny samostatně žalobkyní a) a žalobcem b) z titulu spoluvlastnického práva k předmětnému pozemku, přičemž každému z žalobců náleží podíl ve výši ideální 1/2. Z uvedených důvodů dovolací soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 112 odst. 1 o. s. ř. spojil v zájmu hospodárnosti řízení vedená u něho pod sp. zn. 28 Cdo 3322/2010 a sp. zn. 28 Cdo 3324/2010 ke společnému řízení.

C. Přípustnost

Dovolací soud zjistil, že obě dovolání jsou včasná, podaná vždy oprávněnou osobou, řádně zastoupenou a splňují formální a obsahové znaky předepsané § 241a odst. 1 o. s. ř. Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání.
Podle čl. II. bod 12. zákona č. 7/2009 Sb. [d]ovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Protože napadená rozhodnutí odvolacího soudu byla vydána shodně dne 23. 4. 2010, použije se občanský soudní řád ve znění zákona č. 7/2009 Sb. (čl. II. nabyl účinnosti dne 1. 7. 2009).
Vzhledem k tomu, že v obou případech odvolací soud potvrdil rozsudky soudu prvního stupně, může být pří­pustnost dovolání založena jen za podmínky upravené v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. pokud dovolací soud, za použití hledisek příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadená rozhodnutí mají ve věci samé po právní stránce zásadní význam . Ten je podle § 237 odst. 3 o. s. ř. (ve znění zákona č. 7/2009 Sb.) dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Z hlediska uplatněných dovolacích důvodů dovolací soud dospěl k závěru, že zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu je dán, neboť otázka určení pasivní věcné legitimace vlastníků budovy, kteří jsou jako vlastníci zapsáni v katastru nemovitostí, byť se nikdy vlastníky stavby stát nemohli vzhledem k neplatnému nabývacímu titulu (ad a), nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud řešena, resp. měla být odvolacím soudem posouzena jinak. Dovolací soud proto shledal podané dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

D. Důvodnost

Dovolání je důvodné.
1. Podle ustanovení § 451 odst. 1 obč. zák. [k]do se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat . Podle § 451 odst. 2 obč. zák. [b]ezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.
2. V souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1405/2005, rozsudek ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1051/2005, přiměřeně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. ledna 2004, sp. zn. 32 Odo 823/2003, uveřejněný v Souboru pod č. C 2290) platí, že [s]ituace, kdy vlastnickému právu k pozemku konkuruje vlastnické právo jiného subjektu ke stavbám na tomto pozemku vybudovaným, není nikterak neobvyklá. Oprávnění vlastníka pozemku vyplývající z § 123 obč. zák. jsou v takovém případě omezena stejnými právy vlastníka stavby (srov. § 3 odst. 1 a § 124 obč. zák.) a v důsledku toho je vlastník pozemku povinen strpět, aby byl pozemek v nezbytném rozsahu užíván vlastníkem stavby, případně pro jeho potřeby. Ze žádného zákonného ustanovení ovšem nevyplývá jeho povinnost strpět užívání pozemku bezplatně, a proto není-li pro bezplatné užívání pozemku jiný právní důvod (smlouva), platí, že povinnosti vlastníka pozemku strpět jeho užívání odpovídá povinnost vlastníka stavby poskytnout mu za ně náhradu. Neplní-li tuto svoji povinnost, obohacuje se tím na úkor [vlastníka pozemku], neboť se nezmenšuje jeho majetek, ač by se tak v případě plnění uvedené povinnosti nepochybně dělo.
3. Projednávaná věc je specifická tím, že vlastník stavby nacházející se na předmětném pozemku ve vlastnictví žalovaných není znám a že se soudy nižších stupňů soustředily výhradně na otázku pasivní věcné legitimace žalovaných a jejich nabytí vlastnictví předmětné budovy neplatnou kupní smlouvou a přešly působení dobré víry žalobkyně a) a žalobce b) opírající se o zápis v katastru nemovitostí, jakož i skutečnost, že se žalovaní chovali jako vlastníci předmětné budovy a také ji fakticky užívali.
4. Podle § 11 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, platí, že [t]en, kdo vychází ze zápisu v katastru učiněného po 1. lednu 1993, je v dobré víře, že stav katastru odpovídá skutečnému stavu věci, ledaže musel vědět, že stav zápisů v katastru neodpovídá skutečnosti.
5. Již v nálezu ze dne 1. 8. 2006, sp. zn. II. ÚS 349/03, N 148/42 SbNU 199 (a důrazněji též v pozdějším nálezu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 143/07, N 35/52 SbNU 359) podrobil Ústavní soud kritice nedostatečné legislativní uchopení zásady materiální publicity zápisu v katastru nemovitostí, když uvedl, že posílení zásady materiální publicity katastru nemovitostí by výrazně přispělo k posílení právní jistoty osob vstupujících do právních vztahů týkajících se nemovitého majetku. Ústavní soud přitom jasně deklaroval, že [zásada materiální publicity] má chránit toho, kdo jedná v důvěře v pravdivost a úplnost zápisů v katastru. S ohledem na přetrvávající nečinnost zákonodárce dospěl Ústavní soud v nálezu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11 (jež je v souladu s čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky závazný pro obecné soudy) k následujícím závěrům: Navzdory tomu, že nový katastrální zákon (zakotvujícího zásadu materiální publicity zápisů v katastru nemovitostí) je připravován vládou již minimálně od roku 2001 (srov. diskuse in Baudyš, P. Katastr nemovitostí. Praha: C.H. Beck, 2010, s. 25 a 34), nebyla doposud žádná adekvátní právní úprava katastrálních předpisů přijata, a proto nejsou osoby jednající v dobré víře v pravdivost a úplnost údajů katastru nemovitostí stále odpovídajícím způsobem chráněny. Není přitom akceptovatelné, aby po dobu cca deseti let zákonodárce v dané věci nejednal a v právním řádu ponechával polovičatou právní úpravu (bod 25), v konečném důsledku neslučitelnou s ústavněprávními maximami, neboť v rozporu s ústavními principy právní jistoty a ochrany nabytých práv v dobré víře neposkytuje ochranu vlastnickému právu dalších nabyvatelů. Dlouhodobá nečinnost Parlamentu, která brání uplatnění základních práv, je přitom Ústavním soudem považována za protiústavní (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/05, N 47/40 SbNU 389 či nález sp. zn. Pl. ÚS 9/07 ze dne 1. 7. 2010, vyhlášený pod č. 242/2010 Sb). Z tohoto důvodu musí obecné soudy samy v důsledku dlouhodobé nečinnosti zákonodárce poskytovat ochranu vlastnickému právu v dobré víře jednajícím osobám.
6. V návaznosti na shora uvedené dospěl dovolací soud k závěru, že ochrana vlastnického práva toho, kdo jedná v důvěře v pravdivost a úplnost zápisů v katastru (§ 11 zákona č. 265/1992 Sb.), musí být respektována zejména oproti subjektům, jež o nesprávnosti zapsaných údajů v katastru nemovitostí vědí a z tohoto stavu profitují. V souzené věci žalovaní namítali, že nejsou vlastníky předmětné budovy, ale současně se k předmětné budově jako vlastníci chovali, neboť jí fakticky užívali, aniž by za to cokoliv poskytovali. Takový stav společně se zápisem žalovaných jako vlastníků v katastru nemovitostí nepochybně musel umocňovat dobrou víru žalobců v pravdivost údajů zapsaných v katastru nemovitostí, podle nichž žalovaným svědčilo vlastnické právo k předmětné budově. Nadto pokud žalovaní ani obecné soudy nebyly schopny jednoznačně určit vlastníka předmětné budovy, nelze klást takovou skutečnost k tíži žalující strany, která vychází z důvěry v údaje zapsané v katastru nemovitostí. V této souvislosti dovolací soud připomíná, že obecné soudy jsou v souladu s čl. 90 Ústavy České republiky povolány k poskytování ochrany právům a podle § 1 o. s. ř. jsou povinny postupovat tak, aby byla zajištěna úcta k právům. V neposlední řadě dovolací soud rovněž připomíná právo na spravedlnost zakotvené v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jakož i princip primátu občana nad státem upravený v čl. 1 a 2 odst. 1, 3 a 4 Ústavy České republiky a čl. 1 a 2 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod. Dovolací soud tak uzavřel, že za daných skutkových okolností a vzhledem k závěru soudů o tom, že vlastník předmětné budovy není znám, jsou k vydání bezdůvodného obohacení věcně legitimováni žalovaní, kteří jako držitelé předmětné budovy mohou nejen čerpat užitky z držby předmětné budovy (a za podmínky dobré víry případně i k takové budově v souladu s § 134 odst. 1 obč. zák. nabýt vlastnické právo), ale musí také nést případnou soukromoprávní odpovědnost.
Protože napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a uplatněný dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. jsou naplněny, Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení zrušil (§ 243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil v plném rozsahu včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř. v souvislosti s § 226 odst. 1 o. s. ř.).

P o u č e n í :
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 20. října 2011

JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu