28 Cdo 3315/2011
Datum rozhodnutí: 06.08.2012
Dotčené předpisy: § 13 předpisu č. 82/1998Sb., § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




28 Cdo 3315/2011


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně Mgr. D. K. , zastoupené Mgr. Andreou Žatkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Teslova 1125, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 262.380,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 152/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. dubna 2011, č. j. 16 Co 113/2011-373, takto:

I. Dovolání se odmítá . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění


Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 4. 1. 2011, č. j. 10 C 152/2003-351, již podruhé zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby bylo žalované uloženo zaplatit jí částku 262.380,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalované částky se žalobkyně domáhala jako náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem Policie ČR a soudů v trestním a vykonávacím řízení. Obvodní soud její nárok posoudil s ohledem na dobu, kdy mělo dojít k nesprávnému úřednímu postupu, částečně podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, a částečně dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Opodstatněnost tvrzeného nároku na náhradu škody způsobené žalobkyni pochybením Policie ČR, jež v lednu 1992 nezadržela zboží žalobkyně nacházející se u S. N., podezřelého z trestné činnosti, ač tak dle žalobkyně v souladu s ustanovením § 78, popř. § 79 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu (dále jen tr. ř.), měla učinit, soud odmítl jak pro důvodně uplatněnou námitku promlčení, tak i proto, že S. N. měl u sebe zboží na základě platné komisionářské smlouvy uzavřené se žalobkyní, a orgány policie tak neměly žádné právo tyto věci zajistit. I v případě požadavku na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem v trestním řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 2 T 88/1992 se S. N., spočívajícím v tom, že žalobkyni nebyly doručeny rozhodnutí o nepřipuštění její účasti jako poškozené do řízení a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 11. 1993 o vině a trestu (jenž byl žalobkyni předán až v roce 1996 při nahlížení do spisu), soud shledal důvodně uplatněnou námitku promlčení. Soud nadto přihlédl k tomu, že o nepřipuštění žalobkyně jako poškozené do trestního řízení bylo rozhodnuto při jednání za účasti jejího právního zástupce, jenž se proti tomuto usnesení neodvolal, žalobkyni, respektive jejímu zástupci, tak již nebyl rozsudek v souladu s trestním řádem doručován. K nesprávnému úřednímu postupu tedy ani v tomto případě nedošlo. Pochybení se však dopustil Okresní soud ve Frýdku Místku, jenž neodpověděl na žádost žalobkyně o zjištění zdroje příjmů S. N. ze dne 23. 8. 1996. Ačkoliv mu již dne 9. 5. 1997 byla doručena zpráva z úřadu práce, že S. N. je veden jako uchazeč o zaměstnání a není mu vyplácen žádný příspěvek, žalobkyně se tuto informaci dozvěděla až v roce 2000, kdy nahlížela do spisu. Neaktuálnost této informace vedla žalobkyni k podání nové žádosti, jež byla následována návrhem na výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí. Neseznámí-li soud účastníka s výsledkem svého šetření podle § 260 odst. 2 o. s. ř., jde o nesprávný úřední postup, pokud by jím však měla vzniknout škoda, pak se na jejím vzniku významně podílela ve smyslu § 441 obč. zák. žalobkyně tím, že sama o sdělení zjištění po čtyři roky soud nepožádala, žádost neurgovala a nenahlédla do spisu, přičemž její zavinění je vyšší, jelikož je to zejména ona, kdo se má starat o svá práva. Soud dále dovodil, že v tomto případě by ani nemohla být dána příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a tvrzenou škodou, neboť i v případě, že by soud sdělil žalobkyni informaci získanou od úřadu práce včas, tedy v roce 1997, žalobkyně by se uspokojení své pohledávky za S. N. nedomohla, jelikož byl nezaměstnaný a bez příspěvku od úřadu práce, a nemohl tak být nařízen výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy. Soud rovněž odmítl, že by k nesprávnému úřednímu postupu došlo v řízení o výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí povinného vedeném u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 28 E 1013/2000, spatřovanému žalobkyní v tom, že soud nereagoval na její podání, jímž oznamovala soudu, že se povinný na původní adrese již nezdržuje, podání založil do jiného spisu a pokusil se provést soupis na adrese povinného, následně pak byl výkon rozhodnutí zastaven, když žalobkyně nesdělila soudu, kde v České republice jsou movité věci povinného. Podala-li žalobkyně návrh na výkon rozhodnutí čtyři roky poté, co měla k dispozici exekuční titul, je výlučně jejím zaviněním, že nebylo možno postihnout movité věci povinného, pokud takové vůbec byly, výkonem rozhodnutí, neboť neměla žádný důvod nepodat návrh na výkon rozhodnutí již v roce 1996. Odstěhoval-li se S. N. v roce 1998 na Slovensko, bylo na žalobkyni, aby svá práva uplatňovala u soudů ve Slovenské republice. Nárok žalobkyně na náhradu škody tedy soud zhodnotil jako neopodstatněný a žalobu zamítl.
K odvolání žalobkyně přezkoumal napadené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 29. 4. 2011, č. j. 16 C 113/2011-373, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež shledal náležitě důkazně podložená, a ztotožnil se v rozhodující části i s právním hodnocením věci. Odmítl výtku žalobkyně stran nesprávného posouzení námitky promlčení práva na náhradu případné škody způsobené nesprávným úředním postupem policie v roce 1992, již žalobkyně opírala o skutečnost, že se o škodě dozvěděla až při zastavení řízení o výkonu rozhodnutí proti S. N. v roce 2002. Výše škody, odpovídající hodnotě zboží svěřeného ke komisnímu prodeji S. N., jí byla známa nejpozději dne 22. 1. 1992, kdy na tuto osobu podala trestní oznámení. Dovozuje-li žalobkyně, že škoda jí byla způsobena více následnými nesprávnými úředními postupy a o škodlivém následku se dozvěděla až při zastavení vykonávacího řízení, a její nárok tak nemůže být promlčen, pomíjí, že v tomto případě nepředstavují tvrzené nesprávné úřední postupy řetězec postupně následujících příčin. Trestní řízení nebylo nutnou následující fází úředního postupu při uplatňování nároku na náhradu škody, žalobkyně mohla a měla svůj nárok uplatnit přímo v občanskoprávním řízení, příčinná souvislost mezi postupem policie a trestním řízením je zde přetržena. Tvrzené pochybení policie je samostatným skutkem a právo z něj dovozované je třeba považovat za promlčené. Odvolací soud souhlasil i se závěrem, že v dané věci nelze dovodit na straně policie nesprávný úřední postup, jenž by byl v příčinné souvislosti se vznikem škody. Uvedl dále, že ve vztahu k tvrzenému nesprávnému úřednímu postupu Krajského soudu v Ostravě nebyla žalovanou vznesena námitka promlčení, ztotožnil se však s názorem soudu prvního stupně, že ze strany soudu k nesprávnému úřednímu postupu v trestním řízení nedošlo. Současně konstatoval, že nemůže být dána příčinná souvislost mezi postupem soudu a tvrzenou škodou, neboť žalobkyni nic nebránilo v tom, aby se svého nároku domáhala v občanskoprávním řízení. Odvolací soud dále přisvědčil soudu prvního stupně v tom, že ve vykonávacím řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, odmítl současně, že by se žalobkyně mohla podílet na vzniku škody pouze tím, že neurgovala odpověď soudu. Mezi nesprávným úředním postupem a tvrzenou škodou však není dána příčinná souvislost, jelikož průtahy v řízení nelze považovat za podstatnou a rozhodující příčinu vzniku škody. Žalobkyně nedostála své povinnosti tvrdit skutečnosti, z nichž by bylo možno usuzovat, že nebýt průtahů, její pohledávka by byla uspokojena. Odvolací soud zdůraznil, že v době podání žádosti o zjištění příjmů (nikoliv majetku) byl povinný dlouhodobě nezaměstnaný a bez jakýchkoliv dávek. Žalobkyně rovněž mohla podat v následujících letech návrh na exekuci na majetek povinného ve Slovenské republice, jak o tom byla poučena usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku vydaným ve vykonávacím řízení. Teprve nebyla-li by pohledávka žalobkyně uspokojena v rámci exekučního řízení vedeného na Slovensku, mohla by být dána příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a tvrzenou škodou. Tyto úvahy vedly odvolací soud k potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správného.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost považuje za danou v souladu s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zásadním právním významem napadeného rozhodnutí a důvodnost dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nesprávným právním posouzením věci. Dovolatelka označila jako zásadně právně významné následující otázky: stanovení počátku běhu promlčecí doby v případě několika na sebe navazujících nesprávných úředních postupů; posouzení, zda je po právu postup policejního orgánu, jenž nevyzve k vydání zboží ani nepřistoupí k jeho odnětí, ačkoliv prověřovaná trestná činnost spočívá v odebírání zboží bez zaplacení kupní ceny; správnost postupu soudu, jenž v trestním řízení vydá usnesení o nepřipuštění účasti poškozeného, ačkoliv součástí skutkové věty stíhaného trestného činu je škoda ve výši uplatněné poškozeným, a jenž nedoručí písemné vyhotovení tohoto usnesení stejně jako písemné vyhotovení rozsudku ve věci poškozenému ani jeho zmocněnci; posouzení správnosti závěru, že odpovědnost státu není dána z důvodu absence příčinné souvislosti, ač rozhodné informace o majetku dlužníka nebyly zjištěny právě z důvodu nesprávného úředního postupu; správnost výkladu § 260 odst. 2 o. s. ř. zužujícího žádost o zjištění příjmů na příjmy ze závislé činnosti a podpory v nezaměstnanosti; a konečně, zhodnocení závěru, dle nějž poškozený musí v zájmu naplnění příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a škodou vést vymáhací řízení na území jiného státu než České republiky, bylo-li vymáhací řízení zmařeno nesprávným úředním postupem škůdce.
Na nastínění otázek, jež by měl dovolací soud přezkoumat, dovolatelka navázala obšírnou polemikou s rozhodnutím odvolacího soudu. Zdůraznila, že její nárok nemůže být promlčen, jelikož v souladu s ustanovením § 22 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. a § 32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. počíná promlčecí doba běžet až v okamžiku, kdy jsou poškozenému známy rozhodné skutečnosti, v jejím případě tedy okamžikem vyčerpání řádných a mimořádných opravných prostředků v rámci vykonávacího řízení. K postupu policie uvedla, že za dané situace muselo být policii zřejmé, že ve vztahu k jejímu zboží byla rovněž spáchána prověřovaná trestná činnost, a bylo tak v souladu s ustanoveními § 78 a § 79 tr. ř. povinností policie věci zajistit, a zamezit tak vzniku škody na její straně. Došlo-li by k zajištění zboží, tedy postupovala-li by policie řádně, dovolatelce by škoda nevznikla. Dovolatelka dále odmítla závěr odvolacího soudu, že připuštění účasti poškozených v trestním řízení je věcí volného uvážení trestního soudu, a zdůraznila, že tato úvaha není bez zákonných limitů. Povaha věci, stanovená jako kritérium § 44 odst. 2 tr. ř., v tehdy účinném znění, pro rozhodovaní o účasti poškozeného v trestním řízení, v daném případě nasvědčovala, že není žádného důvodu pro nepřipuštění žalobkyně jako poškozené do řízení. Rovněž nebyly naplněny předpoklady pro pouhý zápis tohoto usnesení do protokolu o hlavním líčení, a na věc tak nedopadá ustanovení § 136 tr. ř. řešící, která rozhodnutí není třeba písemně vyhotovovat. V návaznosti na to rovněž nebyly splněny podmínky pro nedoručení rozsudku ve věci dovolatelce či jejímu tehdejšímu právnímu zástupci. Včasné doručení těchto rozhodnutí by umožnilo žalobkyni dřívější získání exekučního titulu vůči povinnému. Stran posouzení pochybení ve vykonávacím řízení dovolatelka vytkla odvolacímu soudu, že vyhodnotil její žádost jako žádost o zjištění zdrojů příjmů dlužníka, nikoliv jako žádost o zjištění majetku, ačkoliv i majetek může být zdrojem příjmů. Včasné obeznámení s výsledkem šetření soudu by dovolatelce umožnilo navrhnout výkon rozhodnutí prodejem majetku v době, kdy se ještě povinný zdržoval na území České republiky. Dovolatelka pokládá za odporující dobrým mravům, je-li jí k tíži kladeno, že nesdělila bližší údaje o majetkové situaci dlužníka, jež neměla k dispozici právě v důsledku nesprávného úředního postupu. Odporující dobrým mravům je dle dovolatelky také, je-li jako předpoklad naplnění příčinné souvislosti vyžadováno vedení vymáhacího řízení na Slovensku, byl-li výkon rozhodnutí v České republice zmařen právě z důvodu nepřiměřených průtahů. Dovolatelka dále připomněla pochybení, k nimž dle jejího názoru došlo ve vykonávacím řízení vedeném u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 28 E 1013/2000, kdy soud nereagoval na její opětovnou žádost o zjištění příjmů, stejně jako na sdělení, že se povinný v místě svého bydliště nezdržuje. Dovolatelka také zrekapitulovala pochybení soudů a policie, jež podle ní vedla ke vzniku škody v tvrzené výši, a zdůraznila, že běh času je v dané věci zcela zásadní, neboť nebýt prodlení v důsledku nesprávných úředních postupů, mohla podat návrh na výkon rozhodnutí před zrušením trvalého pobytu S. N. v České republice v roce 1998, a mohla se tak domoci uspokojení své pohledávky prodejem jeho movitých věcí či srážkou z jeho příjmů, když byl ve výkonu trestu odnětí svobody. Při pravidelném běhu událostí by tak žalovanou částku získala, byl-li tento narušen na sebe navazujícími a souvisejícími nesprávnými úředními postupy, vznikla jí škoda, již by měl stát reparovat. Součástí dovolání bylo učiněno i podání sepsané přímo žalobkyní, v němž byly - nad rámec argumentů ubírajících se stejným směrem jako námitky výše předestřené - zevrubně popsány jednotlivé kroky policie i soudů, odvolacímu soudu byla vytknuta nedostatečná obeznámenost se spisem a přehlédnutí některých pochybení ze strany státu, jimž musela dovolatelka čelit. Nejvyšší soud by tak dle návrhu dovolatelky měl zrušit rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl jinak ) byl odvolacím soudem zrušen § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
V daném případě však rozhodnutí odvolacího soudu za zásadně právně významné považovat nelze. Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu pochybení při posouzení správnosti postupu policie, je třeba uvést, že posouzení, zda za dané situace nasvědčovaly konkrétní okolnosti tomu, že policie měla přistoupit k zadržení či odnětí věci dle § 78 a § 79 tr. ř., a zda je tedy její postup možno považovat za nesprávný, je především otázkou zhodnocení konkrétních skutkových zjištění, neboť nelze případnou povinnost policie tento krok učinit zobecňovat pouze v návaznosti na konkrétní prověřovanou trestnou činnost, jak navrhuje dovolatelka. Nečiní-li tak trestní řád, není na místě, aby takováto obecná povinnost byla konstruována civilními soudy. Výše citovaná ustanovení § 237 odst. 3 a § 241a odst. 3 o. s. ř. přitom dovolacímu soudu neumožňují, aby při řešení otázky přípustnosti dovolání přezkoumával správnost skutkových zjištění. Námitky dovolatelky v tomto směru tedy nejsou způsobilé dovodit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí (obdobně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2620/2004).
Dále nelze přehlédnout, že jednou z úvah, na níž postavil odvolací soud závěr o nedůvodnosti žalovaného nároku, byl závěr o absenci příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou a nesprávným úředním postupem soudů opírající se o zjištění, že v řízení nebylo doloženo, že by v případě dřívějšího výkonu rozhodnutí mohla být pohledávka žalobkyně vůči S. N. uspokojena (tedy že S. N. měl v té době odpovídající majetkové zdroje), a pouze v důsledku nesprávného úředního postupu se tak nestalo. Zhodnocení, zda vznik tvrzené újmy je v konkrétním případě v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem, je především otázkou skutkovou (právním posouzením je pouze stanovení, mezi kterými skutečnostmi má být příčinná souvislost zjišťována k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4510/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005), již dovolacímu soudu při zvažování přípustnosti dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jak již bylo zmíněno výše, nepřísluší přezkoumávat. Obstojí-li tedy rozhodnutí odvolacího soudu už s ohledem na to, že není možno uzavřít, že by majetková újma mohla být způsobena případnými pochybeními na straně soudů a policie, nelze jakýmkoliv dalším dovolatelkou nastíněným otázkám přiznat zásadní právní význam, neboť jejich posouzení se nikterak nemůže projevit ve výsledném rozhodnutí o věci. Nejvyšší soud opakovaně připomněl, že otázku, jejíž zodpovězení by se nikterak nemohlo projevit ve výsledném rozhodnutí o předmětu sporu, nelze pokládat za zásadně právně významnou ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 27, sešit 4/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 29 Cdo 5153/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 529/2004). Již z tohoto důvodu tedy nelze považovat rozhodnutí odvolacího soudu za zásadně právně významné.
Rovněž je možno podotknout, že správnost rozhodnutí odvolacího soudu utvrzuje také závěr, dle nějž opodstatněnost nároku žalobkyně vylučuje i přes případné pochybení ve vykonávacím řízení též skutečnost, že se nepokusila vymoci svou pohledávku vůči S. N. na Slovensku. Nejvyšší soud opakovaně zdůraznil, že škoda spočívající v tom, že nárok věřitele na uhrazení pohledávky dlužníkem nebyl v důsledku průtahů v soudním řízení uspokojen, nevzniká již v okamžiku, kdy příslušný orgán (soud) poruší povinnost vést řízení o uplatněném nároku bez zbytečných průtahů, ale až okamžikem, kdy je zřejmé, že právo věřitele proti dlužníkovi se stalo fakticky nevymahatelným a že je vyloučeno, aby bylo uspokojeno. Nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je mu povinen plnit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 5109/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1404/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 3031, CD 1/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1665/2004, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 25 Cdo 948/2007). Faktickou nevymahatelnost pak nelze spatřovat pouze v tom, že se dlužník odstěhoval na Slovensko a že na území České republiky nemá žádný majetek. Okolnost, že se povinný S. N. odstěhoval na Slovensko, sice nade vší pochybnost komplikuje vymáhání pohledávky, nečiní je však sama o sobě nemožným. I v případě, že by státu mohl být kladen k tíži nesprávný úřední postup, o vzniku škody odpovídající neuhrazenému dluhu by bylo možno hovořit až v případě, nepodařilo-li by se pohledávku vymoci na Slovensku. Nelze přitom vyloučit, že by případné vyšší náklady spojené s vymáháním dluhu v cizině byly kladeny k tíži státu. Institut dobrých mravů, v této souvislosti zmiňovaný dovolatelkou, není na tuto otázku aplikovatelný, neboť v souladu s § 3 obč. zák. plní především úlohu korektivu výkonu práv v občanskoprávních vztazích, nemůže však měnit podmínky jejich vzniku. V souladu s výše uvedeným vymezením předpokladů přípustnosti dovolání tedy správnost úvahy odvolacího soudu o předčasnosti žaloby rovněž vylučuje možnost dovodit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí z dalších dovolatelkou předestřených otázek v tomto směru.
Jelikož již s ohledem na výše předestřené je patrné, že rozsudku odvolacího soudu není možno přiznat zásadní právní význam a dovodit tak přípustnost podaného dovolání, a bylo by nadbytečné zabývat se dalšími výtkami dovolatelky, Nejvyšší soud dovolání podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že na straně žalované, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 6. srpna 2012

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu