28 Cdo 331/2000
Datum rozhodnutí: 28.06.2000
Dotčené předpisy:




28 Cdo 331/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Júlie Muránské, v právní věci žalobkyně H. Z., zastoupené advokátkou, proti žalovanému B. p. v P. 7, s.p. v likvidaci, zastoupenému advokátkou, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného S. n. d. v kat. úz. H., o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 14 C 90/92, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 1999, č.j. 17 Co 394/99-265, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 1999, č.j. 17 Co 394/99-265 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 26. února 1999, č.j. 14 C 90/92-236, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 7 dne 25. března 1992, ve znění obsaženém v doplnění návrhu ze dne 12. února 1993, domáhala se žalobkyně uložení povinnosti žalobce uzavřít s ní dohodu o vydání domu čp. 1419 a poloviny domu čp. 424 v P., a to podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. Tvrdila, že je dcerou A. M., který byl původním vlastníkem uvedených nemovitostí. Rozhodnutím Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 7. srpna 1948 byl jeho majetek konfiskován podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., čímž došlo i ke konfiskaci obou zmíněných nemovitostí. Proti tomuto rozhodnutí se původní vlastník odvolal, přípisem finančního odboru Rady ÚNV hl m. Prahy ze dne 11. ledna 1956 bylo však konstatováno, že odvolání je bezpředmětné, neboť podle výměru KNV Bratislava ze dne 20. března 1951 byl majetek původního vlastníka konfiskován a toto rozhodnutí je pravomocné.

Obvodní soud pro Prahu 7 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. listopadu 1993 žalobu v plném rozsahu zamítl v podstatě s odkazem na okolnost, že k přechodu vlastnictví k nemovitostem došlo účinností samotného dekretu č. 108/1945 Sb., tedy před počátkem rozhodného období uvedeného v § 1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 16. prosince 1994, č.j. 25 Co 235/94-60, tento rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení Odvolací soud zdůraznil význam zjištění, zda a kdy bylo pravomocně vydáno rozhodnutí o určení podmínek pro konfiskaci s přihlédnutím k okolnosti, že otec žalobkyně proti výměru ÚNV Bratislava ze dne 14. listopadu 1949 podal odvolání. Rozhodnutí o tomto odvolání mělo být původnímu vlastníkovi řádně doručeno podle § 72 odst. 2 vládního nařízení č. 8/1928 Sb. V závislosti na těchto zjištěních bylo pak namístě posoudit, zda bylo vydáno za podmínek ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb.

Žalobkyně poté v průběhu řízení upřesnila žalobní návrh tak, že požadovala uzavření dohody o vydání domu č.p. 424 se stavební parcelou č.p. 1290 o výměře 507 m2 v k.ú. H. - B., jakož i ideálních 30/48 domu č.p. 1419 se stavební parcelou č.p. 1459 o celkové výměře 409 m2 v k.ú. H., obvod P. Změna žaloby byla připuštěna soudem prvního stupně usnesením ze dne 12. prosince 1997.

Dalším rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 28. dubna 1998, č.j. 14 C 90/92-193, byla žaloba i v této změněné podobě zamítnuta s odkazem na absenci řádného zplnomocnění zástupkyně žalobkyně E. K. při podání výzvy podle § 5 odst. 1, odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. I tento rozsudek byl zrušen odvolacím soudem, a to usnesením ze dne 26. října 1998, č.j. 17 Co 505/98-215. Odvolací soud vyslovil závazný právní názor na povahu náležitostí výzvy k vydání věcí učiněné zástupcem, která ke své účinnosti nevyžaduje připojení plné moci oprávněné osoby pověřující k zastupování zmocněnce. Přikázal soudu prvního stupně provést důkazy směřující k zjištění smlouvy o plné moci, jejíž existenci musí prokázat žalobkyně.

Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 26. února 1999, č.j. 14 C 90/92-236, žalobu zamítl v plném rozsahu. Dospěl k závěru, že žalobkyně je oprávněnou osobou podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., jako dcera původního vlastníka A. M., kterému byly předmětné nemovitosti konfiskovány podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., když jmenovaný zemřel dne 10. ledna 1951. V tomto směru soud prvního stupně dovodil, že sice za rozhodující okamžik pro posouzení přechodu vlastnictví k uvedeným nemovitostem na stát je třeba považovat den účinnosti dekretu, totiž den 30. října 1945 (§ 21 dekretu), avšak je třeba přihlédnout rovněž ku dni vydání správního rozhodnutí o tom, že konkrétní osoba dekretu podléhá (§ 1 odst. 4 dekretu). Poslední správní rozhodnutí v tomto směru bylo vydáno Krajským národním výborem v Bratislavě dne 20. března 1951, přičemž účastník řízení - A. M., mezitím dne 10. ledna 1951 zemřel. Proto soud prvního stupně dovodil, že stát se věci zmocnil bez právního důvodu, neboť ze správního rozhodnutí (výměru) soud nemohl vycházet. Pak ovšem ku dni úmrtí původního vlastníka dne 10. ledna 1951 nastupovala dědická posloupnost podle předpisů v té době platných, takže žalobkyni by příslušel nárok pouze v rozsahu ideální jedné osminy nemovitostí u domu č.p. 424 se stavební parcelou č. 1290 v kat. území H.-B. a k části 1/23 k domu č.p. 1419 se stavební parcelou č. 1459. Zamítnutí žaloby však soud prvního stupně odůvodnil nesplněním hmotněprávní podmínky, totiž písemné výzvy k vydání věci.

K odvolání žalobkyně odvolací soud shora uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Změnil výrok o nákladech řízení mezi účastníky a připustil v této věci dovolání. Odvolací soud se neztotožnil s právním hodnocením soudu prvního stupně o nedostatku řádného včasného podání výzvy žalobkyní jako osobou oprávněnou a dovodil, že žalobkyně prokázala tyto podmínky spolehlivým způsobem, takže splnila podmínky podle ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb.

Odvolací soud rovněž nepřisvědčil argumentaci soudu prvního stupně, pokud šlo o závěr, že předmětné nemovitosti nabyl stát bez právního důvodu ve smyslu § 6 odst. 2 citovaného zákona. V tomto směru zaujal odvolací soud závěr, že z ustanovení § 1 odst. 1 č. 2 dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb. vyplývá důsledek o zásadním přechodu vlastnického práva ke konfiskovanému majetku na čsl. stát. V tomto směru pro tuto věc vyšel ze zjištění, že původní vlastník byl osobou spadající pod uvedený dekret, o čemž svědčí vydání usnesení Rady národního výboru v Bratislavě již ze dne 11. února 1947, které bylo k odvolání výměrem bývalé Poverníctva vnútra ze dne 18. srpna 1947 zrušeno. Avšak dne 15. ledna 1948 podal F. n. o. návrh na pokračování řízení a výměrem Národního výboru v Bratislavě ze dne 25. května 1948 byla pak povolena obnova správního řízení, v němž bylo vydáno zmíněné zrušovací usnesení. Výměrem Ústředního národního výboru v Bratislavě ze dne 14. listopadu 1949 bylo pak rozhodnuto, že v případě M. jsou dány podmínky konfiskace. O jeho odvolání proti tomuto usnesení bylo pak rozhodnuto již zmíněným výměrem Krajského národního výboru v Bratislavě ze dne 20. března 1951, tedy po smrti odvolatele.

Při těchto zjištěních dospěl odvolací soud k závěru, že důsledky vyplývající z ustanovení dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb. nastaly již dnem účinnosti dekretu, neboť podmínky v ustanovení § 6 dekretu byly splněny. Původnímu vlastníkovi konfiskovaného majetku příslušelo pouze oprávnění domáhat se podle prokázání výjimky stanovené v § 1 odst. 1 bod. 2, což však ani v probíhajícím řízení neprokázal. Výměr o jeho zařazení byl vydán opakovaně a okolnost, že správní rozhodnutí mu nebylo řádně doručeno a patrně ani nenabylo právní moci, nemohlo důsledky přechodu vlastnického práva odvrátit. V tomto směru odvolací soud odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 96/97, II. ÚS 124/93, jakož i Vrchního soudu v Praze 4 Cdo 35/92 a 3 Cdo 10/93, resp. 2 Cdon 406/97 Nejvyššího soudu.

Odvolací soud vymezil v odůvodnění svého rozsudku přípustnost dovolání založenou podle § 239 odst. 1 o.s.ř. tak, že jde o posouzení správnosti závěru, který není v judikatuře zcela jednotně řešen, totiž pokud jde o hodnocení okamžiku přechodu vlastnictví na stát v případě konfiskace majetku podle dekretu presidenta republiky č. 108/1945 a o dopadu správního rozhodnutí, kterým byl majetek pod konfiskaci zařazen". V tomto směru odvolací soud zdůraznil, že zastává odlišné stanovisko v tom, že i když správní akt (totiž konečné rozhodnutí o odvolání), nebyl řádně doručen účastníkům správního řízení, nepovažoval odvolací soud tuto skutečnost za okolnost prokazující splnění podmínek § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.



Proti uvedeném rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání svým zástupcem - advokátem. Přípustnost dovolání dovozovala z ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. Nesouhlasila s výkladem listinných důkazů, které provedl odvolací soud, zejména pak s právními závěry odvolacího soudu, na nichž tento založil své potvrzující zamítavé stanovisko. V dodatku k dovolání se s odvoláním na další připojené listinné důkazy tvrdila, že podle jejich obsahu se nabízí závěr o tom, že na původního vlastníka nemovitostí - otce žalobkyně - se vztahovala výjimka z konfiskace podle § 1 bodu 1 dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb., neboť jak je patrno z přípisu Ministerstva vnitra č.j. A 4605-9/1-47, odbor 7 Ministerstva vnitra v záležitosti A. M. bylo zjištěno, že jsou v jeho případy důvody k zachování československého státního občanství, jmenovaný zůstal věrný Československé republice, nikdy se neprovinil proti národům českému a slovenskému a trpěl pod nacistickým terorem tím, že byl pronásledován pro protinacistickou činnost, zatčen a vystěhován z bytu, vykonal cenné služby Českým bezpečnostním orgánům a podporoval české dělníky, které při útěku z Německa ukrýval. Za okupace se oženil s Češkou, se kterou vedl českou domácnost, což dalo němcům podnět k dalšímu perzekuování, přičemž jmenovaný byl také členem zednářské lóže. Dovolatelka proto navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhl zamítnutí dovolání.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení řádně zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 o.s.ř., § 241 odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost dovolání vyplývá z ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř., neboť byla založena potvrzujícím výrokem odvolacího soudu. Z povahy takto založené přípustnosti vyplývá pouze možnost uplatnění dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., aniž by mohl dovolací soud přezkoumávat správnost skutkových zjištění, na nichž je dovoláním napadené rozhodnutí založeno (§ 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř.). Existence vad řízení, které podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. zakládají jinak samy o sobě dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 1 písm. a) o.s.ř. se z obsahu spisu nenabízí a ostatně dovolatelkou nebyly ani neuplatněny.

Odvolací soud připustil podle § 239 odst. 1 o.s.ř. možnost dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu, aniž tímto výrokem rozsah přípustného dovolacího přezkumu blíže specifikoval, neboť tak učinil až v odůvodnění svého rozhodnutí. Zásadně tím došlo k založení přípustnosti dovolání pro posouzení všech právních otázek, které jej k vydání dovoláním napadeného rozhodnutí vedly. Vzhledem k ustanovení § 241 odst. 1, odst. 3 o.s.ř. s přihlédnutím k obsahu podaného dovolání je ovšem předmět dovolacího přezkumu vymezen posouzením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem pokud jde o otázky:

a) účinků dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb., z hlediska dovršení přechodu vlastnictví konfiskovaných věcí na stát

b) a to s přihlédnutím k nutnosti vydání příslušného správního rozhodnutí podle § 1 odst. 3 citovaného dekretu.

Dovolací soud přezkoumal proto celé napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k takto vymezenému předmětu dovolání a dospěl k závěru, že dovolání nelze upřít opodstatnění.



Dovolací soud nemá důvodu přehlédnout závěry plynoucí z dnes již ustálené rozhodovací praxe obecných soudů (srovn. mj. závěry rozhodnutí č. 16/1994 Sbírky rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR) i nálezů Ústavního soudu České republiky vydaných k posouzení otázek účinnosti dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb., které dokonce odvolací soud vyjmenovává v odůvodnění svého rozsudku. V tomto směru platí výkladové závěry, podle nichž ke konfiskaci majetku podle dekretu č. 108/1945 Sb. docházelo sice ex lege, nicméně při splnění všech, tímto dekretem stanovených, podmínek, mezi které náleželo i pravomocné rozhodnutí správního orgánu o tom, že jsou splněny podmínky pro konfiskaci podle tohoto dekretu. V důsledku toho nutno přihlédnout - pro potřeby posouzení důvodnosti nároků podle zákona č. 87/1991 Sb. - k datu vydání takového rozhodnutí z hlediska vymezení tzv. rozhodné doby (tedy období od 25. února 1948 do 31. prosince 1989 - § 1 odst. 1 zákona). Není totiž zásadně vyloučeno oprávnění soudů zabývat se tím, zda správní rozhodnutí vydaná v tzv. rozhodné době byla či nebyla důsledkem politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody (§ 6 odst. 2 ve spojení s § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb.).

V této věci již odvolací soud dospěl k zjištění, podle něhož ohledně původního vlastníka nemovitostí bylo sice vydáno usnesení Rady národního výboru v Bratislavě ze dne 11. února 1947, o tom, že jmenovaný je osobou spadající pod dekret presidenta republiky č. 108/1945 Sb. Přitom však toto prvostupňové správní rozhodnutí bylo zrušeno výměrem bývalého Poverníctva vnútra ze dne 18. srpna 1947. Naproti tomu v řízení o žádosti F. n. o. ze dne 25. května 1948 o povolení obnovy došlo sice výměrem ústředního národního výboru v Bratislavě ze dne 14. listopadu 1949 k rozhodnutí, že v případě A. M. jsou dány podmínky konfiskace, ovšem proti tomuto rozhodnutí se jmenovaný odvolal a o odvolání bylo rozhodnuto až výměrem Krajského národního výboru v Bratislavě ze dne 20. března 1951. Stalo se tak dílem po úmrtí odvolatele, který zemřel již 10. 3. 1951, dílem toto rozhodnutí nebylo ani doručeno účastníkům řízení, kteří by po jmenovaném nastupovali. Z výsledků řízení se přitom nepodává existence jiného právního titulu odůvodňujícího převzetí věci státem z majetku původně zapsaného pozemkoknižního vlastníka.

Za situace, kdy správní rozhodnutí o (údajném) splnění podmínek konfiskace u osoby původního vlastníka bylo vydáno už v rozhodném období (tedy po 25. únoru 1948), bylo namístě, aby soudy obou stupňů věnovaly pozornost důsledkům vyplývajícím ze shora uvedeného právního názoru a soustředily dokazování na zjištění, zda rozhodnutí vydané v obnoveném správním řízení představovalo obsahově postup, který bylo možno podřadit pod hypotézu ustanovení § 6 odst. 2 ve spojení s § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. Nutnost takového dokazování vyplývá v této věci tím spíše do popředí vzhledem k opakovaně uplatněným tvrzením žalobkyně, podle nichž obnova řízení byla povolena na základě sdělení zprávy Ředitelství národní bezpečnosti ze dne 21. února 1947, jež ovšem neodpovídala pravdě, a to primárně proto, že se zakládala na omylu, respektive záměně jmen, nehledě k nedostatkům provádění náležitého dokazování příslušného správního orgánu, který bez dalšího zkoumání potřebných důkazů vydal rozhodnutí, jímž konstatoval splnění podmínek konfiskace ve vztahu k osobě A. M.

Právnímu posouzení odvolacího soudu ve shora vymezeném rozsahu nebylo možno přisvědčit. V důsledku odlišného právního posouzení se pak odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) nezabývaly (a zřejmě zabývat nemohly) zkoumáním otázky, zda a nakolik v postupu správního orgánu rozhodujícího o splnění podmínek konfiskace u původního vlastníka nemovitostí došlo k naplnění podmínek ustanovení § 6 odst. 2 ve spojení s § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb.

Rozsudek odvolacího soudu musel být proto zrušen podle ustanovení § 243b odst. 1 o.s.ř. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 o.s.ř.). V dalším řízení bude třeba provést potřebné dokazování vyplývající ze shora uvedeného právního hodnocení věci a přihlédnout ke všem okolnostem, které případně vyjdou v řízení najevo, a v závislosti na výsledcích dokazování posoudit nárok žalobkyně v souladu se shora citovanými zákonnými ustanoveními.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud, jakož i pro soud prvního stupně, závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o.s.ř.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. června 2000

JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková