28 Cdo 3303/2015
Datum rozhodnutí: 20.10.2015
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř.



28 Cdo 3303/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobců a) J. M. , a b) M. M. , obou zastoupených JUDr. Miroslavem Bartošem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Bílinská 1147/1, proti žalovaným: 1) Česká republika Státní pozemkový úřad se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, a 2) Česká republika Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o zaplacení částky 3.000.000,- Kč s příslušenstvím , o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. září 2014, č. j. 13 Co 336/2013-292, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :

Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. října 2012, č. j. 11 C 10/2005-237, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobci domáhali po žalovaných zaplacení částky 3.000.000,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, v němž odkázali na ustanovení § 236 a § 241a odst. 1 o. s. ř. a jako dovolací důvod ohlásili nesprávné právní posouzení věci.

Podle § 237 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. je obligatorní náležitostí dovolání požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné [K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu; z rozhodovací praxe Ústavního soudu pak např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 12. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. června 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14 či usnesení Ústavního soudu ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, dostupná na webových stránkách Ústavního soudu].

Příslušná pasáž dovolání (článek II) ve světle výše uvedeného zjevně není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolatelé nedostáli ani v jiných částech dovolání (posouzeném potud z obsahového hlediska).

Chybějící údaj o tom, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je vadou dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat. Jelikož o uvedenou náležitost dovolatelé v zákonem stanovené lhůtě dovolání nedoplnili (srov. § 241b odst. 3 věty první), již proto Nejvyššímu soudu nezbylo než dovolání odmítnout (srov. § 243c odst. 1 věty první o. s. ř.).

Nad rámec řečeného sluší se uvést k dovoláním vymezenému důvodu že dovolání žalobců tak či onak přípustné není, neboť dovoláním označené právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí závisí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit (a není tak naplněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.).

K otázce věcné legitimace k vydání bezdůvodného obohacení, vzniklého plněním z neplatné smlouvy, lze z četné judikatury dovolacího soudu odkázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. dubna 2005, sp. zn. 33 Odo 369/2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. května 2005, sp. zn. 33 Odo 351/2004 (ústavní stížnosti proti nim podané Ústavní soud odmítl viz nález sp. zn. I. ÚS 383/05, resp. usnesení sp. zn. III. ÚS 366/05), z nichž vyplývá, že vzájemnou restituční povinnost podle § 457 obč. zák. mají toliko účastníci neplatné (či zrušené) smlouvy a že věcná legitimace (ať už aktivní nebo pasivní) je tedy dána pouze na straně účastníků smlouvy.

Ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu napadený rozsudek sleduje i v otázce nároku držitele na náhradu nákladů vynaložených na věc [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. srpna 2012, sp. zn. 28 Cdo 3378/2011; k posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, sluší se odkázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, podle kterého tuto otázku je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka (k posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, jenž je spolu s ostatními rozhodnutími Nejvyššího soudu dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ].

Konečně nepřípadná je i kritika dovolatelů, že odvolací soud neshledal-li na straně žalobců nárok na vydání bezdůvodného obohacení vůči žalovaným a na náhradu nákladů (o nichž žalobci tvrdí, že je účelně vynaložili na věc) neposoudil věc jako nárok na náhradu škody, vzniklé v důsledku nesprávného postupu při prodeji majetku státu. Jednak tomu odpovídající skutečnosti nebyly ze strany žalobců v řízení tvrzeny, přičemž odpovědnost státu k náhradě škody (dle zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů) je zde vyloučena již proto, že při prodeji majetku státu (kdy stát vystupuje jako subjekt občanskoprávních vztahů) nejde o úřední postup ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2004, sp. zn. 25 Cdo 2222/2002, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. července 2011, sp. zn. 28 Cdo 425/2010; z rozhodovací praxe Ústavního soudu např. nález ze dne 3. října 2001, sp. zn. II. ÚS 93/99).

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. října 2015

Mgr. Petr Kraus
předseda senátu