28 Cdo 3303/2012
Datum rozhodnutí: 15.05.2013
Dotčené předpisy: § 11 odst. 1 písm. c) předpisu č. 229/1991Sb., § 6 odst. 1 písm. k) předpisu č. 229/1991Sb.




28 Cdo 3303/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně: Z. F. , bytem P., zastoupena JUDr. Marií Klinerovou, advokátkou v Praze 1, V Jámě 1, za účasti 1) JUDr. Renaty Ernestové , správkyně konkurzní podstaty Obchodu průmyslovým zbožím Praha, s. p. v likvidaci, se sídlem v Kladně, Na Vítku 105, 2) Pozemkového fondu ČR , se sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, a za účasti vedlejšího účastníka na straně JUDr. Renaty Ernestové, a to Euro Park Praha, a. s. , se sídlem v Praze 1, Václavské nám. 1, zastoupené JUDr. Jaroslavou Žákovou, advokátkou v Příbrami, Komenského nám. 289, o určení vlastnictví k nemovitostem podle zákona o půdě, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 5 C 106/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2012, č. j. 24 Co 204/2011-469, takto:

I. V řízení bude pokračováno na straně druhého účastníka s Českou republikou
Státním pozemkovým úřadem , se sídlem Praha 3, Husinecká 1024/11a.
II. Dovolání žalobkyně se odmítá .
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a prvním a druhým účastníkem řízení nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejším účastníkem řízení na straně JUDr. Renaty Ernestové se tomuto náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává. O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byly ve výroku I. potvrzeny výroky I., II. a IV. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 2. 3. 2011, č. j. 5 C 106/2003-418. Ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby na určení, že Z. F. je vlastnicí pozemku kat. úz. Š., o výměře 13.942 m2, vymezeného geometrickým plánem Ing. J. R. č. 775-1/2007 ze dne 18. 4. 2007. Ve výroku II. rozsudku soud prvního stupně rozhodl, že ve vztahu žalobkyně a prvního a druhého účastníka řízení nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Ve výroku IV. rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto, že státu se právo na náhradu zálohovaného znalečného proti žalobkyni nepřiznává. Ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu byl změněn výrok III. rozsudku soudu prvního stupně tak, že vedlejšímu účastníkovi Euro Park Praha, a. s., se náhrada nákladů nepřiznává. Ve výroku III. rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobkyní a druhým účastníkem řízení nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ve výroku IV. rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto, že vedlejšímu účastníku Euro Park Praha a. s., se náhrada nákladů odvolacího řízení nepřiznává.
V nyní probíhajícím řízení soudy nižších instancí postupovaly v souladu se závazným právním názorem nejvyšší instance, vysloveném v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 2494/2009, a dospěly k závěru, že ve věci není naplněn restituční titul, neboť kupní smlouvy ze dne 6. 6. 1984 a 12. 8. 1987 nebyly uzavřeny v tísni ani za nápadně nevýhodných podmínek. Současně uvedly, že ani kupní cenu za nemovitosti ve výši 0,40 Kč za 1 m2 není možné považovat za nápadně nevýhodnou, neboť mj. v době uzavírání smluv měl pozemek charakter role. Soudy též uvedly, že pozemek je součástí skladového areálu, protože je na něm trvale umístěn rozestavěný objekt, štěrkové lože železniční vlečky, nezakrytý kolektor pro potrubní rozvody, kanalizační řád, chodník i místní komunikace a pozemek je pro provoz skladového areálu nezbytně potřebným; nadto stavba skladového areálu byla zahájena dne 18. 11. 1988, tj. před 24. 6. 1991.
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost dovozovala ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí a jako důvodu uvedla nesprávné právní posouzení věci. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí žalobkyně spatřovala v nutnosti sjednotit názor Nejvyššího soudu pro budoucí možnost předvídatelnosti právního posouzení projednávané věci . Na závěr navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení; současně žalobkyně navrhla odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
K dovolání se postupně vyjádřil první účastník řízení, jakož i vedlejší účastník řízení vystupující na jeho straně. Oba shodně navrhli jak samotné dovolání, tak i návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí odmítnout, popř. zamítnout.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinným od 1. 1. 2013, a zjistil, že žalobkyně, zastoupená advokátkou, podala dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání žalobkyně dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod, který by dovolací soud přezkoumal v případě přípustnosti dovolání, byl uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
V průběhu dovolacího řízení byl s účinností ke dni 1. 1. 2013 Pozemkový fond České republiky zákonem č. 503/2012 Sb. zrušen (§ 23); do jeho práv a povinností, včetně práv a povinností ze správních a soudních řízení, jejichž byl účastníkem, vstoupila Česká republika a k výkonu těchto práv a povinností se stal příslušným citovaným zákonem zřízený Státní pozemkový úřad (§ 22 odst. 1). Nejvyšší soud proto podle § 107 odst. 1 a 3 o. s. ř. rozhodl, že v řízení bude pokračováno na straně žalobce s Českou republikou Státním pozemkovým úřadem.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dovolání žalobkyně neshledal přípustným. Důvody pro tento závěr jsou obsaženy již v rozsáhlém odůvodnění předchozího rozhodnutí dovolací instance rozsudku ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2494/2009. Nejvyšší soud však opětovně i na tomto místě zdůrazňuje zejména nutnost posuzování konkrétních okolností každého jednotlivého případu (zde převod pozemků v rámci konkurzního řízení) a nemožnost naprosté uniformity judikatury, a to zejména v tak komplikované problematice, jako je otázka zastavěnosti pozemků nárokovaných v rámci restitučního řízení. O právní otázce vymezení areálu existuje poměrně rozsáhlá judikatura jak Nejvyššího soudu, tak i soudu Ústavního; Nejvyšší soud přitom poukazuje mj. na R 16/99, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4229/2008 či nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 78/98. V projednávané věci je rozhodující zejména zjištění soudů nižších instancí, že předmětný pozemek je potřebný pro provoz skladového areálu (§ 11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě) a je jeho součástí, přičemž soudy nižší instancí v tomto směru provedly potřebná zjištění. Pokud jde o posouzení naplnění podmínek restitučního titulu podle § 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě, soudy věc posoudily správně, když naplnění podmínek tísně a nápadně nevýhodných podmínek při sjednávání kupních smluv neshledaly (srov. též předchozí rozsudek Nejvyššího soudu).
Nejvyšší soud poté, co neshledal zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, když příslušná problematika již byla soudem řešena, posoudil rozhodnutí odvolacího soudu jako správné. Proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobkyně odmítl.
Účastníkům řízení vzniklo podle § 243c odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů, vynaložených v řízení o dovolání. Druhý účastník se však k dovolání nevyjádřil a prvnímu účastníkovi žádné náklady spojené s právním zastoupením při podání vyjádření nevznikly. Vedlejší účastník řízení vystupující na straně JUDr. Ernestové podal vyjádření k dovolání prostřednictvím právního zástupce. Nejvyšší soud však v tomto případě shledal důvody zvláštního zřetele hodné pro aplikaci § 150 o. s. ř., a to zejména s ohledem na složitost restituční problematiky a věk žalobkyně; žalobkyně navíc byla již v roce 2010 zbavena způsobilosti k právním úkonům (srov. závěr odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. května 2013

JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu