28 Cdo 3301/2007
Datum rozhodnutí: 09.06.2009
Dotčené předpisy:





28 Cdo 3301/2007


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského


a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelů: 1. ČR Ú. pro z. s. ve v. m., a 2. L. ČR, s. p., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze 14. 9. 2006, sp. zn. 14 Co 328/2005, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 10 C 592/2001 (žalobce F. Z., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1. ČR Ú. pro z. s. ve v. m. a 2. L. ČR, s. p., o určení vlastnictví k nemovitostem), takto:


I. Zrušuje se rozsudek Krajského soudu v Brně ze 14. 9. 2006, sp. zn. 14 Co 328/2005, vydaný v právní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 10 C 592/2001.


II. Věc se vrací k dalšímu řízení Krajskému soudu v Brně.


O d ů v o d n ě n í :


O žalobě žalobce, podané u soudu 14. 6. 2001, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi z 9. 9. 2004, čj. 10 C 592/2001-110. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce domáhajícího se, určení svého výlučného vlastnictví pozemků parc. č. 111/1, parc. č. 1086, parc. č. 1544, parc. č. 1546/1, parc. č. 1546/2, parc. č. 2237 a parc. č. 2333 v katastrálním území K., zapsaných na listu vlastnictví č. 1003 (respektive 446 a respektive 60000) pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro J. k., katastrální pracoviště H. Žalovaným nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobci.


O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně ze 14. 9. 2006, sp. zn. 14 Co 328/2005. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně, vyjma odvoláním nenapadené části výroku (označeného I.) o zamítnutí žaloby na určení vlastnictví k pozemku parc. č. 111/1 v katastrálním území K., změněn tak, že bylo určeno, že žalobce je výlučným vlastníkem pozemků parc. č. 1080, parc. č. 1544, parc. č. 1546/1 a parc. č. 1546/2 v katastrálním území K., zapsaných na listu vlastnictví č. 446 pro toto katastrální území, a také vlastníkem pozemků parc. č. 1997, parc. č. 2237 a parc. č. 2333 v katastrálním území K., zapsaných na listu vlastnictví č. 60000 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro J. k., katastrální pracoviště H. Žalované České republice Ú. pro z. s. ve v. m. bylo uloženo zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů 15.580,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu a v téže lhůtě zaplatit i žalovaným L. ČR, s. p., 15.586,- Kč na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.


V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud shledal důvody ke změně rozsudku soudu prvního stupně ve smyslu ustanovení § 220 odst. 2 občanského soudního řádu.


Odvolací soud nepřezkoumával část zmíněného výroku (označeného I.) rozsudku soudu prvního stupně, týkající se pozemku parc. č. 111/1 v katastrálním území K., který nebyl odvoláním žalobce napaden.


Odvolací soud konstatoval, že žalobce se v této právní věci domáhal určení vlastnictví ke sporným nemovitostem s tím, že tyto pozemky nabídl dne 27. 3. 1963 bezplatně státu, což se však stalo v tísni; nebylo tu doloženo uzavření darovací smlouvy mezi žalobcem a státem.


V Nabídce bezplatného odevzdání majetku do vlastnictví státu žalobce dne


27. 3. 1963, jako člen J. z. d. v K., uvedl, že veškerý svůj majetek, který vnesl jako investiční zápůjčku do tohoto družstva, tedy veškeré pozemky, živý a mrtvý inventář v K. kromě stavební plochy s obytným domem a zahrady podle stavu jak tento majetek vlastnil, odevzdával bezplatně do vlastnictví československého státu s tím, že se ve prospěch uvedeného družstva vzdává svých pohledávek vůči družstvu vyjma nároků na odměnu za vykonanou práci, jestliže se družstvo vzdá svých pohledávek; dále bylo v prohlášení o nabídce uvedeno, že tato nabídka je učiněna pod podmínkou, že stát převezme závady váznoucí na tomto majetku. Majetek uváděný v nabídce posléze finanční odbor Okresního národního výboru v B. odevzdal jako národní majetek do správy S. s. ve V. P. Odvolací soud pak k tomu ještě uváděl, že z výpisu z pozemkové knihy (knihovní vložky 2948), z výpisu z evidence nemovitostí ze 7. 5. 1986 a z výpisu z katastru nemovitostí z 29. 3. 1995 vyplývá, že už podle notářského zápisu ze 7. 3. 1950 bylo vloženo vlastnické právo žalobce, a to i ohledně pozemků, o něž jde v tomto řízení.


Dne 23. 9. 1991 Byla uzavřena nájemní smlouva mezi žalobcem, jako pronajímatelem, a S. s. ve V. P., jako nájemcem, kterou žalobce, jako vlastník, pronajal uvedenému nájemci pozemky za nájemné 1.339,70 Kč ročně. Další nájemní smlouva mezi stejnými subjekty a ohledně stejného předmětu nájmu byla uzavřena 26. 7. 1993 a nájemní smlouvy ohledně stejných pozemků byly pak mezi žalobcem, jako pronajímatelem, a M. A., jako nájemcem, uzavřeny ve dnech 25. 4. 1996, 6. 2. 1998 a 8. 10. 2001.


Odvolací soud dovozoval, že nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, byly užívány S. s. ve V. P., jemuž byl odevzdány na základě nabídky daru F. Z. z 27. 3. 1963 a na základě přijetí této nabídky ze strany státu. Vzhledem k tomu však, že k uzavření darovací smlouvy nedošlo, měl odvolací soud za to, že tu došlo k převzetí nemovitostí státem bez právního důvodu a žalobci zůstalo zachováno jeho vlastnické právo, jak o tom svědčí i zápis jeho vlastnictví v evidenci nemovitostí a pak i v katastru nemovitostí a neexistence zápisu vlastnického práva pro stát až do roku 2000 . Dne 23. 9. 1991 byla mezi žalobcem a S. s. ve V. P. uzavřena smlouva o nájmu sporných pozemků, o něž jde v tomto řízení; v této smlouvě žalobce vystupuje v pozici vlastníka pozemků a S. s. ve V. P. tuto skutečnost akceptuje a od žalobce si pozemky pronajímá jako od vlastníka . Obdobné nájemní smlouvy byly uzavírány i v následujících letech až do roku 2000, kdy teprve došlo k zápisu vlastnického práva k pozemků ve prospěch České republiky, a to na základě nabídky žalobce státu k bezplatnému odevzdání majetku a na základě přijetí této nabídky v roce 1963. Odvolací soud dále dovozoval, že z uvedeného vyplývá, že stát již v roce 1991 uznal vlastnické právo žalobce, nechoval se jako vlastník sporných pozemků a naopak vystupoval v pozici zájemce o nájem pozemků a poté jako jejich nájemce; pokud tedy v minulosti došlo případně ke křivdě, jež byla napravitelná podle zákona o půdě, byla tato křivda již v roce 1991 zhojena a nepřicházel tak v úvahu postup podle restitučních zákonů . Nepřichází tu v úvahu vznik vlastnického práva žalovaných ani na základě vydržení podle ustanovení § 134 občanského zákoníku, neboť stát mohl vydržet vlastnictví nejdříve k 1. 1. 1992 a k tomuto dni musel splnit podmínky stanovené v § 134 občanského zákoníku, což nesplnil, neboť v té době pozemky neužíval jako oprávněný držitel, nýbrž jako nájemce na základě nájemní smlouvy, uzavřené se žalobcem, což samo o sobě vylučuje jeho dobrou víru o vlastnickém právu . Má tedy žalobce právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho práva vlastnického neoprávněné zasahuje ve smyslu ustanovení § 126 občanského zákoníku; žalovaný stát nedoložil titul pro nabytí vlastnického práva a žalované L. ČR nemohly nabýt právo hospodařit s majetkem státu. Odvolací soud měl také za to, že naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení jeho vlastnictví je pak dán s ohledem na současný zápis vlastnického práva žalovaného státu a práva hospodaření s pozemky pro druhého žalovaného ohledně nemovitostí, o něž jde v tomto řízení .


Změnil tedy odvolací soud podle ustanovení § 220 občanského soudního řádu výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé a o nákladech řízení rozhodl podle ustanovení § 224 odst. 2 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.


Rozsudek odvolacího soudu byl doručen Ú. pro z. s. ve v. m. dne 7. 11. 2006 a dovolání ze strany žalované bylo předáno na poště dne 5. 1. 2007 k doručení Okresnímu soudu v Břeclavi, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.


Uvedený dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel pokládal své dovolání za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).


Dovolávající se Česká republika Ú. pro z. s. ve v. m. zdůrazňovala, že na straně žalobce není dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnictví pozemku. Nedůvodnost žaloby žalobce je nutno spatřovat, podle názoru dovolávající se, v tom, že žalobcem tvrzený okruh důvodů pro určení vlastnického práva žalobce (neplatnost darovací smlouvy z roku 1963) evidentně spadá pod tzv. restituční nárok ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. h) zákona


č. 229/1991 Sb.; žalobce však podle tohoto zvláštního předpisu nepostupoval (způsobem a ve lhůtách zákonem stanovených) a proto tu není možné domáhat se ochrany vlastnického práva podle ustanovení § 126 občanského zákoníku. Dovolávající se dovozovala, že žalobce věděl a musel vědět, že učinil nabídku bezplatného odevzdání svého majetku do vlastnictví státu a tudíž musel mít pochybnost


o nesprávném zápisu jeho vlastnictví na příslušném listu vlastnictví v katastru nemovitostí. Podle názoru uvedeného dovolatele soud prvního stupně správně uváděl, že i nevědomost o tom, že má žalobce uplatnit restituční nárok jako oprávněná osoba podle restitučního předpisu, je právně nevýznamná ve vztahu k marnému uplynutí prekluzívních lhůt podle restitučního předpisu; nebylo tu možné obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství.


Dovolávající se Česká republika Ú. pro z. s. ve v. m. je i toho názoru, že právní úkon nabídky bezplatného odevzdání majetku žalobce do vlastnictví státu z 27. 3.1963 byl právním úkonem perfektním a byl učiněn v souladu s tehdy platnými právními předpisy, zejména se zákonem č. 141/1950 Sb. (tehdejším občanským zákoníkem) a s vládním nařízením č. 30/1954 Sb.; nabídka byla přijata formou správního rozhodnutí orgánu k tomu oprávněného (finančním odborem Okresního národního výboru v B.). Opak nelze dovodit z toho, že mezi žalobcem a S. s. ve V. P. byly uzavírány nájemní smlouvy; k jejich uzavření došlo jen proto, že nebyl prověřován řádně vlastnický titul, který tu nepochybně existoval ve prospěch státu.


Podle názoru dovolávající se České republiky Ú. pro z. s. ve v. m. nemohlo dojít v daném případě k vydržení vlastnického práva na straně žalobce, neboť nebyla prokázána dobrá víra žalobce, když dobře věděl, že to byl on, kdo v roce 1963 podepsal nabídku bezplatného odevzdání svého majetku, v nabídce uvedeného, do vlastnictví státu.


Rozsudek odvolacího soudu byl dne 7. 11. 2006 doručen také žalovaným L. ČR a dovolání ze strany tohoto žalovaného bylo dne 4. 1. 2007 podáno u soudu, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.


Dovolávající se L. ČR ve svém dovolání navrhovaly, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Uvedený dovolatel poukazoval na to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu).


Uvedený dovolatel poukazoval na to, že žalobcem tvrzený okruh důvodů, pro něž se obrací svou žalobou na soud, spadá pod restituční nárok ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. h) zákona č. 229/1991 Sb., ale žalobce podle tohoto restitučního předpisu nepostupoval a nechal v důsledku své pasivity marně uplynout prekluzívní lhůtu podle uvedeného zákona. Soud prvního stupně v daném případě konstatoval, že i nevědomost o tom, že fyzická osoba má svůj restituční nárok, jako oprávněná osoba, uplatnit, není rozhodná, a bylo tedy právně nevýznamné, zda o zániku nároku podle prekluzívních lhůt věděla nebo nevěděla. Žalobce také v tomto soudním řízení neprokázal svou dobrou víru o tvrzeném vlastnictví pozemků, když to byl on sám, kdo podepsal nabídku na bezúplatný převod majetku na stát a měl tedy přinejmenším pochyby o tom, zda nemovitosti jsou dosud v jeho vlastnictví. Žalobce ostatně sám ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně v podstatě akceptoval názor soudu prvního stupně, že mohl a měl ve věci postupovat cestou restitučního předpisu, a jen nesouhlasil s právním posouzením otázky vydržení vlastnictví k nemovitostem v daném případě. Žalované L. ČR však v řízení poukazovaly a i ve svém dovolání poukazují na to, že tu nebylo možné obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství.


Dovolávající se L. ČR poukazovaly na to, že zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku, předpokládá, že na zemědělský majetek, který přešel i bez právního důvodu v rozhodné době (25. 2. 1948 1. 1. 1990) na stát, je nutno vztahovat režim restitučních zákonů a není tu prostor pro podávání žalob o určení vlastnictví. Zvláštní restituční právní úprava tu brání aplikaci obecné právní dřívější úpravy. Dovolatel je také toho názoru, že tu výpisy z katastru nemovitostí (natož pak z evidence nemovitostí) neosvědčují nic o vlastnických právech jednotlivých vlastníků k nemovitostem (jak to vyplývá i z ustanovení § 11 zákona č. 265/1991 Sb., o zápisech vlastnických a jiných práv k nemovitostem); pouze v rámci restitučních předpisů a za účelem dosažení v nich vytčeného cíle (tj. zmírnění některých majetkových křivd) lze dosáhnout zpochybnění správních aktů nebo určení neexistence jejich následků.


Dovolávající se L. ČR mají také za to, že nelze v daném případě přikládat rozhodující význam nájemním smlouvám, uzavíraným mezi žalobcem a S. s. ve V. P., když tyto smlouvy byly sepisovány bez ohledu na skutečný právní stav a nelze mít za to, že mají stejný význam jako právní úkony, které by vyplynuly z postupů stanovených restitučním předpisem.


Ve vyjádření žalobce k oběma dovoláním žalovaných bylo uvedeno, že tato dovolání se zcela abstrahují od situace, prokázané v tomto řízení, že totiž žalobce byl až do roku 2000 výlučným vlastníkem pozemků, o něž jde v tomto řízení, a nikdo o jeho vlastnictví nepochyboval, a to ani žalovaná Česká republika, která pozemky žalobce užívala prostřednictvím S. s. V. P., jenž se žalobcem uzavřel smlouvu o pronájmu pozemků. To byly takové okolnosti, které žalobce utvrzovaly


o tom, že je stále výlučným vlastníkem sporných pozemků, takže není třeba vyřizovat jejich vrácení v rámci restituce podle zákona č. 229/1991 Sb. .


Dovolání obou dovolatelů je v daném případě přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, protože směřují proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byly změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.


Obě dovolání uplatňovaly jako dovolací důvod, že rozsudek odvolacího soudu ze 14. 9. 2006, napadený jejich dovoláními, spočívá na nesprávném právním posouzení věci


(§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).


Rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci tehdy, jestliže soud posoudil projednávanou právní věc podle nesprávního právního předpisu anebo si použitý právní předpis nesprávně vyložil (srov. k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/19998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soude, text na str. 13 /45/).


V daném případě vyplývalo z obsahu rozsudku odvolacího soudu ze 14. 9. 2006 (sp. zn. 14 Co 328/2005 Krajského soudu v Brně), proti němuž směřují dovolání obou uvedených dovolatelů, že odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu v souvislosti s ustanoveními § 126 odst. 1 a § 134 občanského zákoníku, v souvislosti s ustanoveními zákona č. 141/1950 Sb. (dříve platného občanského zákoníku) a také s přihlížením k ustanovení § 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku.


Odvolací soud v této souvislosti uváděl (na str. 7 svého rozsudku ze 14. 9. 2006) jednak, že mezi účastníky bylo nesporným, že nemovitosti (o něž jde v tomto řízení) byly poté, co žalobce státu učinil nabídku daru, užívány socialistickou organizací a že z provedeného dokazování zcela jednoznačně vyplynulo, že sporné nemovitosti byly užívány S. s. ve V. P., jemuž byly odevzdány na základě nabídky daru a jejího přijetí ze strany československého státu , ale zaujal i právní názor, že vlastnického práva nelze a ani v rozhodném období nebylo možno nabýt pouhou bezdůvodnou okupací věci (jejím faktickým převzetím); vlastník nebyl takovým postupem formálně zbaven svého vlastnického práva a pouze mu byla odňata možnost věc držet, užívat ji a požívat její plody a užitky .


Citované právní názor odvolacího soudu dospívají k odlišným závěrům v otázce převzetí věci státem , než které jsou vyjádřeny v rozhodnutí dovolacího soudu uveřejněném pod č. 62/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, v němž byl zaujat právní názor: Převzetím věci státem bez právního důvodu ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb. se rozumí převzetí držby věci, a to i držby neoprávněné .


Přitom ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek byl pojem převzetí věci (na str. 125/259/) vyložen jako faktické (fyzické, hmotné) uchopení, přebrání věci.


Odvolací soud ze svého odlišného citovaného právního závěru vycházel při úvaze o možné aplikaci ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. (o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku) na daný případ a v důsledku toho i o možnosti aplikace ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu na tento případ bez potřebného přihlížení k tomu, co bylo k otázce žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů vyloženo zejména ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, P1. ÚS-st. 21/05, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů, ročník 2005), v němž bylo zdůrazněno, že se nelze účinně domáhat podle obecných předpisů ochrany vlastnického práva, když zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy majetkové újmy.


Za těchto uvedených okolností nemohl dovolací soud, který naopak z právního závěru uvedeného stanoviska pléna Ústavního soudu ČR vychází, dospět přesvědčivě k závěru, zda přípustné dovolání dovolatelů jsou také dovoláními důvodnými a zcela opodstatněnými vzhledem k neúplným a ne plně doloženým skutkovým i právním závěrům odvolacího soudu v otázkách, zda tu došlo či nedošlo k převzetí nemovitostí,


o něž jde v tomto řízení, státem bez právního důvodu ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., zda tu stát nebo jiné právnické osoby (srov. § 5 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.) držely jako povinné osoby sporné nemovitosti ke dni nabytí účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. a zda tu došlo k tomu, že majetková křivda tu byla již v roce 1991 zhojena (jak uváděl odvolací soud) a jakým způsobem (např. jiným než vydáním věci ve smyslu ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., který případně není v rozporu s předpisem restituční povahy). Nemohl proto dovolací soud dospět k jednoznačnému závěru, že je rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláními dovolatelů správné, jak to má na zřeteli ustanovení § 243b odst. 2 občanského soudního řádu. Nezbylo proto než přikročit podle téhož ustanovení občanského soudního řádu ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu, a to rozsudkem dovolacího soudu (§ 243b odst. 6 občanského soudního řádu).


V dalším řízení po zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu, v němž bude dovolací soud vázán (ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 224 občanského soudního řádu) právním názorem dovolacího soudu, posoudí odvolací soud především, zda doplní dokazování buď sám (ve smyslu ustanovení § 213a odst. 2 občanského soudního řádu) nebo přikročí ke zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně a k vrácení věci soudu prvního stupně. V tomto dalším řízení po zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu bude třeba v součinnosti s účastníky řízení (srov. § 6 občanského soudního řádu) objasnit zevrubněji zejména otázky, zda v daném případě došlo či nedošlo k převzetí nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, státem, zda šlo o jejich převzetí bez právního důvodu (ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. p/ zákona č. 229/1991 Sb.), zda a kdo byl v daném případě povinnou osobou ve smyslu ustanovení § 5 a § 6 zákona


č. 229/1991 Sb. a zda a jak tu došlo k vydání nemovitostí původnímu vlastníku či k jinému zhojení případně vzniklé majetkové křivdy (ve smyslu ustanovení § 6 zákona č. 229/1991 Sb.).


V dalším řízení bude rozhodnuto i o nákladech řízení včetně nákladů řízení dovolacího (srov. § 243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu).


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.


V Brně dne 9. června 2009


JUDr. Josef Rakovský, v. r.


předseda senátu