28 Cdo 33/2011
Datum rozhodnutí: 01.12.2011
Dotčené předpisy: § 135c obč. zák.




28 Cdo 33/2011


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobkyně Z. H. , zastoupené JUDr. Olgou Knoblochovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Pod Křížem 188/4, proti žalované NAŽDIAR s.r.o. , IČ: 271 05 768, se sídlem v Praze, Dolní Počernice, Nad Rybníkem 828/3, zastoupené JUDr. Vladimírem Fialou, advokátem se sídlem v Praze 3, Křivá 1/2612, o odstranění stavby a zřízení věcného břemene k pozemkům , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 9 C 34/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. března 2010, č. j. 20 Co 37, 38/2010-190, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.060,- Kč k rukám JUDr. Olgy Knoblochové, advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í

Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze ve věci samé potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 17. června 2009, č.j. 9 C 34/2003-157, jímž bylo žalované uloženo vyklidit pozemky parc. č. 1404 a 1405 v kat. území D. P. a odstranit z pozemků na své náklady stavbu zahrádkářské chaty (čp. 703) spolu s označenými vedlejšími stavbami (výrok I); současně jím byla zamítnuta vzájemná žaloba, kterou se žalovaná domáhala zřízení věcného břemene, které je nezbytné k výkonu vlastnického práva ke stavbám umístněným na označených pozemcích (výrok II).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně je vlastníkem označených pozemků, jež vznikly oddělením z pozemku parc. č. 91/1, jehož vlastníkem byl právní předchůdce žalobkyně F. K. Ten v roce 1959 předal pozemek do bezplatného užívání Státnímu plemenářskému statku Xaverov (podle vládního nařízení č. 50/1955 Sb.), který jej posléze přenechal k užívání místní organizaci Československého svazu zahrádkářů. Tato organizace na pozemku parc. č. 1404 postavila zahrádkářskou chatku, disponujíc rozhodnutím stavebního úřadu o povolení výstavby dočasných zahrádkářských chatek, hromadně kolaudovaných (dle zápisu stavebního úřadu) dne 18. 9. 1965. Občanskoprávní titul ke zhotovení stavby však předchůdce žalované postrádal a jde proto podle závěru odvolacího soudu o stavbu neoprávněnou (ve smyslu občanskoprávním). Na rozhodování o vypořádání neoprávněné stavby odvolací soud aplikoval ustanovení § 135c odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále je obč. zák. ), maje na zřeteli zejména dočasný charakter stavby a její využití a vědomost stavebníka o chybějícím občanskoprávním titulu ke zřízení stavby na pozemku předchůdce žalobkyně. Proto rozhodl o odstranění stavby a nevyhověl návrhu žalované na zřízení věcného břemene (§ 135c odst. 3 obč. zák.), po jehož zřízení by žalobkyni zůstalo toliko holé vlastnictví. Současně uzavřel, že pozemky žalovaná užívá bez právního důvodu, neboť nájem vzniklý mezi tehdejším uživatelem pozemku a jeho vlastníkem (podle § 22 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku) zanikl výpovědí pronajímatele k 24. 6. 2001. Maje na zřeteli všechny okolnosti projednávané věci neshledal postup žalobkyně jež sleduje ochranu svého vlastnického práva, které ji bylo po desetiletí upíráno v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., co do důvodů měla za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Oproti závěrům odvolacího soudu dovozovala, že se jedná o stavbu oprávněnou, neboť byla povolena stavebním úřadem a následně i zkolaudována a žádná z těchto skutečností nebyla v řízení zpochybněna. Tvrdila, že stavební povolení bylo vydáno pro Československý svaz zahrádkářů, jenž byl socialistickou organizací a proto mu pro zřízení stavby na cizím pozemku nemuselo svědčit právo stavby. Namítala, že k jí tvrzeným skutečnostem a důkazům, které svědčí o oprávněnosti zřízené stavby, soud v řízení nepřihlédl. Odstranění stavby označila za neúčelné a postup žalobkyně za odporující dobrým mravům. Navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně v dané věci nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem dříve zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam vskutku má. Dovolací soud přitom může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. § 242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).
O nesprávné právní posouzení věci, které jako dovolací důvod dovolatelka uplatňuje (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle nesprávného právního předpisu, nebo správně vybraný právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Bezcenné jsou tudíž námitky dovolatelky, že odvolací soud nepřihlédl ke všem jí tvrzeným skutečnostem a označeným důkazům, neboť jde o námitky podřaditelné toliko dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který však v dané věci v níž může být přípustnost dovolání zvažována toliko prostřednictvím ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. dovolatelce k dispozici není.
K právní kvalifikaci stavby odvolacím soudem sluší se pak uvést, že o neoprávněnou stavbu jde tehdy, stavěl-li někdo na cizím pozemku, aniž k tomu měl občanskoprávní titul (tj. zákonem vyžadované oprávnění, kterým je především právo vlastnické, právo odpovídající věcnému břemeni nebo obligační právo umožňující mu na cizím pozemku zřídit stavbu). Pro kvalifikaci stavby jako neoprávněné je nerozhodné, zda stavebník měl stavební povolení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 1998, sp. zn. 2 Cdon 265/96, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 3, ročník 1999, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2612/2003, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 2660; ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud usnesením ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 418/04, odmítl). Mutatis mutandis je pro posouzení otázky neoprávněné stavby nutné stejně nahlížet na existující kolaudační rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3953/2008; ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 13. 1. 2011, sp. zn. IV. 2752/2010).
Judikaturou dovolacího soudu byl též překonán původně zastávaný názor (jehož se dovolává žalovaná), že o neoprávněnou stavbu nemůže jít, byla-li zřízena před 1. 1. 1992 tzv. socialistickou organizací (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. 31 Cdo 606/2004, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 23, ročník 2006). Bylo-li zřízení stavby tzv. socialistickou organizací na cizím pozemku po 1. 4. 1964 od počátku neoprávněné (jak tomu bylo i v nyní posuzované věci), je i v takovém případě třeba provést její vypořádání podle ustanovení § 135c obč. zák.
Ustálené judikatury se odvolací soud přidržel i při volbě způsobu vypořádání (§ 135c obč. zák.) a z okruhu účastníky tvrzených (v řízení prokázaných) skutečností vybral ty, jež jsou pro vypořádání právně významné a přiléhavé (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 432/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 23, ročník 2003). Měl tudíž na zřeteli, že neoprávněnou stavbou je v dané věci jednoduchý zahradní domek, zřizovaný jako dočasný, jehož odstraněním nebude způsobena nepřiměřená hospodářská ztráta a přihlédl též k vědomosti stavebníka (předchůdce žalované) o chybějícím občanskoprávním oprávnění. Současně shledal, že při jiném způsobu vypořádání kupříkladu zřízením věcného břemene, jak navrhuje žalovaná by došlo k nepřiměřenému omezení vlastníka pozemku, jehož vlastnické právo nebylo po celá desetiletí respektováno a neměl možnost proti zřízení stavby zakročit. Proto ani závěr odvolacího soudu, že ze strany žalobkyně nejde o uplatňování práva v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), není zjištěným skutkovým okolnostem nepřiměřený.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu jenž je v souladu s ustálenou /nerozpornou/ judikaturou dovolacího soudu, od níž není důvod odchýlit se ani ve věci nyní posuzované není rozhodnutím, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) a dovolání proti němu tudíž přípustné není.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., podle nichž je žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, povinna nahradit žalobkyni účelně vynaložené náklady dovolacího řízení v plné výši. K nákladům žalobkyně patří odměna advokáta v částce 4.500,- Kč (§ 8, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1 a § 15 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), krácená o 50 % na částku 2.250,- Kč (§ 18 odst. 1 téže vyhlášky), paušální náhrada hotových výdajů advokáta 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a částka 510,- Kč odpovídající 20 % dani z přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), tj. celkem 3.060,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 1. prosince 2011

Mgr. Petr Kraus
předseda senátu