28 Cdo 3298/2006
Datum rozhodnutí: 14.06.2007
Dotčené předpisy:





28 Cdo 3298/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatelů: a) D. P., b) A. P., a c) I. J., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 30. 5. 2006, sp. zn. 11 Co 119/2006, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 C 148/92 (žalobců D. P., A. P. a I. J., zastoupených advokátem, proti žalovanému J. M., zastoupenému P. J., o uzavření dohody o vydání věcí), takto:


I. Dovolání dovolatelů se odmítají.


II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.


O d ů v o d n ě n í :


O žalobě žalobců, podané u soudu 24. 3. 1992, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Ostravě z 23. 5. 2005, čj. 30 C 148/92-180. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců, kterou se domáhali vůči žalovanému uzavření dohody o vydání pozemku parc. č. 1412 (zastavěné plochy), pozemku parc. č. 1413 (zastavěné plochy), stavby na pozemku parc. č. 1412 a stavby (garáže) na pozemku parc. č. 1413 v katastrálním území M. O. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.


O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě z 30. 5. 2006, sp. zn. 11 Co 119/2006. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Ostravě z 23. 5. 2005, čj. 30 C 148/92-180, potvrzen. Bylo rovněž rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.


V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobců nebylo shledáno důvodným. Podle názoru odvolacího soudu provedl soud prvního stupně v řízení o této právní věci řádné a rozsáhlé dokazování, takže skutkové závěry soudu prvního stupně lze převzít a správně byla věc posouzena podle ustanovení § 4 odst. 1 a § 5 odst. 1, 2 a 3 zákona č. 87/1991 Sb.


Odvolací soud uváděl, že žalobci uplatněný žalobní návrh, týkající se vydání nemovitostí v katastrálním území M. O., bylo třeba posoudit zejména z toho hlediska, které povinné osoby se uplatněný nárok týkal. Odvolací soud poukazoval na to, že ke dni 31. 3. 1990 byl zrušen státní podnik B. a majetek užívaný jeho závodem 08 (včetně nemovitostí, o něž jde v tomto řízení) byl začleněn do nově vzniklého podniku S. O.; dne 1. 4. 1990 byl založen státní podnik S. s identifikačním číslem 170 682. Dne 27. 9. 1990 byla uzavřena hospodářská smlouva mezi P. s. O., s. p., a S. O., s. p., o převodu správy národního majetku i k nemovitostem, o něž jde v tomto řízení, a to ke dni 1. 9. 1990; tento převod majetku byl bezúplatný a byl sjednán a podepsán osobami jednajícími jménem smluvních stran. Tato hospodářská smlouva byla předložena středisku geodézie k zapsání změny v evidenci nemovitostí a v lednu 1991 byl jako správce národního majetku - držitel nemovitostí tu zapsán státní podnik S. O. Dne 30. 9. 1991 podnik S. vstoupil do likvidace (na základě rozhodnutí ministra průmyslu).


Žalobcům byl dne 18. 1. 1991 vydán výpis z evidence nemovitostí ohledně nemovitostí, uváděných v jejich žalobě, ve kterém bylo uvedeno, že je drží P. s., národní podnik, O. (evidentně k tomuto datu ještě nebyl v evidenci nemovitostí proveden přepis na S. O., státní podnik). Dne 12. 4. 1991 odpověděly P. s. O., s. p., na výzvu žalobců ze 3. 4. 1991, že s nimi budou jednat o vydání předmětných nemovitostí. Dne 29. 11. 1991 podaly P. s. O., státní podnik, jako osoba povinná, a D. P., A. P., I. J. a Š. P., jako osoby oprávněné, návrh na registraci mezi nimi uzavřené dohody o vydání nemovitostí; tento návrh byl však státním notářstvím podle tehdy platného zákona č. 95/1963 Sb. zamítnut rozhodnutím z 20. 12. 1991 s tím, že Š. P. není oprávněnou osobou při uzavření této dohody. Dne 9. 3. 1992 uzavřely P. s. O., s. p., další dohodu o vydání věcí s D. P., A. P. a I. J., která byla pak státním notářstvím registrována 18. 3. 1992.


V této souvislosti však odvolací soud zdůrazňoval, že v tomto řízení byl předložen výpis z katastru nemovitostí, pořízený Katastrálním úřadem pro M. k., katastrálním pracovištěm O., o tom, že k datu 1. 4. 1991 byl zapsán jako vlastník nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, Č. s. S. O., státní podnik, IČ 170682, který tyto nemovitosti také ke dni 1. 4. 1991 držel. Z této skutečnosti odvolací soud vycházel a zdůrazňoval, že výzva učiněná oprávněnými osobami ve smyslu ustanovení § 5 zákona č. 87/1991 Sb. musela být i v daném případě směřována k té osobě, která nemovitosti skutečně držela a při takovém konání musela oprávněná osoba vyvinout maximální obezřetnost a preciznost . Naproti tomu, uváděl odvolací soud, žalobci, jako oprávněné osoby, učinili svou výzvu k vydání nemovitostí dne 3. 4. 1991 s předložením výpisu z evidence nemovitostí ze dne 18. 1. 1991, tedy listiny, která byla ke dni učinění výzvy už dva a půl měsíce stará. Odvolací soud byl toho názoru, že ačkoli P. s. O., státní podnik, z důvodů skutečně nepochopitelných jednaly se žalobci jako osoba povinná a dvakráte s nimi uzavřely dohodu o vydání předmětných nemovitostí, ani takové jednání nezbavovalo žalobce povinnosti ke dni 1. 4. 1991 (tj. ke dni nabytí účinnosti zákona č. 87/1991 Sb.) si ověřit, zda k tomuto dni skutečně držely předmětné nemovitosti P. s. O., státní podnik, a nevycházet přitom z výpisu z evidence nemovitostí datovaného 18. 1. 1991 . Podle názoru odvolacího soudu žalobci měli objektivně možnost si skutkový stav držení nemovitostí zjistit a nelze tedy domněnku žalobců, která vycházela z výpisu z evidence nemovitostí z 18. 1. 1991, pokládat za důvodnou.


Dospěl proto odvolací soud (shodně s názorem soudu prvního stupně) k výslednému závěru, že výzva ve smyslu ustanovení § 5 odst. 1 a 2 nebyla učiněna ve vztahu k povinné osobě tak, jak takovou osobu charakterizuje § 4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., tedy nebyla splněna základní podmínka vzniku nároku na vydání věcí .


Odvolací soud z uvedených důvodů odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správné podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu s uvážením toho, že procesně úspěšný žalovaný se náhrady nákladů výslovně vzdal.


Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 14. 7. 2006 a dovolání ze strany žalobců bylo podáno u Okresního soudu v Ostravě dne 14. 8. 2006, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.


Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 30. 5. 2006 (sp. zn. 11 Co 119/2006 Krajského soudu v Ostravě) i rozsudek soudu prvního stupně z 23. 5. 2005 (čj. 30 C 148/92-180 Okresního soudu v Ostravě) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, protože jejich dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Jako dovolací důvod dovolatelé uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).


Dovolatelé zdůrazňovali, že nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že žalobci si nepočínali dostatečně obezřetně a že neučinili vše pro to, aby výzva k vydání věcí byla adresována skutečné, nikoli domnělé osobě. Dovolatelé poukazovali na to, že nyní je už obecně známou skutečností, že evidence nemovitostí, která byla prováděna středisky geodézie, byla chaotická a neúplná, a to jak ve vyznačení vztahů právních, tak i vztahů užívacích; tato skutečnost je ovšem známa až nyní; v lednu 1991 žalobci věřili ve správnost evidence nemovitostí, vedené státními orgány, a neměli žádný důvod pochybovat o její správnosti . Navíc, když dne 18. 1. 1991 získali žalobci na Středisku geodézie v O. výpis z katastru nemovitostí, dokládající, že vlastníkem nemovitostí, o něž jde v tomto soudním řízení, je Čs. stát P. s. O., národní podnik, a tento podnik také přijal výzvu žalobců k vydání věcí a dohodu o vydání věcí s nimi uzavřel a tato dohoda pak i byla registrována Státním notářstvím v O., byli tak ujištěni o správnosti jejich postupu. Dovolatelé mají proto za to, že jim nemůže být kladeno za vinu, že důvěřovali v obsah veřejné listině, když údaj z této listiny potvrzený i v evidenci nemovitostí zapsaným národním podnikem a k registraci dohody příslušným státním orgánem. Písemná výzva k vydání nemovitostí, učiněná vůči organizaci, která podle výpisu z evidence nemovitostí byla v této evidenci zapsána jako vlastník, by měla být považována za platnou a účinnou, třebaže v době doručení výzvy již nebyla držitelem nemovitostí. Z uvedeného chování osoby, jíž byla výzva k vydání věcí doručena, žalobci oprávněně dovozovali, že k žádné změně v evidenci nemovitostí nedošlo, a proto neměli důvod ověřovat její správnost.


Přípustnost dovolání dovolatelů bylo tu třeba posoudit pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.


Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud ve svém rozsudku některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.


V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 30 C 148/92 Okresního soudu v Ostravě), ani z obsahu dovolání dovolatelů a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by tu odvolací soud svým rozsudkem, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, řešil právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.


V řízení o této právní věci předcházelo vydání rozsudku odvolacího soudu z 30. 5. 2006 (sp. zn. 11 Co 119/2006 Krajského soudu v Ostravě) i vydání rozsudku soudu prvního stupně z 23. 5. 2005 (čj. 30 C 148/92-180 Okresního soudu v Ostravě) již i vydání rozhodnutí dovolacího soudu z 22. 9. 2004 (28 Cdo 2581/2003 Nejvyššího soudu). V odůvodnění tohoto rozsudku dovolacího soudu, jímž byla zrušena předchozí rozhodnutí soudů obou stupňů, vydané v této právní věci pro další řízení u soudu prvního stupně uváděno: Jestliže žalobci po poučení soudu podle § 118a odst. 4 občanského soudního řádu učiní návrh podle § 107a odst. 1 občanského soudního řádu, rozhodne soud usnesením podle § 107a odst. 2 občanského soudního řádu o připuštění vstupu do řízení té fyzické osoby, která věc aktuálně drží, jako žalovaného. V mezidobí totiž dřívější žalovaný (S. O., státní podnik v likvidaci, O. S. O., B.) ztratil způsobilost být účastníkem řízení (výmazem z obchodního rejstříku bez právního nástupce) a ve výroku usnesení podle § 107a odst. 1 a 2 občanského soudního řádu nelze již ve vztahu k němu rozhodovat (ani mu nelze doručovat rozhodnutí apod.). Ve vztahu k dřívějšímu žalovanému je na místě řízení postup podle § 107 odst. 5 občanského soudního řádu .


Soudy obou stupňů takto v dalším řízení po zrušovacím rozsudku dovolacího soudu postupovaly.


Odvolací soud vycházel z toho, že žalobci D. P., A. P. a I. J. jsou oprávněnými osobami podle ustanovení § 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (viz str. 4 odst. 2 rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 30. 5. 2006, sp. zn. 11 Co 119/2006); žalobci také v tomto řízení uplatňovali nárok na uzavření dohody o vydání nemovitostí (pozemků parc. č. 1412 a 1413 a staveb na těchto pozemcích v katastrálním území M. O.) podle zákona č. 87/1991 Sb.


Ohledně toho, kdo je, pokud jde o nemovitosti uváděné žalobci, povinnou osobou ve smyslu ustanovení § 4 zákona č. 87/1991 Sb., odvolací soud vycházel z toho, že tyto nemovitosti držel ke dni 1. 4. 1991 (ke dni nabytí účinnosti zákona č. 87/1991 Sb.) podnik S., státní podnik, O., na jehož majetek byl později usnesením Krajského obchodního soudu v Ostravě z 10. 11. 1992, sp. zn. 14 K 22/92, prohlášen konkurz. Žalobci k otázce povinné osoby podle ustanovení § 4 zákona č. 87/1991 Sb. ještě i ve svém dovolání z 12. 9. 2006 stále uváděli, že osoba zapsaná v evidenci nemovitostí jako držitel (P. s. O., stavební podnik) nemovitostí s námi bez dalšího po doručení výzvy k vydání nemovitostí jednala o vydání nemovitosti (žalobcům).


Ohledně žalovaného J. M. vycházel odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) z toho, že nabyl nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, od S. O., státního podniku v l., kupní smlouvou ze 17. 4. 1992, registrovanou bývalým Státním notářstvím v O. dne 6. 5. 1992 (pod čj. R I. 837/92).


Odvolací soud (ani soud prvního stupně) neshledaly u žalovaného podmínky podle ustanovení § 4 zákona č. 87/1991 Sb. (popřípadě § 20 odst. 1 téhož zákona). Uzavření dohody s oprávněnou osobou o vydání věci podle ustanovení § 5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. náleží však povinné osobě (§ 4 i § 20 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.).


V řízení o této právní věci nebylo zjištěno a doloženo, že by na žalovaného přešly povinnosti povinné osoby ve smyslu ustanovení § 4 zákona č. 87/1991 Sb. v důsledku nabytí věcí od povinné soby (srov. § 4 odst. 1 a 2 zákona č. 87/1991 Sb.), a to např. v důsledku vědomosti povinné osoby o tom, že k převáděným nemovitostem byl uplatněn restituční nárok (jak je na takovou skutečnost poukazováno např. v nálezu Ústavního soudu ČR z 25. 8. 2004, I. ÚS 77/03, uveřejněném pod č. 108 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).


Soudům obou stupňů zbývalo tedy ještě za uvedeného stavu řízení řešit v této právní věci otázku, zda žalovaný nabyl nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, platným či neplatným právním úkonem. Ohledně kupní smlouvy ze 17. 4. 1992, uzavřené mezi S., státním podnikem v l. a J. M., majitelem firmy V., (registrované Státním notářstvím v O. dne 6. 5. 1992 pod čj. R I. 937/92), neuváděli ani žalobci v tomto řízení, že jde o smlouvu neplatnou a že je třeba v tomto řízení posuzovat platnost uvedené smlouvy. Nešlo tu o řízení o vyklizení nemovitosti, v němž by soud mohl bez dalšího předběžně posoudit otázku platnosti smlouvy, i když účastníky řízení nejsou všechny osoby, které smlouvu uzavřely (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 53/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem). Za těchto uvedených okolností nebylo tedy na místě, aby tu soudy obou stupňů uplatnily takovou praxi, kterou by upřednostňovaly výklad vedoucí k neplatnosti smlouvy před výkladem neplatnost smlouvy nezakládající (jak na tyto principy výkladu právních úkonů bylo upozorněno v nálezu Ústavního soudu ČR ze 14. 4. 2005, I. ÚS 625/03, uveřejněném pod č. 84 ve svazku 37 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).


Za těchto uvedených okolností se žalobci ocitli po pravomocném skončení občanského soudního řízení v právní věci sp. zn. 30 C 148/92 Okresního soudu v Ostravě v právní situaci oprávněných osob, kterým již nebylo možné věci vydat rozhodnutím soudu ve smyslu ustanovení § 5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., a zmírnění (nápravy) jim vzniklé majetkové křivdy tu již nelze dosáhnout způsobem spočívajícím ve vydání věci (v uložení povinnosti povinné osobě uzavřít s oprávněnými osobami dohodu o vydání věcí), jak je tento jeden ze způsobů zmírnění následků majetkových křivd uváděn v § 2 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.


Vzhledem k již uvedeným okolnostem a výsledkům pravomocně skončeného řízení o žalobě žalobců, domáhajících se uložení povinnosti k uzavření dohody o vydání věcí ve smyslu ustanovení § 5 odst. 2 a 3 zákona č. 87/1991 Sb., když na straně žalované fyzické osoby nebyla taková povinnost zjištěna a doložena, nemohl dovolací soud přesvědčivě shledat u rozsudku odvolacího soudu, proti němuž směřovalo dovolání dovolatelů, že by odvolací soud svým rozsudkem řešil zásadní právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, který v této právní věci již i své rozhodnutí v předchozím průběhu řízení vydal, anebo že by odvolací soud svým rozsudkem z 30. 6. 2006 (sp. zn. 11 Co 119/2006 Krajského soudu v Ostravě) řešil právní otázku, rozhodnou pro základní právní posouzení věci, v rozporu s hmotným právem (zejména s hmotně právními ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích). A protože, jak již bylo shora uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozsudkem, napadeným dovoláním dovolatelů, ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebyly u dovolání dovolatelů dány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu.


Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přikročit k odmítnutí dovolání dovolatelů podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.


Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalovanému v řízení o dovolání náklady nevznikly.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.


V Brně dne 14. června 2007


JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.


předseda senátu