28 Cdo 3294/2012
Datum rozhodnutí: 03.07.2013
Dotčené předpisy: § 22 odst. 2 předpisu č. 229/1991Sb.




28 Cdo 3294/2012

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců a) Ing. M. K. , b) R. K. , zastoupených Janem Kozákem, advokátem v Olomouci, Riegrova 12, proti žalované TAGROS a. s. , se sídlem v Troubelicích 24, IČ: 60793066, zastoupené JUDr. Ing. Zdeňkem Hrabou, advokátem v Říčanech u Prahy, Kamlerova 795, o zaplacení částky 577.510,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 14 C 60/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci ze dne 1. 11. 2011, č. j. 12 Co 195/2011-705, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
O d ů v o d n ě n í:

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci shora označeným byl ve výroku I. v napadené části potvrzen rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 18. 4. 2011, č. j. 14 C 60/2008-660, kterým byla zamítnuta žaloba, aby byla žalovaná zavázána zaplatit žalobcům ad a) a b) k jejich rukám společným a nerozdílným částku 196.663,60 Kč a žalobkyni ad b) částku 196.663,60 Kč, vše se zákonným úrokem z prodlení od 20. 4. 2008 do zaplacení. Žalobcům ad a) a b) bylo soudem prvního stupně přiznáno peněžité plnění pouze v částce 43,40 Kč s příslušenstvím (ve stejné míře pak i ve vztahu k žalobkyni ad b/) viz výroky I. a II. rozsudku první instance. Odvolacím soudem bylo dále rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že byla prokázána existence zákonného nájmu k pozemkům ve vlastnictví žalobců ve prospěch Zemědělského družstva Troubelice, právního předchůdce žalované. Nájemní vztah vznikl s účinností od 24. 6. 1991 podle § 22 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě. Nižší instance shodně vyložily, že nájem pozemků nezanikl v důsledku výpovědi dané ze strany žalobců právnímu předchůdci žalované písemným podáním ze dne 31. 8. 1993 výpověď nesplňovala požadavek určitosti právního úkonu z hlediska specifikace pozemků a nebyla ani nikým podepsána. Soudy vyšly ze zjištění, že mezi účastníky nedošlo k dohodě o výši nájemného a žalobcům (pronajímatelům) tedy náleží nájemné za dobu od 4. 1. 2006 do 4. 1. 2008 ve výši odpovídající příslušnému cenovému předpisu, ve znění k datu vzniku nájmu (24. 6. 1991).

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Namítali, že v rozhodnutích nižších instancí nebyl dostatečně zdůvodněn závěr o existenci a rozsahu zákonného nájmu podle § 22 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. Nesouhlasili s právním názorem soudů ohledně neurčitosti právního úkonu spočívajícího v ukončení zákonného nájmu výpovědí. Neztotožnili se ani se znaleckým určením hodnoty nájmu pozemků, když se jednalo nikoli o zemědělskou půdu, ale o stavební pozemky či manipulační plochy, a mechanismus výpočtu úhrady za užívání těchto nemovitostí měl reflektovat tržní cenu. Svůj nárok žalobci kvalifikovali jako bezdůvodné obohacení podle § 451 obč. zák. Dovolatelé žádali, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, a současně i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil první instanci k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle článku II. bodu 7. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. 1. 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci bylo vydáno dne 1. 11. 2011, rozhodl dovolací soud o dovolání žalobců podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012.

Nejvyšší soud zjistil, že žalobci, zastoupení advokátem, podali dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání opírali o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolací důvody byly uplatněny podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. pro vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy pro tvrzenou nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem, a podle obsahu dovolání též podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování).

Dovolání není přípustné.

Přípustnost dovolání podle pro věc rozhodného ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží.

Kritérium zásadního právního významu napadené rozhodnutí odvolací instance nesplňuje.

Podle § 22 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, platí, že nedošlo-li mezi dosavadním uživatelem a vlastníkem zemědělského pozemku k jiné dohodě, vznikne dnem účinnosti tohoto zákona nebo dnem, kdy byl pozemek podle části druhé tohoto zákona vydán, mezi nimi nájemní vztah, který lze vypovědět k 1. říjnu běžného roku.
Ze skutkového stavu zjištěného nižšími instancemi, kterým je Nejvyšší soud při uvažované přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vázán, plyne, že ke vzniku nájemního vztahu k nemovitostem ve vlastnictví žalobců došlo ze zákona ve smyslu § 22 odst. 2 zákona o půdě , aniž k tomu bylo třeba souhlasného projevu vůle vlastníků pozemků. V posuzované věci tedy právnímu předchůdci žalované svědčil tzv. zákonný nájem , za který příslušela žalobcům náhrada podle tehdy platného cenového předpisu (viz níže).

Při stanovení výše nájemného v případě, že došlo k uzavření nájemní smlouvy ex lege podle § 22 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., je třeba vycházet z náhrady za dočasné užívání pozemků , neboť tento právní vztah je vztahu nájemnímu nejbližší již z toho důvodu, že do nabytí účinnosti zákona o půdě (24. 6. 1991) náš právní řád nájemné k pozemkům neupravoval, takže nebylo možno jednoznačně zjistit nájemné obvyklé v daném místě i čase. Výše nájemného za zastavěné pozemky (nenáležející do pozemkového půdního fondu) musí vycházet ze znění vyhl. č. 182/1988 Sb., ovšem ve znění platném k době vzniku nájmu, tj. k datu 24. 6. 1991 (z nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. II. ÚS 696/01, publikovaného ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS pod č. 157/2002). Soudy tedy postupovaly správně, pokud na daný případ aplikovaly závěry citovaného rozhodnutí Ústavního soudu a při posouzení výše nájemného užily cenový předpis platný ke dni vzniku nájmu (24. 6. 1991).

Lze též souhlasit s právním závěrem nižších instancí o neurčitosti právního úkonu v podobě výpovědi z nájemního vztahu ze dne 31. 8. 1993. Právní úkon je třeba považovat za neurčitý i tehdy, jestliže jinak srozumitelně vyjádřený obsah právního úkonu má takové věcné nedostatky, že je nelze zcela překlenout s použitím interpretačních pravidel; pro právní úkony týkající se nemovitostí platí použití vykládacích pravidel určitosti právního úkonu v užší míře, nejsou-li nemovitosti v právním úkonu plně a náležitě vymezeny a označeny (z usnesení zdejšího soudu sp. zn. 28 Cdo 1367/2007).

Odvolací soud proto rozhodl ve věci samé správně a v souladu s dosavadní judikaturou, pokud vycházel z existence zákonného nájmu pozemků ve smyslu § 22 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, a nad rámec nájemného určeného znalecky podle rozhodného cenového předpisu žalobcům požadované peněžité plnění nepřiznal.

Z výše řečených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobců podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 a § 146 odst. 3 o. s. ř., a to tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo, neboť žalobci nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalované v tomto řízení žádné prokazatelné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 3. července 2013 JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu