28 Cdo 3290/2009
Datum rozhodnutí: 04.02.2010
Dotčené předpisy: § 243b odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb., § 451 obč. zák.




28 Cdo 3290/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně T. L. s. r. o., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1) K. D., a 2) O. B., o zaplacení částky 1.886.019,44 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 23 C 1541/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka Liberec ze dne 12. ledna 2009, č. j. 73 Co 239/2008-291, takto:

I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 27. května 2005, č. j. 23 C 1541/2001-111, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku ve výši 1.886.019,44 Kč s příslušenstvím ve stanovené lhůtě, rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok I.) a zamítl žalobu ohledně úroku z prodlení z částky 1.886.019,44 Kč ve výši 11% od 1. 10. 1999 do 27. 4. 2002 i úroku z prodlení vyššího než 5,5 % od 28. 4. 2002 do zaplacení (výrok II.).

Soud prvního stupně takto rozhodl, neboť dospěl k závěru, že plnění poskytnuté žalobkyní žalovaným na základě smlouvy o budoucí smlouvě kupní ze dne 19. 1. 1999 je podle § 451 odst. 2 obč. zák. bezdůvodným obohacením na straně žalovaných, protože uzavřená smlouva je neurčitá, a proto neplatná (§ 37 obč. zák.). Předmět budoucí smlouvy kupní tak, jak je ve smlouvě vymezen, neodpovídá požadavkům zákona (prodávaná nemovitost totiž musí být ve smlouvě označena v souladu s § 133 odst. 2 a 3 obč. zák. ve spojení se zákonem č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných práv k nemovitostem). Vymezení bytové jednotky v daném případě je proto nedostatečné, stejně jako vymezení souvisejícího pozemku, který není označen parcelním číslem a není zde ani uvedena velikost podílu. Podle § 451 odst. 2 obč. zák. jsou pak žalovaní povinni vrátit žalobkyni vše, co podle neplatné smlouvy dostali, přičemž restituční povinnost žalobkyni nevznikla, protože jí se žádného plnění od žalovaných nedostalo.

K odvolání druhého žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka Liberec rozsudkem ze dne 12. ledna 2009, č. j. 73 Co 239/2008-291, citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ve vztahu mezi žalobkyní a prvním žalovaným ponechal nedotčen (výrok I.), v tomtéž výroku, pokud jím byla uložena povinnost druhému žalovanému zaplatit žalovanou částku s příslušenstvím společně a nerozdílně s prvním žalovaným i náklady řízení ve stanovené lhůtě, jej změnil tak, že žalobu zamítl (výrok II.), ve výroku II. jej opět ponechal nedotčen (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a druhým žalovaným před soudy obou stupňů (výrok IV.).

Odvolací soud přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně, včetně řízení jeho vydání předcházející, a poté, co zopakoval dokazování předmětnou smlouvou o budoucí kupní smlouvě i výpisy z účtu druhého žalovaného a provedl důkaz fotokopií první strany rozsudku Okresního soudu v Liberci č. j. 19 C 306/2000-293, který nabyl právní moci dne 5. 12. 2008, dospěl k závěru, že odvolání, byť z jiných důvodů, než které uplatnil odvolatel, je důvodné.

Odvolací soud je s okresním soudem zajedno v tom, že smlouva o budoucí kupní smlouvě byla uzavřena dle výslovně projevené vůle stran podle § 289 a násl. obch. zák. Třebaže převod nemovitostí upravuje občanský zákoník (§ 133 odst. 2), platná právní úprava nevylučuje uzavření smlouvy o budoucí kupní smlouvě podle obchodního zákoníku i v případě, že budoucí kupní smlouva se bude týkat nemovitostí (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 2 Cdon 603/1997). Podle § 289 odst. 1 obch. zák. smlouvou o uzavření budoucí smlouvy se zavazuje jedna nebo obě smluvní strany uzavřít ve stanovené době budoucí smlouvu s předmětem plnění, jež je určen alespoň obecným způsobem. Předmět plnění budoucí kupní smlouvy je v posuzované smlouvě o budoucí kupní smlouvě vymezen tak, že jde o dvoupodlažní byt č. 5 o podlahové ploše 110 m2 a přiléhající pozemkovou parcelu o celkové rozloze 162 m2, kdy byt se má nacházet v bytovém domě na pozemku č. 562 v katastrálním území H., přičemž je zde odkaz na orientační plánek. Odvolací soud proto nesdílí názor okresního soudu o tom, že takové vymezení je neurčité, a že z tohoto důvodu je smlouva o budoucí kupní smlouvě podle § 37 obč. zák. neplatná, neboť zmíněné vymezení nemovitosti je z hlediska požadavku § 289 odst. 1 obch. zák. na určení předmětu budoucí kupní smlouvy alespoň obecným způsobem dostačující. Je z něj totiž patrno, že předmět kupní smlouvy se bude nacházet v katastrálním území Horní Hanychov v domě nacházejícím se na pozemku č. 562, že bude označen č. 5 a že dále dojde i k prodeji přilehlé pozemkové parcely o výměře 162 m2 (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 7. 2006, sp. zn. 32 Odo 557/2006, který stanoví, že požadavku určitosti předmětu smlouvy se závazkem uzavřít budoucí kupní smlouvu vyhovuje, pokud je nemovitost jako předmět budoucího majetkoprávního převodu specifikována příslušnou ulicí, obcí a popisným číslem včetně pozemku).

Podle odvolacího soudu je tak předmětná smlouva o budoucí kupní smlouvě platným právním úkonem a práva a povinnosti z ní plynoucí se řídí obchodním zákoníkem, tak jak to strany výslovně dohodly, přičemž tato smlouva stále trvá, neboť od ní nebylo odstoupeno. Nesplnění závazku žalovaných zajistit provedení stavby a vydání kolaudačního rozhodnutí nejpozději do září 1999 lze přitom hodnotit jako podstatné porušení smluvní povinnosti, jež mohlo mít za následek odstoupení od smlouvy ve smyslu § 345 odst. 1 obchod. zák. ze strany žalobkyně, což však nebylo žalobkyní ani tvrzeno.

Proti rozsudku odvolacího soudu (pouze však do jeho výroků II. a IV.) podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a důvodnost z § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatelka má za to, že odvolací soud pochybil při posuzování platnosti smlouvy o budoucí smlouvě kupní, přičemž odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 7. 1996, sp. zn. Cdon 227/96 , podle kterého určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodné pochybnosti. Dále zmiňuje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1900/96, podle něhož smlouva o převodu vlastnického práva k pozemkům, v níž není uvedeno jejich parcelní číslo, je neurčitá, a proto neplatná, a to i v případě, že pozemky jsou ve smlouvě individualizovány jiným způsobem, rozhodnutí téhož soudu sp. zn. 26 Odo 1535/2005, podle kterého označení pozemků ve smlouvě o smlouvě budoucí pouze údajem o katastrálním území a minimální výměře pozemků není určitým vymezením předmětu budoucí smlouvy, rozhodnutí sp. zn. 32 Odo 557/2006, v němž Nejvyšší soud dovodil, že požadavku určitosti předmětu smlouvy se závazkem uzavřít budoucí kupní smlouvu vyhovuje, pokud je nemovitost (budova) jako předmět budoucího majetkoprávního převodu specifikována příslušnou ulicí, obcí a popisným číslem včetně pozemku, což se v daném případě ovšem nestalo, i rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 794/2002 s tím, že je-li podmínkou platnosti smlouvy o smlouvě budoucí písemná forma, musí být písemnou formou učiněna dohoda o každé její podstatné náležitosti, jinak je taková smlouva neplatná (tedy i dohoda o předmětu smlouvy).

Podle dovolatelky ze smlouvy nevyplývá, že by se předmětný dvoupodlažní byt měl nacházet v domě stojícím na pozemku, který byl specifikován pro účely kolaudačního rozhodnutí, jež mělo být vydáno. I kdyby se ze znění smlouvy dalo usuzovat na to, že předmětný byt se má nacházet ve zmíněném bytovém domě se šesti bytovými jednotkami stojícími na pozemku označeném č. 562, stále není dostatečně specifikována přiléhající pozemková parcela . Neurčitost v tomto ohledu by způsobila neplatnost celé smlouvy. Je přitom vyloučeno, aby neurčité či chybějící údaje o identifikaci nemovitostí, jež mají být předmětem převodu, byly napravovány výkladem projevu vůle účastníků smlouvy o budoucí smlouvě (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 103/99).

Z výše uvedených rozhodnutí podle dovolatelky vyplývá, že pokud je smlouva o budoucí kupní smlouvě, jejímž předmětem je nemovitost, neurčitá ve svém předmětu do té míry, že v případě nahrazení projevu vůle jedné strany rozhodnutím soudu by nevznikla platná kupní smlouva, jde, jako je tomu i v případě dané smlouvy o budoucí kupní smlouvě, o smlouvu neplatnou.

Dovolatelka se navíc domnívá, že by posuzovaná smlouva nemohla trvat dále ani v případě její platnosti, neboť se jednalo o fixní závazek, když žalobkyně měla zájem na uzavření smlouvy kupní pouze do konce měsíce září roku 1999. Krom toho měl odvolací soud zohlednit, že obě strany od počátku sporu považovaly smlouvu za neplatnou.

Dovolatelka se s ohledem na výše uvedené zcela ztotožňuje s právním názorem soudu prvního stupně ohledně neplatnosti smlouvy o budoucí kupní smlouvě, trvá na vydání bezdůvodného obohacení, které vzniklo žalovaným tím, že žalobkyně na tuto neplatnou smlouvu plnila, a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaní se k dovolání žalobkyně nevyjádřili.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu podle § 242 odst. 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není důvodné.

Nejvyšší soud považuje za přiléhavý závěr odvolacího soudu o tom, že předmět plnění budoucí kupní smlouvy, který je ve smlouvě o budoucí kupní smlouvě vymezen tak, že jde o dvoupodlažní byt č. 5 o podlahové ploše 110 m2 a přiléhající pozemkovou parcelu o celkové rozloze 162 m2, kdy byt se má dle obsahu smlouvy jednoznačně nacházet v bytovém domě na pozemku 562 v katastrálním území Horní Hanychov, přičemž je zde odkaz na orientační plánek, je specifikován dostatečně, neboť takové vymezení nemovitosti vyhovuje požadavku § 289 odst. 1 obch. zák. na určení předmětu budoucí kupní smlouvy alespoň obecným způsobem. Odvolací soud správně odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2006, sp. zn. 32 Odo 557/2006, který stanoví, že požadavku určitosti předmětu smlouvy se závazkem uzavřít budoucí kupní smlouvu vyhovuje, pokud je nemovitost jako předmět budoucího majetkoprávního převodu specifikována příslušnou ulicí, obcí a popisným číslem včetně pozemku. Jak odvolací soud rovněž správně uvedl, platná právní úprava nevylučuje uzavření kupní smlouvy, jejímž předmětem je věc, která vznikne teprve v budoucnu, tím spíš je pak možno uzavřít i smlouvu o budoucí kupní smlouvě k věci, která vznikne teprve v budoucnu. Rozhodující v tomto případě pak je to, zda je označen předmětný byt číslem, podlahovou plochou, umístěním v bytovém domě, který se má nacházet na přesně označeném pozemku (číslem a katastrálním územím), přičemž shora uvedené vymezení předmětu budoucí kupní smlouvy je zcela dostačující, neboť nevyvolává žádné pochybnosti o umístění nemovitosti, zvláště odkazuje-li smlouva rovněž na přiložený plánek.

Ani námitka neurčitosti označení přiléhající pozemkové parcely není na místě, neboť ačkoli tato již není označena číslem, je zřejmé, o jakou parcelu se jedná, a nejde v žádném případě o neurčitost, která by způsobila neplatnost celé smlouvy. Nemůže pak jít ani o situaci, kdy by chybějící údaje o identifikaci nemovitosti, jež má být předmětem převodu, byly nahrazovány-napravovány výkladem projevu vůle účastníků smlouvy o budoucí smlouvě ze strany soudu, jak naznačuje dovolatelka.

Pokud dovolatelka odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, pak jí citovaná judikatura na daný skutkový stav nedopadá, neboť v posuzované věci projev vůle nevzbuzuje žádné pochybnosti (viz výše), nejedná se o smlouvu o převodu vlastnického práva k pozemkům, v níž by nebylo uvedeno parcelní číslo, ani se nejedná o označení pozemků ve smlouvě o smlouvě budoucí pouze údaji o katastrálním území a minimální výměře pozemků. Jestliže dále Nejvyšší soud ve zmíněném rozhodnutí dovodil, že požadavku určitosti předmětu smlouvy se závazkem uzavřít budoucí kupní smlouvu vyhovuje, pokud je nemovitost (budova) jako předmět budoucího majetkoprávního převodu specifikována příslušnou ulicí, obcí a popisným číslem včetně pozemku, pak z toho již rozhodně nevyplývá, že by specifikace učiněná v tomto případě byla nedostačující. Rovněž náležitost písemné formy zde byla dodržena.

Namítá-li dále dovolatelka, že smlouva již nemůže trvat , protože se jednalo o fixní závazek, pak je zde nutno odkázat na přiléhavý závěr odvolacího soudu, jak bylo uvedeno výše, o možném odstoupení od smlouvy dle § 345 odst. 1 obch. zák. v tomto směru vtělený do odůvodnění napadeného rozsudku (strana 5), s nímž sama žalobkyně ani výslovně nepolemizuje. Shodný názor účastníků řízení na platnost právního úkonu není přitom pro soud závazný, neboť ustanovení § 120 odst. 4 o. s. ř. výslovně dopadá pouze na shodná skutková (nikoliv právní) zjištění.

Nejvyšší soud přihlédl z úřední povinnosti i k případným vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), žádné však neshledal.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska námitek uplatněných v dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) správný, a proto Nejvyšší soud dovolání zamítl (§ 243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř.).

Druhému žalovanému vzniklo podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné však nevynaložil.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. února 2010
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D, v. r.
předseda senátu