28 Cdo 3284/2011
Datum rozhodnutí: 14.11.2013
Dotčené předpisy: § 11a předpisu č. 229/1991Sb., § 80 úíésm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 3284/2011

ROZSUDEK

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla o dovolání dovolatelky B. O., zastoupené JUDr. Eliškou Chobolovou, advokátkou, 602 00 Brno, Cihlářská 19, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze 17. 5. 2011, sp. zn. 15 Co 391/2009, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 21 C 275/2007 (žalobkyně B. O., zastoupené JUDr. Eliškou Chobolovou, advokátkou, 602 00 Brno, Cihlářská 19, proti žalované České republice Státnímu pozemkovému úřadu, IČ: 01312774, se sídlem 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, o určení, že žalobkyně je osobou oprávněnou účastnit se veřejných nabídek na převod pozemků), takto:

I. V řízení bude pokračováno na straně žalované s Českou republikou - Státním pozemkovým úřadem se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a.
II. Rozsudek Krajského soudu Brně ze dne 17. 5. 2011, č. j. 15 Co 391/2009-164, se zrušuje.
III. Věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
O žalobě žalobkyně, podané u soudu 28. 12. 2005, bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Brně z 15. 6. 2009, č. j. 21 C 275/2007-131. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo určeno, že žalobkyně je osobou oprávněnou účastnit se veřejných nabídek na převod pozemků postupem dle § 11a zákona č. 229/1991 Sb., a to do výše hodnoty nároku za nevydané pozemky stanovené rozhodnutím Magistrátu města Brno Pozemkového úřadu města Brna z 30. 4. 2001, č. j. 1075/92/7-RNP + RN . O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na jejich náhradu.
O odvolání Pozemkového fondu ČR proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně ze 17. 5. 2011, sp. zn. 15 Co 391/2009. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Městského soudu v Brně ze 15. 6. 2009, č. j. 21 C 275/2007-131, změněn tak, že žaloba žalobkyně byla zamítnuta . Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je důvodné, i když z jiných důvodů, než namítal žalovaný .
Odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) byl toho názoru, že tu na straně žalobkyně není dán naléhavý právní zájem na jí požadovaném určení. Odvolací soud má za to, že ustanovení § 11a zákona č. 229/1991 Sb., na které žalobkyně ve svém žalobním návrhu poukazuje, upravuje postup při převodu jiného (náhradního) pozemku v tom případě, že se pozemek z nějakých důvodů, předvídaných zákonem č. 229/1991 Sb. (zákonem o půdě), nevydává. V této souvislosti pak je třeba řešit předběžnou otázku, zda osoba, která žádá o vydání jiného pozemku podle ustanovení § 11a zákona č. 229/1991 Sb. je osobou oprávněnou, přičemž ovšem tu nelze v takovém případě rozhodnutím soudu založit samo právní postavení oprávněné osoby.
Odvolací soud byl přesvědčen, že v daném případě nárok žalobkyně směřuje k vydání jiného (náhradního pozemku) a nikoli k tomu, aby byla definována žalobkyně jako oprávněná osoba.
Pokud jde o nároky podle ustanovení § 11a zákona č. 229/1991 Sb., dovozoval odvolací soud, potom prostředkem ochrany práva oprávněné osoby tu může být žaloba na vydání konkrétního pozemku, zatímco žalobkyní v daném případě požadované určení její konkrétní nárok na vydání jiného pozemku nevyřeší. Podle názoru odvolacího soudu tedy žalobkyně měla možnost uplatnit účinnější prostředek ochrany svého práva, a to žalobou na plnění (ať již na vydání konkrétního pozemku či na nahrazení projevu vůle žalovaného pozemkového fondu).
Z uvedených důvodů tedy odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na jí požadovaném určení účastnit se veřejných nabídek na převod pozemků postupem podle § 11a zákona č. 229/1991 Sb. Proto byl rozsudek soudu prvního stupně odvolacím soudem změněn tak, že určovací žaloba žalobkyně byla zamítnuta.
O nákladech řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení § 224, § 142 a § 150 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl dne 23. 6. 2011 doručen advokátce, která žalobkyni v řízení zastupovala, a dovolání ze strany žalobkyně bylo podáno u soudu 26. 7. 2011, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Dovolatelka poukazovala co do přípustnosti svého dovolání na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňovala, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu].
Dovolatelka namítala nesprávnost právního závěru odvolacího soudu o nedostatku naléhavého právního závěru na straně žalobkyně a uváděla, že její právní postavení v daném případě je co do využití postupu podle ustanovení § 11a zákona č. 229/1991 Sb. nejisté, když žalovaný Pozemkový fond ČR existenci žalobkyní tvrzeného právního nároku popírá , jak vyplývá z jeho vyjádření ze dne 10. 2. 2009. Dovolatelka je přesvědčena, že jedině určení existence či neexistence tohoto právního vztahu umožní žalobkyni v této právní věci realizaci restitučních nároků pomocí naturální restituce ve standardním nabídkovém řízení. Dovolatelka má za to, že by se tu určením, zda tu právní vztah nebo právo je či není, vytvořil pevný základ pro právní vztahy účastníků tohoto sporu a předešlo by se tak žalobě o plnění. Stav nejistoty v právním vztahu žalobkyně se tu neodstraní jen tím, že bude vyřešena předběžná otázka v občanském soudním řízení, nýbrž až určením, zda tu právní vztah nebo právo je či není. Dovolatelka je toho názoru, že její určovací žaloba slouží potřebám praktického života a ostatně sám žalovaný Pozemkový fond ČR v tomto řízení konstatoval, že v daném případě lze akceptovat žalobní návrh v podobě určovací žaloby . Tato žaloba nevede, podle názoru dovolatelky, ke zbytečnému rozmnožování sporu; žaloba na plnění je tu předčasnou, zatím co žalobkyní uplatněná určovací žaloba má preventivní povahu a je jí uplatňována poskytnutí ochrany právnímu postavení žalobkyně dříve než dojde k porušení právního vztahu nebo práva.
V daném případě dovolatelka zdůrazňuje, že netvrdí vlastnické právo ke konkrétním pozemkům; nedomáhá se konstitutivního určení právního postavení, jež by nemělo oporu v zákoně, nýbrž se domáhá vydání deklaratorního rozhodnutí, kterým bude určeno, zda žalobkyně spadá mezi oprávněné osoby, které zákon o půdě definuje . Svou určovací žalobu tu žalobkyně uplatnila v zájmu zjednodušení celého řízení a svůj žalobní návrh zúžila jen na požadované určení, aby se mohla konečně ucházet o převod pozemků v nabídkovém řízení. Dovolatelka má za to, že teprve poté, co by mělo postaveno na jisto své právo a Pozemkový fond ČR by dlouhodobě liknavým přístupem bránil uspokojení nároku žalobkyně, dostala by se případně do situace, kdy by přicházela v úvahu žaloba na plnění .
V průběhu dovolacího řízení byl s účinností ke dni 1. 1. 2013 Pozemkový fond České republiky (původně žalovaný) zákonem č. 503/2012 Sb. zrušen (§ 23), do jeho práv a povinností, včetně práv a povinností ze správních a soudních řízení, jejichž byl účastníkem, vstoupila Česká republika a k výkonu těchto práv a povinností se stal příslušným citovaným zákonem zřízený Státní pozemkový úřad (§ 22 odst. 1). Nejvyšší soud proto podle § 107 odst. 1 a 3 o. s. ř. (který je použitelný i pro dovolací řízení srov. § 243c odst. 1 o.sř.) rozhodl, že v řízení bude pokračováno na straně žalované/žalobkyně s Českou republikou - Státním pozemkovým úřadem.
Ve vyjádření původně žalovaného Pozemkového fondu ČR k dovolání dovolatelky bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Žalovaný se sice v řízení před soudem prvního stupně ztotožnil s názorem soudu, že v daném případě lze akceptovat žalobní návrh v podobě určovací žaloby, ale vzhledem k závěrům odvolacího soudu na tomto stanovisku již netrvá. V daném případě však nedošlo k porušení práva žalobkyně, aby to odůvodňovalo vyjmutí osoby žalobkyně a jejího nároku z okruhu osob vymezených nálezem pléna Ústavního soudu ČR P1. ÚS 06/05 a aby to odůvodňovalo postavení žalobkyně jako osoby s právem účasti na veřejných nabídkách převodu pozemků postupem podle ustanovení § 11a zákona č. 229/1991 Sb.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ( o. s. ř. ), ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum .
Dovolání dovolatelky je v daném případě přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přitom je současně důvodné, jak bude dále rozvedeno.
Dovolatelka uplatňovala jako dovolaci důvod, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu].
O nesprávné právní posouzení věci jde tehdy, posoudí-li soud projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu nebo jestliže si soud aplikovaný právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13/45/).
V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc podle ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu v souvislosti s ustanovením § 11a zákona č. 229/1991 Sb.
Podle ustanovení § 11a odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění zákona č. 131/2006 Sb.) oprávněným osobám, uvedeným v § 4 zákona č. 229/1991 Sb., kterým podle tohoto zákona (o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku) nelze vydat pozemek odňatý způsobem uvedeným v § 6 odst. 1 a 2 zákona č. 229/1991 Sb., převádí pozemkový fond jiné pozemky na základě veřejných nabídek (není-li uvedeným zákonem stanoveno jinak). Osoby, na které právo oprávněné osoby na bezúplatný převod jiného pozemku přešlo děděním, se pro účely tohoto zákona považují za oprávněné osoby.
Dovolací soud nemá důvod odchýlit se od závěrů své konstantní judikatury vztahující se k problematice přípustnosti určovacích žalob podle § 80 písm. c) o.s.ř. Tak v rozsudku ze dne 22. 2. 2012 , sp. zn. 28 Cdo 2400/2011, bylo vyloženo: Výklad podávaný soudní praxí je jednotný v závěru, že naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle § 80 písm. c) o. s. ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat přímo o splnění povinnosti podle ustanovení § 80 písm. b) o. s. ř. (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod R 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Určovací žaloba podle § 80 písm. c) o. s. ř. je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96 , uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 21/1997).
Lze přitom dodat, že dovolací soud i nadále respektuje závěry, podle nichž v případě liknavého či snad dokonce svévolného postupu žalovaného Pozemkového fondu ČR má oprávněná osoba k dispozici i žalobu o uložením povinnosti žalovanému uzavřít smlouvu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, nebo nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05) a že důvodnost takové žaloby již není nadále třeba vázat na podmínku zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky žalovaného (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 62/2010), je bezpochyby správný . Dovolací soud ovšem zdůrazňuje (jak bylo uvedeno kupříkladu nejnověji v rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2400/2011 ze dne 22. 2. 2012), že tím však žaloba o určení práva samého apriori vyloučena není, neztrácí-li oprávněná osoba právo uspokojit své nároky dosavadním způsobem, tedy prostřednictvím veřejných nabídek žalovaného (srov. § 11a zákona o půdě, § 7 zákona č. 95/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů). V situaci, kdy žalovaný žalobcovo právo zpochybňuje a z tohoto důvodu žalobce vylučuje z nabídkových řízení, může i určovací žaloba posloužit k odstranění stavu právní nejistoty v právních vztazích účastníků a může být účinným prostředkem k prosazení práv žalobce ve vztahu k Pozemkovému fondu ČR (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4271/2010) .
Judikatura Nejvyššího soudu, podle níž nárok oprávněné osoby na poskytnutí náhradního pozemku nezahrnuje právo na převod konkrétního pozemku dle výběru oprávněné osoby, nevylučuje možnost oprávněných osob domáhat se soudu splnění jejich nároku. Např. v rozsudku ze dne 22.8.2002, sp.zn. 28 Cdo 1847/2001, Nejvyšší soud vyslovil, že právo na převod náhradního pozemku je právem, které je vymožitelné, je soudem chráněno a lze je realizovat uložením povinnosti uzavřít smlouvu.
Aplikováno na projednávaný případ, senát dovolacího soudu příslušný k rozhodnutí nyní projednávaného dovolání, dospívá k závěru o shodnosti právního posouzení v souladu s citovanými závěry shora uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu. Ve světle těchto závěrů nelze upřít dovolání dovolatelky proti rozsudku odvolacího soudu, když s jím uvedenými závěry se dovolací soud nemůže spolehlivě ztotožnit. V této věci je zřejmé, že na straně žalobkyně je jí podaná žaloba (jak jí bylo soudem prvního stupně vyhověno), jediným prostředkem domoci se práva (pokud ovšem existovalo) žalobkyně, když tato mohla mít status nikoliv oprávněné osoby, ale jiné osoby , tedy jde o případ prostého žadatelství , v dané věci oprávnění účastnit se veřejných nabídek pozemků, jak bylo blíže v petitu žaloby uvedeno.
Podle ustanovení § 243b odst. 2 věty druhé o.s.ř. přistoupil proto dovolací soud k zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
V dalším řízení je soud odvolací, případně soud prvního stupně, vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 226 odst. 1 o.s.ř., § 243c odst. 1 o.s.ř.)
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 14. listopadu 2013


JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu