28 Cdo 3283/2012
Datum rozhodnutí: 12.06.2013
Dotčené předpisy: § 4 předpisu č. 229/1991Sb., § 2 předpisu č. 243/1992Sb., § 246 odst. 1 o. s. ř.




28 Cdo 3283/2012
ROZSUDEK

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně obce Podolí , se sídlem v Podolí, IČ: 00282332, zastoupené JUDr. Eliškou Chobolovou, advokátkou v Brně, Lísky 957/15, za účasti 1) K. P. , bytem B., zastoupeného JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem v Brně, Údolní 5, 2) České republiky Státního pozemkového úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o žalobě na znovuprojednání věci rozhodnuté Ministerstvem zemědělství Pozemkovým úřadem Brno-venkov, rozhodnutím ze dne 20. 12. 2004, č. j. PÚ 5594/92-Sl/2, o určení vlastnictví podle zákona o půdě, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 7 C 247/2007, o dovolání účastníka ad 1) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2012, č. j. 18 Co 216/2011-234, takto:

I. V řízení bude pokračováno na straně účastníka ad 2) s Českou republikou Státním pozemkovým úřadem, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a.
II. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2012, č. j. 18 Co 216/2011-234, se v části výroku I., kterou byl ve vztahu k pozemku parc. č. 754 (zahrada) v kat. úz. P. u B., obci P., a ohledně nákladů řízení změněn rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 31. 3. 2011, č. j. 7 C 247/2007-184, a v nákladovém výroku II., ruší a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
III. Dovolání proti potvrzující části výroku I. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2012, č. j. 18 Co 216/2011-234, se zamítá .
O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Brně shora označeným byl ve výroku I. ve vztahu k pozemku parc. č. 754 (zahrada) v kat. úz. P. u B., obci P., změněn rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 31. 3. 2011, č. j. 7 C 247/2007-184, a to tak, že bylo určeno, že K. P. není vlastníkem této nemovitosti. Ve výroku II., kterým soud prvního stupně určil, že K. P. není vlastníkem pozemků parc. č. 756/2 (ostatní plocha) a parc. č. 752/3 (ostatní plocha), nacházejících se v kat. úz. P. u B., obci P., byl rozsudek první instance potvrzen. V tomto rozsahu došlo k nahrazení rozhodnutí Ministerstva zemědělství Pozemkového úřadu Brno-venkov ze dne 20. 12. 2004, č. j. PÚ 5594/92-Sl/2. Odvolacím soudem bylo současně rozhodováno o náhradě nákladů řízení (měnící část výroku I., výrok II.).
Odvolací soud dospěl v rámci potvrzující části výroku I. rozsudku ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že účastník ad 1) není oprávněnou osobou k vydání majetku, a to ani podle § 2 zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., ani podle § 4 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě. Účastník ad 1) je právním nástupcem A. P., kterému byl veškerý majetek konfiskován podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. A. P. však v době odnětí majetku nesplňoval podmínku státního občanství (jednalo se o německého příslušníka), proto ani jeho nástupce nemůže být oprávněnou osobou ve smyslu citovaných restitučních předpisů. Aplikace zákona o půdě nepřichází v úvahu i proto, že přechod vlastnického práva k dotčenému majetku na stát nebyl uskutečněn v rozhodném období vymezeném daty 25. 2. 1948 a 1. 1. 1990. Stejnou právní argumentaci pak odvolací instance použila i ve vztahu k řešení majetkového nároku účastníka ad 1) k pozemku parc. č. 754 v kat. úz. P. u B., u něhož soud prvního stupně dovodil nedostatek aktivní věcné legitimace žalobkyně pro napadení rozhodnutí správního orgánu podle části páté o. s. ř.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal účastník ad 1) dovolání. Soudu vytkl nesprávnost jeho právního posouzení. K měnící části výroku I. (pozemek parc. č. 754) namítal, že se odvolací instance blíže nezabývala otázkou nedostatku aktivní legitimace žalobkyně, pro který byla v tomto rozsahu žaloba soudem prvního stupně zamítnuta. Dovolatel se tu ztotožňuje s argumentací první instance podle jeho názoru nebyla žalobkyně dotčena ve svém právu, aby byla oprávněna k podání žaloby. Dovolatel dále nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu (odrážejícím se v potvrzující části výroku I. jeho rozsudku), že není významné, zda ten, jehož se konfiskace majetku dotýkala, zemřel před nebo po zahájení konfiskačního řízení. Žádal proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání písemně vyjádřila. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu považovala za věcně správné a navrhovala, aby dovolání účastníka ad 1) bylo zamítnuto. K dovolání se vyjádřil i Pozemkový fond České republiky (dřívější účastník ad 2/), který rozhodnutí ponechal na úvaze dovolacího soudu.
V průběhu dovolacího řízení byl s účinností ke dni 1. 1. 2013 Pozemkový fond České republiky zákonem č. 503/2012 Sb. zrušen (§ 23). Do jeho práv a povinností, včetně práv a povinností ze správních a soudních řízení, jejichž byl účastníkem, vstoupila Česká republika a k výkonu těchto práv a povinností se stal příslušným citovaným zákonem zřízený Státní pozemkový úřad (§ 22 odst. 1). Nejvyšší soud proto podle § 107 odst. 1 a 3 o. s. ř. rozhodl, že v řízení bude pokračováno na straně účastníka ad 2/ s Českou republikou Státním pozemkovým úřadem.
Podle článku II. bodu 7. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. 1. 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně bylo vydáno dne 16. 2. 2012, rozhodl dovolací soud o dovolání účastníka ad 1) podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012.
Nejvyšší soud zjistil, že účastník ad 1), zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání opíral o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a), b) i c) o. s. ř. Dovolací důvod byl uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. pro tvrzenou nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Dovolání proti měnící části výroku I. rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., poněvadž směřuje proti rozsudku odvolací instance, kterým bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolání proti potvrzující části výroku I. rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolací instance, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (rozsudkem ze dne 27. 1. 2011, č. j. 18 Co 236/2010-152).
Dovolání proti měnící části výroku I. rozsudku odvolacího soudu je důvodné.
Z ustálené judikatury se podává, že nájemce pozemku není přímo dotčen výrokem rozhodnutí pozemkového úřadu o určení vlastnictví oprávněné osoby k jemu pronajatému pozemku; není proto aktivně věcně legitimován k podání žaloby podle části páté občanského soudního řádu (§ 246 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí pozemkového úřadu o určení vlastnictví k předmětnému pozemku podle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. není zásahem do jeho nájemního práva. Nájemce pozemku nemůže účinně ovlivnit rozhodnutí příslušného pozemkového úřadu o restituci pozemku to je věcí vztahu mezi osobou v restituci oprávněnou, povinnou a pozemkovým úřadem (z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3466/2008, a rozsudku téhož soudu ze dne 1. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 219/2011). Odvolací soud se s právním závěrem soudu prvního stupně o nedostatku aktivní legitimace žalobkyně k napadení rozhodnutí správního orgánu podle části páté občanského soudního řádu ve vztahu k pozemku parc. č. 754 nijak nevypořádal, což jeho rozhodnutí činí v této části nepřezkoumatelným, a z pohledu zde vyslovených judikatorních závěrů též nesprávným.
Dovolání proti potvrzující části výroku I. rozsudku odvolacího soudu není důvodné.
Podle § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, jakož i podle § 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě , je oprávněnou osobou pouze státní občan České a Slovenské Federativní Republiky .
Ze skutkových zjištění je patrno, že sporný majetek byl na základě dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. konfiskován právnímu předchůdci účastníka ad 1), panu A. P., který v relevantní době neměl československé státní občanství , nýbrž byl německým státním příslušníkem. Pokud A. P. jako původní vlastník nemovitostí nesplňoval zákonný předpoklad pro nabytí statusu oprávněné osoby podle shora označených restitučních předpisů, nemůže ani jeho právní nástupce tento nedostatek zhojit svým českým státním občanstvím a restituovat (k tomu blíže Průchová, I. Restituce majetku podle zákona o půdě. Praha: C. H. Beck, 1997, str. 88 a 89). Řečený důvod postačuje k posouzení neoprávněnosti restitučního nároku účastníka ad 1). Rozhodnutí odvolacího soudu je proto v části potvrzující právní závěr první instance o nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu o vydání majetku (parc. č. 756/2 a parc. č. 752/3 v kat. úz. P. u B.) zcela v souladu s právní úpravou.
Z výše uvedeného plyne, že uplatněný dovolací důvod byl naplněn, pokud jde o měnící část výroku I. rozsudku odvolacího soudu, kterou také Nejvyšší soud zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolací instanci k dalšímu řízení. Zrušen byl také akcesorický nákladový výrok II. rozsudku. Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího.
Pokud jde o potvrzující část výroku I. rozhodnutí odvolacího soudu, zde bylo ve věci rozhodnuto správně a v souladu s konstantní judikaturou. V tomto rozsahu proto Nejvyšší soud dovolání účastníka ad 1) zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 12. června 2013

JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu