28 Cdo 3281/2011
Datum rozhodnutí: 09.07.2012
Dotčené předpisy: § 13 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb., § 517 obč. zák.




28 Cdo 3281/2011


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce Zemědělského družstva Agroholding se sídlem v Bernarticích , IČ: 471 51 544, se sídlem v Bernarticích, okres Jeseník, zastoupeného JUDr. Igorem Krajčíkem, advokátem se sídlem Lipová lázně, Horní Lipová 271, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16 , o zaplacení 1.996.196,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 197/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2011, č. j. 22 Co 138/2011-48, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 11. ledna 2011, č.j. 26 C 197/2010-31, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 1.996.196,- Kč (výrok I.), a současně rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. dubna 2011, č.j. 22 Co 138/2011-48 po té, co v rozsahu zpětzvetí žaloby v části o zaplacení 1.163.328,- Kč rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil co do částky 832.868,- Kč rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Žalobou uplatněné právo odůvodňoval žalobce tvrzením, že jde o majetkovou újmu, která mu vznikla v důsledku průtahů, k nimž došlo v dříve skončeném řízení, vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 19 Cm 191/98; v něm se žalobce (v postavení žalovaného) bránil požadavku svého věřitele na zaplacení dlužné částky. Za škodu pokládá žalobce úbytek majetku o úroky z prodlení, které byl nucen zaplatit svému věřiteli za dobu překračující přiměřenou délku řízení.

Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že předchozí nalézací řízení (vedenému u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 19 Cm 191/98) bylo zahájeno dne 15. 4. 1998 a pravomocně bylo skončeno dne 30. 7. 2008; žalobci (v postavení žalovaného) v něm byla uložena povinnost zaplatit protistraně částku 3.996.196,40 Kč spolu s úroky z prodlení ve výši 4,8% z částky 2.000.000,- Kč od 20. 11. 2003 do zaplacení a 0,1% z částky 1.478.951,41 Kč od 20. 11. 2003 do zaplacení.

Ani odvolací soud nezpochybnil závěr soudu prvního stupně, že ve shora označeném nalézacím řízení soudy nedostály své povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, čímž se dopustily nesprávného úředního postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 82/1998 Sb.). Stejně jako soud prvního stupně však uzavřel, že mezi tímto nesprávným úředním postupem a žalobcem tvrzenou majetkovou újmou není vztah příčiny a následku. Důvodem, pro který vznikla žalobci (v řízení žalovanému) povinnost zaplatit úroky z prodlení, spočíval v porušení žalobcovy povinnosti splnit řádně a včas peněžitý závazek svému věřiteli ze smlouvy o úvěru, nikoliv porušení povinnosti soudu vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Ve včasném splnění dluhu nebránilo žalobci ani neskončené řízení, v němž vydané rozhodnutí platební povinnost žalobce nezakládalo, nýbrž mělo povahu toliko deklaratorní.

Proti rozsudku odvolacího soudu výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně v části o zaplacení 832.868,- Kč potvrzen podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), co do důvodů má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). V dovolání žalobce obsáhle vylíčil okolnosti, z nichž dovozuje, že se v předchozím nalézacím řízení Krajský soud v Ostravě dopustil nesprávného úředního postupu, neboť ode dne 15. 4. 1998 (okamžik podání žaloby) do 27. 11. 2001 (kdy ve věci učinil první úkon) byl v řízení zcela nečinný. Žalobce má za to, že nebýt průtahů v řízení, zaplatil by svému věřiteli podle soudního rozhodnutí úroky z prodlení podstatně nižší. V této okolnosti spatřuje příčinu vzniku škody (za níž pokládá snížení majetku o zaplacené úroky z prodlení za dobu tří let), pokládaje závěr odvolacího soudu o absenci příčinné souvislosti za nesprávný. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v řízení o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).

Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl v napadené části rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl dříve vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem dříve zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

V posuzované věci spočívá rozsudek odvolacího soudu na závěru, že není dána příčinná souvislost mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem státu (porušení povinnosti soudu vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě) a uplatněnou majetkovou újmou, za níž žalobce pokládá snížení majetku o částku, kterou zaplatit svému věřiteli na úrocích z prodlení.

Otázka příčinné souvislosti vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody je zpravidla otázkou skutkovou, nikoli právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1025, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2010, sp. zn. 25 Cdo 1870/2009). Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, tedy je-li nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, a tudíž je-li doloženo, že nebýt nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, ke škodě by nedošlo. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost státu za škodu nenastává; příčinou může být jen ta okolnost, bez níž by škodný následek nevznikl.

Dovolateli označenou otázku, je-li příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem soudu spočívajícím v porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (§ 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.) a úbytkem majetku žalovaného dlužníka v důsledku částky zaplacené věřiteli na úrocích z prodlení, vyřešil odvolací soud i v dané věci v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. dubna 2011, sp. zn. 28 Cdo 4659/2009, nebo usnesení ze dne 24. listopadu 2004, sp. zn. 25 Cdo 1421/2004, event. usnesení ze dne 15. prosince 2011, sp. zn. 30 Cdo 1339/2011; cit. rozhodnutí jsou veřejnosti dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ). Z ní vyplývá, že povinnost platit úroky z prodlení je ustanovením § 517 odst. 2 obč. zák. předvídaný následek skutečnosti, že dlužník nesplní svůj peněžitý závazek řádně a včas. K prodlení dochází uplynutím doby splatnosti, jež se řídí hmotným právem; lhůta stanovená soudním rozhodnutím ke splnění uložené povinnosti (tzv. lhůta pariční; § 160 o. s. ř.) má význam z hlediska vykonatelnosti rozhodnutí, nikoliv pro otázku prodlení. Tvrdí-li tudíž žalobce (domnělý poškozený), že utrpěl majetkovou újmu tím, že mu bylo soudem uloženo zaplatit věřiteli spolu s jistinou žalované částky též úroky z prodlení, je příčinu vzniku této újmy nutno spatřovat již ve skutečnosti, že ze strany žalobce (dlužníka) nedošlo k řádnému a včasnému splnění dluhu, nikoliv snad v nesprávném úředním postupu soudu. Subjektivní přesvědčení dlužníka o nedůvodnosti věřitelem uplatňované pohledávky (jež se ukázalo být nesprávným) na daném závěru nic nemění.

Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, které nemá po právní stránce zásadní význam (ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) a proti němuž tento mimořádný opravný prostředek tudíž přípustný není.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§ 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá a žalované v tomto řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 9. července 2012 Mgr. Petr K r a u s, v. r.
předseda senátu