28 Cdo 3270/2016
Datum rozhodnutí: 03.01.2017
Dotčené předpisy: § 451 odst. 2 obč. zák., § 24 odst. 3 předpisu č. 26/2000Sb., § 107 odst. 1 obč. zák.



28 Cdo 3270/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně H. P. , zastoupené Mgr. Karlem Somolem, advokátem se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 24, proti žalovanému R. Š. , zastoupenému JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 222/5, o zaplacení 1.235.000 Kč s příslušenstvím , vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 61 C 68/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. února 2016, č. j. 49 Co 153/2015-132, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 4. března 2016, č. j. 49 Co 153/2015-138, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech dovolacího řízení částku 13.560 Kč k rukám advokáta Mgr. Karla Somola do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 8. 9. 2014, č. j. 61 C 68/2013-100, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 1.235.000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), co do částky 325.000 Kč žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Doplňujícím usnesením ze dne 13. 11. 2014, č. j. 61 C 68/2013-104, pak žalobkyni i žalovaného zavázal k náhradě nákladů státu. Žalobkyně se sporného plnění domáhala s tvrzením, že její právní předchůdce (JUDr. Ing. P.) na aukci organizované společností 1. ART CONSULTING BRNO CZ, s.r.o., v roce 2010 vydražil obraz V. Š. Kytice ve strakatém džbánu . Posléze však vyšlo najevo, že bylo uvedené dílo, jejž do dražby poskytl žalovaný, v červenci 2008 odcizeno svému skutečnému vlastníku. Tato informace byla přitom nejpozději od září 2008 zveřejněna v policejní evidenci dostupné prostřednictvím sítě internet, žádný z držitelů obrazu tak nemohl být v dobré víře ohledně řádnosti nakládání s řečeným dílem, a nemohl tudíž ani nabýt vlastnického práva k němu vydržením. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyni svědčí nárok na vrácení částky 1.235.000 Kč, již žalovaný bez platného právního titulu obdržel od jejího právního předchůdce, coby bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ). Žalobkyně se na žalovaném dále dožadovala vydání sumy 325.000 Kč, kterou JUDr. Ing. P. v souvislosti s koupí obrazu rovněž uhradil, dle soudu však tento obnos představoval provizi zaplacenou aukční síni, nikoli majetkový prospěch žalovaného; v daném rozsahu musela být tedy žaloba zamítnuta.

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 5. 2. 2016, č. j. 49 Co 153/2015-132, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 4. 3. 2016, č. j. 49 Co 153/2015-138, rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalovaného ve výroku I. potvrdil (výrok I.), ve výroku III. jej změnil tak, že žalovaného zavázal k náhradě nákladů žalobkyně v odlišné částce (výrok II.), současně přikročil též ke změně doplňujícího usnesení ze dne 13. 11. 2014, jež bylo rovněž zpochybněno odvoláním žalovaného (výroky III. a IV.), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok V.). Odvolací soud konstatoval, že večerní aukci, na níž právní předchůdce žalobkyně obraz vydražil, nelze přiznat charakter veřejné dražby ve smyslu zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 26/2000 Sb. ), poněvadž dražebník neprojevil náležitou opatrnost při ověřování vlastnického titulu navrhovatele dražby. Plnění, jež žalovaný od právního předchůdce žalobkyně přijal, je proto nutné pokládat za bezdůvodné obohacení. Jelikož žalobkyně, JUDr. Ing. P. ani žalovaný, nedůvodně se spoléhajíce na neověřenou informaci aukční síně ohledně zákonnosti původu obrazu, nemohli být objektivně v dobré víře, nepřichází v úvahu, že by vlastnictví ke spornému dílu nabyli vydržením. Právo na vydání předmětného peněžitého obnosu konečně není promlčeno, jak namítal žalovaný, neboť promlčecí doba ve smyslu § 107 odst. 1 obč. zák. počala běžet až v květnu 2012, kdy se žalobkyně v souvislosti se zajištěním obrazu policií dozvěděla o vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaného, a zachování objektivní promlčecí doby bylo nesporné.

Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o tvrzení, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu při posuzování otázky, za jakých okolností požívá nabytí vlastnického práva ve veřejné dražbě právní ochrany, potažmo kdy může soud jako předběžnou otázku zhodnotit platnost veřejné dražby, dále nerespektoval ustálený výklad problematiky dobré víry coby předpokladu vydržení vlastnického práva a konečně nesprávně stanovil počátek subjektivní promlčecí doby ve smyslu § 107 odst. 1 obč. zák. Dovolatel upozorňuje, že právní předchůdce žalobkyně sporné dílo nabyl ve veřejné dražbě, jejíž neplatnost nebyla nikdy vyslovena v samostatném řízení zahájeném dle § 24 odst. 3 zákona č. 26/2000 Sb., a nemůže být tudíž posuzována v rámci jiného právního sporu. Odvolací soud rovněž přehlédl skutečnost, že JUDr. Ing. P. žalovanému nikdy žádné finanční prostředky přímo neposkytl, neb částku 1.235.000 Kč vyplatil společnosti 1. ART CONSULTING BRNO CZ, s.r.o., a je to tudíž ona, nikoli žalovaný, kdo je pasivně věcně legitimován k vydání řešeného bezdůvodného obohacení. Za chybný pokládá dovolatel také náhled odvolacího soudu na otázku dobré víry dotčených subjektů v řádnost nabytí vlastnického práva ke vzpomínanému obrazu. Předestírá, že jako osoba bez znalostí v oblasti obchodu s uměleckými díly důvěřoval v zákonnost postupu aukční síně, jež podle dovolatele taktéž z hlediska vynaložení obvyklé opatrnosti nikterak nepochybila, pakliže se spolehla na tvrzení navrhovatele dražby o původu draženého díla, neboť podobné umělecké artefakty nejsou běžně evidovány v žádných oficiálních seznamech. Vyhodnocení otázky pomlčení práva žalobkyně na vydání předmětného prospěchu je pak podle názoru dovolatele zatíženo vnitřní rozporností, jelikož dovodily-li soudy, že žalobkyně a její právní předchůdce nevyvinuli náležitou péči, pakliže neověřili legální původ dotčeného obrazu, což vyloučilo jejich dobrou víru, musely současně uzavřít, že již v okamžiku vyplacení sporného obnosu měli znalost o veškerých skutečnostech určujících vznik bezdůvodného obohacení, a tehdy proto také musela započít svůj běh subjektivní promlčecí doba ve vztahu k právu na vrácení uvedeného plnění. Z popsaných důvodů žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve svém vyjádření argumentačně podpořila rozhodnutí Krajského soudu v Brně a dovolacímu soudu navrhla dovolání žalovaného odmítnout, případně zamítnout.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání žalovaného ovšem přípustné není.

Judikatura Nejvyššího soudu je dlouhodobě ustálena v názoru, že veřejná dražba může být shledána neplatnou pouze tehdy, pokud její neplatnost vyslovil soud ve zvláštním řízení podle § 24 odst. 3 zákona č. 26/2000 Sb. Současně však platí, že nikoli každé jednání prováděné dražebníkem lze pokládat za veřejnou dražbu. Jde-li o veřejnou dobrovolnou dražbu, musí být řádně doloženo navrhovatelovo vlastnictví, popřípadě legitimace osob, které se ve smyslu ustanovení § 17 odst. 4 zákona č. 26/2000 Sb. považují za vlastníka; jinak by totiž smyslem jednání prováděného dražebníkem nemohl být přechod vlastnictví k předmětu dražby na vydražitele, ale jiný cíl, který by přechod vlastnictví na základě dražby jen předstíral. Jednání, které by neodpovídalo uvedeným požadavkům, nelze mít za veřejnou dobrovolnou dražbu; i kdyby nebylo napadeno žalobou o neplatnost veřejné dobrovolné dražby podle ustanovení § 24 odst. 3 zákona č. 26/2000 Sb. nebo kdyby jí nebylo pravomocným soudním rozhodnutím vyhověno, nepožívá jeho výsledek žádné právní ochrany (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4077/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3962/2014, eventuálně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2014, sp. zn. 21 Cdo 4124/2013). Oproti mínění dovolatele odvolací soud předeslaný výklad v projednávaném případě respektoval, neboť nekonstatoval (mimo speciální řízení k tomu určené) neplatnost existentní dražby, nýbrž dospěl k závěru, že tzv. večerní aukce, na níž byl nabízen předmětný obraz V. Š., s ohledem na nesplnění veškerých požadavků náležité péče ze strany dražebníka vůbec nemohla být považována za veřejnou dražbu ve smyslu zákona č. 26/2000 Sb. K otázce, zda v řešené kauze organizátor dražby vyvinul aktivitu odpovídající standardu běžné opatrnosti, pak dovolací soud podotýká, že právě z důvodů, jež akcentuje dovolatel, totiž vzhledem k absenci veřejného seznamu uměleckých děl, respektive obtížnosti prokazování jejich vlastnictví, nepokládá za iracionální úsudek krajského soudu, že v posuzovaném skutkovém kontextu bylo namístě vyžadovat, aby dražebník ověřil, zdali se z evidence odcizených uměleckých děl vedené Policií České republiky nepodává nelegální původ draženého obrazu.

Pokud jde o problematiku dobré víry zúčastněných osob v řádnost dotčených dispozic s vlastnickým právem ke vzpomínanému dílu, postačí uvést, že v této otázce dovolací soud v zásadě přenechává soudům nižších instancí širokou diskreci a jejich úvahy přehodnocuje, toliko jsou-li zjevně nepřiměřené (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2358/2012, ze dne 25. 8. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1124/2015, a ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 41/2016). Takovýmto deficitem přitom právní posouzení věci odvolacím soudem v dané věci netrpí, poněvadž se nejeví nikterak nemístným dovodit, že součástí běžné (normální) opatrnosti, kterou je počínání držitele při hodnocení existence dobré víry poměřováno (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4523/2015, či ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 56/2014), bylo při pořízení obrazu za cenu přesahující jeden milion korun českých též nahlédnutí do již zmíněné veřejně přístupné databáze odcizených uměleckých děl, přičemž pokud nikdo ze zúčastněných k tomuto kroku nepřistoupil, nelze jejich omyl ohledně zákonnosti nabytí daného obrazu považovat za omluvitelný.

Vyzdvihuje-li dovolatel, že byl právním předchůdcem žalobkyně sporný obnos fakticky poukázán na účet společnosti 1. ART CONSULTING BRNO CZ, s.r.o., jakožto organizátora dražby, sluší se zdůraznit, že ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů vyplynulo, že částka 1.235.000 Kč byla plnitelem destinována jako úhrada ceny obrazu určená žalovanému coby domnělému vlastníku draženého objektu. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu se přitom v obdobných situacích povinnost k vydání bezdůvodného obohacení přimyká k subjektu, jemuž bylo plnění plátcem adresováno, a nikoli k osobě, na jejíž účet byly peněžní prostředky převedeny jako na platební místo (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. 33 Odo 679/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2008, sp. zn. 33 Odo 1129/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2471/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 25/2015, případně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3722/2015). S tímto výkladem jsou úvahy odvolacího soudu v přezkoumávané věci (ač byly v daném směru ponechány spíše implicitními) konformní, a jím provedenému právnímu posouzení věci tak nelze opodstatněně vytýkat nesoulad s konstantní rozhodovací praxí soudu dovolacího.

Konečně co se týče otázky promlčení žalovaného práva, je vhodné upozornit, že dle ustálené judikatury se pro započetí běhu subjektivní promlčecí doby ve vztahu k právu na vydání bezdůvodného obohacení vyžaduje skutečná (prokázaná), nikoli jen předpokládaná vědomost o okolnostech rozhodných pro uplatnění daného práva u soudu. Na rozdíl od hodnocení dobré víry držitele, jež se provádí se zřetelem k objektivizovanému standardu péče, při zjišťování počátku promlčecí doby dle § 107 odst. 1 obč. zák. tedy nepostačuje, že se ochuzený mohl při vynaložení určitého úsilí potřebné skutečnosti dozvědět i dříve (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3833/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5328/2015, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2022/2015). Není proto žádné inkonsistence v úvaze odvolacího soudu, dle níž žalobkyni ani jejímu právnímu předchůdci nesvědčila dobrá víra, že jsou vlastníky předmětného obrazu (neboť při vynaložení péče, jež po nich bylo lze rozumně požadovat, mohli zjistit, že bylo toto dílo odcizeno svému skutečnému vlastníku), přestože teprve v květnu 2012 nabyli reálného povědomí o původu dotčeného objektu (a tudíž rovněž o vzniku bezdůvodného obohacení na straně dovolatele).

Z výše uvedených důvodů bylo nutné dovolání žalovaného odmítnout jakožto nepřípustné (§ 243c odst. 1, věta první, o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle § 8 odst. 1 a § 7 bodu 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 13.260 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. má tedy žalobkyně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 13.560 Kč.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 3. 1. 2017

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu