28 Cdo 327/2011
Datum rozhodnutí: 02.08.2011
Dotčené předpisy: § 114b o. s. ř., § 47 odst. 2 o. s. ř., § 153a odst. 3 o. s. ř.




28 Cdo 327/2011

ROZSUDEK



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce CASINO LE JETON a. s. , IČ: 252 36 342, se sídlem v Aši, Okružní 1669/40, zastoupeného JUDr. Ladislavem Procházkou, advokátem se sídlem v Praze 7, Jirečkova 18, proti žalované Nadace Železná Opona , IČ: 257 65 523, se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1041/12, zastoupené JUDr. Václavem Koreckým, advokátem se sídlem v Plzni, Bedřicha Smetany 2, o zaplacení 9.497.490,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 167/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. března 2010, č. j. 30 Co 51/2010-116, takto:

Dovolání se zamítá.

O d ů v o d n ě n í:

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 1. července 2009, č.j. 21 C 167/2007-73, uložil žalované zaplatit žalobci 9.497.490,- Kč s 9 % úrokem z prodlení od 17. 5. 2006 do zaplacení (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III). O žalobě kterou se žalobce domáhal zaplacení uvedené částky z titulu bezdůvodného obohacení rozhodl rozsudkem pro uznání podle § 153a odst. 3 občanského soudního řádu (o. s. ř.). Vyšel ze zjištění, že žaloba spolu s usnesením o kvalifikované výzvě k vyjádření (§ 114b o. s. ř.) byly žalované doručeny dne 28. 4. 2008, kdy poštovní zásilku s těmito písemnosti převzala J. N., zaměstnankyně občanského sdružení YMCA, pověřená přijímáním písemností. Jelikož písemné vyjádření žalované bylo soudu doručeno až dne 17. 6. 2008, po uplynutí soudem určené třicetidenní lhůty, nastala podle závěru soudu prvního stupně fikce uznání nároku dle § 114b odst. 5 o. s. ř.

K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. března 2010, č.j. 30 Co 51/2010-116, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se rozsudek pro uznání nevydává. Vzal přitom za prokázané, že faktická příjemkyně písemností J. N. je zaměstnankyní občanského sdružení YMCA, právnické osoby odlišné od žalované. Nepatří mezi osoby oprávněné jednat za žalovanou před soudem podle § 21 o. s. ř. a není zaměstnankyní (ani členkou) žalované, ba ani jinou osobou, kterou žalovaná k přijímání písemností zmocnila. Žaloba a usnesení o kvalifikované výzvě k vyjádření podle § 114b o. s. ř. nebyly proto žalované řádně (účinně) doručeny, fikce uznání nároku podle § 114b odst. 5 o. s. ř. tudíž nenastala a předpoklady k vydání rozsudku pro uznání (§ 153a odst. 3 o. s. ř.) splněny nebyly.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., co do důvodů měl za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Namítal, že zmocnění k přijímání písemností, které žalovaná udělila občanskému sdružení YMCA, nevylučovalo, aby k přijímání písemností zmocnila i jiné osoby. Z okolnosti, že J. N. přijímala písemnosti určené žalované po dobu více jak tří let a jejich přijetí stvrzovala otiskem razítka žalované, žalobce usuzoval, že zmocnění k přijímání písemností (vedle občanského sdružení YMCA) udělila žalovaná i této fyzické osobě, přinejmenším konkludentně, jestliže takovou praxi přijímání písemností dlouhodobě trpěla. Proto žalobce pokládá závěr odvolacího soudu o neúčinném doručení za nesprávný a má za to, že předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání byly splněny. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná označila rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.) a shledal, že dovolání není opodstatněné.

Vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto v hranicích otázek vymezených dovoláním zabýval tím, zda je dán důvod uplatněný žalobcem v dovolání.

Rozsudek odvolacího soudu je založen na právním závěru, že předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání podle § 153b odst. 3 o. s. ř. nebyly splněny, neboť žaloba a usnesení o kvalifikované výzvě k vyjádření podle § 114b o. s. ř. nebyly žalované účinně doručeny. Daný závěr odvolací soud opírá o zjištění, že příjemkyně písemností nepatřila mezi osoby oprávněné jednat za žalovanou před soudem podle § 21 o. s. ř., nebyla zaměstnankyní ani členkou žalované a nebyla žalovanou k přijímání písemnosti ani jinak zmocněna.

O nesprávné právní posouzení věci, které jako dovolací důvod žalobkyně uplatňuje (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle nesprávného právního předpisu, nebo správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 114b odst. 1 o. s. ř. (ve znění účinném do 30. 6. 2009) vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, může předseda senátu, s výjimkou věcí, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2), a věcí uvedených v § 118b a § 120 odst. 2, místo výzvy podle § 114a odst. 2 písm. a), nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení. K podání vyjádření určí lhůtu, která nesmí být kratší než 30 dnů od doručení usnesení . Podle odstavce 4 tohoto ustanovení usnesení podle odstavců 1 a 2 musí být žalovanému doručeno do vlastních rukou, náhradní doručení je vyloučeno. Usnesení nesmí být žalovanému doručeno dříve než žaloba . Podle odstavce 5 jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§ 153a odst. 3) musí být poučen .

Podle § 47 odst. 2 o. s. ř. (ve znění účinném do 30. 6. 2009) za právnickou osobu mohou doručovanou písemnost přijmout orgány a osoby uvedené v § 21 o. s. ř., její zaměstnanci (členové), kteří tím byli pověřeni, nebo jiné fyzické osoby, které k tomu právnická osoba zmocnila.

Každý, kdo jako příjemce přebírá písemnosti určené pro jinou osobu, je povinen doložit (prokázat) své oprávnění, a to jak doručujícímu orgánu, tak (v případě potřeby) i soudu. Zjistí-li se, že příjemce nebyl oprávněn písemnost převzít nebo že jeho oprávnění přijmout písemnost v době doručení nelze doložit (prokázat), jde o neúčinné doručení. V souzené věci je nepochybné, že příjemkyně písemností určených pro žalovanou, J. N., nepatřila mezi osoby oprávněné jednat před soudem jménem žalované podle § 21 odst. 1 o. s. ř., pro žalovanou nebyla činná v pracovním poměru nebo jiném pracovněprávním vztahu nebo ve vztahu obdobném pracovněprávnímu vztahu (např. v členském poměru) a ze skutkových zjištění rovněž vyplývá, že žalovanou nebyla k přebírání písemností ani jinak zmocněna. V takovým případě nebylo-li oprávnění této fyzické osoby k přebírání písemností doloženo (prokázáno) je správný právní závěr odvolacího soudu, že doručení označených písemností žalované (k němuž došlo jejich předáním této fyzické osobě) je neúčinné (nemá za následek doručení písemností, určených do vlastních rukou žalované; § 114b odst. 4 o. s. ř.).

Zpochybňuje-li žalobce závěr odvolacího soudu o nedostatku pověření (zmocnění) Julie Nepustilové k přebírání písemností, jde o polemiku nikoliv s právním posouzením věci, nýbrž se skutkovým zjištěním, byť i tyto své námitky nesprávně podřazuje dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Za skutkové zjištění, která nemá oporu v provedeném dokazování (dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.) lze ve smyslu ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. pokládat jen takový výsledek hodnocení důkazů soudem, jež neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 o. s. ř. až § 135 o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 10. 1992, sp. zn. 7 Cdo 9/92, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 8/1994, nebo rozsudek ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 46/2002). Takovými vadami přezkoumávaný rozsudek odvolacího soudu netrpí, ostatně konkrétní námitky tohoto druhu proti němu žalobce ani nevznáší.

Obstojí-li závěr odvolacího soudu, že žaloba ani usnesení o kvalifikované výzvě k vyjádření podle § 114b o. s. ř. nebyly žalované účinně doručeny, je bezchybný i jeho právní závěr, že nemohla nastat fikce uznání nároku podle § 114b odst. 5 o. s. ř. a nebyly proto splněny předpoklady k vydání rozsudku pro uznání (§ 153a odst. 3 o. s. ř.).

Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je správný. Jelikož Nejvyšší soud nezjistil ani vady řízení, k nimž u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení rozhodnou soudy nižších stupňů v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 2. srpna 2011 Mgr. Petr K r a u s, v. r.
předseda senátu