28 Cdo 326/2012
Datum rozhodnutí: 11.04.2012
Dotčené předpisy: § 37 obč. zák., § 39 obč. zák., § 451 obč. zák., § 442 obč. zák., předpisu č. 455/1991Sb., § 51 obč. zák.




28 Cdo 326/2012

ROZSUDEK


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce P. R. , zastoupeného Mgr. Martinem Boučkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Dlouhá 103, proti žalovanému V. Ř. , zastoupenému JUDr. Josefem Pojezdným, advokátem se sídlem ve Dvoře Králové nad Labem, Švehlova 46, o zaplacení 4.020.039,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 C 107/2007, o dovolání žalobce i žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. února 2011, č. j. 21 Co 542/2010-387, takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 2. 2011, č. j. 21 Co 542/2010-387, se ve výroku I. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalobce se odmítá .

Odůvodnění:

Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 17. 9. 2010, č. j. 9 C 107/2007-357, (vyneseným poté, co původně vydaný rozsudek pro zmeškání byl odvolacím soudem zrušen) zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby bylo žalovanému uloženo zaplatit mu částku 4,020.039,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a IV.) a přiznal právnímu zástupci žalobce odměnu za zastupování žalobce v řízení (výrok III.). V částce 219.291,- Kč odpovídal žalovaný nárok plnění, jež poskytl žalobce žalovanému za účelem úhrady akontace leasingu nákladního automobilu Škoda Xena rok výroby 1998 na základě smlouvy ze dne 7. 4. 2005. Účastníci od této smlouvy odstoupili smlouvou ze dne 19. 5. 2005 v souvislosti s postoupením předmětu leasingu za částku 100.000,- Kč Josefu Rýdlovi. Dále se žalobce domáhal náhrady nákladů vynaložených na zprovoznění vozidla ve výši 77.948,- Kč a náhrady ušlého zisku. Žalobce svůj nárok opíral o tvrzení, že žalovaný porušil povinnost z původní smlouvy, nezajišťoval pro žalobce dostatek přepravních úkonů, vozidlo žalobci odebral a předal J. R. Smlouvu ze dne 19. 5. 2005 označil za neplatnou dle § 37 obč. zák., jelikož ji uzavřel pod nátlakem na něj vyvíjeným zaměstnancem žalovaného V. U., který mu vyhrožoval, že nepostoupí-li vozidlo J. R. za 100.000,- Kč, nedostane nic a budou vůči němu uplatňovány nároky z titulu náhrady škody. Okresní soud se nejdříve zabýval obsahem a platností předmětných smluv. Smlouvou ze dne 7. 4. 2005 bylo mimo jiné sjednáno, že žalobce bude provozovat pro žalovaného nákladní automobil Škoda Xena, jenž si žalovaný pronajal formou leasingu a žalobci ho předal již před uzavřením smlouvy. Prostředky na akontaci měl dle smlouvy poskytnout žalobce, leasingové splátky stejně jako náklady na provoz vozidla po dobu prvního měsíce se zavázal platit žalovaný, jenž se dále zavázal pro žalobce zajišťovat za sjednanou provizi přepravní úkony a zapůjčil žalobci návěs, jehož údržbu měl hradit žalobce. Následně uzavřenou smlouvou ze dne 19. 5. 2005 bylo dojednáno odstoupení od smlouvy výše uvedené, čímž byla tato smlouva zrušena a vozidlo bylo předáno J. R., jenž se zavázal vyplatit žalobci částku 100.000,- Kč. Dle této smlouvy měly být vyrovnány veškeré nároky vzniklé mezi účastníky na základě smlouvy předchozí, s čímž smluvní strany vyslovily souhlas. Okresní soud smlouvy posoudil podle § 51 obč. zák. jako smlouvy inominátní. Třebaže smluvní konstrukce jsou poněkud nejasné, není důvodu, aby byly smlouvy pro svůj obsah považovány za neplatné. Nátlak na žalobce při podpisu druhé z uvedených smluv přitom nenabyl takové intenzity, aby smlouvu bylo možno považovat za nesvobodný, a tudíž neplatný, právní úkon. Okresní soud se dále zabýval i způsobilostí V. U., jenž vůči žalobci činil úkony jménem žalovaného, svým jednáním zavazovat přímo žalovaného. Konstatoval, že V. U. jako zaměstnanec žalovaného činil tyto úkony v rámci zákonného zmocnění daného § 15 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, a jeho jednáním je tak žalovaný vázán. Shledal-li tedy soud obě přezkoumávané smlouvy platnými, nezbylo mu, než žalobu jako nedůvodnou zamítnout.
K odvolání žalobce přezkoumal uvedené rozhodnutí, vyjma nenapadeného výroku III., Krajský soud v Hradci Králové, jenž je rozsudkem ze dne 14. 2. 2011, č. j. 21 Co 542/2010-387, změnil ve výroku I., pokud jím byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 216.291,- Kč s příslušenstvím, tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobci částku 216.291,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), v části výroku I., pokud jím byla zamítnuta žaloba do částky 77.948,- Kč s příslušenstvím, a ve výrocích II. a IV. je zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení (výrok II.), zatímco ve zbývající části výroku I., jíž byla zamítnuta žaloba co do částky 3,725.800,- Kč s příslušenstvím, je potvrdil (výrok III.). Odvolací soud ve svém rozhodnutí vyšel ze závěru, že stěžejní je v projednávané věci posouzení platnosti dohody účastníků ze dne 7. 4. 2005. Tuto dohodu je přitom nutné považovat za neplatnou v souladu s § 39 obč. zák. pro její rozpor se zákonem č. 455/1991 Sb., živnostenským zákonem (dále též jen živnostenský zákon), a současně pro nemožnost plnění ve smyslu § 37 odst. 2 obč. zák. Žalobce nesplňoval podmínky stanovené živnostenským zákonem pro provozování silniční motorové dopravy. Byl-li obsahem dohody účastníků ze dne 7. 4. 2005 výkon silniční motorové nákladní dopravy žalobcem, pak je tuto dohodu třeba považovat za neplatnou. Jelikož se žalobce zavázal k plnění pro něj nemožnému, je dán i důvod neplatnosti ve smyslu § 37 odst. 2 obč. zák. Již z tohoto důvodu je neplatná i následná dohoda ze dne 19. 5. 2005 o zrušení a vypořádání smlouvy a převodu leasingu. Plnění poskytnuté žalobcem žalovanému na základě neplatné smlouvy tedy představuje bezdůvodné obohacení ve smyslu § 451 obč. zák., jež je žalovaný v souladu s § 457 obč. zák. povinen vrátit žalobci. V řízení bylo prokázáno, že žalobce poskytnul žalovanému částku 216.291,- Kč s příslušenstvím, a je tedy na místě uložit žalovanému vrátit tuto částku žalobci. Odvolací soud dále zohlednil, že k nároku na zaplacení částky 77.948,- Kč s příslušenstvím odpovídající nákladům na zprovoznění vozidla nebylo okresním soudem provedeno žádné dokazování, a proto mu v této části věc vrátil k dalšímu řízení. K tvrzenému nároku na náhradu škody odpovídající ušlému zisku soud podotknul, že za dostatečné doložení ušlého zisku nelze považovat zmaření zamýšleného podnikatelského záměru, a uzavřel, že nebyl-li žalobce oprávněn provozovat silniční nákladní dopravu, nemohl mu ujít zisk ze zakázek na silniční dopravu, zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně v tomto rozsahu tedy obstojí jako správné. Odvolací soud závěrem vyhodnotil tvrzení, jimiž se žalobce domáhal zaplacení jízd, jež pro žalovaného vykonal, jako v odvolacím řízení nepřípustný nový nárok, neboť takto vymezený nárok nebyl obsahem žádného z podání žalobcem učiněných v řízení před soudem prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně jeho výroku I., podal žalovaný dovolání, jež označil za přípustné ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a jehož důvodnost dovozuje z ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) i b) o. s. ř. Dovolatel odmítl názor odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy ze dne 7. 4. 2005. Zdůraznil, že smlouva obstojí jako smlouva nepojmenovaná ve smyslu § 51 obč. zák., neboť okolnost, že žalobce neměl v době jejího uzavření příslušnou koncesi, nemusí vylučovat její platnost, protože žalobce mohl zajišťovat dopravu prostřednictvím koncesované osoby. Neexistence koncese po celou rozhodnou dobu dle žalovaného vylučuje možnost dosahovat v daném obchodním oboru zisku. Žalovaný dále vytkl odvolacímu soudu přehlédnutí skutečnosti, že na základě dohody o zrušení smlouvy ze dne 19. 5. 2005 obdržel žalobce zpět částku 100.000,- Kč, výše jeho majetkové újmy by tak měla být o tuto částku snížena. Žalovaný rovněž zdůraznil, že smlouva ze dne 19. 5. 2005 byla uzavřena na základě požadavku žalobce samého, pokud si se svědkem R. dohodl vypořádání jen uvedenou částkou, je to jen jeho záležitost, prohlásil-li v této dohodě, že nemá vůči žalobci žádné další nároky. I v případě, že by smlouva ze dne 7. 4. 2005 byla neplatná, není důvodu považovat za neplatnou i smlouvu ze dne 19. 5. 2005 vypořádávající vztahy z první smlouvy, tedy i případné bezdůvodné obohacení. V tomto případě nelze namítat neplatnost smlouvy z důvodu neexistence koncese, neboť k uzavření této smlouvy nepotřebuje žádná strana ani koncesi ani jinou zvláštní vlastnost. Odvolací soud se dle žalovaného opomněl zabývat otázkou pasivní věcné legitimace v případě závěru o neplatnosti smlouvy. Byla-li svědkem Řehákem uzavřena absolutně neplatná smlouva, není jasné, proč je povinnost vracet peníze uložena v dané výši právě žalobci. Vadnost rozsudku odvolacího soudu je pak dána tím, že soud nezhodnotil veškeré důkazy v souvislosti, neboť se nezabýval dohodou o vypořádání uvedeného nároku. Svou polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu uzavřel žalovaný výtkou týkající se vady spočívající v nepředvídatelnosti rozhodnutí krajského soudu, jenž dle něj neobjasnil svůj náhled na věc postupem odpovídajícím analogickému použití ustanovení § 118 a § 118a o. s. ř., čímž mu zabránil v uplatnění námitek, jejichž včasné zohlednění by zamezilo odvolacímu soudu v pochybení v právním posouzení věci.
Žalobce ve svém vyjádření k dovolání zpochybnil opodstatněnost argumentů žalovaného a navrhl, aby jeho dovolání bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto či, bude-li meritorně posuzováno, po provedeném řízení zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání, které je přípustné dle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval jeho důvodností.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že smlouvu uzavřenou mezi účastníky dne 7. 4. 2005 je třeba považovat za neplatnou, jelikož v ní sjednaný závazek žalobce nerespektuje ustanovení zákona č. 455/1991 Sb., pročež je třeba považovat za neplatnou i smlouvu vypořádávající vztahy zmíněnou smlouvou založené. Tyto úvahy se ovšem v daném případě nejeví zcela na místě. Nejvyšší soud (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 32 Odo 314/2003, podobně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 801/2006) již dříve na otázku, zda neplatnost právního úkonu ve smyslu § 39 obč. zák. je sankcí za každý rozpor nebo nesoulad právního úkonu se zákonem, zákonným zákazem nebo příkazem, a to i v případě, že zvláštní předpis nemá výslovné ustanovení o následku rozporu daného úkonu se zákonem, formuloval odpověď, dle níž je třeba v každém případě posoudit intenzitu rozporu se zákonem a přiměřenost sankce. S ohledem na smysl a účel zákona je třeba posoudit, zda postačí uplatnění zákonem předvídaných veřejnoprávních sankcí, nebo zda si zákon žádá, aby předmětná smlouva byla považována za neplatnou. Je přitom nutné uvážit další okolnosti, jako jsou veřejný zájem zejména v tom smyslu, k čí ochraně je určeno předmětné ustanovení, dikce, smysl i účel zákona, a především následky pro druhou stranu, pod kterými je nutno vidět zejména ochranu dobré víry této strany a ochranu jí nabytých práv. Zmíněné úvahy Nejvyšší soud uzavřel konstatováním, že v případě, kdy zákonný zákaz směřuje pouze vůči jedné ze stran smlouvy, je třeba považovat smlouvu za neplatnou pouze výjimečně, a to pokud by její platnost byla neslučitelná se smyslem a účelem daného zákonného zákazu. V projednávané věci byly dohodou ze dne 7. 4. 2005 řešeny užívací vztahy týkající se vozidla Škoda Xena, otázky hrazení nákladů na jeho pořízení a provoz sice současně s úpravou způsobu zajištění využití tohoto vozidla k provozu nákladní dopravy (ačkoliv se ve smlouvě hovoří o přepravních úkonech, z kontextu a následných podání účastníků je zřejmé, že měli na mysli činnost v terminologii živnostenského zákona odpovídající silniční motorové nákladní dopravě), tedy činnosti, jejíž provozování se řídí živnostenským zákonem, z toho však nelze usuzovat, že nezpůsobilost smluvní strany dostát v okamžiku uzavření smlouvy požadavkům tohoto zákona činí smlouvu bez dalšího neplatnou pro rozpor se zákonem. Předmětná smlouva coby dvoustranný právní úkon upravující práva a povinnosti mezi smluvními stranami představovala soukromoprávní podklad, jenž mohl žalobci umožnit provoz nákladní dopravy. Způsobilost žalobce dostát zákonným předpokladům, jejichž naplnění je nezbytné pro adekvátní využití věci, jejíž užívání mu bylo smlouvou umožněno, je třeba považovat za stojící mimo tuto smlouvu, jejímž obsahem byly právě a pouze vztahy mezi jejími stranami. Bylo pouze na žalobci, jak si zajistí, aby mohl využít svěřené vozidlo k provozu nákladní dopravy (smlouva navíc pamatovala i na případné porušení povinností přepravce žalovaným, jež mohlo mít za následek odebrání vozidla, což by bylo možno chápat i jako povinnost žalobce zajistit, aby dostál zákonným podmínkám provozu nákladní dopravy). Smlouva neobsahovala ujednání, od kdy a jak bude doprava zajišťována, žalobce mohl dostát zákonným požadavkům na provoz předpokládané činnosti až po jejím uzavření, a splnění podmínek živnostenského zákona žalobcem tak mohlo být ve své podstatně tacitní podmínkou, jež mohla odkládat faktickou realizaci některých smluvních ujednání. Jinak by bylo možno nahlížet na sjednání provedení konkrétního úkonu, o němž by bylo již předem zcela zřejmé, že má být prováděn v rozporu se zákonnými ustanoveními. Striktní posouzení sjednaných práv a povinností dle živnostenského zákona, tak jak bylo učiněno odvolacím soudem, ovšem lze jen těžko považovat za odpovídající účelu a smyslu tohoto zákona, jenž neupravuje smluvní vztahy jeho regulaci předcházející, ale až samotný výkon dotčených činností. Závěr o neplatnosti smlouvy pro rozpor se zákonem tedy jako správný neobstojí. Z obdobných důvodů přitom nelze považovat za příhodnou ani úvahu o neplatnosti smlouvy pro nemožnost plnění. Odvolací soud tuto svou tezi nikterak blíže nerozvedl a konstatoval pouze, že se žalobce zavázal k plnění pro něj nemožnému, maje patrně na mysli opět ustanovení živnostenského zákona. Lze tedy opět odkázat na výše předestřené úvahy týkající se promítnutí ustanovení živnostenského zákona do sjednaných závazků.
Nelze-li pokládat za správný závěr stran neplatnosti smlouvy ze dne 7. 4. 2005 implikující úvahu odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy ze dne 19. 5. 2005, nemůže jako správná obstát ani tato úvaha. Dovolání je tedy již z tohoto důvodu opodstatněné. Za dané situace se jeví nadbytečné zabývat se dalšími námitkami dovolatele. Lze jen stručně podotknout, že odvolací soud při posouzení restitučních povinnosti plynoucích z neplatných smluv zjevně zohlednil, že zatímco částka 216.291,- Kč byla žalovanému vyplacena žalobcem na základě smlouvy ze dne 7. 4. 2005, částku 100.000,- Kč žalobci na základě trojstranné smlouvy o zrušení a vypořádání smlouvy a převodu leasingu ze dne 19. 5. 2005 poskytnul J. Rýdl. Vyhovující výrok tedy formuloval dle výše částky, jež na základě dle něj neplatné smlouvy obdržel žalovaný. Není přitom důvodu odvolacímu soudu vytýkat ani nedostatečné zhodnocení důkazů či nesplnění poučovací povinnosti dle § 118a o. s. ř., neboť z pohledu právního názoru odvolacího soudu (byť výše zhodnoceného jako nesprávného) byly všechny rozhodné skutečnosti známy a dostatečně důkazně ozřejměny, a nebylo nutné, aby byly jakkoliv doplňovány (k otázce plnění poučovací povinnosti srov. více např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3826/2009).
Jelikož však právní posouzení věci odvolacím soudem Nejvyšší soud nepovažoval za správné, přistoupil podle § 243b odst. 2, části věty za středníkem, a odst. 3 o. s. ř. ke zrušení rozsudku odvolacího soudu v odpovídajícím rozsahu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud je pak ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
Proti výroku III. rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost považuje za danou v souladu s § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zásadním právním významem napadeného rozhodnutí dovozovaným z otázky, zda skutečnost, že fakticky provozoval podnikatelskou činnost prostřednictvím dohody s jiným, aniž by sám splňoval podmínky pro výkon příslušné činnosti, a tento nedostatek nebyl řešen podnikáním prostřednictvím odpovědného zástupce, během níž dosahoval zisku, a priori vylučuje možnost domáhat se škody v podobě ušlého zisku, pokud došlo ke zmaření tohoto jeho faktického podnikání. Žalobce ani žalovaný sice nebyli držiteli koncese opravňující je k provozování silniční dopravy, což ovšem žalobci nebránilo v činnosti spočívající v dodávce služeb (poskytnutí vozidla a řidiče) pro jiného. Žalobce kompenzoval okolnost, že nebyl držitelem odpovídající koncese, dohodou s autodopravcem J. R., jenž mu na vozidlo poskytl koncesi a přihlásil vůz k provozu na dopravním úřadu. Vůz tak byl řádně veden oprávněným autodopravcem, mohl být provozován k podnikatelským účelům a generovat zisk. Dle žalobce žádný předpis nezapovídá, aby jako vlastník výrobního prostředku vykonával spolu s tímto prostředkem úplatnou činnost pro jinou osobu, jež bude splňovat regulativy uložené specificky pro dané odvětví. Nejde přitom ani o formu tzv. švarc systému , neboť žalobce nebyl substituentem zaměstnance, jelikož dodával kompletní přepravní službu. Jedinou potřebnou kvalifikací byla držba příslušného řidičského oprávnění. Žalobce tedy měl a mohl mít z vozidla výdělek odvíjející se od toho, kolik bude mít s vozidlem naježděných zakázek, aniž by měl odpovědného zástupce, a to ani jako podnikatel podle § 11 odst. 1 zákona č. 455/1991 Sb., nebo osvědčení o odborné způsobilosti vydávané dopravním úřadem dle § 6 odst. 5 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, neboť autodopravce J. R. všechny tyto podmínky splňoval. Neoprávněným zabavením vozidla žalovaným bylo žalobci zmařeno vykonávat přepravy a zakázky sjednané u společnosti Pumr-Ryba Transport Spedition s.r.o. s minimálním výdělkem 200.000,- Kč měsíčně. V době před zabavením automobilu měl žalobce za žalovaným pohledávku z realizovaných přeprav ve výši 140.500,- Kč. Vykonával-li žalobce na legální bázi činnost, jež mu měla přinášet zisk, což ovšem bylo zmařeno neoprávněným zabavením vozidla žalovaným, je na místě, aby žalovaným byl nahrazen zisk, jenž žalobci takto ušel. Žalobce tedy vytkl soudům obou stupňů nesprávné posouzení jeho nároku na náhradu škody a rovněž opomenutí možné odpovědnosti žalovaného vyplývající z porušení obecné prevenční povinnosti ve smyslu § 415 obč. zák., a navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku III. zrušil a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že i toto dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu v posuzované části není měnícím § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl jinak ) byl odvolacím soudem zrušen § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Z uvedeného je zřejmé, že zabývá-li se dovolací soud otázkou přípustnosti dovolání ve smyslu uvedeného ustanovení, není mu umožněno přezkoumávat správnost skutkových zjištění odvolacího soudu, a je jimi tedy plně vázán. Uvádí-li žalobce v dovolání, že měl vyjednané zakázky , ač odvolací soud vycházel z toho, že by žalobce případně mohl získat zakázky na nákladní dopravu, pak Nejvyššímu soudu nezbývá než se přidržet závěrů odvolacího soudu. Opřel-li se odvolací soud ve svém posouzení o to, že tvrzení o ušlém zisku se pohybuje v rovině čistě hypotetické a postrádá doložení skutečnosti, že žalobce vskutku provozoval silniční nákladní dopravu a mohl nabývat zisku v tvrzené výši, není zde pro dovolací soud prostor, v jehož rámci by mohl přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu co do částky odpovídající ušlému zisku. Požadavek, aby tvrzení o ušlém zisku bylo doloženo již existujícími či reálně dosažitelnými okolnostmi nasvědčujícími tomu, že k zamýšlenému zisku by skutečně došlo, a nešlo tak o pouhou spekulaci, je ostatně zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3586/2006, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2857/2005). Odvolací soud se ve svém posouzení nezaobíral existencí konkrétního smluvního vztahu, a není proto na místě, aby tak činil soud dovolací, jehož úkolem je právě přezkum správnosti právního posouzení odvolacího soudu, a nikoliv řešení otázek, jež jsou bez relevance pro výsledné rozhodnutí ve věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 27, sešit 4/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 29 Cdo 5153/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 529/2004). V obecné rovině je přitom možno souhlasit s odvolacím soudem naznačenou úvahou, že nebyl-li žalobce osobou oprávněnou dle živnostenského zákona samostatně provozovat nákladní dopravu, pak by tato skutečnost měla mít svůj odraz i v konstrukci případného nároku na náhradu škody - tedy že škodu nelze posuzovat a vyčíslovat způsobem jako u osoby, jíž by svědčila odpovídající oprávnění k tvrzené samostatně výdělečné činnosti. Za nepřípadný je třeba považovat rovněž odkaz na ustanovení § 415 obč. zák., jež nikterak nemůže zvrátit úvahu o nedoložení vzniklé škody žalobcem. Ani v případě, že by na straně žalovaného bylo možno zvažovat porušení prevenční povinnosti, a dovozovat tak protiprávnost jeho jednání jako jednoho z předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu, nebyl-li současně doložen vznik škody, nebylo by žalovaného možno povolávat k její náhradě. Z uvedeného je zřejmé, že z dovolatelem předestřených námitek nelze dovozovat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rámci konečného rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. dubna 2012

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu