28 Cdo 3257/2014
Datum rozhodnutí: 21.11.2014
Dotčené předpisy: § 451 odst. 2 obč. zák., § 457 obč. zák., § 517 odst. 2 obč. zák., § 560 obč. zák., § 446 obch. zák., § 6 předpisu č. 92/1991Sb.



28 Cdo 3257/2014


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce M. N. , zastoupeného Mgr. Pavlou Běčákovou, advokátkou se sídlem v Ostravě Moravské Ostravě, Vítkovická 3083/1, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobce Českých Radiokomunikací a.s. , IČ 247 38 875, se sídlem v Praze 6 Břevnově, Skokanská 2117/1, proti žalovanému M. B. , zastoupenému Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem v Ostravě Moravské Ostravě, Poštovní 39/2, adresa pro doručování: Karviná-Fryštát, K. Sliwky 126/18, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného MB-Elektro Group spol. s r.o. , IČ 258 32 298, se sídlem v Bruntále, Jesenická 791/20, zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem v Ostravě Moravské Ostravě, Poštovní 39/2, adresa pro doručování: Karviná-Fryštát, K. Sliwky 126/18, o zaplacení 160.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 12 EC 131/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. ledna 2014, č. j. 71 Co 443/2013-377, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud ve Vsetíně pobočka ve Valašském Meziříčí rozsudkem ze dne 23. 5. 2013, č. j. 12 EC 131/2010-284, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 160.000,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Soud zjistil, že na pozemku v katastrálním území B. byla Správou radiokomunikací Praha, s. p., vybudována stavba pasivního relé (sestávající z betonového základového bloku, ocelové příhradové věže a odrazné desky), jejíž užívání bylo povoleno kolaudačním rozhodnutím ze sklonku roku 1993. Vlastnictví k tomuto stožáru přešlo v rámci privatizace na vedlejšího účastníka na straně žalobce. Přestože byl pozemek dále převáděn, vlastnické právo ke stavbě nikdy nepřestalo svědčit Českým Radiokomunikacím a.s., na čemž nemohla ničeho změnit ani skutečnost, že stožár nebyl náležitě udržován. V roce 2009 vedlejší účastník na straně žalovaného uzavřel se žalovaným smlouvu o dílo, jejímž obsahem byl kromě provedení sanačních prací na předmětném pozemku také převod vlastnického práva ke konstrukci stožáru na žalovaného. Roku 2010 byla mezi žalobcem a žalovaným sjednána smlouva o koupi zmiňované konstrukce žalobcem za cenu 160.000,- Kč. Poté, co žalobce zaplatil kupní cenu, vyšlo najevo, že vlastnictví ke stavbě nárokují České Radiokomunikace a.s., pročež žalobce vyzval žalovaného k vrácení finančních prostředků poskytnutých dle kupní smlouvy. Soud měl rovněž za zjištěné, že žalobce stožár ve dnech 9. a 10. 5. 2013 vydal Českým Radiokomunikacím a.s. Vycházeje z těchto skutečností dovodil soud absolutní neplatnost části smlouvy o dílo, na základě které měl žalovaný nabýt vlastnické právo ke stožáru od společnosti MB-Elektro Group spol. s r. o., a kupní smlouvy, již žalovaný uzavřel se žalobcem. Soud proto žalobci přiznal v souladu s § 451 odst. 2 a § 457 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ), právo na vrácení kupní ceny coby bezdůvodného obohacení spolu s úrokem z prodlení od marného uplynutí lhůty, kterou žalobce poskytl žalovanému ve výzvě k zaplacení této částky.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29. 1. 2014, č. j. 71 Co 443/2013-377, k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II. a III.). Soud zdůraznil, že v řízení bylo prokázáno vlastnictví Českých Radiokomunikací a.s. ke konstrukci pasivního relé, neboť z rozhodnutí o privatizaci Správy radiokomunikací Praha, s. p., respektive privatizačního projektu, vyplývá, že mělo dojít k převodu celého majetku státního podniku, mimo věci taxativně vyjmenované. Z hlediska vlastnictví vedlejšího účastníka na straně žalobce k této stavbě pak nebylo rozhodným ani to, zda byl stožár využíván a udržován, neboť vlastníkovi pozemku mohl eventuálně vzniknout nárok na odstranění nefunkčního stožáru, sotva však vlastnické právo k tomuto zařízení. Ke dni uzavření smlouvy o dílo z roku 2009 byl stožár věcí nemovitou, pročež nepřipadalo v úvahu uplatnění § 446 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obch. zák. ), a také kupní smlouva z roku 2010 podléhala režimu § 588 obč. zák. Nadto odvolací soud podotkl, že i nabytí vlastnického práva dle § 446 obch. zák. předpokládá dobrou víru smluvních stran, na niž vzhledem ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně nebylo možné usuzovat. Samotný fakt, že předmětem jejich právních úkonů bylo telekomunikační zařízení, které se obvykle staví ve veřejném zájmu, měl u zúčastněných subjektů vyvolat obezřetnost ohledně vlastnictví této věci a i to je při hodnocení jejich dobré víry nutné brát v úvahu. Z předeslaných důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Proti tomuto rozsudku brojí žalovaný dovoláním, jehož přípustnost opírá o tvrzení, že dále vymezené otázky nebyly dovolacím soudem dosud vyřešeny, případně se odvolací soud při jejich řešení odchýlil od dosavadní judikatury Nejvyššího soudu. Dovolatel zpochybňuje především v napadeném rozsudku vyjádřený závěr o vlastnictví Českých Radiokomunikací a.s. ke spornému stožáru, přičemž poukazuje na skutečnost, že tato konstrukce, po léta nevyužívaná, byla nestabilní, zchátralá a nijak označená. Bylo tedy logické předpokládat, že vedlejšímu účastníkovi na straně žalobce nepatří a vlastník pozemku, jenž nebyl podle katastru nemovitostí zatížen žádným zákonným věcným břemenem, měl právo stavbu demontovat. Demontáží se ovšem ocelová konstrukce stala movitou věcí, takže je chybné, uvažují-li o ní soudy nižších stupňů jako o nemovitosti. Žalobce a žalovaný uzavřeli kupní smlouvu jako relativní obchod podle pravidel obchodního zákoníku, žalobce tedy, jsa v dobré víře, v souladu s § 446 obch. zák. nabyl ke stožáru vlastnické právo bez ohledu na vlastnictví žalovaného. Ovšem i za předpokladu, že by tato smlouva byla sjednána dle občanského zákoníku, bylo by podle judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu třeba chránit dobrou víru nabyvatele. Rovněž smlouva o dílo uzavřená mezi žalovaným a vedlejším účastníkem na jeho straně se spravovala právním režimem obchodního zákoníku, a žalovaný se tudíž dle § 446 obch. zák. stal vlastníkem ocelové konstrukce jako movité věci.
I kdyby však žalovaný skutečně neměl ke stožáru vlastnické právo, mohl by se po něm žalobce domáhat vrácení kupní ceny pouze po vydání konstrukce jejímu vlastníku. Dle dovolatele tímto vlastníkem není vedlejší účastník na straně žalobce, neboť o stožáru lze hovořit jako o dokončené stavbě, k níž mohla Správa radiokomunikací Praha, s. p., nabýt vlastnické právo teprve od právní moci kolaudačního rozhodnutí, která nastala podle všeho až po 1. 1. 1994, kdy vznikla společnost České Radiokomunikace a.s. Pokud by na České Radiokomunikace a.s. ke dni jejich vzniku měla přejít rozestavěná stavba pasivního relé, musela by se tato změna projevit v procesním nástupnictví v rámci kolaudačního řízení, k němuž však zjevně nedošlo. Dovolatel dále poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1818/2008, ve kterém bylo dovozeno, že nebyla-li určitá nemovitost uvedena ve schváleném privatizačním projektu, nestala se součástí privatizovaného majetku. Stavba stožáru přitom není jednoznačně zmíněna ani v privatizačním projektu ani v protokolu o předání privatizovaného majetku. Dle dovolatele ve světle daného rozhodnutí nestačí, pokud je v projektu určeno, že je privatizován celý podnik, aniž by byly specifikovány přecházející nemovitosti, domnívá se tedy, že vlastnické právo ke stožáru na České Radiokomunikace a.s. nepřešlo.
Konečně dovolatel namítá, že i v případě, že by vedlejší účastník na straně žalobce byl navzdory všem výše uvedeným skutečnostem vlastníkem stožáru, může žalobci svědčit proti žalovanému právo na úrok z prodlení nejdříve ode dne, kdy vydal předmětnou konstrukci jejímu vlastníkovi, a nikoli dříve, jak nesprávně dovodily soudy nižších stupňů.
S ohledem na vše uvedené dovolatel navrhuje Nejvyššímu soudu, aby rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, popřípadě aby napadený rozsudek změnil tak, že žalobu v celém rozsahu zamítne.
K dovolání podal prostřednictvím pověřeného zaměstnance vyjádření vedlejší účastník na straně žalobce, který se ztotožnil s odůvodněním napadeného rozsudku, zpochybnil přiléhavost dovolatelových odkazů na judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu a vyslovil přesvědčení, že podané dovolání nesplňuje veškeré zákonné náležitosti. Dovolacímu soudu proto navrhl dovolání žalovaného odmítnout, případně zamítnout.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání však přípustné ve smyslu citovaného ustanovení není.
Dovolací argumentaci, dle které na žalobce přešlo vlastnické právo k předmětu kupní smlouvy podle § 446 obch. zák. bez ohledu na právní postavení samotného dovolatele, Nejvyšší soud neshledává opodstatněnou. Jak se uvádí v dovolání, ale též například v podání dovolatele na č. l. 23-28, demontáž ocelové konstrukce stožáru provedl na základě kupní smlouvy z roku 2010 žalobce coby kupující. Pakliže tedy došlo k demontáži konstrukce (původně pevně ukotvené k zemi betonovou patkou) až po uzavření kupní smlouvy mezi žalobcem a žalovaným, nebylo za daných okolností nezbytné zkoumat, zda se následnou demontáží stal sporný objekt věcí movitou, neboť v době uzavírání řečené smlouvy demontován dosud nebyl, a soudy jej tudíž k tomuto okamžiku legitimně pokládaly za věc nemovitou. Tím je však vyloučeno, aby převod vlastnického práva ke stožáru na žalobce podléhal § 446 obch. zák., neboť při koupi nemovité věci toto ustanovení aplikovat nelze (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. 29 Cdo 2287/2008). Shodný závěr je pak nutno učinit, i pokud jde o předchozí smlouvu o dílo z roku 2009, v souladu s níž měl stožár nabýt do svého vlastnictví dovolatel, přičemž lze akcentovat také důkladně odůvodněný a v dovolání přesvědčivě nezpochybněný závěr soudů nižších stupňů, že dobrou víru žalovaného ohledně nabytí vlastnického práva k předmětné stavbě ze skutkových zjištění učiněných v posuzované věci dovodit nelze. Poukazy dovolatele na judikaturu Ústavního soudu připouštějící možnost nabytí vlastnického práva k nemovitosti od osoby zapsané v katastru nemovitostí jako její vlastník (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11, nález Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. I. ÚS 3061/11, nebo nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12, bod 77) se nejeví přiléhavými, neboť v přezkoumávané kauze údajní nabyvatelé stožáru nemohli svou tvrzenou dobrou víru odvíjet od stavu zápisů ve veřejné evidenci vztahujících se k tomuto objektu. Výstižnou je naopak poznámka odvolacího soudu, že se zřetelem ke zvláštní povaze stavby, jež tvoří součást telekomunikační infrastruktury, měla být při právních dispozicích s ní uplatňována zvláštní obezřetnost. V tomto kontextu se odvolací soud žádného pochybení nedopustil ani tehdy, když dovolatelovým tvrzením o nedostatečné údržbě stožáru ze strany Českých Radiokomunikací a.s. odepřel relevanci pro řešení otázky vzniku vlastnického práva žalobce, žalovaného, respektive vlastníků pozemku, na němž se předmětná stavba nacházela, k danému objektu.
Dovolatel rovněž obsáhle polemizuje se závěrem soudů nižších stupňů, podle nějž byl vlastníkem sporného stožáru vedlejší účastník na straně žalobce. Jednoznačně však lze odmítnout dovolatelovu tezi, že nabytí vlastnictví k této stavbě záviselo na dni, ke kterému vstoupilo v právní moc rozhodnutí o její kolaudaci, neboť v konstantní judikatuře Nejvyššího soudu je zastáváno stanovisko, podle nějž vznik stavby z hlediska soukromého práva nespadá v jedno s její stavební dokončeností ve smyslu veřejnoprávním (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1135/2005). Ze samotného účastenství ve správním řízení, jež k vydání kolaudačního rozhodnutí vedlo, taktéž žádné závěry o soukromoprávním osudu této věci nevyplývají. Nepodloženým se jeví i následující dovolatelův argument, dle kterého se úvahy soudů nižších stupňů dostaly do rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1818/2008. Právní názory formulované v tomto rozhodnutí byly totiž vysloveny ve vztahu k situaci, kdy byl záměr privatizovat veškerý majetek státního podniku artikulován toliko mimo privatizační projekt (§ 6 a násl. zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby). V projednávané kauze ovšem soud prvního stupně a soud odvolací zjistily, že privatizační projekt a rozhodnutí o privatizaci jednoznačně pokrývaly všechen majetek státního podniku kromě toho, který byl z onoho obecného režimu výslovně vyňat, pročež se závěr o nabytí vlastnictví ke spornému stožáru Českými Radiokomunikacemi a.s. citovanému rozhodnutí dovolacího soudu nikterak neprotiví.
Konečně ani s ohledem na řešení otázky určování okamžiku, k němuž nastalo prodlení dovolatele s vydáním žalované částky, se dovolání přípustným nejeví. Dovolateli lze přisvědčit potud, že v judikatuře Nejvyššího soudu byl opakovaně zaujat názor, dle nějž má závazek k navrácení poskytnutého plnění podle § 457 obč. zák. synallagmatický charakter ve smyslu § 560 obč. zák., z čehož plyne, že dokud jedna strana svou restituční povinnost nesplní nebo neprokáže připravenost k jejímu splnění, nemůže se druhá strana ocitnout v prodlení s vrácením obdrženého plnění (srov. kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2005, sp. zn. 33 Odo 723/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1746/2011, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 25 Cdo 3902/2009). Prodlení osoby, jež přijala kupní cenu dle neplatné kupní smlouvy, s vrácením zaplacené částky tak již dále není podmíněno vydáním předmětu koupě, je-li v řízení prokázáno, že byl kupující připraven svou povinnost k jeho vrácení splnit. Povinnost navrátit plnění poskytnuté podle smlouvy lze přitom splnit i vydáním příslušného předmětu nikoli účastníku smlouvy, ale vlastníku této věci (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2432/99, popřípadě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4166/2009). Z obsahu spisu (kupř. z výzvy na č. l. 232) se podává, že žalobce byl ochoten vydat Českým Radiokomunikacím a.s. demontovanou konstrukci v podstatě již od chvíle, kdy jej tato společnost informovala o svém vlastnickém právu ke stožáru. Jelikož však České Radiokomunikace a.s. trvaly na uvedení objektu do původního stavu (viz přípis na č. l. 233) a k převzetí konstrukce odmítaly poskytnout součinnost až do května 2013, není nepřiléhavým, pokud soudy nižších stupňů přiznaly žalobci požadovaný úrok z prodlení dle § 517 odst. 2 obč. zák. již ode dne následujícího po uplynutí lhůty, kterou žalobce žalovanému ve výzvě k vrácení této sumy stanovil.
Jelikož se dovolateli nepodařilo předestřít žádnou otázku, jež by byla s to založit v souladu s § 237 o. s. ř. přípustnost jeho dovolání, nemohl Nejvyšší soud, než je dle § 243c odst. 1, věty první, o. s. ř. odmítnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že dovolání žalovaného bylo odmítnuto a ostatním účastníkům žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. listopadu 2014
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu