28 Cdo 3245/2010
Datum rozhodnutí: 12.01.2011
Dotčené předpisy: § 3 obč. zák., § 451 obč. zák.




28 Cdo 3245/2010-71


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce T. Z. , zastoupeného JUDr. Janem Bacílkem, advokátem se sídlem v Kladně, T. G. Masaryka 108, proti žalovaným 1/ D. B. , a 2/ F. B. , o zaplacení částky 398.000,- Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 16 C 98/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 5. 2010, č. j. 11 Co 754/2009-53, takto:


I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Žalobce se po žalovaných domáhal zaplacení žalované částky z titulu bezdůvodného obohacení s tím, že dne 12. 3. 1993 spolu účastníci uzavřeli formou notářského zápisu smlouvu o budoucí smlouvě o převodu nemovitostí za sjednanou kupní cenu 437.000,- Kč, na jejímž základě se žalovaní zavázali uzavřít s žalobcem do konce března 1997 smlouvu o převodu nemovitostí, pokud žalobce uhradí sjednanou kupní cenu formou čtyř ročních splátek a provede na své náklady vnější úpravu domu. Ačkoliv žalobce smlouvu řádně plnil, odepřeli žalovaní poté, co byla zaplacena převážná část kupní ceny, přijetí poslední splátky a zmařili tak splnění stanovené podmínky. Poté žalovaní nemovitost prodali třetí osobě, o čemž se žalobce dozvěděl až při jednání soudu v řízení o uložení povinnosti uzavřít kupní smlouvu.
Okresní soud v Chomutově rozsudkem ze dne 25. 9. 2009. č. j. 16 C 98/2009-30, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v dané věci došlo na základě ust. § 107 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ), k promlčení práva žalobce, neboť žaloba byla podána dne 17. 6. 2003, zatímco objektivní promlčecí doba marně uplynula dne 1. 6. 1999, subjektivní pak dne 14. 6. 2002.



K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 6. 5. 2010, č. j. 11 Co 754/2009-53, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud poté, co doplnil dokazování a obsáhle rozebral problematiku promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení, uzavřel, že v souladu s názorem soudu prvního stupně se právo žalobce na vydání bezdůvodného obohacení promlčelo. Krajský soud se též vyjádřil v tom smyslu, že nebyly splněny podmínky pro aplikaci ust. § 3 obč. zák., tedy korektivu dobrých mravů, na námitku promlčení vznesenou žalovanými. Ta přichází v úvahu pouze v krajních případech, především tam, kde zánik (oslabení) nároku v důsledku vznesení námitky promlčení by v konkrétním případě znamenal s ohledem na jeho okolnosti pro oprávněného evidentně mimořádnou tvrdost s přihlédnutím k uplatněnému právu. Odvolací soud poukázal na to, že je třeba vždy vzít v úvahu důvody, pro které oprávněný (věřitel) své právo včas neuplatnil. Žalobci nic nebránilo ve včasném podání žaloby o vydání bezdůvodného obohacení a v řízení nebyly zjištěny či žalobcem tvrzeny skutečnosti, které by použití ust. § 3 obč. zák. mohly odůvodňovat.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, zatímco jeho důvodnost blíže nespecifikuje. Po rekapitulaci průběhu řízení a vyložení problematiky promlčení, aplikace ust. § 3 obč. zák. či náležitostí předmětu právního úkonu, se v něm zabývá charakterem námitky promlčení coby hmotněprávního jednostranného adresovaného právního úkonu, který může být shledán neplatným. Dovolatel poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. II ÚS 309/95, v němž bylo vyloženo, že princip, podle nějž výkon práv nesmí být v rozporu s dobrými mravy, platí i pro výkon práva vznést námitku promlčení. Dovolatel naznačuje, že v daném případě byla námitka promlčení vznesena neplatně, a coby otázku zásadního právního významu formuluje tvrzení, že žádný hmotněprávní úkon nemá právní režim odlišný od ostatních, nestanoví-li tak výslovně zákon . Dovolatel konstatuje, že nemůže platit závěr, že by se důvody absolutní neplatnosti vztahovaly na námitku promlčení jen výjimečně. Dovolatel konečně navrhnul, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se k podanému dovolání nevyjádřili.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), ve znění platném ode dne, kdy nabyl účinnosti zákon č. 7/2009 Sb., kterým byla provedena novela tohoto předpisu (viz článek II bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb.).
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozuje přípustnost dovolání z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod, který by Nejvyšší soud přezkoumal v případě, že by dovolání shledal přípustným, blíže nekonkretizuje.
Dovolání však přípustné není.
Přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dle ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Je třeba dovolateli přisvědčit v tom směru, že ust. § 3 obč. zák. platí bezesporu i pro výkon práva vznést námitku promlčení. Shledá-li soud na základě všech okolností, že v konkrétním případě je vznesení námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy, nepřihlédne k ní. Toho si byl vědom i odvolací soud, a proto se otázkou porušení principu dobrých mravů zabýval. Přináší-li tak dovolatel argumenty pro tento závěr, činí tak zcela bezpředmětně. V souzeném sporu však odvolací soud uzavřel, že vznesení námitky v rozporu s dobrými mravy není, a přihlédnout k ní tak musel. V daném specifickém případě totiž nebyly naplněny podmínky pro aplikaci ust. § 3 obč. zák. Odvolací soud přitom netvrdil, jak se mylně domnívá žalobce, že by se důvody absolutní neplatnosti vztahovaly na námitku promlčení jen výjimečně . Konstatuje-li soud porušení principu dobrých mravů v souvislosti se vznesením námitky promlčení, nepřihlédne k ní; v opačném případě k ní však přihlédne se všemi důsledky s tím spojenými. Jinými slovy je povinností soudu k námitce promlčení nepřihlédnout, jestliže došlo k porušení dobrých mravů, avšak v případě, kdy k takovému porušení nedošlo, ji musí brát v úvahu.
Jde-li pak o dovolatelem sestavenou otázku zásadního právního významu, není z ní zřejmé, kam jí dovolatel směřuje a na co by měl Nejvyšší soud odpovědět. Jisté pak je, že odvolací soud na ní své rozhodnutí nezaložil, a nemůže tak ani založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Z výše uvedeného vyplývá, že napadenému rozsudku nelze přiznat zásadní právní významnost a dovolání přípustnost ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a Nejvyšší soud proto dovolání podle ust. § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Žalobce ve svém dovolání napadl též výrok o nákladech řízení, a Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda je dovolání proti takovému výroku přípustné. Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je začleněno do rozsudku, a stává se tak formálně jeho součástí (§ 167 odst. 1 o. s. ř.). Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v ustanoveních § 237 až § 239 o. s. ř. Přípustnost podle § 237 o. s. ř. dána být nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003). Přípustnost dovolání proti nákladovému výroku pak není založena ani ustanoveními § 238, § 238a a § 239 o. s. ř., jelikož tento výrok nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů, a Nejvyšší soud proto dovolání proti výroku II. napadeného rozsudku odmítl podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalovaným žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. ledna 2011
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.
předseda senátu