28 Cdo 3242/2006
Datum rozhodnutí: 11.09.2007
Dotčené předpisy:





28 Cdo 3242/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského


a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Ivy Brožové o dovolání dovolatelů:


1) H. m. P., zastoupeného advokátkou, a 2) M. č. P., zastoupené advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 25.4.2006, sp.zn. 21 Co 116/2006, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp.zn. 8 C 102/2002 (žalobce J. K., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) H. m. P., zastoupenému advokátkou, a 2) M. č. P., zastoupené advokátkou, o uzavření dohody o vydání věcí), takto:


I. Dovolání dovolatele H. m. P. se odmítá.


II. Dovolání dovolatelky M. č. P. se odmítá.


III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení


o dovolání.


O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Nejvyššího soudu z 15.11.2001, 28 Cdo 1940/2001, byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze z 21.8.2004, sp.zn. 16 Co 272/2001, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 z 24.9.1993, č.j. 8 C 136/92-27; věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


V tomto dalším řízení bylo o žalobě, podané v této právní věci 1.4.1992, rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 z 21.10.2005, č.j. 8 C 102/2002-265. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo rozhodnuto, že žalovaná M. č. P. je povinna uzavřít se žalobcem J. K. dohodu o vydání ideální poloviny domu v P. S., pozemku parc. č. 3297 (zastavěné plochy a nádvoří o výměře 560 m2) a pozemku parc. č. 3298 (zahrada o výměře 510 m2), zapsaných u Katastrálního úřadu pro H. m. P., katastrální pracoviště P., na listu vlastnictví č. 2787 pro katastrální území S. Dalším výrokem uvedeného rozsudku soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce


ve vztahu vůči žalovanému H. m. P. Žalované M. č. P. bylo uloženo zaplatit žalobci J. K. na náhradu nákladů řízení 22.980,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným H. m. P. nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení.


O odvolání žalobce J. K. i žalovaných H. m. P. a M. č. P. proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně z 21.10.2005 bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 25.4.2006, sp.zn. 21 Co 116/2006. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 z 21.10.2005, č.j. 8 C 102/2002-265, potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení odvolacího.


V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobce ani žalovaných nebyla shledána důvodnými.


Podle názoru odvolacího soudu provedl soud prvního stupně v daném případě veškeré důkazy, navržené účastníky řízení, a to procesně správným způsobem.


Odvolací soud byl dále toho názoru, že pokud soud prvního stupně rozhodoval ve vztahu k žalovaným podle ustanovení § 107a občanského soudního řádu ohledně změny účastníků řízení, rozhodoval tak na základě právního názoru vysloveného odvolacím soudem v usnesení z 31.3.2003, sp.zn. 64 Co 92/2003 Městského soudu v Praze, kterým bylo předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne 6.12.2002


(č.j. 8 C 102/2002-133 Obvodního soudu pro Prahu 5) zrušeno a proti následujícímu rozhodnutí soudu prvního stupně o uvedené otázce nebylo žalovanými ani podáno odvolání.


Odvolací soud dále uváděl, že považuje za věcně správné i právní hodnocení zjištěných skutečností, provedené soudem prvního stupně. Odvolací soud měl za to, že tu soud prvního stupně vycházel z právních závěrů obsažených v předchozím rozhodnutí dovolacího soudu z 22.10.1998 (30 Cdo 1544/98 Nejvyššího soudu) k výkladu ustanovení § 6 odst. 1 písm. d) zákona č. 87/1991 Sb., že totiž ohledně jednání prodávajícího, k němuž došlo v tísni, je třeba posoudit nejen konkrétní skutečnosti, ale komplexně podmínky tehdejší doby, v níž došlo k uzavření kupní smlouvy, protože nemusí jít vždy o konkrétní nátlaky, ale může tu působit celková atmosféra bezprostředně doléhající na prodávající, to znamená souhrn ekonomických, politických a sociálních opatření, které byly výrazem potlačování soukromého vlastnictví .


Odvolací soud byl i toho názoru, že závěr soudu prvního stupně o tom, že původní žalobkyně J. K. byla oprávněnou osobou podle § 3 zákona č. 87/1991 Sb., je věcně správný, a toto právo nyní náleží žalobci J. K. jako jejímu právnímu nástupci .


Odvolací soud poukazoval i na to, že rozsahem nároku žalobce se zabýval již


i dovolací soud ve svém dalším předchozím rozsudku ze dne 14.12.2000


(30 Cdo 1284/2000 Nejvyššího soudu) a v této souvislosti vyložil výzvu původní žalobkyně z 19.4.1988 tak, že směřovala nejen k vydání domu, ale i k vydání pozemků; z tohoto závěru vycházel pak také soud prvního stupně, což odvolací soud hodnotí jako správný právní závěr.


Odvolací soud byl také toho názoru, že žaloba v této právní věci byla podána včas, a to s ohledem na nález č. 164/1994 Sb., jímž byl dotčen počátek lhůty k uplatnění restitučního nároku podle zákona č. 87/1991 Sb.


Pokud šlo o aplikaci ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. na daný případ, byl odvolací soud toho názoru, že v tomto případě držel nemovitosti, o něž jde v tomto řízení ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. O. p. b. h. v P., který byl v této právní věci původně žalován. Uvedený podnik předal tyto nemovitosti M. č. P., které byl svěřen majetek H. m. P. v daném případě do hospodaření na základě zákona č. 418/1990 Sb., o hlavním městě Praze, a také za použití statutu H. m. P. Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (včetně akcesorických výroků o nákladech řízení); ohledně nákladů odvolacího řízení dospěl odvolací soud k závěru, že tu žádný z účastníků řízení nemá na jejich náhradu právo.


Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalovanou M. č. P. v řízení zastupovala, dne 23.5.2006 a dovolání ze strany této žalované bylo podáno dne 20.7.2005 u Obvodního soudu pro Prahu 5, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolávající se městská část navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 25.4.2006 (sp.zn. 21 Co 116/2006 Městského soudu v Praze) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka měla za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, a jako dovolací důvod uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.


Dovolávající se m. č. nesouhlasila především s názorem odvolacího soudu, že v daném případě byly právní předchůdkyní žalobce J. K. darovány nemovitosti státu v tísni ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., když tato okolnost nebyla v řízení před soudy obou stupňů doložena. Dovolatelka poukazovala v této souvislosti na to, že i původní žalobkyně J. K. ve své výpovědi uvedla, že darovala nemovitosti státu proto, že nebyla ochotna se o nemovitosti starat, a to hlavně z důvodů její pracovní zaneprázdněnosti; stalo se tak v době, kdy už starosti spojené se správou domu převzal na základě dohody z 12.11.1987 O. p. b. h. P.; v dohodě o této správě bylo ujednáno, že po provedeném vyúčtování nákladů a výnosů domu bude jedna polovina výnosu poukazována J. K., jako spoluvlastnici jedné ideální poloviny domu; hospodaření s nemovitostí nebylo ztrátové, ale např. v letech 1986-1988 tu byly výnosy, takže tu nebylo prokázáno, že by spoluvlastníci domu byli nuceni investovat prostředky na údržbu a opravu domu v rozsahu převyšujícím jejich ekonomické možnosti; nemovitosti nebyly zatěžovány nějakými fiktivními dluhy; v dispozici s nemovitostmi nebyli původní vlastníci omezováni.


Rozsudek odvolacího soudu z 25.4.2006, sp.zn. 21 Co 116/2006 Městského soudu v Praze, byl dne 23.5.2006 doručen také advokátce, která v řízení zastupovala žalované H. m. P., a dovolání ze strany tohoto žalovaného bylo podáno dne 21.7.2006 u Obvodního soudu pro Prahu 5, tedy rovněž ve lhůtě stanovené v § 240


odst. 1 občanského soudního řádu.


Dovolávající se m. navrhovalo, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Tento dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu


a jako dovolací důvody uplatňoval, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.


Uvedený dovolatel poukazoval především na to, že se ho jako vlastníka nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, dotkne to, že bylo uloženo žalované M. č. P. vydání nemovitosti žalobci, protože pozbude takto zčásti vlastnictví těchto nemovitostí.


Dovolatel dále uváděl, že je si vědom toho, že soud prvního stupně byl vázán názory soudů vyšších stupňů v této právní věci, ale přesto uplatňuje v tomto dovolacím řízení námitky, jimiž vytýká odvolacímu soudu, že v daném případě nebyly splněny podmínky pro vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb.:


a) žaloba žalobce nebyla podána včas, když totiž se na žalobce nevztahoval nález


č. 164/1994 Sb., neboť běh nové lhůty podle tohoto nálezu se nevztahoval


na osoby, které již před účinností uvedeného nálezu byly oprávněnými osobami, když splňovaly podmínku trvalého pobytu na území České republiky, ale z různých důvodů svůj restituční nárok včas neuplatnily; tak tomu bylo u žalobce


i v daném případě;


b) výzva oprávněné osoby k vydání věcí měla být v tomto případě uplatněna vůči žalované M. č. P. (nikoli proti O. p. b. h. v P.), neboť výzva tu byla podána až po účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., kdy už nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, přešly ze zákona do vlastnictví žalovaného města. Podle názoru dovolatele tu nepřicházel v soudním řízení v úvahu postup podle ustanovení § 107a občanského soudního řádu, neboť žalované H. m. P. a žalovaná M. č. P. nejsou právními nástupci B. p. v P. Dovolatel v této souvislosti poukazoval i na to, že usnesení vydané soudem prvního stupně podle ustanovení § 107a občanského soudního řádu bylo doručeno jen H. m. P. a nikoli advokátu, který je v řízení zastupoval. Dovolatel je přesvědčen, že tu došlo k vadě řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci;


c) dovolatel rovněž namítal, že výzva žalobce k vydání nemovitostí, uváděných v jeho žalobě, se týkala pouze domu v P. S. a nikoli pozemků parc. č. 3297 a parc. č. 3298 v katastrálním území S.;


d) soudy obou stupňů v podstatě dospěly k nesprávnému závěru jako by každé darování vůči státu, učiněné v období před rokem 1989, bylo třeba považovat


za darování učiněné v tísni; při takovém názoru by ovšem pojem tísně v restitučních předpisech vůbec nemusel být uveden . Stav tísně na straně darující nebyl soudy obou stupňů v potřebné míře zjišťován. Pro daný případ je


např. charakteristické uvést, že tehdejší O. v P. se bránil přijmout darování předmětných nemovitostí a teprve dodatečně na základě rozhodnutí magistrátu města P., že dary se nemají odmítat, posléze finanční odbor Obvodního národního výboru v P. dar přijal . Dovolatel ve svém dovolání zdůrazňoval, že darující J. K. tu převodem získala i reciprocitu, když se její situace zlepšila v tom smyslu, že jí zůstaly finanční prostředky na kontu oprav domu, bezplatně užívala byt v domě a měla možnost užívat i zahradu par. č. 3298 (o výměře 510 m2) a brát z ní užitky. Darující zkrátka v tomto případě volila cestu, která byla pro ni nejvýhodnější.


Žalobce ve svém vyjádření k dovolání žalovaných uváděl, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno, neboť tu ani nedošlo k žádné vadě řízení, ani rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na nesprávném právním posouzení věci. Je třeba mít


na zřeteli, že odvolací soud svým rozsudkem z 25.4.2006 rozhodoval až po té, co bylo ve věci opakovaně rozhodováno rozsudky dovolacího soudu zejména ze dne 14.12.2000 (30 Cdo 1284/2000 Nejvyššího soudu) a z 15.11.2001 (28 Cdo 1940/2001), a z právních závěrů, obsažených v těchto rozhodnutích dovolacího soudu odvolací soud vycházel.


Přípustnost dovolání dovolávajícího se m. a dovolávající se m. č.


tu bylo možné posoudit pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.


Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soud po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.


V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp.zn. 8 C 102/2002 Obvodního soudu pro Prahu 5), ani z obsahu dovolání dovolatelů a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by tu odvolací soud svým rozsudkem, napadeným dovoláními, řešil některou právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil svým rozsudkem některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.


Bylo tu třeba mít na zřeteli, že v této právní věci (vedené u Obvodního soudu


pro Prahu 5 pod sp.zn. 8 C 102/2002 a dříve pod sp.zn. 8 C 136/92) bylo již rozhodováno i předchozími rozsudky dovolacího soudu o dovoláních, a to zejména rozsudkem ze dne 14.12.2000 (30 Cdo 1284/2000 Nejvyššího soudu) a rozsudkem z 15.11.2001 (28 Cdo 1940/2001 Nejvyššího soudu); závěry z těchto rozhodnutí byly soudy obou stupňů v dalším řízení vázány ve smyslu ustanovení § 243d odst. 1 a § 226 občanského soudního řádu. Na tuto okolnost poukazoval i v nynějším dovolacím řízení (28 Cdo 3246/2006 Nejvyššího soudu) nejen žalobce J. K. ve svém vyjádření k dovolání dovolatelů ze dne 16.8.2006 (založeném na č.l. 326 spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp.zn. 8 C 102/2002), ale i dovolávající se H. m. P. ve svém dovolání z 11.7.2006 (v němž také uvedlo, že si je vědomo toho, že soud prvního stupně byl vázán názory soudů vyššího stupně při jeho rozhodování; viz č.l. 314 spisu soudu prvního stupně).


Je nutno přisvědčit názoru žalobce, že v předchozích řízeních včetně zmíněných řízení u dovolacího soudu byly vyřešeny otázky, zda žalobcem uplatněný nárok lze podřadit pod ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, zde byly splněny podmínky na straně oprávněné osoby ve smyslu ustanovení § 5 citovaného zákona i zda byly splněny podmínky pro vydání věcí ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. d) zákona č. 87/1991 Sb. . To vše vyplývalo nepochybně z předchozího rozsudku dovolacího soudu z 15.11.2001 (28 Cdo 1940/2001 Nejvyššího soudu), v němž však dovolací soud zároveň pro další řízení u soudu prvního stupně (po zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu) pokládal za potřebné mít na zřeteli nutnost objasnit otázku věcné pasívní legitimace na straně původně žalovaného Bytového podniku v Praze 5 (v likvidaci), přičemž měl soud prvního stupně postupovat podle ustanovení


§ 5 a § 43 odst. 1 občanského soudního řádu v návaznosti na ustanovení § 92 odst. 1 občanského soudního řádu s poukazem i na ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. (o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí), jakož


i na ustanovení zákona o H. m. P. (viz dříve zákona č. 418/1990 Sb. a později zákona č. 131/2000 Sb.) a s přihlížením i k již dříve uveřejněné judikatuře ve sbírce rozhodnutí, vydávané Nejvyšším soudem.


V dalším řízení bylo u soudů obou stupňů takto postupováno a po vydání usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 z 15.3.2005, č.j. 8 C 102/2002 (které nabylo právní moci 4.6.2005), připouštějícího vstup do řízení místo původně žalovaného B. p. v P. (v l.) H. m. P. a M. č. P., bylo v řízení pokračováno s těmito dvěma žalovanými. I podle názoru dovolacího soudu jsou správné odvolacím soudem zaujaté skutkové závěry (na str. 307 p.v.) v rozsudku z 25.4.2006, sp.zn. 21 Co 116/2006 Městského soudu v Praze, že původně žalovaný O. p. b. h. v P. předal nemovitosti, o něž jde v tomto řízení k datu 20.5.1997 M. č. P., které byl svěřen tento majetek H. m. P. do hospodaření na základě dříve platného zákona č. 418/1990 Sb., o h. m. P., za použití i statutu hlavního města Prahy, jenž byl vydán vyhláškou Hlavního města Prahy č. 38/1994 Sbírky právních předpisů Hlavního města Prahy.


Za těchto uvedených okolností nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by tu odvolací soud ve svém rozhodnutí, napadeném dovoláním dovolatelů, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s hmotněprávními ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb.), popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (který tu přímo v této právní věci již rozhodoval svými dvěma předchozími rozhodnutími). Již shora bylo také uvedeno, že odvolací soud neřešil ve svém rozhodnutí ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem.


Nebyly tu tedy u dovolání dovolatelů shledány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu (ale ani podle jiných ustanovení tohoto právního předpisu, upravujících přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu).


Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení § 243b odst. 5


a § 218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání obou dovolatelů, a to jako dovolání nepřípustných.


Oba dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a náhradu nákladů řízení, vynaložených žalobcem na vyjádření k dovolání dovolatelů, dovolací soud žalobci nepřiznal s použitím ustanovení § 150 občanského soudního řádu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané právní věci i k obsahu zmíněného vyjádření žalobce k dovolání dovolatelů, obsahujícímu v podstatě rekapitulaci procesních vyjádření žalobce, učiněných již v řízení před soudy obou stupňů.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.


V Brně dne 11. září 2007


JUDr. Josef Rakovský, v.r.


předseda senátu