28 Cdo 323/2011
Datum rozhodnutí: 27.06.2012
Dotčené předpisy: § 13 předpisu č. 82/1998Sb.




28 Cdo 323/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobců a) Ing. P. V., bytem v B. a b) MUDr. I. V., bytem v P., obou zastoupených JUDr. Tomášem Hemelíkem, CSc., advokátem se sídlem v Říčanech, Rooseveltova 101, proti žalovaným 1) České národní bance, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 28 a 2) České republice - Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 15, zastoupené JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem v Praze 5, Nám. 14. října 3, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 280/2005, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2009, č. j. 13 Co 104/2009-57, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze jako soud odvolací shora uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 12. 2008, č. j. 21 C 280/2005-44, jako soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 23. 4. 2009, č. j. 21 C 280/2005-51. Uvedeným rozsudkem soudu prvního stupně byla ve výroku I. zamítnuta žaloba, kterou se každý z žalobců domáhal proti žalovaným zaplacení částky 150.000,- Kč. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 16. 4. 1992 vytvořila Delta Invest, a. s. uzavřený podílový fond nazvaný Č. f. S. E., a to na základě povolení ke vzniku investiční společnosti a povolení k vydávání podílových listů, které jí bylo povoleno Ministerstvem financí ČR jako právním předchůdcem první žalované. Dále zjistil, že dne 16. 8. 1993 žalobci zaslali investiční společnosti každý částku 150.000,- Kč s cílem stát se podílníky založeného podílového fondu, avšak podílové listy jim zaslány nebyly, proto požádali dne 10. 6. 1995 investiční společnost každý o vrácení částky, kterou do podílového fondu zaslali. Dále vzal za prokázané, že investiční společnost jim vložené prostředky nevrátila, proto podali žalobu každý o zaplacení částky 150.000,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2001, sp. zn. 31 Cm 43/98, který nabyl právní moci dne 26. 3. 2002, bylo investiční společnosti uloženo každému ze žalobců nahradit částku 150.000,- Kč s příslušenstvím. Své nároky uplatnili u likvidátora investiční společnosti Ing. J. J., který dne 9. 12. 2002 písemně potvrdil, že společnost Delta Invest - investiční společnost, a. s. v likvidaci, nemá žádné prostředky k uspokojení žalobců. Též zjistil, že Ministerstvo financí ČR v rozporu s ustanovením § 38 odst. 6 zákona č. 248/1992 Sb. investiční společnosti neodňalo vydané povolení a nepodalo k soudu návrh na její zrušení. Tato nečinnost trvala až do odnětí povolení investiční společnosti vydávat podílové listy, k němuž došlo rozhodnutím Ministerstva financí ČR ze dne 17. 4. 1997. Podle statutu podílového fondu funkci depozitáře vykonávala Agrobanka, a. s., přičemž rozhodnutím České národní banky ze dne 19. 9. 1996 byla na tento peněžní ústav uvalena nucená správa, tím se podle ustanovení § 30 odst. 4 zákona č. 248/1992 Sb. považovala smlouva o výkonu funkce depozitáře za vypovězenou s výpovědní lhůtou deseti dnů od právní moci rozhodnutí o uvalení nucené správy a investiční společnost byla povinna uzavřít s jinou bankou do jednoho měsíce novou smlouvu o výkonu funkce depozitáře. Zjistil, že nová smlouva uzavřena nebyla, čímž došlo podle žalobců k nesprávnému úřednímu postupu, v jehož důsledku každý ze žalobců utrpěl škodu ve výši 150.000,- Kč. Z rozhodnutí Ministerstva financí ČR ze dne 17. 4. 1997, č. j. 101/29979/1997, kterým bylo účastníku řízení Delta Invest investiční společnosti, a. s. odňato povolení k jeho vzniku a povolení k vydávání podílových litů za účelem vytvoření podílového fondu s názvem Delta Invest, Č. f. S. E. zjistil, že Ministerstvo financí ČR uložilo obchodní společnosti Delta Invest investiční společnost, a.s. opatření k nápravě s termínem plnění do 31. 12. 1995 a s následným podáním zprávy o odstranění zjištěných nedostatků do 15. 1. 1996. Nápravná opatření nebyla do stanoveného termínu provedena. Ministerstvo financí průběžně kontrolovalo plnění opatření k nápravě, a to dopisy ze dne 26. 7. 1995, ze dne 2. 2. 1996 a proběhla též osobní jednání na Ministerstvu financí, z nichž poslední se uskutečnilo dne 2. 12. 1996. Depozitářská smlouva s Agrobankou, a. s. zanikla pro podílový fond dne 30. 6. 1996 a od tohoto dne účastník řízení neuzavřel depozitářskou smlouvu s jinou bankou, nehospodařil se svěřeným majetkem s odbornou péčí a nedbal o ochranu zájmů podílníků. Soud prvního stupně dovodil, že státní dozor nad investiční společností náležel Ministerstvu financí jako příslušnému státnímu orgánu podle § 4 zákona č. 2/1969 Sb. Vyslovil, že Česká národní banka není organizační složkou státu ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., ale podle § 1 zákona č. 6/1993 Sb. je centrální bankou České republiky, je právnickou osobou, která se nezapisuje do obchodního rejstříku, působí jako správní úřad v rozsahu stanoveném tímto zákonem a zvláštními zákony a v majetkoprávních vztazích při nakládání se svěřeným majetkem hospodaří samostatně. Na první žalovanou se tedy nevztahuje odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem.
Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle zákona č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech a zákona č. 58/1969 Sb. Konstatoval, že dále bylo třeba řešit otázku, zda Ministerstvo financí, které rozhodlo o odnětí povolení ke vzniku Delta Invest, investiční společnosti, a. s. a odnětí povolení k vydávání podílových listů za účelem vytvoření podílového fondu, porušilo svou povinnost vydat rozhodnutí dříve a tím umožnilo, aby s finančními prostředky, které byly investiční společnosti svěřeny na nákup podílových listů, nemohla tato společnost dále nakládat. Žalobci poukázali peněžní prostředky ve výši sporných částek Delta Invest investiční společnosti, a. s. dne 16. 8. 1993, tedy v době, kdy ještě nebyly podmínky pro vydání rozhodnutí o odnětí povolení ke vzniku této společnosti podle § 37 zákona č. 248/1992 Sb. Zaujal názor, že v dané věci nebylo možné na Ministerstvu financí žádat, aby učinilo opatření podle zákona č. 248/1992 Sb. a zabránilo tomu, aby ke škodě žalobců nedošlo. Uzavřel, že žalobci neprokázali, že by stát, jeho organizační složka Ministerstvo financí, postupoval nesprávně. Dospěl k závěru, že nebylo ani v dané věci prokázáno, že by v příčinné souvislosti s takovým nesprávným úředním postupem žalobcům vznikla škoda. Nejsou tedy dány podmínky pro vznik odpovědnosti druhé žalované za škodu vzniklou nesprávným úředním postupem podle ustanovení § 18 zákona č. 58/1969 Sb. účinného v době, kdy žalobcům vznikla škoda.
Poznamenal, že žalobci navrhli vstup druhé žalované do řízení dne 4. 9. 2007, přičemž soud tomuto návrhu na přistoupení dalšího účastníka vyhověl usnesením podle § 92 odst. 1 o. s. ř. dne 6. 12. 2007. Žalobcům bylo známo nejpozději v roce 1997, že investiční společnost jim nevrátí peněžní prostředky, které jí zaslali. Od té doby do uplatnění sporného nároku proti druhé žalované uplynula jak dvouletá subjektivní promlčecí doba, tak i tříletá promlčecí doba objektivní podle ustanovení § 106 odst. 1 o. z. Soud prvního stupně tedy shledal důvodnou námitku promlčení, kterou vznesla druhá žalovaná.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně. Dále vyslovil, že nárok žalobců je třeba posoudit podle zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 82/1998 Sb. ) a nikoli podle zákona č. 58/1969 Sb.
Zaujal názor, že podle ustanovení § 36 zákona č. 82/1998 Sb. odpovědnost podle tohoto zákona se vztahuje mimo jiné na škodu způsobenou ode dne účinnosti zákona nesprávným úředním postupem, u něhož není rozhodující, kdy k němu došlo, nýbrž kdy z něj vznikla škoda. Pokud by v znikla tedy před 15. 5. 1998, použil by se zákon č. 58/1969 Sb., v případě vzniku po tomto datu je třeba aplikovat zákon č. 82/1998 Sb. Rozhodující otázkou tedy je, kdy žalobcům vznikla škoda ve smyslu ustanovení § 442 odst. 1 o. z. Podle odvolacího soudu škoda každému ze žalobců nevznikla již v okamžiku, kdy jim vklad nebyl na jejich žádost ze dne 10. 6. 1995 adresovanou Delta Invest - investiční společnosti, a. s. tímto subjektem vyplacen, ani dne 9. 12. 2002, kdy byli likvidátorem Ing. J. J. informováni, že označená obchodní společnost neměla a nemá žádné prostředky k uspokojení oprávněných, ani dnem 26. 3. 2002, kdy nabyl právní moci rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2001, č. j. 31 Cm 43/98-48, kterým byla investiční společnost zavázána zaplatit každému ze žalobců částku 150.000 Kč s příslušenstvím nebo v roce 1997, jak bez bližšího upřesnění dovodil soud prvního stupně. Odvolací soud vyslovil závěr, že škoda ve skutečnosti žalobcům vznikla až v okamžiku, kdy se právo každého z nich na plnění vůči |Delta Invest, investiční společnosti, a. s. stalo fakticky nevymahatelným a kdy bylo postaveno najisto, že je vyloučeno, aby bylo uspokojeno. V případě této obchodní společnosti to znamená, že žalobcům mohla vzniknout škoda, majetková újma, až tehdy, když pominuly účinky konkurzu na její majetek a proběhla její likvidace, v jejichž rámci v tomto případě nebyly jejich sporné nároky uspokojeny. Konkurzní řízení na majetek Delta Invest, investiční společnost, a. s. v likvidaci skončilo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2005, č. j. 89 K 49/2004-87, které nabylo právní moci dne 9. 4. 2006, a to pro nedostatek majetku a společnost byla ke dni 15. 7. 2008 vymazána z obchodního rejstříku. Podle odvolacího soudu ten den žalobcům vznikla škoda, přičemž do té doby tedy žaloba byla předčasná a měla být zamítnuta. V této souvislosti odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1536/2003, 25 Cdo 1665/2004 a usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 65/05. Vyslovil, že nárok žalobců proti druhé žalované tedy není promlčen.
Odvolací soud vyslovil, že ve sporech o náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci je pasivně legitimovaným subjektem stát podle § 3 zákona č. 82/1998 Sb., který vystupuje v soukromoprávních vztazích, t. j. i v odpovědnostních vztazích založených zákonem č. 82/1998 Sb., jako právnická osoba v rovném postavení. Za stát vystupuje v soudním řízení organizační složka, zde Ministerstvo financí, která je k tomu příslušná a která sama nemá způsobilost být účastníkem řízení. Zaujal názor, že Česká národní banka, t. j. první žalovaná není ve sporech o náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. věcně pasivně legitimována, protože pouze jedná za stát, který je žalovaným subjektem. Zde poukazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1011/2007 s odůvodněním, že soud prvního stupně nepochybil, pokud žalobu proti první žalované pro nedostatek pasivní legitimace zamítl. Věc posoudil podle ustanovení § 36, 37 zákona č. 248/1992 Sb. s tím, že vzhledem k právní úpravě, která ponechala způsob provádění kontroly a sankcionování zjištěných nedostatků na úvaze příslušného státního orgánu, nelze dovodit porušení právních povinností státem, resp. jeho orgánem. Nesprávným úředním postupem by v daném případě muselo být prokazatelné vybočení z mezí správního uvážení daných Ministerstvu financí zákonem, což prokázáno nebylo. Soud prvního stupně naopak správně zjistil, že Ministerstvo financí provádělo u Delta Invest, investiční společnosti, a. s. kontroly a uskutečnila se řada osobních jednání přímo na ministerstvu. Nedošlo tedy k jednání Ministerstva financí, které by představovalo nesprávný úřední postup. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v dané věci nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu , proto je třeba žalobu zamítnout i proti druhé žalované. Dospěl k závěru, že odpovědností vztah mezi žalobci na straně jedné a druhou žalovanou na straně druhé podle § 13 zákona č. 82/1998 Sb. zde nevznikl . Odvolací soud dále poukazoval na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 896/09 s tím, že problematika nákladů řízení, ač se často může dotknout majetkové sféry některého z účastníků řízení, není zásadně předmětem ústavní ochrany, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity porušení ústavně garantovaných lidských práv a svobod. Výjimka je pak připuštěna m. j. v případě vadného procesního postupu, kdy je účastníku řízení odepřeno využití některého procesního práva uplatnitelného v procesu rozhodování o nákladech řízení. Odkaz odvolatelů na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2929/07 považoval v dané věci za nepřípadný.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Tvrdili, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť jde o posouzení odpovědnosti státu za škodu, která vznikla při nedůsledném státním dozoru nad kolektivním investováním. V dovolání rekapitulovali dosavadní průběh řízení u soudů obou stupňů. Nesouhlasili s právními závěry soudů obou stupňů s tím, že považovali výklad právních předpisů, zejména zákona č. 248/1992 Sb. za příliš volný a nekonkrétní. Konstatovali, že v postupu druhé žalované je třeba spatřovat nesprávný úřední postup, neboť stát, resp. státní dozor měl dbát na to, aby byly splněny i společností Delta Invest, a. s. všechny podmínky, které byly stanoveny pro kolektivní investování. Podle dovolatelů pokud teprve 30. 6. 1996 bylo zjištěno, že společnost Delta Invest, a. s. nemá depozitáře, bylo zřejmé, že tato společnost jedná protiprávně a stát nesprávným úředním postupem tuto protiprávnost toleroval a způsobil tím na jejich straně škodu. Namítali, že s tím souvisí i otázka výroku o nákladech řízení. Považovali proto rozhodnutí o povinnosti hradit druhé žalované náklady řízení za rozhodnutí v rozporu s rozhodnutím Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 2929/2007, v němž Ústavní soud zaujal názor, že státní úřady, zejména ministerstva mají zřízeny odbory k výkonu právních agend a není nutné, aby se nechala ve svých sporech zastupovat advokátní kanceláří. Navrhli proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Druhá žalovaná navrhla zamítnutí dovolání jako nedůvodné, popřípadě odmítnutí dovolání jako nepřípustné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Zjistil, že žalobci, zastoupeni advokátem, podali dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobci dovozovali přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Na tomto místě pro úplnost dovolací soud uvádí, že si je vědom nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, kterým bylo ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. uplynutím dne 31. 12. 2012 zrušeno. Za situace, kdy uvedené ustanovení je stále součástí právního řádu (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. Pl. ÚS-st. 31/10), nezbylo Nejvyššímu soudu než přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. posoudit.
Má-li právní otázka řešená v rozhodnutí odvolacího soudu význam pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), nelze odmítat přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pouze na základě argumentu, že postrádá zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), zejména proto, že její řešení je dáno neopakovatelnými a nezaměnitelnými skutkovými okolnostmi případu. I když rozhodování o dovolání je právním prostředkem zajišťujícím jednotnost rozhodování soudů, plní tento účel prostřednictvím rozhodování v konkrétních věcech, aniž by mohlo být jakkoli významné, jaký může mít taková konkrétní věc judikatorní přesah (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 NSCR 66/2011).
Za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou právní otázku (více otázek), která byla v napadeném rozhodnutí vyřešena správně (příp. v souladu s ustálenou soudní praxí), a napadené rozhodnutí je tedy v souladu se zákonem po stránce hmotněprávní i procesní.
Položili-li dovolatelé při vylíčení dovolacího důvodu právní otázku (otázky), pak její formulace nemůže být zcela libovolná. Musí se pohybovat v obsahovém rámci dosavadního průběhu řízení, zejména před odvolacím soudem. Východiskem pro vymezení tohoto rámce je výrok rozhodnutí a právní argumentace odvolací instance; předpokládá se, že v kontrapozici proti nim bude vylíčen i pro soud závazný dovolací důvod (§ 242 odst. 1 o. s. ř.), jehož věcný obsah bude položená právní otázka sledovat.
V posuzované věci spočívá rozsudek odvolacího soudu na závěru, že v dané věci nejsou naplněny předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb.
Nesprávné právní posouzení věci spočívá buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45).
O takový případ v posuzované věci nejde.
Ustanovení § 13 zákona č. 82/1998 Sb. zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit a která předpokládá současné splnění třech předpokladů: 1/ nesprávný úřední postup, 2/ vznik škody a 3/ příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Jejich existence musí být v soudním řízení bezpečně prokázána a nepostačuje pouhý pravděpodobnostní závěr o splnění některé z nich.
Podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění účinném do 26. 4. 2006, před novelou provedenou zákonem č. 160/2006 Sb.) stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.
V projednávané věci dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají nesprávný úřední postup ministerstva financí zakládající odpovědnost státu za vzniklou škodu. Je předně třeba zdůraznit Nejvyšším soudem opakovaně vyslovenou tezi, dle níž třebaže nesprávný úřední postup není v zákoně definován, vychází právní teorie i soudní praxe z toho, že jde o porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to i při takových úkonech, které jsou prováděny v rámci činnosti rozhodovací, avšak neodrazí se bezprostředně v obsahu vydaného rozhodnutí (z mnohých srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 804/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit 1/2000 pod č. 4, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1455/2007). Za klíčovou je možné z hlediska projednávané věci považovat formulaci pravidel předepsaných právními normami , pod níž není možné podřadit pochybení v dosažení cílů, jejichž vytyčení stát deklaroval prostřednictvím právních norem. Úvahy dovolatelů v dané věci je třeba považovat za nepřípadné. Obecný předpoklad vzniku odpovědnosti za škodu, jímž je protiprávnost, zákonem č. 82/1998 Sb. specificky vymezená ve vztahu k pochybením při výkonu veřejné moci, nemůže být naplněn, nestanoví-li právní řád jednoznačně povinnosti, jejichž porušení by mělo za následek vznik protiprávního stavu. Při vzniku odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup pak je rozhodující, zda je obecně závaznými předpisy stanoven postup řádný. Ten přitom nelze ztotožnit s cílem, k jehož dosažení by měla aktivita státu směřovat. V projednávané věci dovozované pojetí odpovědnosti státu tedy postrádá základní prvek odpovědnosti spočívající v protiprávnosti, neboť nedošlo k porušení žádné konkrétní povinnosti, k jejímuž splnění byl stát zavázán. Shrneme-li výše uvedené, lze říci, že stát může nést odpovědnost za škodu tehdy, stanoví-li obecně závazným předpisem určitou povinnost, jejíž splnění je ze své vrchnostenské pozice ve vztahu k danému okruhu osob povinen zajistit (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2501/2011).
S ohledem na výše uvedené převzal dovolací soud závěry odvolacího soudu, že v dané věci nebyly splněny zákonné podmínky odpovědnosti státu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb.
Pokud jde o dovolání žalobců do výroku o náhradě nákladů řízení, dovolání přípustné není, a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení) srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod pořadovým číslem 88, a publikovaném pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. K tomu Nejvyšší soud dodává, že Nejvyšší soud jako soud dovolací je mimořádnou přezkumnou instancí. Taxativní výčet jednotlivých druhů nemeritorních rozhodnutí, jež jsou učiněna během či v závěru řízení a jež mohou být předmětem dovolacího přezkumu, uvádí § 239 o. s. ř. Akcesorický nákladový výrok odvolacího soudu však mezi nimi není (srov. též R 8/1994).
Na základě shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není rozhodnutím, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) a dovolání proti němu přípustné není. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně nákladů řízení, vynaložených druhou žalovanou na vyjádření k dovolání, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 224 o. s. ř. ustanovení § 150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení. Při rozhodování o náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud přihlédl k judikatuře Ústavního soudu (k dispozici na nalus.cz), podle níž tam, kde je stát (jeho organizační složka) k hájení svých zájmů vybaven finančně i personálně ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt - advokáta, a pokud tak přesto činí, není důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako účelně vynaložených (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. III. ÚS 1180/10, nebo ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 2929/07). Právo státu nechat se zastoupit v řízení před soudem advokátem sice není zcela vyloučeno, toto právo však musí být vykládáno přísně restriktivním způsobem (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. I. ÚS 1401/10 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4463/2010).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. června 2012
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu