28 Cdo 323/2010
Datum rozhodnutí: 04.05.2011
Dotčené předpisy: § 420 obč. zák.




28 Cdo 323/2010

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce Ing. V. K. , proti žalované České republice Ministerstvu vnitra se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, o náhradu škody , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 4 C 118/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2009, č. j. 11 Co 435/2008-334, takto:

Dovolání se zamítá .
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se po několika změnách žaloby na žalované domáhal zaplacení částky 633.989,- Kč z titulu náhrady škody, kterou mu měla svým nesprávným úředním postupem způsobit žalovaná, resp. ONV v Praze 7, když v souvislosti s rekonstrukcí domu v Praze 7, Umělecká 4, v němž se nacházel byt, jejž měl žalobce v trvalém užívání, byly ostatním nájemníkům přiděleny náhradní byty, zatímco žalobci nikoliv. Výše škody vyplývá z rozdílu mezi regulovaným nájemným, které by žalobce platil v původním bytě, a tržním nájemným, jež platil v jiných bytech, které si za účelem bydlení byl nucen opatřit.
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 15. 4. 2008, č. j. 4 C 118/2000-313, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 594.043,- Kč, žalobu co do částky 39.946,- Kč zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak poté, co jeho předchozí rozhodnutí byla odvolacím soudem celkem třikrát zrušena (v usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 1. 2004, č. j. 17 Co 598/2003-108, bylo soudu prvního stupně uloženo, aby žalobce vyzval k doplnění skutkových tvrzení a vypořádal se se změnou žaloby, v usnesení téhož soudu ze dne 31. 8. 2005, č. j. 11 Co 247/2005-156, bylo konstatováno, že soud prvního stupně nerozhodl o celém nároku a nevypořádal se se zpětvzetím části žaloby, a konečně v usnesení téhož soudu ze dne 9. 8. 2006, č. j. 11 Co 199/2006-186, bylo vysloveno, že žalovaná je ve sporu pasivně věcně legitimována). Soud prvního stupně vázán právním názorem odvolacího soudu ohledně pasivní věcné legitimace žalované dospěl k závěru, že na straně tehdejšího ONV v Praze 7 došlo k pochybení, které zakládá nesprávný úřední postup, a na základě provedeného znaleckého posudku dovodil i výši vzniklé škody. Žalobce užíval části nemovitosti L. K., za což se zavázal hradit částku 4.000,- Kč měsíčně, a posléze byl podnájemníkem M. V., za což se zavázal platit mu částku 10.000,- Kč měsíčně. Soud tak žalobci vyhověl co do částky 594.043,- Kč, která odpovídá rozdílu ve výši nájemného stanoveného znalcem za specifikované období, a v částce 39.946,- Kč, v níž žaloba znalcem stanovené nájemné přesahovala, žalobu zamítl.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 2. 2009, č. j. 11 Co 435/2008-334, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé změnil tak, že žaloba se co do částky 594.043,- Kč zamítá (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III.). Výrok rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla žaloba v částce 39.946,- Kč zamítnuta, nebyl odvoláním napaden a jako takový nabyl samostatně právní moci. Jde-li o existenci nesprávného úředního postupu a otázku pasivní věcné legitimace žalované, odkázal odvolací soud na své usnesení ze dne 9. 8. 2006, č. j. 11 Co 199/2006-186. Zároveň však konstatoval, že v daném případě nedošlo ke vzniku škody. Z hlediska toho, co se rozumí škodou, připomněl ust. § 420 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. V projednávané věci žalobce tvrdil a doložil (čestnými prohlášeními L. K. a M. V.), že se zavázal platit určité částky za byty, jež užíval v rozhodující době. Z uvedeného žalobního tvrzení, stejně jako z čestných prohlášení se však jednoznačně podává, že žalobce se oběma poskytovatelům tohoto náhradního bydlení zavázal uvedené částky platit, avšak že tyto platby ani do rozhodnutí odvolacího soudu nebyly realizovány. V obou čestných prohlášeních je totiž výslovně uvedeno, že celkovou dlužnou částku za sjednané nájemné ve specifikovaném časovém období se žalobce zavázal zaplatit až po skončení tohoto soudního sporu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje ve změně rozsudku soudu prvního stupně, důvodnost pak v nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel se domnívá, že je chybný závěr odvolacího soudu, podle nějž nedošlo ke vzniku škody, neboť nebylo prokázáno, že by žalobce zaplatil nájemné za byty, které užíval namísto bytu, v jehož užívání mu bylo zabráněno nesprávným úředním postupem ONV v Praze 7. Žalobce je toho názoru, že závazek zaplatit pohledávku lze pojímat jako újmu v majetkové sféře poškozeného. Dovolatel prokázal, že jeho závazek zaplatit nájemné vznikl a dosud existuje, vznikl mu tedy dluh, jinak řečeno újma v majetkové sféře. Současně zdůrazňuje, že vzniklou škodu dostatečně vyčíslil. Závěrem žalobce navrhnul, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že soud v dané věci rozhodl zcela správně, a dovolání je proto třeba zamítnout.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), ve znění účinném přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 7/2009 Sb., kterým byla provedena novela tohoto předpisu (viz článek II bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb.).
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (ust. § 10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (ust. § 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou a v době podání dovolání řádně zastoupenou advokátem (ust. § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání je dána podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., důvodnost je pak tvrzena podle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Je-li dovolání shledáno přípustným, zabývá se Nejvyšší soud z úřední povinnosti nejprve tím, zda řízení není postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Ze spisu se však žádné zmatečnostní či jiné závažné procesní vady potencionálně ovlivňující výsledek sporu nepodávají a dovolatel je ani netvrdí.
Dovolání není důvodné.
Dovolatel nezpochybňuje skutkový závěr odvolacího soudu o tom, že jeho závazek vůči L. K. a M. V. prozatím nebyl splněn (ten navíc odpovídá provedenému dokazování, když vyplývá z čestných prohlášení uvedených věřitelů, viz č. l. 126, resp. 118 spisu). Závěr odvolacího soudu, že žalobci škoda dosud nevznikla, je pak zcela v souladu s ustálenou judikaturou. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 986/2001, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 14/2005, totiž dokud dlužník nezaplatil dlužnou částku svému věřiteli, nemůže úspěšně uplatnit nárok na její náhradu z titulu odpovědnosti třetí osoby za škodu, neboť škoda mu zatím nevznikla; samotná existence pohledávky věřitele vůči dlužníku ani soudní rozhodnutí o povinnosti dlužníka zaplatit dluh není totiž skutečnou škodou ani ušlým ziskem (obdobně viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1338/2005, usnesení téhož soudu ze dne 7. 2. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2744/2006, či rozsudek téhož soudu ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1532/2010). Vzhledem k výše citované judikatuře samotný závazek (či dluh) žalobce vznik škody nepředstavuje, a rozhodnutí odvolacího soudu je tak v tomto ohledu správné. V situaci, kdy nedošlo ke vzniku škody, je pak zcela bezpředmětná argumentace dovolatele stran jejího vyčíslení.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že dovolací důvod nebyl naplněn, shledal právní závěry odvolacího soudu správnými a dovolání podle ust. § 243b odst. 2, části věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty první, a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 4. května 2011

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu