28 Cdo 3218/2011
Datum rozhodnutí: 12.02.2013
Dotčené předpisy: předpisu č. 127/1948Sb., předpisu č. 87/1991Sb.




28 Cdo 3218/2011


ROZSUDEK

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvík David, CSc., a Mgr. Zdeňka Sajdla, o dovolání dovolatelky M. V. , zastoupené JUDr. Ladislavem Košťálem, advokátem, 270 24 Zbečno, Na Riviéře 123, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2011, sp. zn. 55 Co 104/2011, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 66/2008 (žalobkyně M. V., zastoupené JUDr. Ladislavem Košťálem, advokátem, 270 24 Zbečno, Na Riviéře 123, proti žalované České republice Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , 120 00 Praha 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o 58.737.563,- Kč) takto:

I. Zamítá se dovolání dovolatelky proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé.
II. Odmítá se dovolání dovolatelky proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé.
III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
O d ů v o d n ě n í:
O žalobě žalobkyně, podané u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 66/2008, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 11. 2010, č. j. 12 C 66/2008-71. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo žalované České republice Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových uloženo zaplatit žalobkyni 27.808.523,- Kč do šedesáti dnů od právní moci rozsudku. Byl však zamítnut žalobní návrh žalobkyně, aby bylo žalované ČR - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových uloženo zaplatit další částku 32.526.477,- Kč (s úrokem z prodlení z částky 30.929.046,- Kč za dobu od 5. 2. 2009 do zaplacení a úrok z prodlení z částky 29.405.960,- Kč od 27. 9. 2007 do zaplacení). Žalované ČR - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových bylo uloženo zaplatit žalobkyni M. V. na náhradu nákladů tohoto řízení 320.064,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

O odvolání žalobkyně i žalované proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2011, sp. zn. 55 Co 104/2011. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 11. 2010, č. j. 12 C 66/2008-11, potvrzen ve výroku (označeném II.) o zamítnutí žaloby o 30.929.140,- Kč a ve výroku (označeném I.) byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalobní návrh na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 27.808.523,- Kč (s úroky) byl zamítnut. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud projednal věc v mezích účastníky podaného odvolání podle § 212 a násl. občanského soudního řádu a odvolání žalované shledal důvodné, ale odvolání žalobkyně opodstatněným neshledal .

Odvolací soud poukazoval na to, že v této právní věci žalobkyně ve své žalobě požadovala náhradu za nemovitosti v katastrálním území Bubeneč (v žalobě konkretizované podle vkladu v pozemkové knize pro katastrálním území Bubeneč ve vložce č. 997) a uváděla, že tyto nemovitosti přešly z jejích právních předchůdců do vlastnictví státu podle zákona č. 127/1948 Sb. (tímto zákonem přešlo vlastnické právo podle jeho ustanovení § 1 na československý stát a podle jeho ustanovení § 2 na tehdejší Svaz sovětských socialistických republik, jehož právním nástupcem je nyní Ruská federace) a z ustanovení § 5 odst. 1 vyvozovala poskytnutí požadované náhrady. Podle uvedeného ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 127/1948 Sb., měl totiž československý stát poskytnout náhradu ve výši obecné ceny věcí, a to na základě výměru o náhradě, vydaného Ministerstvem techniky po slyšení Nejvyššího úřadu cenového, přičemž tato náhrada byla splatná do 60 dnů od vydání výměru o náhradě.

Odvolací soud na podkladě zjištění učiněných soudem prvního stupně i odvolacího soudu dospěl však k závěru, že k poskytnutí žalobkyní požadované náhrady již došlo, a to přiznáním a vyplacením částky 1.597.432,- Kč, přičemž tato náhrada byla poskytnuta podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. (o mimosoudních rehabilitacích), a to Ministerstvem financi v roce 1997. Odvolací soud tedy dovozoval, že pokud žalobkyně požaduje v současné době poskytnutí další náhrady s poukazem na zákon č. 127/1948 Sb., není její požadavek důvodný . Proto podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba žalobkyně, pokud se jí domáhala zaplacení částky 30.929.040,- Kč, a podle ustanovení § 220 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž bylo žalobě žalobkyně vyhověno, a zamítl její žalobní návrh co do zaplacení částky 27.808.523,- Kč.

O nákladech řízení před soudy obou stupňů bylo odvolacím soudem rozhodnuto podle ustanovení § 224 odst. 1 a 2 i § 142 odst. 1 občanského soudního řádu s přihlížením k tomu, že žalované České republice Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Rozsudek odvolacího soudu byl dne 10. 6. 2011 doručen advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobkyně bylo dne 20. 7. 2011 podáno u soudu prvního stupně, tedey ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Uvedená dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výroku ve věci samé v plném rozsahu a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolatelka má za to, že je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) i písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatelka namítala, že jí nebyla poskytnuta náhrada podle ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 127/1948 Sb. za nemovitosti zapsané e vložce č. 997 pozemkové knihy katastrálního území Bubeneč, k níž československý stát nabyl vlastnictví podle § 1 odst. 1 bod B zákona č. 127/1948 Sb.; dovolatelka ještě dodávala, že v této náhradové záležitosti nebyl vydán žádný výměr bývalého Ministerstva techniky, předpokládaný zákonem č. 127/1948 Sb. Dovolatelka uváděla, že sice obdržela podle zákona č. 87/1991 Sb. (o mimosoudních rehabilitacích) od Ministerstva financí částku 1.597.432,- Kč, ale dovolatelka je toho názoru, že její nárok na poskytnutí náhrady podle § 5 odst. 1 zákona č. 127/1948 Sb. je nárokem svého druhu a nelze jej podřazovat pod nárok podle zákona č. 87/1991 Sb. či jej s nárokem podle restitučního předpisu zaměňovat, když nárok podle zákona č. 127/1948 Sb. není nárokem restitučním . Také oba uvedené předpisy se zásadním způsobem rozcházejí v otázce stanovení výše náhrady za odňaté nemovitosti, dovozovala dovolatelka. Zatím co náhrady podle § 5 odst. 1 zákona č. 127/1948 Sb. náleží ve výši obecné ceny, tj. ceny obvyklé v daném místě v době poskytnutí náhrady, finanční náhrada podle § 13 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. se stanoví podle cenových předpisů pro oceňování nemovitostí ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. (tj. ke dni 1. dubna 1991), bez ohledu na dobu poskytnutí této finanční náhrady .

Cena nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, byla poskytnuta podle § 13 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. částkou 1.597.432,- Kč, a to podle cenových předpisů pro oceňování nemovitostí, jež byl účinné k 1. 4. 1991, obecná cena těchto nemovitostí v době poskytnutí žalobkyni částky 1.597.432,- Kč v únoru 1997 už činila podle v té době platných cenových předpisů 7.708.020,- Kč (dovolatelka k tomuto tvrzení poukazovala na posudek znalkyně Ing. Lucie Cihelkové ze dne 29. 6. 2011, který ke svému dovolání připojila). Dovolatelka tedy dovozovala, že činila-li obecná cena předmětných nemovitostí v době, kdy za ně byla státem poskytnuta finanční náhrada 1.597.432,- Kč, již podstatně více, a to 7.708.020,- Kč, nemohl závazek zavázaného státu poskytnout žalobkyni náhradu za nemovitosti ve výši obecné ceny nemovitostí zaniknout zaplacením částky 1.597.437,- Kč a tento závazek přinejmenším v rozdílu mezi uvedenými částkami (který činil 6.110.588,- Kč) nadále trval.

Podle názoru dovolateky tu nejde o tzv. totožnost skutku umožňující soudu posoudit nárok žalobkyně jinak, než jak jej právně kvalifikovala žalobkyně; jde tu, podle názoru dovolatelky, o naprosto rozdílně výše náhrad podle zákona č. 127/1948 Sb. a podle zákona č. 87/1991 Sb., jakož i o rozdílné principy pro stanovování náhrad podle těchto předpisů. Dovolatelka má za to, že neposkytnutím náhrady podle § 5 odst. 1 zákona č. 127/1948 Sb., tu došlo k nedůvodnému zásahu do práva žalobkyně na ochranu pokojného užívání majetku ve formě jeho legitimního očekávání ve smyslu článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Není akceptovatelné aplikovat na poskytnutí předmětné náhrady žalobkyně zákon č. 87/1991 Sb. jen proto, že je to pro žalovaný stát výhodnější. Nelze také, podle názoru dovolatelky, možné odhlížet od konkrétních okolností dané věci, jakým jsou tu krutý a pohnutý osud i úmrtí původních vlastníků předmětných nemovitostí (kteří byli židovského původu) za nacistické okupace (to se týkalo právních předchůdců žalobkyně D. a E. R.); tyto okolnosti se vymykají okolnostem nároků ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb. Podle názoru dovolatelky odporuje právní závěr odvolacího soudu (odlišný od závěru soudu prvního stupně) hmotnému právu a ústavnímu pořádku, podle něhož poskytnutím peněžité náhrady podle jiného právního předpisu v nepoměrně nižší výši, než která by žalobkyni příslušela, je třeba pokládat nárok žalobkyně za vypořádaný . Dovolatelka má za to, že tu jde o řešení právní otázky (zda totiž poskytnutí náhrady podle zákona č. 87/1991 Sb. vylučuje následné poskytnutí náhrady podle zákona č. 127/194 Sb.), která dosud nebyla řešena v rozhodování dovolacího soudu; jde tedy o řešení právní otázky zásadního právního významu.

S odkazem na nové ustanovení § 247f odst. 1 občanského soudního řádu přípustnost dovolání dovolatelky bylo tu třeba posoudit podle dříve platného ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (pokud směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn výrok rozsudku prvního stupně ve věci samé), podle něhož bylo přípustné dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Přípustnost dovolání dovolatelky proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, bylo pak dále třeba posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovolání napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolatelka v daném případě uplatňovala jako dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje její dovolání, spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu).

O nesprávné právní posouzení věci jde tehdy, jestliže soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu, anebo si aplikovaný právní předpis nesprávně vyloží (srov. k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem ČR, text na str. 13 /45/).

Odvolací soud posoudil v daném případě projednávanou právní věc zejména podle ustanovení § 1 odst. 1 a 2 zákona č. 87/1991 Sb. (o mimosoudních rehabilitacích) a podle ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 127/1948 Sb.

Podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. se tento zákon vztahuje na zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd vzniklých občanskoprávními a pracovněprávními úkony a správními akty, učiněnými v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 v rozporu se zásadami demokratické společnosti, respektujícími práva občanů, vyjádřené Chartou Organizace spojených národů, Všeobecnou deklarací lidských práva a navazujícími mezinárodními pakty o občanských, politických, hospodářských, sociálních a kulturních právech. Zákon též upravuje podmínky uplatnění nároku vyplývajících ze zrušených výroků o trestech propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci, jakož i způsob náhrady o rozsah těchto nároků (§ 1 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.).

V § 5 odst. 1 zákona č. 127/1948 Sb. je stanoveno, že za majetek uvedený v § 1 odst. 1 tohoto zákona, pokud nejde o majetek konfiskovaný, poskytne čs. stát náhradu ve výši obecné ceny.

V rozhodnutí Nejvyššího soudu 3 Cdon 1404/96 dospěl dovolací soud k evidovanému právnímu závěru, že došlo-li k odnětí věci podle zvláštního předpisu, pak to samo o sobě nebrání tomu, aby došlo k uplatnění nároku podle zákona č. 87/1991 Sb. (o mimosoudních rehabilitacích); rozhodující při posuzování takového nároku je splnění podmínek k vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb.

V nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 30. 5. 2000, I. ÚS 397/98 (uveřejněném pod č. 80 ve svazku 18 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byly k použití zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, zaujaty tyto právní závěry: Jestliže v restitučním případě byla nemovitost v době nacistické okupace zabrána ve prospěch tehdejší Německé říše jako tzv. židovský majetek a po válce obnoven zápis v pozemkové knize v původním znění, pak poté vydaný výměr o konfiskaci tohoto majetku, jímž byl postiženým osobám konfiskován majetek, ačkoliv šlo o majetek osob, které trpěly pod nacistickým terorem, nelze než podkládat za paakt. K rozhodnutí takového restitučního případu mohlo být použito zákona č. 87/1991 Sb. (o mimosoudních rehabilitacích), ve znění pozdějších předpisů.

Vzhledem k uvedeným právním předpisům i k citovaným právním závěrům z judikatury dovolacího soudu i z nálezů Ústavního soudu ČR, z nichž dovolací soud vychází i v tomto případě, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by výsledný právní závěr odvolacího soudu v rozsudku ze dne 10. 5. 2011 (sp. zn. 55 Co 104/2011 Městského soudu v Praze), proti němuž směřuje dovolání dovolatelky (tedy právní závěr, že žalobní nárok žalobkyně o náhradu za majetek podle § 5 odst. 1 zákona č. 127/1948 Sb. není důvodný, protože k poskytnutí náhrady za odňaté nemovitosti došlo vyplacením žalobkyni částky 1.597.432,- Kč podle restitučního zákona č. 87/1991 Sb. ), nelze pokládat za řešení právní otázky v rozporu s hmotným právem, ani za řešení právní otázky, která by dosud nebylo vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k nálezům ˇÚstavního soudu ČR) a ani za řešení právní otázky, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. Nelze mít rovněž za to, že by tu odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu, nebo že by si použitý právní předpis nesprávně vyložil.

Nebylo proto možné shledat u dovolání dovolatelky proti rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 10. 5. 2011 zákonné předpoklady důvodnosti dovolání dovolatelky proti rozhodnutí odvolacího soudu, i když šlo o dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, protože směřovalo proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé. Také nebylo možné shledat u dovolání dovolatelky zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, jež tu bylo třeba použít ve smyslu ustanovení § 243f odst. 1 občanského soudního řádu.

Přikročil proto dovolací soud svým rozsudkem (§ 243b odst. 2 občanského soudního řádu) k zamítnutí dovolání dovolatelky (pokud toto dovolání směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně) podle ustanovení § 243b odst. 2 občanského soudního řádu, a to jako dovolání nedůvodného, a také k odmítnutí dovolání dovolatelky (pokud toto dovolání směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu o potvrzení výroku rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé) podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.

Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalované v řízení o dovolání náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle ustanovení občanského soudního řádu.

V Brně dne 12. února 2013

JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu