28 Cdo 3204/2014
Datum rozhodnutí: 25.11.2014
Dotčené předpisy: § 451 odst. 1 obč. zák., § 451 odst. 2 obč. zák., § 205a písm. b) o. s. ř., § 205a písm. c) o. s. ř., § 118b odst. 1 o. s. ř., čl. 10 odst. 2 Nařízení (ES) č. 864/2007



28 Cdo 3204/2014


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce Mgr. Petra Fišera, insolvenčního správce dlužníka MOVITA s.r.o. , IČO: 26284464, se sídlem Zlín, Benešovo nábřeží 3954, 760 01, zastoupeného JUDr. Pavlem Fišerem, advokátem se sídlem Zlín, Benešovo nábřeží 3954, 760 01, proti žalovanému L. G. , zastoupenému JUDr. Martou Ustrnulovou, advokátkou se sídlem Praha 3, Husitská 63, 130 00, o zaplacení částky 100.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně, pod sp. zn. 28 C 204/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 4. 2014, č. j. 60 Co 57/2014-56, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění: A. Předchozí průběh řízení

Okresní soud ve Zlíně (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 26. 11. 2013, č. j. 28 C 204/2013-25, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 100.000,- Kč, včetně úroků z prodlení ve výši 8,05 % p.a. za období od 5. 8. 2013 do zaplacení (výrok I.), a dále nahradit žalobci náklady řízení (výrok II.) a zaplatit státu soudní poplatek (výrok III.). V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že žalovaný jako jednatel společnosti MOVITA s.r.o. poukázal dne 26. 8. 2010 z účtu společnosti na svůj účet částku 100.000,- Kč s poznámkou poucka . V řízení před soudem prvního stupně žalovaný zůstal nečinný a nedoložil důvod uskutečněné platby, ani její vrácení. Soud prvního stupně proto uzavřel, že na straně žalovaného došlo k bezdůvodnému obohacení ve smyslu § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák. ), které je žalovaný povinen žalobci vydat, včetně úroku z prodlení podle § 517 odst. 2 obč. zák.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně (dále jen odvolací soud ) rozsudkem ze dne 8. 4. 2014, č. j. 60 Co 57/2014-56, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a žalovanému uložil nahradit žalobci náklady odvolacího řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uvedl, že v daném případě byly splněny podmínky pro projednání věci v nepřítomnosti žalovaného ve smyslu § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř. ), když žalovanému bylo včasně a řádně doručeno předvolání na adresu místa jeho trvalého pobytu v ČR, jež je vedena ve veřejné evidenci (§ 46b písm. a/ o. s. ř.), doručení bylo vykázáno náhradní formou ve smyslu § 49 odst. 2 a 4 o. s. ř. dne 30. 10. 2013 a k nařízenému jednání u soudu prvního stupně se žalovaný bez omluvy nedostavil. Odvolací soud dále uvedl, že soud prvního stupně provedl žalobcem označené listinné důkazy, jež vyhodnotil jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti (§ 132 o. s. ř.), přičemž z obsahu spisu se nepodávala potřeba doplnění dokazování jinými než navrženými důkazy (§ 120 odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013). Odvolací soud tak uzavřel, že podřazení předmětného závazkového právního vztahu pod režim bezdůvodného obohacení má oporu v provedeném dokazování. Navzdory skutečnosti, že soud prvního stupně výslovně neodkázal na ustanovení § 563 obč. zák., je podle odvolacího soudu jeho závěr o splatnosti předmětné pohledávky v souladu s tímto ustanovením. Žalobce totiž soudu prvního stupně doložil výzvu k vrácení poskytnutého plnění zaslanou žalovanému, jakož i doklad o jejím odeslání na adresu žalovaného vedenou ve veřejné evidenci. Odvolací soud v této souvislosti shledal, že i když k vyzvednutí zásilky žalovaným nedošlo, tato se dostala do dispoziční sféry žalovaného jako adresáta. Plně pak obstojí závěr soudu prvního stupně o vzniku prodlení žalovaného ve smyslu § 517 odst. 1 a 2 obč. zák. Odvolací soud dále zpřesnil hmotněprávní kvalifikaci skutku, když upozornil, že v projednávaném případě se jedná o právní vztah s cizím prvkem, neboť žalovaný je státním příslušníkem Gruzie s trvalým pobytem v České republice. S odkazem na zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, účinným do 31. 12. 2013, odvolací soud dospěl k závěru, že podle příslušné úpravy kolizních norem podléhá předmětný závazkový vztah právnímu řádu ČR, když částka poskytnutého plnění byla žalovaným jako obohaceným přijata na bankovní účet jeho peněžního ústavu v České republice. Odvolací soud rovněž uvedl, že skončením prvního jednání soudu prvního stupně ve věci podle § 118b odst. 1 věty druhé o. s. ř. nastaly účinky zákonné koncentrace řízení. Odvolací soud proto až v odvolacím řízení uplatněné návrhy žalovaného na doplnění dokazování podle § 205a o. s. ř. a contrario shledal nepřípustnými novotami.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání (dále jen dovolatel ), v němž požaduje, aby Nejvyšší soud před rozhodnutím o dovolání odložil právní moc napadeného rozsudku odvolacího soudu, neboť výkonem tohoto rozhodnutí může dojít k závažnému zásahu do jeho majetkových práv. Žalovaná částka byla podle dovolatele vrácena již dne 8. 3. 2011. Dovolatel přípustnost svého dovolaní spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu podle jeho názoru spočívá na nesprávném právním posouzení (§ 241a o. s. ř.).

Dovolatel konkrétně namítá, že se odvolací soud nezabýval důkazem předloženým již v žalobě žalobcem, jenž své tvrzení o převodu předmětné částky doložil výpisem z účtu společnosti MOVITA s.r.o., ve kterém bylo uvedeno slovo poucka . Navzdory takto zvolenému označení právního vztahu soud prvního stupně i odvolací soud dospěly k závěru, že se jedná o bezdůvodné obohacení. Odvolací soud podle dovolatele opomenul ustanovení § 120 odst. 2 věty druhé o. s. ř., podle něhož neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny. Odvolací soud zamítl všechny důkazy, které dovolatel nabídl k prokázání svých tvrzení, nicméně i z důkazů, které byly provedeny před soudem prvního stupně a které byly akceptovány odvolacím soudem, je zřejmé, že došlo k nezákonnosti. Podle dovolatele sám žalobce v rámci svých tvrzení dovodil, že se jedná o půjčku, přičemž vyslovil pochybnost, nikoliv tvrzení, že pro případ, pokud by se o půjčku nejednalo, se jedná o plnění bez právního důvodu. Odvolací soud tak svým závěrem o nepřípustných novotách nepostupoval podle § 205a písm. b) a c) o. s. ř. Dále dovolatel namítá, že již v písemném odvolání tvrdil, že se jedná o půjčku, kterou vrátil a že výpis z účtu s označením poucka měl vést odvolací soud k závěru, že jsou zde shodná tvrzení účastníků řízení, nicméně že je nutno po právní stránce vyhodnotit situaci odlišně od závěru soudu prvního stupně. Dovolatel dále namítá, že nebyl řádně obeslán, a to ani k jednání soudu prvního stupně nařízeném na den 26. 11. 2013, ani mu nebyla řádně doručena žaloba podaná u soudu dne 7. 8. 2013. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1060/2013, dovolatel také namítá, že se mu v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí přitom nedostalo ani v řízení před odvolacím soudem poučení podle § 118a o. s. ř. Dovolatel již v září 2012 sdělil v rámci policejního vyšetřování, že se zdržuje na adrese v P. Podle dovolatele byla tato skutečnost známa i žalobci, který v uvedené věci vystupoval v postavení poškozeného. Stejně tak bylo žalobci známo, že dovolatel má právního zástupce Mgr. Ivo Štorka, neboť s ním písemně jednal. Dovolatel v této souvislosti rovněž uvedl, že ve věci bylo postupováno v rozporu s ustanovením § 79 odst. 1 o. s. ř., podle něhož je nutno, aby v žalobě byly uvedeny rozhodující skutečnosti. Dovolatel rovněž namítá, že komunikoval se žalobcem i prostřednictvím svého právního zástupce Mgr. Iva Štorka, jenž k dotazům žalobce ze dne 26. 8. 2013 a dne 2. 9. 2013 uvedl v dopise ze dne 4. 9. 2013 adresovaném žalobci, že šlo o půjčku poskytnutou společností MOVITA, s.r.o. ve prospěch dovolatele, kterou dovolatel společnosti dne 8. 3. 2011 vrátil. Žalobce však tyto skutečnosti opomněl uvést a dovolatele tak postavil do pozice osoby, která nekomunikuje a vyhýbá se řešení. Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil.
C. Přípustnost
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal a rozhodl podle občanského soudního řádu v rozhodném znění (srov. čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony). Zjistil přitom, že dovolání je včasné (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), podané oprávněnou osobou zastoupenou advokátkou, kterou bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a splňuje formální obsahové znaky stanovené v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř.

Dovolací soud dále neshledal návrh dovolatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 243 písm. a) o. s. ř. důvodným. Zvláštní rozhodnutí o tom v souvislosti s rozhodnutím o dovolání nevydává (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 783/2005). Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání.

Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vyjmenovaných v ustanovení § 238a o. s. ř. a zároveň se nejedná o věc, ve které není dovolání podle § 238 o. s. ř. přípustné, zbývá tedy určit, zda je přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř.

Podle § 237 o. s. ř. [n]ení-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Z obsahu dovolání vyplývá, že právní otázkou, při jejímž řešení se odvolací soud podle názoru dovolatele odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně jež má být dovolacím soudem posouzena jinak ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., je otázka prokázání naplnění předpokladů vzniku právního vztahu z bezdůvodného obohacení podle § 451 obč. zák. Ve zbývající části dovolatel namítá vady, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto námitky však nejsou s ohledem na ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. způsobilé samy o sobě založit přípustnost dovolání, neboť ta může být vadou řízení založena pouze v případě, že v souvislosti s tvrzenou vadou je zároveň nastolena právní otázka, která splňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2854/2014).

Dovolání není přípustné .

Podle § 451 odst. 1 obč. zák. musí ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, toto obohacení vydat. Podle odst. 2 téhož ustanovení je bezdůvodným obohacením majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

Předpokladem vzniku právního vztahu z bezdůvodného obohacení je neoprávněné získání majetkových hodnot jedním subjektem (kdy se jeho majetkový stav zvětšil, nebo, ač se tak mělo stát, se nesnížil), a to na úkor subjektu jiného, v jehož majetkových poměrech se tato změna negativně projevila (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2368/2010, nebo ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3724/2013).

Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu předpoklady vzniku právního vztahu z bezdůvodného obohacení prokazuje v soudním řízení ten, kdo se vydání bezdůvodného obohacení domáhá (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 23 Cdo 5031/2008). Soud přitom není vázán právní kvalifikací nároku, jak ji prezentuje žalobce. Jinými slovy není rozhodující, zda uplatněný nárok žalobce označí jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, nýbrž rozhodující jsou skutková tvrzení, jimiž svůj nárok odůvodní (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1 až 459. Komentář . 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1325).

Otázka, kdo nese důkazní břemeno bezdůvodného obohacení, nevzbuzuje v projednávané věci pochybnosti, neboť je jím žalobce (tj. insolvenční správce), který tvrdil a také prokázal předloženým výpisem z účtu společnosti MOVITA, s.r.o. (tj. dlužníka), že žalovaný jako jednatel této společnosti poukázal z jejího účtu na svůj účet žalovanou částku. V žalobě doručené soudu dne 7. 8. 2013 (č. listu 1) žalobce rovněž uvedl, že k předmětné platbě je uvedena poznámka poucka , tj. že se jedná pravděpodobně o půjčku a pokud by se o půjčku nejednalo, pak se nejspíš jedná o plnění bez právního důvodu. V průběhu řízení žalobce upřesnil (č. listů 19 a 23), že v převzaté dokumentaci společnosti MOVITA, s.r.o. nebyla dohledána žádná listina, jež by prokázala důvod platby, a to s tím důsledkem, že se jedná o plnění bez právního důvodu. Za této situace odvolací soud nepochybil, pokud dospěl k závěru, že jsou naplněny předpoklady pro vznik právního vztahu z bezdůvodného obohacení. K námitce dovolatele, že se odvolací soud měl zabývat označením poucka , tj. kvalifikací předmětného právního vztahu jako smlouvy o půjčce, dovolací soud uvádí, že nebylo úkolem odvolacího soudu, aby ve sporném řízení nahrazoval právní obranu dovolatele. Tvrdí-li dovolatel, že se jednalo o půjčku, kterou již vrátil, bylo jeho věcí, aby tuto skutečnost nejen tvrdil, ale také prokazoval již v řízení před soudem prvního stupně. Jestliže v řízení před soudem prvního stupně zůstal nečinný, nastaly účinky zákonné koncentrace řízení podle § 118b odst. 1 o. s. ř. skončením prvního jednání.

Posouzení přípustnosti dovolání v projednávané věci tak souvisí rovněž s námitkou dovolatele, podle níž odvolací soud svým závěrem o nepřípustných novotách nepostupoval podle § 205a písm. b) a c) o. s. ř. Uvedená ustanovení stanoví, že [s]kutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé odvolacím důvodem jen tehdy, jestliže jimi má být prokázáno, že v řízení došlo k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (písm. b/) nebo jimi má být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně (písm. c/).

Odvolací řízení ve věcech sporných je založeno na principu tzv. neúplné apelace , který předpokládá, že spor po skutkové stránce proběhne před soudem prvního stupně. Východiskem pro užití neúplné apelace je zásada, že soud prvního stupně je instancí, u které mají být provedeny všechny účastníky navržené důkazy potřebné k prokázání právně významných skutkových tvrzení. K tomu zákon ukládá účastníku povinnost tvrdit před soudem prvního stupně všechny pro věc v té době existující právně významné skutečnosti a označit všechny v té době dostupné důkazy způsobilé k jejich prokázání. O této povinnosti musí být účastník poučen v průběhu celého řízení (srov. § 5, 101 a 118a o. s. ř.), zejména pak podle § 119a o. s. ř. před rozhodnutím o věci samé. Nastane-li koncentrace řízení, lze uvést nové skutečnosti a důkazy jen za podmínek uvedených v ustanovení § 118b odst. 1 věty třetí o. s. ř. Po rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (s výjimkou rozsudků pro uznání a pro zmeškání) lze nové skutečnosti a důkazy uvést jen za podmínek uvedených v ustanovení § 205a o. s. ř. Nastane-li některá z výjimek ze zákazu skutkových a důkazních novot, uvedená v ustanovení § 205a pod písmeny a) až f) o. s. ř., jsou způsobilým odvolacím důvodem také nové skutečnosti a nové důkazy, a to v rozsahu, v jakém z těchto výjimek vyplývají. V ostatních případech nové skutečnosti a nové důkazy nemohou být v odvolání účinně uplatněny (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1681/2004, ze dne 11. 8. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4419/2008, a ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2763/2013).

Jestliže v souzené věci dovolatel s odkazem na ustanovení § 205a písm. b) a c) o. s. ř. uvádí, že odvolací soud měl na základě provedených důkazů odlišně od soudu prvního stupně hodnotit důkaz výpisem z účtu opatřený poznámkou poucka , přičemž v této souvislosti dovolatel v odvolacím řízení uplatnil skutečnosti a důkazy, které měly prokazovat, že dovolatelem tvrzená půjčka již byla vrácena, nelze než uzavřít, že odvolací soud nepochybil, když tyto dovolatelem uplatněné návrhy na doplnění dokazování považoval podle § 205a o. s. ř. a contrario za nepřípustné novoty. Dovolatel se těmito skutečnostmi a důkazy totiž zjevně domáhal nikoliv toho, aby jimi prokázal, že v řízení došlo k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo aby jimi zpochybnil věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně, nýbrž toho, aby pomocí nich byl skutkový stav věci zjištěn jinak.

Nejvyšší soud za této situace dospěl k závěru, že dovolatelem vymezenou právní otázku týkající se prokázání naplnění předpokladů vzniku právního vztahu z bezdůvodného obohacení podle § 451 obč. zák. odvolací soud neřešil v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, ani že by uvedená právní otázka měla být ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. dovolacím soudem posouzena jinak.

S ohledem na výše uvedené tak dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Nejvyšší soud proto, aniž by nařizoval jednání (§ 243a o. s. ř) dovolání v souladu s ustanoveními § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. odmítl.

Nad rámec odůvodnění Nejvyšší soud uvádí, že odvolací soud správně upřesnil, že v projednávané věci se jedná o právní vztah s cizím prvkem, neboť žalovaný je státním příslušníkem Gruzie s trvalým pobytem v České republice, nicméně závěr, že předmětný závazkový vztah podléhá právnímu řádu ČR, učinil s odkazem na nesprávný právní předpis. Odvolací soud v této souvislosti poukázal na zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, účinný do 31. 12. 2013. Právo rozhodné pro mimosmluvní závazkové vztahy občanského a obchodního práva však upravuje přímo použitelný předpis Evropské unie, konkrétně nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 ze dne 11. července 2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (tzv. Nařízení Řím II ). Uvedené nařízení se použije pro skutečnosti, jež vedou ke vzniku škody, ke kterým dojde po vstupu tohoto nařízení v platnost, tj. ode dne 11. 1. 2009 (čl. 31 a 32 Nařízení Řím II). Podle čl. 2 odst. 1 Nařízení Řím II je mimosmluvním závazkovým vztahem ve smyslu tohoto nařízení rovněž vztah vzniklý z bezdůvodného obohacení. Podle čl. 10 odst. 2 Nařízení Řím II nesouvisí-li bezdůvodné obohacení s již existujícím vztahem mezi stranami a mají-li strany v okamžiku, kdy došlo ke skutečnosti, jež vedla k bezdůvodnému obohacení, obvyklé bydliště ve stejné zemi, použije se právo této země. S ohledem na předeslané a skutečnost, že bydliště dovolatele i sídlo společnosti MOVITA, s.r.o. se nachází v České republice, dovolací soud shodně s odvolacím soudem uzavřel, že závazkový vztah v projednávané věci podléhá právnímu řádu ČR.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b, § 146 odst. 3 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. Žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalobci v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady podle obsahu spisu nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu. V Brně dne 25. listopadu 2014 JUDr. Iva Brožová
předsedkyně senátu