28 Cdo 3202/2012
Datum rozhodnutí: 08.04.2013
Dotčené předpisy: § 13 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb.




28 Cdo 3202/2012
ROZSUDEK

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně: L. E. , bytem D., zastoupena Mgr. Janem Krátkým, advokátem v Mladé Boleslavi, Na Kozině 1438, proti žalované: Česká republika Ministerstvo spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 17/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2012, č. j. 58 Co 118/2012-106, takto:

I. Dovolání žalobkyně se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl ve výroku I. změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 11. 2011, č. j. 17 C 17/2010-89, kterým byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 130.594,70 Kč s příslušenstvím (specifikováno ve výroku II. rozsudku soudu prvního stupně), tak, že žaloba se zamítá. Ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Předmětem řízení byla žaloba, kterou se žalobkyně domáhala náhrady škody ve výši 130.594,70 Kč. Žalobkyně podala u Okresního soudu v Semilech dne 18. 10. 1999 žalobu o náhradu škody proti společnosti HEJP, s. r. o.; škoda měla vzniknout nekvalitně provedenými výkopovými pracemi. Ve věci však bylo poprvé rozhodnuto až rozsudkem ze dne 24. 1. 2003, sp. zn. 3 C 747/99 (zamítnutí žaloby z důvodu absence aktivní věcné legitimace žalobkyně k podání žaloby); Krajský soud v Hradci Králové rozsudek dne 29. 4. 2004 zrušil s tím, že žalobkyni ve věci shledal aktivně legitimovanou a uložil soudu prvního stupně zabývat se dále výší způsobené škody. Dne 5. 10. 2004 byl na společnost HEJP, s. r. o. prohlášen konkurz, do něhož žalobkyně přihlásila svou pohledávku; ta byla správcem konkurzní podstaty uznána v plné výši. Žalobkyně byla následně částečně uspokojena ve výši 4.198,- Kč. Po splnění rozvrhového usnesení byl konkurz zrušen dne 10. 11. 2006. Současně žalobkyně po skončení konkurzního řízení vzala svou žalobu zpět z důvodu, že seznam správcem konkurzní podstaty nepopřených a uznaných pohledávek je samostatným exekučním titulem. Škoda však měla žalobkyni vzniknout kvůli nedůvodným průtahům na straně soudů v průběhu řízení. Pokud by soudy ve věci rozhodly dříve, na společnost by ještě podle žalobkyně nebyl prohlášen konkurz a pohledávka by jí musela být vyplacena celá.
Soud prvního stupně rozsudkem uložil žalované zaplatit žalobkyni 130.594,70 Kč s příslušenstvím. Soud ve věci dovodil nesprávný úřední postup na straně žalované, a to s ohledem na nečinnost zejména odvolací instance (Krajského soudu v Hradci Králové), která v řízení po dobu deseti měsíců, kdy se u ní věc nacházela, nečinila žádné potřebné úkony. Podle soudu se účastníci řízení na předmětných průtazích ve věci nepodíleli, ačkoliv mnohokrát požádali o odročení, avšak vždy k tomu měli důležitý důvod a jednání byla vždy odročena jen o krátký časový úsek. Soud tedy dospěl k závěru, že nárok žalobkyně by mohl být uspokojen, kdyby řízení před soudy skončilo dříve; bylo prokázáno, že společnost HEJP, s. r. o. disponovala takovým majetkem, že by z něj byla žalobkyně uspokojena. Ačkoliv není možné předvídat, jak by nakonec předmětné nalézací řízení skončilo, nelze podle soudu pominout, že pohledávka žalobkyně byla konkurzním správcem v plné výši uznána.
Odvolací soud se se závěry soudu prvního stupně neztotožnil a rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Uvedl, že z obsahu nalézacího spisu sp. zn. 3 C 747/99 bylo prokázáno, že řízení probíhalo plynule a soud prováděl jednotlivé úkony v zásadě v přiměřených lhůtách. Naopak účastníci řízení opakovaně žádali o odročení jednání. Soud konstatoval, že podle judikatury není nesprávným úředním postupem vyjádření nesprávného právního názoru orgánem veřejné moci. Odvolací soud se tak neztotožnil se závěrem soudu nižší instance, který akceptoval tvrzení žalobkyně, že důvody zamítnutí žaloby byly pro ni překvapivé, neboť Okresní soud v Semilech se od počátku zabýval věcí samou a žalobu zamítl pro nedostatek aktivní věcné legitimace. Současně podle soudu odvolací instance ani nemusela po dobu deseti měsíců činit žádné úkony, pokud se rozhodla o odvolání žalobkyně rozhodnout kasačním rozhodnutím (možnost neveřejného zasedání). Ačkoliv věc obecně musí být vyřízena v přiměřené lhůtě, zákon její délku nikde výslovně neurčuje. Proto soud odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 124/04, který se otázkou přiměřenosti doby řízení zabývá. K tomu uvedl, že věc byla skutkově i právně složitějšího charakteru, ve věci byl vypracováván znalecký posudek, žalovaná společnost nárok neuznávala, byla zpochybňována legitimace účastníků a vedle toho bylo řízení opakovaně na žádost účastníků odročováno. Nakonec bylo řízení na dobu dvou let ze zákona přerušeno z důvodu konkurzu prohlášeného na společnost HEJP, s. r. o. Podle soudu navíc nelze jednoznačně určit, kdy a jak by řízení skončilo, pokud by žalobkyně nevzala žalobu zpět a nedošlo k zastavení řízení. Ačkoliv byla doba řízení před Krajským soudem v Hradci Králové delší, nejednalo se o závažný průtah ve věci a dobu trvání tohoto stádia řízení lze ještě tolerovat. Současně uvedl, že je poněkud diskutabilní, zda by byl další postup soudu v případě rychlejšího vyřízení věci před Krajským soudem v Hradci Králové odlišný od toho, jak probíhal do 5. 10. 2004, kdy ze zákona došlo k přerušení řízení pro prohlášení konkurzu na společnost HEJP, s. r. o.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost dovozovala z diformity rozsudků soudů nižších instancí a jako důvody uvedla nesprávný úřední postup odvolacího soudu a vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; současně podle žalobkyně rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dále žalobkyně rekapitulovala průběh předmětného řízení jak před Okresním soudem v Semilech, tak před Krajským soudem v Hradci Králové. Nesprávný úřední postup přitom spatřovala v závěru soudu prvního stupně o absenci aktivní věcné legitimace poté, co řízení probíhalo téměř tři roky. O průtazích na straně odvolacího soudu uvedla, že prodleva vznikla již v průběhu předložení věci odvolacímu soudu po pěti měsících od vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně. Podle žalobkyně nelze ve věci posuzovat jednotlivé časové úseky odděleně, ale naopak ve vzájemných souvislostech. Na závěr navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinným od 1. 1. 2013, a zjistil, že žalobkyně podala dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a dovolací důvody, které by dovolací soud přezkoumal v případě přípustnosti dovolání, byly uplatněny podle § 241a odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dána, jestliže v řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto o změně rozsudku soudu prvního stupně. Vzhledem k tomu, že v projednávané věci tato situace bezesporu nastala, shledal Nejvyšší soud dovolání přípustným. Nikoliv však důvodným.
Podle ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
Pro závěr, zda byla či nebyla konkrétní věc projednána v přiměřené lhůtě, je třeba celkovou délku jejího projednávání poměřit kritérii § 31a odst. 3 písm. b) až e) zák. č. 82/1998 Sb., tj. přihlédnout ke složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k celkové délce řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného. Platí přitom, že pouze příčiny prodloužení řízení spočívající na straně státu mohou vést k závěru o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009).
Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 5109/2007 (obdobně též rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 1481/2011) škoda spočívající v tom, že nárok věřitele na uhrazení pohledávky dlužníkem nebyl v důsledku průtahů v soudním řízení uspokojen, nevzniká již v okamžiku, kdy příslušný orgán (soud) poruší povinnost vést řízení o uplatněném nároku bez zbytečných průtahů, ale až okamžikem, kdy je zřejmé, že právo věřitele proti dlužníkovi se stalo fakticky nevymahatelným a že je vyloučeno, aby bylo uspokojeno. Nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je mu povinen plnit. Nedosáhl-li žalobce pro nečinnost soudu přisouzení uplatněné pohledávky, je odpovědnost státu za škodu ušlý zisk ve výši uplatněné pohledávky dána, jestliže by žalobce v případě věcného rozhodnutí se svým nárokem uspěl . Pro takový závěr je také významné zjištění, zda v případě insolventnosti dlužníka žalobce bylo možno splnění závazku při obvyklém průběhu událostí očekávat, kdyby k nesprávnému úřednímu postupu soudu nedošlo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 145/2002, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí NS, pod C 1820). V případě probíhajícího konkursu na majetek dlužníka může věřiteli vzniknout škoda až tehdy, pominou-li účinky prohlášeného konkursu, neboť teprve nebude-li jeho nárok vůči úpadci uspokojen ani v rámci konkursu (popř. likvidace), vzniká mu majetková újma (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2004, sp. zn. 25 Cdo 953/2003, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1536/2003 a usnesení ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1404/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí NS, pod C 2288, C 2822 a C 3031, nebo obdobně též rozsudek ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 25 Cdo 803/2003, publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 17, ročník 2004, na str. 652).
Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010 není možné učinit závěr, že celková délka řízení není přiměřená (ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.), aniž by soud zformuloval úsudek, z nějž bude patrno, které z rozhodných okolností se projevily v hodnocení délky řízení jako nepřiměřené (v porovnání s těmi, jež by jinak odůvodňovaly závěr o přiměřenosti délky řízení).
Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1018/2007 je možné považovat za porušení zásady rychlosti řízení takový postup v řízení, který neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení orgánu státu v projednávané věci (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 38/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 2, pod C 181, C. H. BECK). Vyjádření právního názoru v rozhodnutí orgánu veřejné moci, i přesto, že se posléze tento právní názor ukáže být nesprávným, nelze považovat za nesprávný úřední postup, nýbrž za splnění dalších zákonných podmínek může vést jen k nezákonnému rozhodnutí, za něž by stát nesl odpovědnost pouze v případě, bylo-li by zrušeno či změněno. Rozhodovací činnost, jež je podstatou soudnictví, totiž nelze hodnotit jako nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.
Odvolací soud, jakož i soud prvního stupně, jakkoliv s odlišnými právními závěry, posuzovaly průběh řízení před Okresním soudem v Semilech a Krajským soudem v Hradci Králové shodně, pokud jde o časovou posloupnost jednotlivých úkonů soudů. Odvolací instance však uzavřela, že ze spisu nevyplývá, že by řízení trpělo průtahy ze strany soudů; naopak to byli účastníci řízení, kteří žádali o odročení jednání. Z těchto skutkových zjištění při právním posouzení věci vychází i Nejvyšší soud. Nadto v případě nároku na náhradu škody je bezesporu významné, zda by bylo možné při obvyklém průběhu událostí, tj. před prohlášením konkurzu na majetek společnosti HEJP, s. r. o. očekávat splnění závazku ze strany společnosti. V projednávané věci není možné postavit najisto, že by se žalobkyně domohla své pohledávky proti společnosti. V úvahu je totiž nutné vzít jak řádné a mimořádné opravné prostředky, tak i změnu kredibility společnosti v průběhu řízení. Jak odvolací soud uvedl v odůvodnění rozsudku, ve věci nebylo pro zpětvzetí žaloby ze strany žalobkyně vydáno meritorní rozhodnutí. Nikoliv bezvýznamnou je též skutečnost, že postoj společnosti HEJP, s. r. o. byl ve vztahu k uplatňovanému nároku od počátku negativní. Žalobkyně navíc byla v rámci konkurzu uspokojena, ač pouze částečně. V dalším odkazuje Nejvyšší soud na závěry citované judikatury a odůvodnění rozsudku odvolací instance.
Nejvyšší soud shledal, že odvolací soud rozhodl věcně správně a nepochybil ani po procesní stránce (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 o. s. ř. nebyly naplněny, dovolání žalobců se proto zamítá (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř. ve znění před aplikací zákona č. 404/2012 Sb.).
Úspěšné žalované vzniklo podle § 243c odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů, vynaložených v řízení o dovolání. Žalovaná se však k dovolání nevyjádřila a žádné náklady, které by Nejvyšší soud měl žalobcům přikázat k náhradě, nevznikly. Proto bylo rozhodnuto tak, jak je shora ve výroku II. rozsudku uvedeno.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 8. dubna 2013

JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu