28 Cdo 3200/2016
Datum rozhodnutí: 03.01.2017
Dotčené předpisy: § 18 odst. 1 předpisu č. 428/2012Sb., § 29 předpisu č. 229/1991Sb. ve znění do 31.12.2012, § 2 odst. 1 písm. a) předpisu č. 172/1991Sb.



28 Cdo 3200/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Lodhéřov , IČ 608 20 985, se sídlem v Jindřichově Hradci, Kostelní 74, zastoupené JUDr. Lubošem Průšou, advokátem se sídlem v Písku, třída Národní svobody 32/11, proti žalovaným 1. obci Lodhéřov , IČ 002 47 014, se sídlem v Lodhéřově 168, zastoupené JUDr. Pavlem Zahradníkem, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, Sládkova 351/II, a 2. Lesům České republiky, s.p. , IČ 421 96 451, se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, s adresou pro doručování: Krajské ředitelství České Budějovice, Dobrá Voda u Českých Budějovic, Sadová 2388/19, o určení vlastnického práva státu , vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 6 C 110/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. února 2016, č. j. 22 Co 2444/2015-164, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 1. na nákladech dovolacího řízení částku 3.400 Kč k rukám advokáta JUDr. Pavla Zahradníka do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2. nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 13. 10. 2015, č. j. 6 C 110/2015-122, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení vlastnického práva České republiky k vypočteným pozemkům v katastrálním území L. (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.). Soud konstatoval, že předmětné nemovitosti byly právní předchůdkyni žalobkyně jako jejich vlastníku v červnu 1949 bez náhrady odňaty státem, k 1. 10. 1949 je nabyla žalovaná 1. coby přídělce, po zrušení obcí ke konci roku 1949 se pak jejich vlastníkem stal opět stát a konečně v roce 1991 přešly z vlastnictví České republiky do majetku žalované 1., a to podle § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 172/1991 Sb. ). Oproti názoru žalobkyně, jež svou legitimaci k podání projednávaného návrhu odvíjí z § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, vyhlášeného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen zákon č. 428/2012 Sb. ), uzavřel soud, že uvedenému přechodu nemohl být na překážku § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen zákon č. 229/1991 Sb. ), neboť posledně zmíněné ustanovení zapovídalo toliko převody, a navíc nabylo účinnosti až 24. 6. 1991, tj. poté, co se žalovaná 1. stala vlastníkem sporného majetku.

Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 23. 2. 2016, č. j. 22 Co 2444/2015-164, rozhodnutí soudu prvního stupně k odvolání žalobkyně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu okresního, že k přechodu vzpomínaných pozemků na žalovanou 1. došlo ke dni 24. 5. 1991, přičemž blokační ustanovení v zákoně o půdě se stalo účinným až posléze a již nastalý přechod nebylo s to zvrátit. Dále zdůraznil, že podmínky předvídané § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb. byly v řešené věci vskutku naplněny, neboť předmětné nemovitosti byly ke dni 31. 12. 1949 ve vlastnictví žalované 1. Přídělová listina byla sice vyhotovena orgánem k tomu příslušným až v dubnu 1950, nicméně dle § 17 zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě), přidělená půda přecházela do vlastnictví přídělců dnem převzetí držby, k němuž v posuzované kauze došlo již počátkem října 1949. Přídělcem pak jednoznačně byla obec Lodhéřov, nikoli příslušný místní národní výbor, jak dovozovala žalobkyně.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, v němž uvádí, že restituční předpisy přijímané v letech 1990 a 1991 představovaly komplexní celek, pročež nelze přikládat excesivní význam skutečnosti, že zákon č. 172/1991 Sb. nabyl účinnosti o měsíc dříve než zákon č. 229/1991 Sb. Dovolatelka dále akcentuje, že obec Lodhéřov počala činit úkony směřující k zápisu jejího vlastnického práva do katastru nemovitostí až v roce 2000, kdy již šlo bezpochyby o majetek blokovaný, a příslušný návrh je tak nutné považovat za absolutně neplatný (jednak s ohledem na porušení režimu blokace, jednak pro rozpor s dobrými mravy). Odvolací soud rovněž pochybil, dovodil-li, že sporné pozemky byly obci před jejím zánikem účinně přiděleny, neboť relevantní přídělová listina zněla ve prospěch místního národního výboru, nikoli žalované 1. Nebylo navíc náležitě prokázáno, že se obec Lodhéřov před 31. 12. 1949 stala držitelem, a nelze tedy uvažovat o naplnění podmínek § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb. Pokud se žalovaná 1. držby ujala až po 21. 4. 1950, jak se domnívá dovolatelka, je napadené rozhodnutí v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3787/2008, neboť v takovém případě mohl sporný majetek na obec přejít toliko na základě zákona č. 114/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, a to ke dni 1. 7. 2000, tj. v době, kdy již bylo bezesporu třeba brát zřetel na omezení dispozic zavedené § 29 zákona č. 229/1991 Sb. Z popsaných důvodů žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení, eventuálně aby přikročil též ke kasaci rozsudku prvoinstančního a kauzu vrátil k dořešení Okresnímu soudu v Jindřichově Hradci.

K dovolání se vyjádřila žalovaná 1., jež reagovala na uplatněné dovolací námitky a navrhla podaný opravný prostředek odmítnout.

Žalovaný 2. ve svém vyjádření projevil souhlas s rozsudky soudů nižších stupňů, taktéž vznášeje návrh, aby bylo dovolání žalobkyně odmítnuto.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2014, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání žalobkyně však přípustným není.

Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4946/2015, vyložil, že splňovala-li obec podmínky pro přechod majetku podle zákona č. 172/1991 Sb. ke dni 24. 5. 1991, kdy tento předpis nabyl účinnosti, přešel dotčený majetek na obec ex lege , přičemž dodatečné zakotvení zákazu dispozic s předmětnými statky v zákoně č. 229/1991 Sb. (účinném od 24. 6. 1991) ani uplatnění restitučních nároků dle posléze přijatého zákona č. 428/2012 Sb. nemohly retroaktivně způsobit jeho opětovné odnětí a zpětný přechod na stát. Ač byl tento úsudek formulován ve věci, v níž bylo nabytí vlastnického práva obcí odvozováno od § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., lze jej obdobně vztáhnout i na případ přechodu majetku v režimu § 2 odst. 1 písm. a) citovaného předpisu, jenž rovněž nastával ex lege ke dni 24. 5. 1991 (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1098/2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2419/2009, a přiměřeně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2006, sp. zn. 28 Cdo 1739/2005).

Nadto se sluší připomenout, že jak v citovaném judikátu sp. zn. 28 Cdo 4946/2015, tak v rozsudku ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, dovolací soud zdůraznil, že omezení nakládání s věcmi příslušejícími původně církvím a náboženským společnostem nebránilo takovým změnám v osobě vlastníka, jež se neprotivily smyslu majetkového vyrovnání s církvemi. Přechodem majetku na obce v režimu zákona č. 172/1991 Sb. (nehledě na to, zda k němu došlo předtím nebo poté, co nabyl účinnosti zákon č. 229/1991 Sb.) nebylo nikterak ohroženo zachování majetkového základu pro budoucí vypořádání s církvemi, jelikož majetek, jenž takto přešel na obce, nepozbýval svého statusu historického vlastnictví církví, a další právní dispozice s ním tedy zůstávaly limitovány § 29 zákona č. 229/1991 Sb., přičemž bylo výsostným právem zákonodárce rozhodnout, zda onen nezmenšený majetkový substrát umožní využít k naturálnímu uspokojení restitučních nároků církví tím, že obce coby veřejnoprávní korporace zařadí mezi povinné osoby, či nikoli. Skutečnost, že při přijímání zákona č. 428/2012 Sb. bylo v posledku zvoleno řešení obce do výčtu povinných osob obsaženého v § 4 daného předpisu nezahrnující, nemohla zpětně delegitimizovat zvláštními právními předpisy uskutečněné a z hlediska šetření zájmu církví na restituci jejich historického majetku neproblematické přechody majetku ze státu na obce.

Akcentuje-li dovolatelka, že žalovaná 1. vyvinula úsilí k uvedení evidenčního stavu v katastru nemovitostí do souladu se stavem skutečným až po uplynutí více než 9 let ode dne, kdy na ni ze zákona přešlo vlastnického právo k předmětným pozemkům, postačí zmínit, že dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu lhůta stanovená obcím k podání návrhu na zápis do evidence nemovitostí v § 8 zákona č. 172/1991 Sb. ve znění účinném do 28. 6. 2012 byla lhůtou toliko pořádkovou a s nesplněním této povinnosti nebyla spojena žádná sankce (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 19/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3245/2015). Správnost nastíněného právního názoru byla přitom opakovaně konstatována též Ústavním soudem (srovnej kupř. jeho nálezy ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 2876/12, a ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 2176/13). Podání návrhu na deklaratorní zápis vlastnického práva, jež na obec přešlo ex lege , do katastru nemovitostí pak nepředstavuje právní úkon zakládající převod historického majetku církví reprobovaný § 29 zákona č. 229/1991 Sb., jejž by mohla s ohledem na normativní obsah tohoto ustanovení stíhat absolutní neplatnost. Konečně lze zdůraznit, že uvedené jednání, jež nikterak nemodifikovalo účinky přechodu pozemků na žalovanou 1., směřovalo toliko k promítnutí již nastalého majetkového přesunu do veřejné evidence, a postrádalo tedy způsobilost jakkoli se nepříznivě dotknout právní sféry žalobkyně; nelze je proto pokládat ani za rozporné s dobrými mravy.

Ve zbývající části svého dovolání žalobkyně toliko zpochybňuje skutková zjištění odvolacího soudu, konkrétně závěry, dle nichž bylo dostatečně prokázáno, že se žalovaná 1. před 31. 12. 1949 chopila držby daných pozemků a že přídělcem nebyl místní národní výbor, nýbrž obec Lodhéřov. Jelikož skutkový stav zjištěný v dosavadním řízení dovolacímu přezkumu podrobit nelze, nemůže jeho zpochybnění vést k formulaci otázky naplňující kritéria stanovená § 237 o. s. ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3103/2015, a ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4774/2015). Pokud dovolatelka namítá, že ujala-li se žalovaná 1. držby až po 21. 4. 1950, je závěr krajského soudu o přechodu pozemků na žalovanou obec ke dni 24. 5. 1991 v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3787/2008 (neboť takový majetek měl přejít do vlastnictví obce až k 1. 7. 2000 na základě § 2a zákona č. 172/1991 Sb.), vychází ve svých úvahách z odlišného skutkového základu, než o jaký se při právní kvalifikaci opíral odvolací soud (jenž zcela zřetelně dovodil, že obec Lodhéřov do držby vstoupila již v říjnu 1949), a nevytyčuje tudíž právní otázku způsobilou založit přípustnost dovolání (viz obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2889/2015, a ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2209/2015). Ve světle shora připomenuté teze, dle níž § 29 zákona č. 229/1991 Sb. (nejen z hlediska svého textu, nýbrž též účelu) přechodu majetku na obce či kraje nebránil, by navíc ani přitakání argumentu, že žalovaná 1. mohla sporné pozemky nabýt až ke dni 1. 7. 2000, samo o sobě nijak neohrožovalo správnost napadeného rozsudku.

Nejvyššímu soudu tak nezbylo než dovolání žalobkyně odmítnout pro nepřípustnost (§ 243c odst. 1, věta první, o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalované 1. v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle § 9 odst. 4 písm. b) a § 7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 3.100 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. má tedy žalovaná 1. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 3.400 Kč. Naproti tomu žalovanému 2. náhradu nákladů dovolacího řízení proti žalobkyni Nejvyšší soud nepřiznal, jelikož daný účastník nebyl zastoupen advokátem či jiným zástupcem ve smyslu § 137 odst. 2 o. s. ř. a kompenzaci hotových výdajů nepožadoval.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 3. 1. 2017

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu