28 Cdo 3199/2009
Datum rozhodnutí: 23.02.2011
Dotčené předpisy: § 64 předpisu č. 337/1992Sb., § 8 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb., § 8 odst. 3 předpisu č. 82/1998Sb.





28 Cdo 3199/2009



U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce
JUDr. J. V.,
proti žalované
České republice Ministerstvu financí České republiky,
se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o zaplacení 197.844,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 7 C 137/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové pobočky v Pardubicích ze dne 5. 5. 2009, č. j. 22 Co 547/2008-62, takto:



I. Dovolání se
odmítá
.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.


O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové pobočky v Pardubicích shora označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 23. 10. 2008, č. j. 7 C 137/2008-31, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 197.844,- Kč s 9,25 % úrokem z prodlení od 1. 3. 2005 do zaplacení (výrok I.). Odvolacím soudem bylo rovněž stanoveno, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.


Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že postup správce daně ve smyslu ustanovení § 64 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, vyjádřený v jeho oznámení ze dne 3. 3. 2005 (ve kterém byl daňový přeplatek použit na úhradu jiných daňových povinností úpadce), měl za trvání konkursu charakter nepřípustného započtení. Dále uzavřel, že tento
nesprávný (vadný) postup
se nepochybně bezprostředně odrazil v obsahu rozhodnutí o zamítnutí žádosti o vrácení daňového přeplatku, v němž byl opětovně uplatněn postup podle § 64 výše citovaného předpisu. Tato zjištění pak vedla odvolací soud k tomu závěru, že shora naznačená
nesprávnost či vady postupu správce daně
mohly být zvažovány pouze v rámci odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, nikoli v rámci odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nutno dodat, že předpoklady této v úvahu přicházející škodní odpovědnosti nebyly naplněny, neboť zamítavé rozhodnutí správce daně stran vrácení daňového přeplatku zůstalo v platnosti, respektive nebylo zrušeno ani změněno; potažmo žalobce ve smyslu ustanovení § 8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, nevyužil ani všech procesních prostředků poskytnutých mu zákonem k ochraně jeho práva. To mělo za následek nabytí právní moci rozhodnutí o zamítnutí žádosti o vrácení sporného přeplatku a s tím spojenou překážku věci pravomocně rozhodnuté (res iudicata), bránící novému projednávání další takové žádosti.


Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Dovodil přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku ve věci samé a jako důvod dovolání označil nesprávné právní posouzení věci. Rozhodnutí odvolacího soudu považoval za zásadně právně významné z důvodu jeho přímého vlivu na objem finančních prostředků, které mají být v rámci konečné zprávy a následně rozvrhového usnesení rozděleny mezi konkursní věřitele. Podle mínění dovolatele se tedy Finanční úřad ve Svitavách svým nezákonným postupem zvýhodnil vůči ostatním věřitelům o částku 197.844,- Kč, a objem finančních prostředků, které mají být mezi věřitele rozděleny, je tudíž o tuto částku nižší. Dovolatel proto žádal, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a současně i rozsudek soudu prvního stupně - a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Žalovaná se k dovolání písemně vyjádřila. Trvala na svých dosavadních tvrzeních, nesouhlasila s dovolacími námitkami a navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce pro nedůvodnost zamítl.


Nejvyšší soud zjistil, že žalobce (jakožto osoba s právnickým vzděláním) podal dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 2 písm. a) o. s. ř.). Žalobce dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod, který by dovolací soud přezkoumal v případě přípustnosti dovolání, byl uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. pro tvrzené nesprávné právní posouzení věci.


Dovolání není přípustné.


Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.


Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Uvedené podmínky však rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s dovoláním žalobce nesplňuje.


Právní otázku lze pokládat za nevyřešenou a splňující atribut zásadního právního významu, tj. mající judikatorní přesah, za předpokladu, že nejde o obvyklou aplikaci, resp. interpretaci určitého zákonného ustanovení a obtížnost věci spočívá v jejím skutkovém základu (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1603/99, 604/2000, 1731/99, Soubor rozhodnutí NS sv. 2, C 103, 111, 203). Právní otázka tedy postrádá judikatorní přesah, jestliže je příslušná zákonná úprava naprosto jednoznačná a nečiní v rozhodovací praxi žádné aplikační ani výkladové obtíže.


Ustanovení § 48 zákona č. 337/1992 Sb. ve znění účinném v rozhodné době pro tuto věc připouštělo proti rozhodnutím správce daně odvolání ve třicetidenní lhůtě.


V ustanovení § 64 odst. 2 téhož zákona byly uvedeny případy, umožňující započtení daňového přeplatku správcem daně. Takové započtení, jaké provedl příslušný finanční úřad v posuzované věci, však zmíněné ustanovení neobsahovalo, resp. ve svých důsledcích nepřipouštělo.


V posuzované věci je dále vhodné nejprve odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 29 Odo 532/2001 (publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 23/2002), kde dovolací soud dospěl k závěru, že
vznikne-li úpadci nárok na vrácení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty, nesmí být za trvání konkursu použit k úhradě jiných daňových nedoplatků úpadce, které správce daně přihlásil nebo měl přihlásit do konkursu. Postup podle § 64 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, by za trvání konkursu byl nepřípustným započtením.


Též je účelné poukázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 730/2004 (publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 52/2007), v němž bylo konstatováno, že
zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, má ve vztahu k zákonu č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, povahu zákona speciálního při plnění těch funkcí zákona o správě daní a poplatků, které se týkají vymáhání daňových pohledávek. Daňové pohledávky, vzniklé před prohlášením konkursu, musí být přihlášeny do konkursu a v průběhu konkursu je zásadně nelze uspokojit jinak, než prostřednictvím rozvrhového usnesení.


Z výše citovaných rozhodnutí plyne, že Finanční úřad ve Svitavách v dané věci pochybil (nesprávným úředním postupem), pokud provedl jednostranné započtení své pohledávky vůči úpadci proti jeho nároku na vrácení daňového přeplatku. Přestože je však námitka dovolatele v tomto ohledu důvodná, nelze odhlížet od dalších skutečností, jež pro dovolatele znamenají neúspěch v této věci.


Nejvyšší soud ve shodě se závěry nižších instancí shledává, že uplatněnému nároku žalobce nelze vyhovět, a to s ohledem na překážku věci pravomocně rozsouzené (rei iudicatae), jež dopadá na posuzovaný případ.



Z rozhodnutí Finančního úřadu ve Svitavách ze dne 23. 2. 2006, č. j. 11231/06/263911/8083, bylo zjištěno, že tento úřad (věcně nesprávným rozhodnutím) zamítl žádost žalobce o vrácení přeplatku na dani s odůvodněním, že nebyl evidován vratitelný přeplatek. Na základě připojené dokladu pak bylo prokázáno, že žalobce toto rozhodnutí převzal dne 3. 3. 2006, s tím, že toto rozhodnutí nabylo právní moci ke dni 21. 3. 2006. Z rozhodnutí o zastavení řízení ze dne 12. 7. 2006, č. j. 48203/06/263911/8083, soudy obou stupňů zjistily, že Finanční úřad ve Svitavách později zastavil řízení o vrácení přeplatku žalobci na dani z příjmu fyzických osob, a to s odůvodněním, že o (předchozí) žádosti o vrácení přeplatku bylo již jednou rozhodováno (předchozí citované rozhodnutí), a toto rozhodnutí se stalo pravomocným. Podle připojeného dokladu žalobce zmiňované rozhodnutí převzal dne 20. 7. 2006. Dále bylo zjištěno, že Finanční ředitelství v Hradci Králové zamítlo odvolání žalobce proti posledně uvedenému rozhodnutí o zastavení řízení (rozhodnutím ze dne 28. 8. 2006, č. j. 4348/150/2006-Gr). V odůvodnění svého rozhodnutí tento odvolací orgán zrekapituloval, že předchozí žádost o vrácení přeplatku byla zamítnuta, rozhodnutí nabylo právní moci, a nově podaná žádost se týká stejného období a stejného přeplatku. Jelikož tedy již o této věci bylo pravomocně rozhodnuto, nebylo možné rozhodnout jinak, než řízení zastavit.


Jak udává konstantní soudní judikatura, překážka věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae) nastává tehdy, má-li být v dalším řízení projednávána stejná věc, o níž již v jiném řízení bylo pravomocně rozhodnuto. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek (skutkový děj), který byl předmětem původního řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté je dána i tehdy, jestliže skutek (skutkový děj) byl dosud posouzen po právní stránce nesprávně nebo neúplně. O stejný předmět řízení jde také tehdy, jestliže byl stejný skutek v novém řízení právně

kvalifikován jinak než v řízení původním

(viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2198/2010, dále usnesení téhož soudu ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 20 Cdo 408/2009 aj.).


Jestliže v dané věci žalobce ve stanovené lhůtě nevyužil příslušného prostředku ochrany proti rozhodnutí Finančního úřadu ve Svitavách ze dne 23. 2. 2006 o zamítnutí žádosti o vrácení daňového přeplatku, vedla jeho nečinnost k nabytí právní moci tohoto správního aktu (21. 3. 2006). Logickým důsledkem této skutečnosti následně bylo zastavení znovu zahájeného řízení v téže věci, a to právě s ohledem na nastalou překážku věci pravomocně rozhodnuté. Pokud se poté žalobce proti zmíněnému rozhodnutí o zastavení řízení ze dne 12. 7. 2006 odvolal k Finančnímu ředitelství v Hradci Králové, nezbylo tomuto nadřízenému orgánu než přisvědčit závěrům učiněným Finančním úřadem ve Svitavách v posledně citovaném rozhodnutí, a podané odvolání zamítnout. Pokud by se žalobce zachoval výše uvedeným způsobem ve lhůtě mu pro to zákonem vyhrazené v předchozím řízení, byl by s ohledem na shora vyslovené právní závěry, týkající se nemožnosti jednostranného započtení přeplatku daně na pohledávku za úpadcem, s největší pravděpodobností úspěšný. Vzhledem k tomu, že tak neučinil, nemohlo být na jeho straně shledáno ani nutné naplnění podmínek pro vznik případné odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím pokud by ji nárokoval. Předpokladem vyhovění nároku je tu podle ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. v prvé řadě zrušení nebo změna předmětného rozhodnutí k tomu příslušným orgánem, a to pro jeho nezákonnost, a dále též splnění podmínky vyčerpání všech procesních prostředků (v zákonem stanovených lhůtách), které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení (§ 8 odst. 3 citovaného předpisu). Jelikož uvedené předpoklady nebyly naplněny, odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nemohla vzniknout.


Tím méně může být nyní žalobce úspěšný, opírá-li uplatněný peněžní nárok o
nesprávný úřední postup orgánu správy daně
. O odpovědnosti za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem lze uvažovat pouze tehdy, neprojeví-li se takový vadný postup správního orgánu ve vydání rozhodnutí (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97).
Pokud nesprávný úřední postup, který byl zpochybněn účastníkem řízení, vyústil ve vydání rozhodnutí tento postup aprobující, pak bylo způsobilým titulem pro uplatnění nároku na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. právě toto rozhodnutí a nikoli nesprávný úřední postup, který mu předcházel.
Právě k takové situaci v nyní posuzované věci došlo. V úvahu přicházela pouze odpovědnost státu za škodu z titulu nezákonného rozhodnutí, pro níž však vzhledem k nevyužití prostředku nápravy účastníkem řízení nebyly naplněny zákonem stanovené podmínky. Uplatnění nároku v téže výši se základem ve shodných skutečnostech, opřené o tvrzený nesprávný úřední postup orgánu státu, pak nemohlo být po právu.


Ze všech výše uvedených důvodů, dokládajících judikatorně konstantní praxi ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., proto dovolací soud podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobce odmítl.


O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 146 odst. 3 a § 243c odst. 1 o. s. ř., a to tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu nárok, neboť žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalované v tomto řízení žádné prokazatelné náklady nevznikly.



Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.


V Brně dne 23. února 2011


JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.

předseda senátu