28 Cdo 3193/2010
Datum rozhodnutí: 24.03.2011
Dotčené předpisy: čl. 9 předpisu č. 143/1968Sb., čl. 7 odst. 1 předpisu č. 143/1968Sb., § 6 odst. 3 předpisu č. 95/1963Sb., § 1 předpisu č. 171/1968Sb., § 1 odst. 1 bod 7 předpisu č. 2/1969Sb. ve znění od 21.04.1988 do 31.12.1989, § 1 odst. 1 předpisu č. 207/1968Sb. ve znění od 20.04.1988 do 29.03.1990, čl. 3 odst. 4 předpisu č. 541/1992Sb., § 5 odst. 1 předpisu č. 95/1963Sb. ve znění do 31.03.1983, § 1 odst. 1 předpisu č. 36/1964Sb. ve znění od 01.01.1970 do 31.08.1991, § 3 odst. 2 písm. a) bod 9 předpisu č. 30/1970Sb.






28 Cdo 3193/2010

ROZSUDEK



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Josefa Rakovského, a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobkyně B. D., zastoupené JUDr. Pavlem Navrátilem, advokátem se sídlem v Ostravě Moravské Ostravě, Na Hradbách 2/120, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody ve výši 389.287,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 31 C 53/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 1. 2009, č. j. 8 Co 415/2008-943, takto: I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :

A. Předchozí průběh řízení

Žalobkyně se žalobou podanou dne 8. 1. 1992 a doplněnou dne 3. 12. 2002 domáhala po žalované náhrady škody ve výši 389.287,- Kč. V odůvodnění své žaloby uvedla, že jí vznikla škoda nesprávným úředním postupem, a to v řízeních vedených u Štátneho notárstva v Topoľčanoch pod spisovou značkou R I 315/77 a R I 413/79, dále v řízení vedeném u Státního notářství v Ostravě pod sp. zn. D 1822/83 a sp. zn. D 435/81. Ve vztahu k řízení sp. zn. R I 315/87 a R I 413/79 uvedla, že Štátne notárstvo v Topoľčanoch nezaregistrovalo darovací smlouvu uzavřenou dne 20. 5. 1977 mezi rodiči žalobkyně jako dárci a žalobkyní jako obdarovanou, ačkoliv k tomu nebyly zákonem stanovené důvody, neboť návrh na registraci této smlouvy byl vzat zpět JUDr. Kákošem, který nebyl pro takový úkon zmocněn. Neprovedením registrace pak vznikla žalobkyni škoda, neboť se nestala vlastnicí předmětných nemovitostí. Ve vztahu k řízení vedeném u Státního notářství v Ostravě pod sp. zn. D 435/81 uvedla, že dědické řízení bylo přerušeno a ke dni podání žaloby nebylo doposud ukončeno, ačkoliv veškeré zákonem stanovené předpoklady pro ukončení dědického řízení dle názoru žalobkyně byly splněny. Ve vztahu k řízení pod sp. zn. D 1822/83 uvedla, že toto nebylo do 29. 11. 2002 skončeno a že se v rozporu se zákonem nestala jeho účastnicí a nemohla tak podat opravné prostředky proti rozhodnutí o dědictví, v čemž spatřovala nesprávný úřední postup. Z tohoto důvodů žalobkyně pokládala všechna rozhodnutí vydaná v dědických řízeních za nesprávná, protiprávní a nezákonná, stejně jako rozhodnutí okresních a krajských soudů vydaná v souvislosti s přezkumem dědického řízení. Za nesprávná a nezákonná rovněž označila i další rozhodnutí okresních, krajských i Nejvyššího soudu, která se týkala následného vymáhání náhrady škody vůči Ministerstvu spravedlnosti Slovenské republiky.

Okresní soud v Ostravě jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. 3. 2008, č. j. 31 C 53/2006-822, žalobu v plném rozsahu zamítl. Z provedených důkazů zjistil, že mezi žalobkyní jako obdarovanou a jejími rodiči jako dárci byla dne 20. 5. 1977 uzavřena darovací smlouva, jejímž předmětem byl dům č. p. 68 a přilehlé nemovitosti v obci Z., okres B. n. B. Dne 8. 9. 1977 zemřel otec žalobkyně, přičemž uvedená darovací smlouva byla předložena k registraci Štátnemu notárstvu v Topoľčanoch dne 15. 8. 1979 a registrace smlouvy byla rozhodnutím ze dne 21. 9. 1979, č. j. R I 413/89-11, odmítnuta. Dále soud prvního stupně zjistil, že dne 22. 1. 1981 zemřela matka žalobkyně a dědické řízení po zůstavitelce vedené u Státního notářství v Ostravě pod sp. zn. D 435/81 bylo pravomocně skončeno rozhodnutím ze dne 3. 10. 1990, které nabylo právní moci dne 30. 5. 1991. Dědické řízení po otci žalobkyně vedené původně u Štátneho notárstva v Topoľčanoch pod sp. zn. D 1166/77 bylo přikázáno k vyřízení Státnímu notářství v Ostravě, kde bylo vedeno pod sp. zn. D 1822/83, a toto řízení bylo pravomocně ukončeno rozhodnutím ze dne 17. 10. 1986, které nabylo právní moci dne 6. 7. 1987. Po právní stránce pak soud prvního stupně dospěl k závěru, že ve vztahu ke škodě, která měla vzniknout nesprávným úředním postupem státního notářství v Topoľčanoch, není žalovaná pasivně věcně legitimována s ohledem na § 25 zákona č. 58/1969 Sb. Ve vztahu k dědickým řízením, která probíhala u Státního notářství v Ostravě, soud prvního stupně dospěl k závěru, že obě vycházela ze skutkového zjištění o odmítnutí registrace rozhodnutím Štátneho notárstva v Topoľčanoch ze dne 21. 9. 1979, sp. zn. R I 413/79. V těchto dědických řízeních tudíž notáři vycházeli ze stavu, kdy nebylo možno přihlédnout k žalobkyní tvrzenému nabytí vlastnického práva k nemovitostem. Pokud jde o námitku žalobkyně, že notáři v dědických řízeních nepostupovali procesně správně a nesprávně též aplikovali hmotné právo, soud prvního stupně uvedl, že napadená rozhodnutí byla podrobena soudnímu přezkumu, přičemž v žádném z těchto soudních řízení nebyla vyslovena nezákonnost postupu nebo věcná nesprávnost vydaných rozhodnutí. S ohledem na výše uvedené závěry pak soud prvního stupně uzavřel, že žaloba není důvodná.

Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. 1. 2009, č. j. 8 Co 415/2008-943, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí vyšel ze skutkových zjištění, která učinil soud prvního stupně, a rovněž se ztotožnil s právními závěry ohledně důvodnosti žaloby. V této souvislosti odvolací soud rovněž uvedl, že ČR není nástupcem bývalé ČSSR, a tudíž na ní nepřechází závazky ani ve smyslu zákona č. 58/1969 Sb.

B. Dovolání a vyjádření k němu Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala dne 9. 4. 2009 žalobkyně dovolání, v němž namítala, že pokud by notáři Štátneho notárstva v Topoľčanoch postupovali v souladu se zákonnými předpisy, nedošlo by k odmítnutí registrace darovací smlouvy ze dne 20. 5. 1977, čímž by bylo nepochybně založeno i její vlastnické právo k předmětné nemovitosti. Ve vztahu k dědickým řízením vedeným před Státním notářstvím v Ostravě namítala, že byla zkrácena na svých základních právech tím, že jí nebylo umožněno být účastnicí řízení. V tomto směru uvedla, že po dobu 30 let jí je v konečném důsledku odepřeno právo na přístup k soudu, u něhož by mohla prokázat svá tvrzení.


K uvedenému dovolání žalobkyně se připojil dne 12. 4. 2010 její právní zástupce podáním nazvaným připojení se k dovolání žalobkyně a jeho doplnění. V rámci tohoto podání odkázal na právní argumentaci obsaženou v dovolání žalobkyně a současně namítal, že soudy opřely svůj závěr o nedostatku pasivní věcné legitimace pouze o ustanovení § 25 zákona č. 58/1969 Sb., aniž by blíže rozvedly, z jakých důvodů mají za to, že Štátne notárstvo v Topoľčanoch nebylo státním orgánem ČSSR, což je základním předpokladem pro přenesení odpovědnosti za způsobenou škodu na jednotlivé republiky. Dále namítal, že dědická řízení vykazovala známky procesních pochybení, na něž žalobkyně opakovaně poukazovala písemných podáních ze dne 14. 3. 2009 a 6. 4. 2009. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila. C. Přípustnost


Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou, řádně zastoupenou a splňuje formální obsahové znaky předepsané § 241a odst. 1 o. s. ř. Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání.

Protože odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v dovoláním napadené věci, může být pří­pustnost dovolání založena jen za podmínky upravené v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. pokud dovolací soud, za použití hledisek příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí je zásadního právního významu . Ten je podle § 237 odst. 3 o. s. ř. dán zejména tehdy, jestliže napadené rozhodnutí řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu ještě nebyla řešena, která je odvolacími nebo dovolacím soudem řešena rozdílně, nebo také řeší-li odvolací soud určitou právní otázku jinak, než je posuzováno v konstantní judikatuře dovolacího soudu a Ústavního soudu ČR (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 2296/2000) nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je však dána i tehdy, je-li řízení před odvolacím soudem postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a kterou došlo k porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny ), příp. též čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluvy ), jak vyplývá např. z nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2005, sp. zn. IV. ÚS 128/05 nebo z nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 2030/07.

S ohledem na shora uvedené dovolací soud dovodil, že žalobkyně uvádí následující právní otázky, které mají dle jejího názoru založit zásadní právní význam dovoláním napadeného rozhodnutí:

Je nesprávným úředním postupem skutečnost, že žalobkyni nebylo umožněno, aby se stala účastnicí dědických řízení vedených u Státního notářství v Ostravě?

Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. 25 Cdo 36/2004, uvedl, že chybné posouzení podmínek účastenství v dědickém řízení mající za následek, že s poškozeným nebylo jednáno jako s účastníkem řízení není nesprávností úředního postupu, nýbrž nesprávností samotného rozhodnutí o vypořádání dědictví. I v tomto případě je podmínkou odpovědnosti státu za škodu, aby takové rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno (viz též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 705/2002, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek pod č. C 1353). Jak vyplývá z uvedeného, i kdyby v souzené věci nebylo žalobkyni umožněno stát se účastnicí dědických řízení, nešlo by o nesprávný úřední postup a náhrady škody by se žalobkyně mohla domáhat z titulu nezákonného rozhodnutí, avšak pouze za předpokladu jeho zrušení, tj. zrušení rozhodnutí Státního notářství v Ostravě ze dne 3. 10. 1990, sp. zn. D 435/81 a ze dne 17. 10. 1986, sp. zn. D 1822/83, k čemuž nedošlo (viz § 2 a § 4 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb.). Tyto závěry přitom plně odpovídají principu presumpce správnosti rozhodnutí, podle kterého soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu není oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaných v jiných řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 705/2002, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 1353; příp. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1230/2003, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 2818, nebo usnesení ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 4030). Za této situace je závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti žaloby ve vztahu ke škodě, ke které mělo dojít postupem Státního notářství v Ostravě v dědických řízeních v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu a proto dovolací soud opětovné projednání položené otázky nepřipustil.

Pro úplnost dovolací soud výslovně uvádí, že soudy nižších stupňů ani soud dovolací nemohou v rámci řízení o náhradě škody přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí Státního notářství v Ostravě v řízeních pod sp. zn. D 435/81 a D 1822/83 a nepřísluší jim ani hodnotit věcnou správnost dílčích úkonů notářů v těchto řízeních.

Je dána pasivní věcná legitimace České republiky v případě, kdy je namítána nezákonnost rozhodnutí Štátneho notárstva v Topoľčanoch? Dovolatelkou vznesená otázka nebyla v dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu řešena. Nadto dovolací soud dospěl k závěru, že správná je i námitka žalobkyně, že odvolací soud řádně a přezkoumatelným způsobem nezdůvodnil svůj názor o nedostatku pasivní věcné legitimace žalované, když z blíže nerozvedených důvodů pouze odkázal na ustanovení § 25 zákona č. 58/1969 Sb. Z uvedených důvodů pak dovolací soud shledal dovolání žalobkyně v této části přípustné.
D. Důvodnost

Dovolání však není důvodné.

1. Podle čl. 9 ústavního zákona č. 143/1968 Sb., o československé federaci: [v]ěci, které nejsou ústavním zákonem Federálního shromáždění svěřeny do působnosti České a Slovenské Federativní Republiky, patří do působnosti České republiky a Slovenské republiky. S přihlédnutím k čl. 7 odst. 1 ústavního zákona č. 143/1968 Sb., o československé federaci, ve znění do 27. 12. 1989, patří do působnosti České a Slovenské Federativní republiky: zahraniční politika, uzavírání mezinárodních smluv s výjimkou těch, jejichž uzavírání patří do působnosti České republiky a Slovenské republiky, zastupování České a Slovenské Federativní Republiky v mezinárodních vztazích a rozhodování o otázkách války a míru; obrana a ekonomické zabezpečení obranyschopnosti České a Slovenské Federativní Republiky s výjimkou civilní ochrany obyvatelstva; měna; federální státní hmotné rezervy; federální zákonodárství a správa v rozsahu působnosti federace a kontrola činnosti federálních orgánů. Činnost státních notářství tudíž spadá do výlučné působnosti České socialistické republiky a Slovenské socialistické republiky. V souladu s § 6 odst. 3 zákona č. 95/1963 Sb. [v]rchní dohled na činnost státních notářství vykonává ministr spravedlnosti. Vzhledem ke znění zákona č. 171/1968 Sb., o zřízení federálních ministerstev a federálních výborů, a vzhledem k ustanovení § 1 odst. 1 bod 7. zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění do 31. 12. 1989, resp. k § 1 odst. 1 zákona č. 207/1968 Sb., o zriadení ministerstiev a iných ústredných orgánov štátnej správy Slovenskej socialistickej republiky, ve znění do 29. 3. 1990, pak platí, že jednotlivá ministerstva spravedlnosti byla ústředními orgány České socialistické republiky a Slovenské socialistické republiky. Podle čl. I. a II. ústavního zákona č. 53/1990 Sb., o změně názvu České socialistické republiky: [p]okud je v dosavadních ústavních a jiných zákonech uveden název Česká socialistická republika, rozumí se tím Česká republika. Ustanovení čl. 3 odst. 4 zákona č. 541/1992 Sb. stanoví, že [p]ráva a závazky, které se podle svého obsahu vztahují pouze k České republice nebo ke Slovenské republice, přecházejí na Českou republiku nebo Slovenskou republiku.

2. Podle § 5 odst. 1 zákona č. 95/1963 Sb., notářského řádu, ve znění do 31. 3. 1983, se s ídla a obvody státních notářství shodují se sídly a obvody okresních soudů; v hlavním městě Praze a v hlavním městě Slovenské republiky Bratislavě se shodují s obvody obvodních soudů. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 36/1964 Sb., o organizaci soudů a volbách soudců, ve znění zákona č. 156/1969 Sb., jsou soudy republik Nejvyšší soud České socialistické republiky, Nejvyšší soud Slovenské socialistické republiky, krajské soudy a okresní soudy. Podle § 3 odst. 2 písm. a) bodu 9. zákona č. 30/1970 Sb., o sídlach a obvodoch okresných a krajských súdov Slovenskej socialistickej republiky, tvoří obvod Krajského súdu v Bratislave [písm. a)] okres Topoľčany [bod 9.] . V souladu se shora uvedenými předpisy lze uzavřít, že Okresný súd v Topoľčanoch byl státním orgánem Slovenské socialistické republiky.

3. Na základě shora uvedeného dospěl dovolací soud k závěru, že žalovaná Česká republika není pasivně věcně legitimovanou k náhradě škody, která měla žalobkyni vzniknout nesprávným úředním postupem Štátneho notárstva v Topoľčanoch. Jak vyplývá z § 5 odst. 1 zákona č. 95/1963 Sb. ve spojení s § 3 odst. 2 písm. a) bodu 9. zákona č. 30/1970 Sb. Štátné notárstvo v Topoľčanoch bylo v rozhodném období, tj. v letech 1977 a 1979, státním orgánem Slovenské socialistické republiky. Odpovědnost za škodu způsobenou tímto orgánem při výkonu veřejné moci tak může stíhat jen Slovenskou republiku jako právního nástupce Slovenské socialistické republiky (čl. 3 odst. 4 zákona č. 541/1992 Sb.), a nikoliv žalovanou. Závěr odvolacího soudu o nedostatku pasivní věcné legitimace žalované je tudíž správný.

Jak vyplývá z výše uvedeného, dovolací soud neshledal důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu, podané dovolání bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalované prokazatelné náklady nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 24. března 2011 JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r.
předsedkyně senátu