28 Cdo 3191/2015
Datum rozhodnutí: 05.01.2016
Dotčené předpisy: § 20 odst. 6 předpisu č. 229/1991Sb., předpisu č. 20/1992Sb.



28 Cdo 3191/2015 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce J. B. , T., zastoupeného JUDr. Josefem Tuškem, advokátem se sídlem v Táboře, 9. května 678, proti žalovanému Zemědělskému družstvu Velká Chyška , IČO: 00111953, se sídlem ve Velké Chyšce 108, zastoupenému JUDr. Vítem Pošvářem, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, Masarykovo náměstí 1, o zaplacení částky 177.854,71 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 12 C 252/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích pobočka v Táboře, ze dne 2. dubna 2014, č. j. 15 Co 77/2015 - 267, takto:

I. Dovolání se odmítá . II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10.309,20 Kč k rukám advokáta JUDr. Josefa Tuška do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Českých Budějovicích pobočka v Táboře potvrdil rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 16. prosince 2014, č. j. 12 C 252/2011-236, jímž tento soud uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 177.854,71 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (o. s. ř.), neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v ustanovení § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
K dovoláním označené otázce stanovení výše náhrady za vnesený živý a mrtvý inventář a zásoby (§ 20 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů dále jen zákon o půdě ), se Nejvyšší soud vyslovil např. v rozsudku ze dne 23. února 1999, sp. zn. 28 Cdo 174/99, uzavíraje, že vládní nařízení č. 20/1992 Sb. nezakládá samostatný nárok na náhradu za odňatý inventář. Ten může vzniknout jen na základě skutečnosti, že inventář byl vlastníkovi skutečně odňat, což musí oprávněná osoba prokázat; uvedené vládní nařízení se použije v případě, kdy je zjištěno, že k převzetí inventáře došlo, ale není možno prokázat jeho tehdejší rozsah nebo nelze-li určit jejich současnou hodnotu.
Případy, kdy nelze prokázat odnětí inventáře (ve smyslu § 20 odst. 6 zákona o půdě) pak dovolací soud rozumí i ty, při nichž nelze dostatečně věrohodně prokázat rozsah odňatého inventáře (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2003, sp. zn. 28 Cdo 2238/2002, jenž je spolu s ostatními rozhodnutím Nejvyššího soudu dostupný na www.nsoud.cz ) .
Závěr o nevěrohodnosti předloženého zápisu o převzetí živého a mrtvého inventáře, tzv. vnosové listiny, k němuž zde odvolací soud dochází po zhodnocení ostatních v řízení provedených důkazů (z nichž plyne, že předchůdkyně žalobce vnesla do zemědělského družstva i další mrtvý inventář, jenž v zápise nadto postrádajícím její vlastnoruční podpis uveden není), je pak závěr skutkovým, jehož kritikou nelze založit přípustnost dovolání.
Z uvedeného současně vyplývá, že v označené právní otázce, na jejímž řešení závisí napadené rozhodnutí, se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil a Nejvyšší soud rovněž neshledává důvody, pro které by tato relevantní právní otázka, v jeho rozhodovací praxi již dříve vyřešená, měla být posouzena jinak.
Z předestřených důvodů (byla-li výše náhrady určena postupem dle nařízení vlády č. 20/1992 Sb.) nelze rozhodnutí odvolacího soudu pokládat za jakkoliv rozporné ani se závěry, jež Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku velkého senátu ze dne 9. února 2011, sp. zn. 31 Cdo 814/2010 (v němž připustil soudní přezkum správnosti kriterií pro výpočet majetkových podílů určených v části třetí a čtvrté zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech).
K otázce promlčení práva (argumentuje-li žalovaný tím, že uplatněný nárok není nárokem restitučním ani právem na majetkový podíl z transformace družstva, nýbrž právem na vypořádací podíl v družstvu) lze odkázat i na ty závěry odvolacího soudu, že dohoda o úhradě pohledávky (bez zřetele k hmotněprávní kvalifikaci práva) byla součástí účastníky uzavřené smlouvy ze dne 1. 2. 1998, kterou bylo lze ve vztahu mezi stranami modifikovat i příslušné ustanovení stanov o splatnosti vypořádacího podílu. Nadto odvolací soud znovu (podpůrně) odkázal na již dříve vyslovené závěry, k nimž patří i posouzení žalovaným uplatněné námitky promlčení za daných okolností jako výkon práva odporující dobrým mravům ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (v situaci, kdy by k marnému uplynutí promlčecí doby přispěl především žalovaný, jenž žalobci původně plnil dle uzavřené dohody a po jejím rozvázání tohoto (žalobce) instruoval v čase, kdy se může domáhat splnění pohledávky ). Vůči těmto závěrům (jež jsou určující pro řešení otázky, zda uplatněné právo promlčeno je či není, resp. zda je žalobci lze přiznat či nikoliv) žalovaný v dovolání nebrojí, zatímco na řešení jím pokládané otázky rozhodnutí odvolacího soudu založeno není. [Proto rozhodnutí nekoliduje ani s dalšími žalovanými citovanými rozhodnutími Nejvyššího soudu rozsudkem ze dne 1. prosince 2004, sp. zn. 29 Odo 189/2004, či rozsudkem ze dne 16. září 2014, sp. zn. 26 Cdo 2959/2014].
Napadá-li pak žalovaný dovoláním rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích o náhradě nákladů řízení (uvádí-li, že rozsudek napadá v celém rozsahu), ve vztahu k těmto akcesorickým nákladovým výrokům neuplatňuje žádnou dovolací argumentaci, takže ohledně nich ani neotevírá žádnou otázku procesního nebo hmotného práva, pro kterou mohla by být založena přípustnost dovolání proti těmto výrokům rozsudku (srov. též ust. § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř., z něhož plyne vázanost dovolacího soudu vymezeným dovolacím důvodem, tedy včetně jeho obsahové konkretizace).
Z uvedeného plyne závěr o nepřípustnosti dovolání, které proto Nejvyšší soud bez jednání odmítl (§ 243a odst. 1 věty první, § 243c odst. 1 věty první o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalovaného bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalobce, účelně vynaloženým v dovolacím řízení, patří odměna za zastupování advokátem v řízení, ve výši mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (z tarifní hodnoty 177 854,71 Kč) v částce 8.220,- Kč [srov. § 7 bod 5, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300,- Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 1.789,20 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 5. ledna 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu