28 Cdo 3177/2008
Datum rozhodnutí: 09.09.2008
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 3177/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobce J. s. d. , proti žalované Č. r. Ú. p. z. s. v. v. m., o 311.040,-Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2, pod sp. zn. 27 C 340/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. ledna 2008, č. j. 23 Co 489/2007 36, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž ten uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 311.040,- Kč s příslušenstvím, rozsudek soudu prvního stupně změnil pouze tak, že lhůtu ke splnění povinností stanovil na tři měsíce od právní moci rozsudku. Odvolací soud též rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, důkazy potřebné pro rozhodnutí řádně vyhodnotil, jeho skutkové i právní závěry jsou správné a odvolací soud se s nimi ztotožnil. Konstatoval, že soud prvního stupně z nálezu Ústavního soudu č. 278/2004 Sb. správně dovodil, že zrušením části zákona č. 229/2001 Sb. došlo k rehabilitaci ustanovení § 879c - § 879e zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen o.z. ), která jsou součástí platného právního řádu; tím došlo u subjektů, na něž dopadal režim § 879c o.z. k nabytí vlastnického práva ze zákona.

Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání s tím, že jej napadá v rozsahu jak výroku I., tak i výroku II. Rozhodnutí odvolacího soudu pokládá za zásadně právně významné z důvodu posuzovaných účinků nálezu Ústavního soudu ze dne 9. března 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, vyhlášeného pod č. 278/2004 Sb., na existenci §§ 879c až 879e o.z. a jejich použitelnost na právní poměry žalobce, dále v posouzení vztahu výše uvedených ustanovení o.z. k přechodným ustanovením části čtvrté zákona č. 229/2001 Sb., která nálezem nebyla zrušena, v posouzení, zda a jakým způsobem právní úprava obsažená v § 70 a § 71 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. omezuje či zcela vylučuje reálný dopad zmíněného nálezu Ústavního soudu a v posouzení vzniku práva trvalého užívání k pozemku, které bylo základním předpokladem pro vznik vlastnického práva žalobce ze zákona. Poukazuje na nálezy Ústavního soudu č. 95/2002 Sb. a č. 8/1995 Sb. a namítá, že není důvod předpokládat při zrušení derogačních ustanovení Ústavním soudem jiné dopady, než zrušení příslušné pasáže zákona č. 229/2001 Sb., a proto není důvodu měnit obecný závěr, že Ústavní soud nemůže být a není pozitivním zákonodárcem; k oživení původně zrušených ustanovení (včetně § 879c obč. zák.) tedy nedochází, tato ustanovení nebudou mít žádné právní účinky a nadále má být postupováno pouze podle aktuálně platné úpravy. Ze závěrů učiněných odvolacím soudem dovolatelka dovozuje, že pokud žalobci vzniklo vlastnické právo k předmětnému pozemku (jež měl původně v trvalém užívání) ke dni 1. července 2001, pak soud vykládá nález ÚS č. 278/2004 Sb. způsobem umožňujícím jeho pravou retroaktivitu, což je z hlediska principu právní jistoty nepřípustné. Dále žalovaná upozorňuje na to, že i kdyby došlo k oživení předmětných ustanovení o.z., jejich právní účinky, spočívající zejména ve změně vybraných užívacích vztahů na vlastnické, by v celkovém kontextu ostatních působících zákonů byly nulové, neboť k 1.lednu 2005 již neexistovaly právní vztahy podmiňující aplikaci těchto ustanovení, což se plně týká vztahů trvalého užívání, když dnem 30. června 2001 ze zákona definitivně zanikly právě ty, které ještě po 1. lednu 2001 u právnických osob, na něž se § 879c a násl. o.z. vztahoval, kvůli této speciální úpravě dále přetrvávaly a do 30. 6. 2001 nezanikly jiným způsobem. Úpravu právního režimu těchto dodatečně zaniklých právních vztahů trvalého užívání včetně nezbytného propojení na obecný právní režim zákona č. 219/2000 Sb. zajistil rovněž zákon č. 229/2001 Sb., a to v čl. IV části čtvrté, která zůstala nálezem ÚS č. 278/2004 Sb. nedotčena a je součástí právního řádu. Současná aplikace § 879c a násl. o.z. je z důvodu konkrétního data, kdy mělo ke změně práva trvalého užívání na vlastnické dojít, zcela vyloučena. Stanovené datum 1. července 2001 totiž nenávratně minulo a oživená ustanovení se nemohou naplnit. Dále pak dnem 30. června 2001 se právo trvalého užívání transformovalo ve výpůjčku a tak ke dni 1. července 2001 nemohl žalobce mít pozemky, které byly později předmětem kupní smlouvy, v trvalém užívání. U žalobce tak nemohlo dojít ke vzniku vlastnického práva k předmětným pozemkům podle § 879c obč. zák. Zde žalovaná dovozuje, že řešení právní otázky odvolacím soudem je v rozporu s hmotným právem. Dále dovolatelka uvádí, dle jejího názoru, fakta známa z dosavadní judikatury, a to, že Nejvyšší soud i Ústavní soud v podstatě konstatovaly, potřebu dát přednost obnovenému znění § 879c o.z. před nezrušeným článkem IV bodem 1 čtvrté části zákona č. 229/2001 Sb., s tím že z hlediska legitimního očekávání žalobce nemohou ustanovení tohoto článku obstát a dále že nároky na přeměnu trvalého užívání na vlastnictví jsou posuzovány za pomoci extenzivního výkladu nepravé zpětné účinnosti pozdějšího předpisu. Žalovaná uvádí, že tzv. Euronovela Ústavy stanoví, že určené mezinárodní smlouvy jsou součástí právního řádu a že Česká republika je povinna dodržovat závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva. Dále dovolatelka odkazuje na článek 10 Ústavy a uvádí, že v článku 87 Smlouvy o založení ES, s jejíž ratifikací dal Parlament ČR souhlas, je zakotvena zásada nepřípustnosti podpor, poskytovaných v jakékoliv podobě státem nebo ze státních prostředků, které mohou narušovat hospodářskou soutěž tím, že zvýhodňují určité podniky. V daném případě, kdy předmětné nemovitosti jsou státním majetkem a žalobce je subjektem podnikatelským, představuje bezúplatné ex lege nabytí majetku státu bezesporu pro žalobce výhodu. Z výše uvedených důvodů žalovaná navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Jak zjistil Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou dle § 241 o. s. ř. Dále se proto zabýval přípustností předmětného dovolání.

Podle ust. § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím [§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl jinak ) byl odvolacím soudem zrušen [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.

Uvedené podmínky však rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s dovoláním žalované nesplňuje. Dovolací soud se již několikrát ve své rozhodovací praxi zabýval právními otázkami předestřenými i v předmětném dovolání a rozhodnutí soudu odvolacího je plně souladné se závěry přijatými Nejvyšším soudem v těchto případech. Nutno podotknout, že Nejvyšší soud již také rozhodoval spor týkající se posouzení účinků nálezu Ústavního soudu ze dne 9. března 2004, vyhlášeného ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004. Jednalo se především o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005, na nějž poukázal již soud odvolací. V něm Nejvyšší soud dovodil, že není nejmenší pochybnosti o tom, že výrokem uvedeného nálezu vydaným podle § 70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je bezpodmínečně vázán nejen on, ale i všechny jiné orgány a osoby, neboť jde o právní akt, jímž Ústavní soud zasáhl v souladu s čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy do právního řádu České republiky tím, že zrušil do té doby platná a účinná ustanovení zákona pro jejich rozpor s ústavním pořádkem.

Dle uvedeného rozhodnutí je pak Nejvyšší soud vázán i tzv. nosnými důvody plenárního nálezu Ústavního soudu, přičemž zpravidla půjde o právní názor vyjádřený právní větou publikovanou ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. Není proto namístě jakkoliv pochybovat či polemizovat s důvody, které Ústavní soud v daném případě vedly ke zrušení části II. zákona č. 229/2001 Sb. nazvané Změna občanského zákoníku čl. II. , jak to v souzeném sporu činí dovolatelka.

Výše citované rozhodnutí Nejvyššího soudu též uvádí, že další částí plenárního nálezu, v níž Ústavní soud řešil otázku ožívání předpisu již dříve zrušeného, nepatří do jeho nosné části. V daném případě se jedná o dva odstavce odůvodnění nálezu předcházející odstavec poslední, v nichž se Ústavní soud zabývá účinky nálezu, jímž jsou rušena derogační ustanovení zákona a kde dovozuje, že takový nález má za následek rehabilitaci zrušených ustanovení a v daném případě pak obnovení právního stavu založeného ustanoveními § 879c, § 879d a § 879e o. z. Dovolací soud dospěl k závěru, že obecné soudy touto částí odůvodnění nálezu právně vázány nejsou. Nicméně jde o otázku posouzení existence vlastnického práva jako práva základního, kterému poskytuje ochranu přímo Listina základních práv a svobod. Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti by pak byl oprávněn přezkoumat na základě ústavní stížnosti rozhodnutí obecných soudů, týkající se ochrany vlastnického práva jako práva základního, včetně posouzení otázky účinnosti a důsledků zmíněného nálezu. Proto je třeba přistoupit i ke zmíněné právně nezávazné části jeho nálezu tak, jak obecné soudy přistupují k judikatuře a stanoviskům Nejvyššího soudu, byť pro ně nejsou právně závazné. Uvedené závěry Nejvyšší soud potvrdil také v dalších svých rozhodnutích (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2007, sp. zn. 28 Cdo 1961/2006; ze dne 23. ledna 2007, sp. zn. 22 Cdo 2490/2006; ze dne 23. ledna 2007, sp. zn. 22 Cdo 2506/2006; ze dne 21. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1456/2006; ze dne 23. srpna 2007, sp. zn. 28 Cdo 2797/2007; a ze dne 13. září. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3073/2007).

Není proto důvodné odklánět se ani od těchto právních závěrů učiněných Ústavním soudem obsažených v odůvodnění předmětného nálezu a potvrzených ve výše citovaných rozhodnutích soudu Nejvyššího. Opačný závěr by ostatně ani nebyl logický, neboť takový nález, jenž ruší derogační ustanovení předchozího právního předpisu, by nevyvolal žádné právní účinky v situaci, kdy by zrušeným právním předpisem derogovaná ustanovení zůstala i nadále derogována čili mimo platný právní řád.

V rovině časové souslednosti nález pléna Ústavního soudu zrušil část zákona č. 229/2001, jíž bylo derogováno ustanovení občanského zákoníku (§ 879c, § 879d a § 879e). Pak se taková ustanovení stala znovu platnou součástí právního řádu České republiky, a to ode dne účinnosti zrušení napadeného ustanovení zákona č. 229/2001 Sb. (tj. od 1. ledna 2005). Jinak by tu totiž nebyl dán žádný právní podklad pro vymizení těchto ustanovení občanského zákoníku z právního řádu ČR. Jestliže pak § 879c občanského zákoníku, který je tedy ke dni rozhodování dovolacího soudu platnou součástí právního řádu České republiky, stanoví, že uplynutím jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona (tj. od 1. července 2001, neboť z. č. 103/2000 Sb. nabyl účinnosti dne 1. července 2000) dochází při splnění jistých podmínek k právní skutečnosti, a to přímo ze zákona, nevyvstává žádná pochybnost o právních následcích takového ustanovení. Jinými slovy řečeno, platný a účinný § 879c o. z. stanoví, že ke dni 1.července 2001 došlo při splnění taxativně vypočtených podmínek existujících ke dni účinnosti zákona č. 103/2000 Sb. k přeměně práva trvalého užívání pozemku podle § 70 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, na právo vlastnické. To bezesporu platí i pro souzený spor. Ostatně i Ústavní soud si byl vědom dopadů svého nálezu, a proto odložil účinnost zrušení napadeného ustanovení zákona č. 229/2001 Sb. do 31. prosince 2004, aby tak podle vlastních slov poskytl Parlamentu České republiky dostatečně dlouhou dobu k přijetí přiměřené právní úpravy (viz i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2008, sp. zn. 28 Cdo 265/2008).

Z výše uvedeného lze jednoznačně dovodit závěr, že jestliže žalobce splňoval ke dni 1. července 2000 podmínky uvedené v § 879c o. z., pak na něj právě dne 1. července 2001 přešlo ex lege vlastnické právo k uvedeným pozemkům (došlo k přechodu vlastnického práva). Za těchto okolností se ale žalobce nemohl stát vlastníkem uvedených pozemků na základě výše specifikovaných smluv uzavřených v roce 2003. Nemohlo totiž dojít k následnému převodu vlastnického práva k týmž pozemkům na týž subjekt práv a povinností, neboť by tak žalovaná převedla na žalobce více práv, než sama měla (nemo plus iuris ad alienum transferre potest quam ipse habet), a to navíc právo, jehož nositelem byl v téže době žalobce.

K námitce dovolatelky zmiňující zásadu nepřípustnosti tzv. veřejných podpor poskytovaných v jakékoliv podobě státem nebo ze státních prostředků, které mohou narušovat hospodářskou soutěž tím, že zvýhodňují určité podniky zakotvené v čl. 87 Smlouvy o založení ES, lze toliko uvést, že Smlouva o založení Evropského společenství, je závazná v souladu s Aktem o podmínkách přistoupení České republiky, [ .] a Slovenské republiky a o úpravách smluv, na nichž je založena evropská unie, ode dne přistoupení ČR do EU, tzn. od 1.května 2004 a nemůže se tudíž vztahovat na posuzovaný případ. Primární právo evropského společenství je dle aktu shora označeného, aplikovatelné do tuzemského právního řádu k datu 1. května .2004. Jen pro úplnost - žalobce se na základě vkladu smlouvy o převodu nemovitostí dne 20.ledna 2004 stal vlastníkem předmětných pozemků. Posléze shora označeným legislativním postupem byla zrušena část zákona č. 229/2001 Sb. a tím byl obnoven stav založený § 879c o.z. a to zpětně k 30.června 2001. Došlo tudíž k úplnému oživení ustanovení § 879c až § 879e o.z. a k obnovení stavu jimi založených.

Vzhledem k tomu, že především na tomto závěru je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, přičemž dovolací soud se touto právní otázkou již opakovaně zabýval a dospěl ke shodnému závěru, nebylo zapotřebí věnovat se dalším námitkám dovolatelky, neboť by ani v případě jejich akceptace nemohlo být ničeho změněno na výsledku předmětného řízení.

Avšak dovolatelka výslovně napadá oba výroky rozsudku odvolacího soudu, a proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dovolání přípustné proti výroku II., kterým odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným. Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je začleněno do rozsudku a stává se tak formálně jeho součástí (§ 167 odst. 1 o. s. ř.). Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v ustanoveních § 237 až § 239 o. s. ř. Přípustnost podle § 237 o. s. ř. dána být nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, sešit č. 1, ročník 2003, (R 4/2003)]. Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům pak není založena ani ustanoveními § 238, § 238a a § 239 o. s. ř., jelikož tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů. Dovolání se do výroku o nákladech řízení je tedy nepřípustné.

Z výše uvedeného vyplývá, že dovolatelce se nepodařilo podat takové argumenty, pro které by bylo možno dovodit přípustnost jejího dovolání dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. A protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání žalované podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalobci v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 9. září 2008

JUDr. František I š t v á n e k , v. r.

předseda senátu