28 Cdo 3176/2008
Datum rozhodnutí: 07.05.2009
Dotčené předpisy:





28 Cdo 3176/2008


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy


JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce J. s. d. v U. O., proti žalované ČR Ú. pro z. s. ve v. m., o zaplacení 2.495.940,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10, pod sp. zn. 6 C 407/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2007, č. j. 54 Co 326/2007-49, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž tento uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku specifikovanou v záhlaví (výrok I.), zamítl žalobu co do části požadovaného příslušenství (výrok II.) a rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok III.). Odvolací soud také rozhodl


o náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem.


Žalobce uvedenou částku požadoval z titulu vrácení kupních cen zaplacených za blíže specifikované pozemky na základě třinácti kupních smluv uzavřených v roce 2003 se žalovanou. Ve všech případech šlo o pozemky, které měl žalobce v trvalém užívání, přičemž tyto pozemky byly buď zastavěny budovou, nebo stavbou ve vlastnictví žalobce, nebo na takový pozemek navazovaly a souvisely s provozem uvedené budovy. Žalobci tak vzniklo podle § 879c odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 29. 6. 2001 (dále jen obč. zák. ) právo na nabytí vlastnického práva k uvedeným pozemkům, neboť dne 3. 7. 2000 podal žádost


o změnu práva trvalého užívání na právo vlastnické. Částí druhou zákona č. 229/2001 Sb., bylo citované ustanovení občanského zákoníku s účinností od 30. 6. 2001 zrušeno. Žalobce proto pozemky od žalované později odkoupil za cenu odpovídající žalované částce. Nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, publikovaném ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004, však byla druhá část zákona


č. 229/2001 Sb. zrušena. Z tohoto důvodu je třeba podle názoru soudu prvního stupně považovat dotčené kupní smlouvy za absolutně neplatné. Odvolací soud se s tímto názorem soudu prvního stupně ztotožnil, když uvedl, že žalobce nabyl vlastnické právo k dotčeným pozemkům již 1. 7. 2001, a později uzavřené kupní smlouvy tak byly neplatné.


Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, které doplnila podáními ze dne 16. 4. 2008 a 8. 8. 2008 s tím, že napadené rozhodnutí je zásadně právně významné pro posouzení účinků výše citovaného plenárního nálezu Ústavního soudu, přičemž se závěry dovozenými odvolacím soudem v tomto ohledu se žalovaná neztotožňuje. Žalovaná ve svém dovolání obsáhle polemizuje s argumenty Ústavního soudu uvedenými v citovaném plenárním nálezu a zpochybňuje jeho účinky ve vztahu


k právnímu řádu České republiky jako celku. Za zásadně právně významnou považuje


i otázku dopadu uvedených ustanovení do právních poměrů žalobce či jejich vztah k části čtvrté zákona č. 229/2001 Sb., která citovaným nálezem zrušena nebyla. Žalovaná nesouhlasí s možností obživnutí již jednou platně zrušených ustanovení na základě nálezu Ústavního soudu, aniž by tak byla založena funkce Ústavního soudu jakožto pozitivního zákonodárce. Možná je též kolize s předpisy Evropské unie


a zákonem č. 59/2000 Sb. z důvodu nepovolené veřejné podpory podnikatelských subjektů. Předmětné kupní smlouvy jsou podle názoru dovolatelky platným právním úkonem a plnění, jež bylo žalované na základě této smlouvy poskytnuto, bylo poskytnuto v souladu s platným právní řádem. Žalovaná navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil jak rozhodnutí soudu odvolacího, tak i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil posledně uvedenému k dalšímu řízení.


Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů dále jen o. s. ř. ) vychází z toho, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností.


Přípustnost dovolání v daném případě je možné založit jen podle ustanovení


§ 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Nejvyšší soud by musel proto dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je po právní stránce zásadně významné.


V daném případě však napadené rozhodnutí podmínky zásadní právní významnosti nesplňuje, neboť nejenže respektuje právní závěry obsažené ve shora citovaném nálezu pléna Ústavního soudu, ale i následná četná rozhodnutí Nejvyššího soudu týkající se dotčené problematiky (zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne


28. 8. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005, dále pak např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1961/2006; z 23. 1. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2490/2006; z 23. 1. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2506/2006; z 21. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1456/2006; z 23. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2797/2007; z 13. 9. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3073/2007; ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 265/2008; ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. 28 Cdo 518/2008; ze dne 15. 4. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1022/2008; ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 2356/2008; ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2443/2008, ze dne 30. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2686/2008


a z téhož dne též usnesení, sp. zn. 28 Cdo 2668/2008, ze dne 24. 3. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3173/2008 atd. všechna rozhodnutí jsou dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz), na něž i v daném případě dovolací soud plně odkazuje. Dovolatelka žádné nové argumenty ve svém dovolání nepřináší a dovolací soud nemá důvody se od právních závěrů v těchto rozhodnutích dovozených odchylovat. Dovolací námitky představují pouhou polemiku s nálezem Ústavního soudu ze dne


9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, kterým byla konstatována obnova stavu založeného ustanoveními § 879c až § 879e obč. zák., a shora uvedenými rozhodnutími Nejvyššího soudu.


V tomto ohledu dovolací soud žalované důrazně připomíná závěry uvedené v usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. IV. ÚS 2422/08 (veřejnosti dostupné též na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ) ohledně očividné nadbytečnosti dovolatelkou prezentovaných podání, a to vzhledem ke zcela jasné a mnohočetné judikatuře jak obecné soustavy soudní, tak i samotného Ústavního soudu.


Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně v plném rozsahu. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že dovolání do výroku, v němž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení, není přípustné (viz usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 4/2003, dostupné též na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz).


Nejvyšší soud tak uzavírá, že právní posouzení věci samé provedené odvolacím soudem lze považovat za správné, neboť jestliže dovolatelka převedla na žalobce za úplatu vlastnické právo k dotčeným nemovitostem, které již v dané době neměla, pak na její straně došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení na úkor žalobce z toho důvodu, že právní úkony, na jejichž základě bylo plněno (tedy dotčené kupní smlouvy), je třeba posoudit jako absolutně neplatné (§ 451 odst. 2 obč. zák.).


Z výše uvedeného vyplývá, že dovolatelce se nepodařilo podat takové argumenty, pro které by bylo možno dovodit přípustnost jejího dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. A protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud jej podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo


a žalobci v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.


Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.


V Brně dne 7. května 2009


JUDr. Josef Rakovský, v. r.


předseda senátu