28 Cdo 3173/2008
Datum rozhodnutí: 24.03.2009
Dotčené předpisy:





28 Cdo 3173/2008


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského


a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce: J.M.B. d., zastoupeného advokátem, proti žalované ČR Ú. pro z. s. ve v. m., o zaplacení 45.410,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2, pod sp. zn. 19 C 33/2007-63, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2008, č. j. 35 Co 535/2007-88, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 5. 5. 2008, č. j. 35 Co 535/2007-95, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Odvolací soud potvrdil napadený výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, jímž tento soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku specifikovanou v záhlaví tohoto rozhodnutí společně s příslušenstvím, a ve výroku II. rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení, kterýžto výrok opravil svým usnesením ze dne 5. 5. 2008,


č. j. 35 Co 535/2007-95. V souzené věci se žalobce domáhal vrácení v záhlaví specifikované kupní ceny z titulu vydání bezdůvodného obohacení, a to s odůvodněním, že kupní smlouva uzavřená mezi účastníky dne 15. 11. 2003, na základě níž měl nabýt vlastnické právo k nemovitostem identifikovaným v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, je absolutně neplatná. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, přičemž tento skutkový stav posoudil v zásadě správně i po stránce právní, neboť důsledně vycházel ze závěrů, k nimž dospěl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005. Soud odvolací vycházel i ze závěrů soudu Ústavního, a to zejména z jeho nálezu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, jímž byla zrušena část druhá zákona č. 229/2001 Sb. V souladu s těmito rozhodnutími dovodil, že derogací zrušujících ustanovení zákona č. 229/2001 Sb., byl obnoven stav založený § 879c až § 879e zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ). Tím došlo k nabytí vlastnického práva ex lege u subjektů, na něž se režim citovaných ustanovení vztahoval. S přihlédnutím k tomuto závěru je třeba dovodit, že žalobce nabyl vlastnické právo k předmětným pozemkům ze zákona dne


1. 7. 2001, a předmětnou kupní smlouvu je nutné proto považovat za absolutně neplatnou pro rozpor se zákonem podle § 39 obč. zák. To z toho důvodu, že žalovaná nebyla v době jejího uzavírání vlastnicí dotčených nemovitostí, a nemohla tak vlastnické právo platně na jiný subjekt převést. Kupní cena, kterou žalobce žalované na základě absolutně neplatné kupní smlouvy zaplatil, představuje bezdůvodné obohacení podle § 451 odst. 2 obč. zák. Námitka promlčení, vznesená žalovaným, není důvodná, neboť neuplynula subjektivní ani objektivní promlčecí doba. Její počátek podle § 107 odst. 1, 2 obč. zák. je třeba vázat ke dni účinnosti nálezu Ústavního soudu Pl. ÚS 2/02, protože rozhodnutím o odložení účinnosti zrušení druhé části článku II. zákona č. 229/2001 Sb. byl Ústavním soudem vytvořen časový prostor pro zákonodárce k přijetí právní úpravy, která by reagovala na možnost vzniku právní nejistoty nejenom v právech třetích osob. Teprve za situace, že zmíněná právní úprava přijata nebyla a nález Ústavního soudu nabyl účinnosti, lze dovodit, že až v tomto okamžiku vzniklo bezdůvodné obohacení a žalobce se dozvěděl, že k němu došlo a kdo se na jeho úkor obohatil. Žaloba tak byla podána před uplynutím promlčecí doby.


Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání s tím, že napadené rozhodnutí je zásadně právně významné pro posouzení účinků výše citovaného plenárního nálezu Ústavního soudu, přičemž se závěry dovozenými odvolacím soudem v tomto ohledu zásadně nesouhlasí. Žalovaná ve svém dovolání obsáhle polemizuje s argumenty Ústavního soudu uvedenými v citovaném plenárním nálezu a zpochybňuje jeho účinky ve vztahu k právnímu řádu České republiky. Za zásadně právně významnou považuje


i otázku dopadu uvedených ustanovení do právních poměrů žalobce či jejich vztah k části čtvrté zákona č. 229/2001 Sb., která citovaným nálezem zrušena nebyla. Žalovaná nesouhlasí s možností obživnutí již jednou platně zrušených ustanovení na základě nálezu Ústavního soudu, aniž by tak byla založena funkce Ústavního soudu jakožto pozitivního zákonodárce. Možná je též kolize s předpisy Evropské unie


a zákonem č. 59/2000 Sb. z důvodu nepovolené veřejné podpory podnikatelských subjektů. Předmětná kupní smlouva je podle názoru dovolatelky platným právním úkonem a plnění, jež bylo žalované na základě této smlouvy poskytnuto, není možné považovat za bezdůvodné obohacení. Z výše uvedených důvodů žalovaná navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu včetně rozsudku soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.


Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů dále jen o. s. ř. ) vychází z toho, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností.


Přípustnost dovolání v daném případě je možné založit jen podle ustanovení


§ 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Nejvyšší soud by musel proto dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je po právní stránce zásadně významné.


V daném případě však napadené rozhodnutí podmínky zásadní právní významnosti nesplňuje, neboť nejenže respektuje právní závěry obsažené ve shora citovaném nálezu pléna Ústavního soudu, ale i následná četná rozhodnutí Nejvyššího soudu týkající se dotčené problematiky (zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne


28. 8. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005, dále pak např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1961/2006; z 23. 1. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2490/2006; z 23. 1. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2506/2006; z 21. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1456/2006; z 23. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2797/2007; z 13. 9. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3073/2007; ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 265/2008; ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. 28 Cdo 518/2008; ze dne 15. 4. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1022/2008; ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 2356/2008; ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2443/2008, ze dne 30. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2686/2008 a z téhož dne též usnesení, sp. zn. 28 Cdo 2668/2008 atd. všechna rozhodnutí jsou dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz), na něž i v daném případě dovolací soud plně odkazuje. Dovolatelka žádné nové argumenty ve svém dovolání nepřináší a dovolací soud nemá důvody se od právních závěrů v těchto rozhodnutích dovozených odchylovat. Dovolací námitky představují pouhou polemiku s nálezem Ústavního soudu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, kterým byla konstatována obnova stavu založeného ustanoveními § 879c až § 879e obč. zák., a shora uvedenými rozhodnutími Nejvyššího soudu.


V tomto ohledu dovolací soud žalované důrazně připomíná závěry uvedené v usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. IV. ÚS 2422/08 (veřejnosti dostupné též na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ) ohledně očividné nadbytečnosti dovolatelkou prezentovaných podání, a to vzhledem ke zcela jasné a mnohočetné judikatuře jak obecné soustavy soudní, tak i samotného Ústavního soudu.


Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně v plném rozsahu. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že dovolání do výroku, v němž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení, není přípustné (viz usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 4/2003, dostupné též na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz).


Z výše uvedeného vyplývá, že dovolatelce se nepodařilo podat takové argumenty, pro které by bylo možno dovodit přípustnost jejího dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. A protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud jej podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo


a žalobci v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.


Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.


V Brně dne 24. března 2009


JUDr. Josef Rakovský, v. r.


předseda senátu