28 Cdo 3165/2006
Datum rozhodnutí: 19.12.2006
Dotčené předpisy:





28 Cdo 3165/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobkyně K. k. p. na S., proti žalovaným 1/ P. f. Č. r., a 2/ E., spol. s r. o., zastoupené advokátkou, o určení neplatnosti nájemní smlouvy, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 6 C 1363/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. září 2006, č. j. 26 Co 268/2006-127, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Odvolací soud potvrdil rozsudek, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu na určení neplatnosti nájemní smlouvy. Nepřisvědčil názorům žalobkyně, podle kterých je nájemní smlouva neplatná pro obcházení zákona, konkrétně pak ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku ve znění pozdějších předpisů (dále také jen zákon č. 229/1991 Sb. ), když zakotvuje oprávnění nájemce zastavět pozemek trvalou stavbou, což se ve svém důsledku rovná převodu. Vzhledem k tomu, že uvedené ustanovení je natolik kusé, že kromě zákazu převodu majetku nelze dovozovat žádná další omezení a tvrzení žalobkyně o ohrožení budoucí restituce (v důsledku zastavení pronajatých pozemků) tak postrádá jakýkoliv reálný podklad a ocitá se v oblasti ničím nepodložených domněnek. Odvolací soud je dále toho názoru, že předmětná nájemní smlouva byla uzavřena již dne 16. června 1994, přičemž následné znovupodepsání dne 20. února 1998 nemělo žádný právní význam. Za této situace je pak bezvýznamná skutečnost, že opětovný podpis smlouvy dne 20. února 1998 byl realizován zaměstnancem nezpůsobilým k právním úkonům, neboť platnost uzavření nájemní smlouvy dne 16. června 1994 nebyla nikterak zpochybněna.





Žalobkyně namítla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále také jen o.s.ř. )], přičemž napadené rozhodnutí vychází taktéž ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně vyložil ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., neboť nájemní smlouva s právem zastavět pozemek trvalou stavbou se svými faktickými důsledky tomuto převodu rovná. Je proto toho názoru, že uzavřená nájemní smlouva obchází zákon, neboť vytváří podmínky pro to, aby předmětné pozemky nebylo možno ani v budoucnu restituovat, neboť podle současné standardní právní úpravy zakotvené ve všech dosud přijatých restitučních zákonech je podmínkou úspěšné restituce nezastavěnost pozemků. Žalobkyně dále dovozuje, že oprávněnost jejich obav již uznal odvolací soud ve svém usnesení ze dne 4. října 2000, č. j. 26 Co 108/2000-43. Dovoláním žalobkyně napadá taktéž skutkové a právní závěry, že další podpis smlouvy v roce 1998 je bez právního významu, neboť nebylo přihlédnuto k tomu, že původní smlouva odstoupením zanikla. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozhodní soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Dovolání není přípustné.


Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. V předmětném sporu sice odvolací soud zrušil usnesením ze dne 4. října 2000, č. j. 26 Co 108/2000-43, a posléze usnesením ze dne 21. července 2004, č. j. 26 Co 329/2004-87, rozsudek soudu prvního stupně, avšak z jiných důvodů (konkrétně pak pro jiný názor odvolacího soudu v otázce naléhavého právního zájmu podle § 80 písm. c/ o.s.ř. a aktivní legitimaci žalobkyně a pro nepřezkoumatelnost rozsudku), než na kterých soud prvního stupně následně vystavěl své rozhodnutí, jenž bylo dovoláním napadeným rozhodnutím věcně potvrzeno. Za této situace a při vyloučení přípustnosti dovolání dle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. je dovolání přípustné pouze za splnění podmínek předpokládaných § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.


Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud rozhodl ve věci samé a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.


Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.


Dovolací přezkum je tedy zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné.


Dovolání sice lze také podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování to však ve smyslu § 241a odst. 3 o.s.ř. leda tehdy, je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 a § 238a o.s.ř. Dovolatelkou vznášené skutkové výhrady k okolnostem opětovného (nového) uzavření nájemní smlouvy přípustnost dovolání tedy založit nemohou, ostatně, jak již dovolací soud ve svých předcházejících rozhodnutích opakovaně zdůraznil, závěr o tom, že rozhodnutí je zásadního právního významu (§ 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.), předpokládá nejen význam dotčeného právního posouzení pro věc samu, ale je také podmíněno tím, že uvedené rozhodnutí je zásadního významu z hlediska svého obecného dopadu do poměrů sporů jiných, obdobných (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4/2001, pod poř. č. 27).


Oproti představě dovolatelky jí uplatněné námitky k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí zásadní význam pro právní stránce vskutku má, vést nemohou. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), zde totiž nemůže jít.


Předcházejícím rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 4. října 2000, č. j. 26 Co 108/2000-43, se soud vypořádal s otázkou aktivní věcné legitimace a existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Tam dosažené závěry bere odvolací soud za základ svého rozhodování i pro tentokráte v dovoláním napadeném rozsudku. Dovolací soud nemůže při hodnocení existence otázky po právní stránce zásadního právního významu v této věci pro shora uvedené judikatorní závěry nepoukázat na to, že závěry odvolacího soudu o aktivní legitimaci žalobkyně a o existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení vývoji judikatury neodpovídají a že žaloba nemohla obstát.


Ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. uvádí, že majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské společnosti, řády a kongregace, nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku. Z tohoto ustanovení plyne, že převod takového majetku, došlo-li k němu, je ve smyslu § 39 obč. zák. neplatný, neboť svým obsahem - jak tato norma předpokládá - odporuje zákonu.


V rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. června 2002, sp. zn. 20 Cdo 1866/2000 bylo vyloženo, že protože § 29 zákona č. 229/1991 Sb. nestanoví, kdo se určení této neplatnosti může domáhat, uplatní se obecné zásady; legitimovanými jsou především (a nezpochybnitelně) účastníci smlouvy, na jejímž základě mělo být vlastnictví tohoto majetku převedeno. Z třetích subjektů je - právním předpisem - k tomu legitimováno státní zastupitelství, neboť podle § 42 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, může podat návrh na zahájení občanského soudního řízení o neplatnost smlouvy o převodu vlastnictví v případech, kdy při jejím uzavírání nebyla respektována ustanovení omezující volnost jejich účastníků, a tato podmínka v případě porušení tzv. blokačních ustanovení restitučních předpisů splněna je. Již citované ustanovení nasvědčuje tomu, že původní (církevní) vlastník, identifikovaný ustanovením § 29 zákona č. 229/1991 Sb., tuto legitimaci nemá, neboť měl-li by ji, nebylo by zapotřebí v jeho zájmu působit z veřejnoprávních pozic.


Zjevným smyslem ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. je zajištění všeobecných předpokladů pro budoucí - obsahově však nepředjímatelnou - normativní úpravu restituční obnovy tzv. církevního majetku. Jen z možného budoucího restitučního oprávnění dovolatelka dovozuje i v této věci ohrožení svých stávajících subjektivních práv. Tím však aktivní legitimaci k žalobě o určení neplatnosti právního úkonu, jak byla výše vymezena, založit nelze; nejenže dovolatelka není účastna určitého právního vztahu nebo práva (o něž v řízení jde), ale není ani subjektem, do jehož - existující - právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo promítá. Konečně, jestliže dle dovolatelky předmětná nájemní smlouva, s ohledem na nadstandardní oprávnění nájemce, obchází zákon, neboť vytváří podmínky pro to, aby jí v budoucnu nebylo možno (již zastavěné) pronajaté pozemky vydat, pak tento argument ani sám o sobě nemůže být vskutku úspěšný, neboť ustanovením § 29 zákona č. 229/1991 Sb. předjímaná právní úprava zatím přijata nebyla a nelze nikterak a to ani komparací se stávajícími restitučními zákony tuto úpravu jakkoliv dovozovat či předvídat; akceptací opačného závěru by ve svém důsledku došlo k nepřípustnému nahrazování moci zákonodárné mocí soudní.


Platí tedy, že odvolací soud uplatnil pro potvrzení zamítnutí žaloby v dané věci právní názor ne zcela souladný s ustálenou a nepochybnou soudní praxí, nicméně pro své rozhodnutí použil důvod, jehož i jen hypotetická nesprávnost pro dovolatelku příznivější výsledek řízení přivodit nemohla. Ostatně i v užitém důvodu odvolací soud vychází dílem z právního názoru, jež je základem uvedené judikatury. V takovém případě tak nelze dovodit ani individuální ani všeobecný zásadní právní význam otázce, jíž dovolatelka v dovolání klade.


Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu po právní stránce, není dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř přípustné.


Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.


Dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, žalovaným, kteří by jinak měli právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné takové náklady (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ust. § 146 odst. 3, 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 19. prosince 2006


JUDr. František I š t v á n e k , v. r.


předseda senátu