28 Cdo 3162/2014
Datum rozhodnutí: 07.10.2014
Dotčené předpisy: § 451 obč. zák., § 139 obč. zák.



28 Cdo 3162/2014 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce Mgr. J. R. , K., zastoupeného Mgr. Martinem Buřičem, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 39, proti žalovanému J. Š. , K., zastoupenému Slavomírem Teclem, advokátem se sídlem v Havlíčkově Brodě, Kalinovo nábřeží 605, o zaplacení částky 264.249,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 104 C 60/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. ledna 2013, č. j. 17 Co 543/2012-254, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.712,80 Kč k rukám advokáta Slavomíra Tecla do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. O d ů v o d n ě n í:
Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozsudkem ze dne 31. 5. 2012, č. j. 104 C 60/2009
-220, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 24.969,- Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok I.), co do částky 264.249,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.). Podanou žalobou se žalobce dožadoval, aby bylo žalovanému uloženo zaplatit mu podíl na hospodářském výsledku z hospodaření s lesními porosty na pozemcích v k. ú. Ú., obec K., okres Havlíčkův Brod, zapsaných v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 1800 u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, Katastrální pracoviště Havlíčkův Brod. Žalobce kupní smlouvou ze dne 22. 9. 2006 nabyl ideální podíl na uvedených pozemcích o velikosti jedné čtvrtiny, pro rok 2007 uzavřel se žalovaným nájemní smlouvu a obdržel od něj zálohu na nájemné za rok 2007, doplatek za tento rok, stejně jako podíl na hospodářském výsledku za roky 2006 a 2007 mu však vyplacen nebyl, přičemž za rok 2006 nebylo plnění poskytnuto ani jeho právnímu předchůdci. V řízení učiněná zjištění vedla soud k závěru, že vztahy mezi účastníky jako podílovými spoluvlastníky předmětných lesních porostů je třeba posoudit podle ustanovení o bezdůvodném obohacení (tj. dle § 451 a násl. obč. zák.). Smlouvu, z níž žalobce dovozoval svůj nárok na podíl na hospodářském výsledku za rok 2007, je třeba mít za neplatnou pro rozpor s § 663 obč. zák. Na žalovaného užívajícího sporné objekty nad rámec svého podílu je třeba pohlížet jako na bezdůvodně obohaceného, a žalobci je tak třeba přiznat právo na podíl na hospodářském výsledku ve výši znaleckým posudkem zjištěného hospodářského výsledku od okamžiku právních účinků vkladu jeho vlastnického práva do katastru nemovitostí. V kupní smlouvě, na základě níž žalobce nabyl ideální podíl k předmětným lesním pozemkům, není obsaženo ujednání o převodu práva na podíl na hospodářském výsledku za dobu předcházející nabytí vlastnictví. Absence metodiky výpočtu hospodářského výsledku za čtvrtletí vedla soud k tomu, že při stanovení výše obohacení za dobu od 6. 10. 2006 do 31. 12. 2006 vycházel ze skutečných příjmů a výdajů. Po stanovení celkové výše obohacení soud přihlédl k částkám, které žalovaný žalobci již zaplatil, a shledal žalobu částečně důvodnou, což vyjádřil ve vyhovujícím výroku svého rozsudku.
K odvolání žalobce přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Hradci Králové, jenž je rozsudkem ze dne 30. 1. 2013, č. j. 17 Co 543/2012-254, ve výrocích II. III. a IV. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v tom, že žalobce nemá právo na plnění za užívání zmíněného spoluvlastnického podílu po dobu přetrvávání vlastnického práva předchozího vlastníka. V řízení nebylo prokázáno, že by mu toto právo bylo jeho předchůdcem postoupeno, a nenasvědčují tomu ani ujednání v kupní smlouvě. Odvolací soud však odlišně posoudil nájemní smlouvu uzavřenou účastníky pro rok 2007. Navzdory jejímu označení jako smlouvy nájemní je třeba ji s ohledem na projevenou vůli účastníků pokládat za platně uzavřenou smlouvu o hospodaření se společnou věcí ve smyslu § 139 odst. 2 obč. zák. upravující vzájemná práva účastníků pro rok 2007 a přiznávající žalobci právo na jednu čtvrtinu z dosaženého hospodářského výsledku za stejné období. Projevy účastníků v průběhu řízení současně nasvědčují tomu, že mezi nimi byla konkludentně uzavřena smlouva o náhradě za hospodaření s ideálním podílem žalobce ve výši jedné čtvrtiny dosaženého hospodářského výsledku i za období od 6. 10. do 31. 12. 2006 a za rok 2008. Odvolací soud měl dále za to, že soud prvního stupně určil výši podílu na hospodářském výsledku zcela přiléhavým způsobem a správně přihlédl již k učiněným platbám žalovaného, pročež jeho rozhodnutí potvrdil jako věcně správné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož důvodnost spatřuje v nesprávném právním posouzení věci. Odmítl názor soudů nižších stupňů, dle nějž nemá nárok na plnění za celý rok 2006. Soudy dle dovolatele totiž nesprávně posoudily obsah kupní smlouvy ze dne 22. 9. 2006. Z jejího textu je přitom zřejmé, že na nabyvatele byl podíl převeden s veškerými souvisejícími právy, tedy včetně nevypořádaného nároku na plnění za užívání zmíněného spoluvlastnického podílu v roce 2006. Soudy zastávaný názor, podle kterého je právo na plnění za užívání spoluvlastnického podílu na pozemcích v období předcházejícím převodu vlastnického práva samostatným nárokem, jenž není nedílně spjat s převáděným vlastnickým právem, nemůže obstát jako správný. S ohledem na nesprávnost právního posouzení soudy nižších stupňů, dle nějž na žalobce s převodem vlastnického práva nepřešel i nárok na plnění za užívání daného spoluvlastnického podílu v předcházejícím období, by Nejvyšší soud měl dle návrhu dovolatele zrušit rozhodnutí odvolacího soudu a vrátit věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání zpochybnil argumentaci dovolatele a navrhl, aby bylo dovolání zamítnuto.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ( o. s. ř. ), ve znění účinném od 1. 1. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní otázku, pro niž by na dovolání bylo možno pohlížet ve smyslu citovaného ustanovení jako na přípustné, ovšem dovolatel ve svém podání nepředestřel.
Nejvyšší soud opakovaně zdůraznil, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právních úkonů konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, ročník 2000, č. sešitu 10, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2013, sp. zn. 28 Cdo 175/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1814/2014). Nejvyššímu soudu jako instanci pouze přezkumné, a nikoliv nalézací, přitom dle zákonné úpravy dovolacího řízení nepřísluší přezkoumávat správnost skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Vedlo-li provedené dokazování soudy obou stupňů ke zjištění, že v předmětné smlouvě nebyl sjednán převod práva na podíl na hospodářském výsledku z předchozího spoluvlastníka na žalobce, pak konstatování uvedeného nejen zcela postrádá povahu otázky způsobilé založit přípustnost dovolání ve smyslu výše citovaného ustanovení, ale je nadto i v dovolacím řízení v zásadě nezpochybnitelné.
Odvolacímu soudu není důvodu cokoli vytýkat ani v rovině právních úvah. Nabyl-li právní předchůdce (spolu)vlastníka nemovitosti pohledávky vůči jiné osobě, jež užívala po určenou dobu objekt jím (spolu)vlastněný, jde zde o závazkový vztah mezi právním předchůdcem žalobce a osobou, jež mu byla povinna poskytnout plnění, jehož strany se bez dalšího nemění v důsledku následného převodu vlastnického práva k užívanému objektu. Předmět vlastnického práva byl v podstatě pouhým podkladem pro vznik závazkového vztahu, jenž na něj však v dalším již není vázán (k tomu srov. obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. 33 Odo 214/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 715/2014, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 29 Cdo 2631/2000). Právo na hospodářský výsledek je z podstaty věci vázáno k osobě, jíž na něj vznikl nárok, nikoliv k objektu, od nějž se tento výsledek odvíjí, jejž však dále nijak nezatěžuje. Dotčeným osobám samozřejmě nic nebrání, aby právní režim závazkového vztahu smluvně upravily způsobem odpovídajícím vlastnickým vztahům k převáděné nemovitosti, nestane-li se tak, jak tomu bylo i v projednávané věci, pak zde není právního podkladu pro to, aby na dané právo bylo pohlíženo jako na spjaté s převáděným objektem vlastnického práva (k tomu srov. a contrario § 151n obč. zák.).
Z uvedeného je zřejmé, že na podané dovolání není možno pohlížet jako na přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, věty první, o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle § 8 a § 7 bodu 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 9.380,- Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21% DPH podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalovaný právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 11.712,80 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 7. října 2014
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu