28 Cdo 3157/2010
Datum rozhodnutí: 08.09.2010
Dotčené předpisy: § 3 odst. 2 předpisu č. 87/1991Sb.




28 Cdo 3157/2010


ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobců a) Ing. V. Š. , b) Mgr. M. K. , a c) J. H. , zastoupených Mgr. Jiřím Audy, advokátem se sídlem v Šternberku, Hlavní náměstí 12, proti žalovanému Olomouckému kraji, IČ: 60609460, se sídlem v Olomouci, Jeremenkova 40a, zastoupenému JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 12, o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 10 C 170/95, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 23. března 2010, č. j. 12 Co 212/2009-385, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 23. března 2010, č. j. 12 Co 212/2009-385, v celém rozsahu a rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 23. ledna 2009, č. j. 10 C 170/95-345, ve výrocích III, IV a V, se zrušují a v tomto rozsahu se věc vrací Okresnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci (dále jen odvolací soud ) ze dne 23. března 2010, č.j. 12 Co 212/2009-385, byl v odvoláním napadených výrocích III, IV a V potvrzen rozsudek Okresního soudu v Olomouci (dále jen soud prvního stupně ) ze dne 23. ledna 2009, č.j. 10 C 170/95-345, jímž bylo uloženo žalovanému uzavřít s žalobci dohodu o vydání podílů o velikosti 1/12 nemovitostí domu čp. 147 na pozemku parc. č. 167, spolu s pozemkem parc. č. 167 v katastrálním území L., ve znění uvedeném ve výroku III rozsudku; současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výroky IV a V).

Odvolací soud, ve shodě se soudem prvního stupně, uplatněný nárok posuzoval podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů. Vzal přitom za prokázané, že žalobci jsou právními nástupci původní žalobkyně M.. Šá., která byla jedním ze společníků veřejné obchodní společnosti Sigmund Pumpy, bratři S., Lutín Olomouc , s podílem o velikosti jedné čtvrtiny, do jejíž majetkové podstaty patřily i předmětné nemovitosti. Nařízením říšského protektora Čech a Moravy ze dne 30. 9. 1940 byla na společnost uvalena nucená správa, její veškerý majetek byl zabaven státní policií, s cílem jeho pozdější konfiskace ve prospěch Německé říše. Rozhodnutí protektorátních orgánů jehož vydání bylo odůvodněno ustanovením § 1 odst. 1 nařízení říšského protektora o propadnutí jmění v Protektorátu Čechy a Morava ze dne 4. 10. 1939 shledal odvolací soud od počátku nicotným podle čl. IX odst. 2 dekretu prezidenta republiky č. 30/1945 Sb., jež nevyvolalo zamýšlené právní účinky. V poválečném době proto nemohlo dojít ke znárodnění předmětného majetku spolu majetkem společnosti Sigmund Chema a.s. (s nímž měla být veřejná obchodní společnost sloučena), podle dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., ve znění zákona č. 114/1948 Sb. Podle odvolacího soudu předchůdkyně žalobců byla oprávněnou osobou k restituci majetku podle ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění zákona č. 116/1994 Sb., neboť k propadnutí tohoto majetku došlo podle odvolacího soudu z důvodu rasové perzekuce ze strany tehdejších okupačních orgánů; za ni podle názoru odvolacího soudu nelze pokládat rasovou perzekuci pouze ve vztahu k Židům, nýbrž ke Slovanům a příslušníkům jiných negermánských národů . Za splněnou odvolací soud pokládal i podmínku včasné výzvy k vydání nemovitostí, doručené do 31. 12. 1994 (čl. II, bod 1 zákona č. 116/1994 Sb.) právnímu předchůdci žalovaného, Střednímu odbornému učilišti Lutín jako osobě povinné, byť se tak stalo prostřednictvím poštovny Sigmy Lutín, akciové společnosti, jež byla podle výsledku dokazování místem pro doručování zásilek adresovaných i střednímu odbornému učilišti. Současně odvolací soud konstatoval, že předmětná stavba čp. 147 neztratila zásadní přestavbou svůj stavebně-technický charakter (§ 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.), při zjištění, že dlouhodobé prvky její životnosti zůstaly zásadně nezměněny, stejně tak jako její původní funkce. K rozsahu nároku soudy obou stupňů uzavřely, že jako právním nástupcům původní žalobkyně - které náležel podíl o velikosti jedné čtvrtiny majetku veřejné obchodní společnosti - náleží každému (ze tří) žalobců nárok na vydání jedné dvanáctiny nemovitostí; co do zbývající části proto soud žalobu zamítl (odvoláním nedotčenými výroky I a II rozsudku soudu prvního stupně).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (o. s. ř.), co do důvodů má za to, že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Za otázky zásadního významu po právní stránce označil jednak otázku včasnosti doručení výzvy k vydání věci povinné osobě a ztráty stavebně-technického charakteru stavby, dále otázku určení okamžiku pozbytí vlastnického práva k dotčeným nemovitostem a aplikovatelnosti zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Konstatoval, že majetek byl předchůdkyni žalobců zabaven již v době okupace, před 25. únorem 1948, a po jejím ukončení k obnovení vlastnického práva původních vlastníků nedošlo. Žalobkyně není oprávněnou osobou ani podle zákona č. 116/1994 Sb., jímž byl zákon č. 87/1991 Sb. novelizován a který předpokládá, že oprávněná osoba věc pozbyla za okupace z důvodu rasové perzekuce, měla nárok na její vrácení podle dekretu č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb. a tento její nárok nebyl po 28. 2. 1948 uspokojen z důvodů uvedených v § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. Rozhodné skutečnosti podřatitelné podmínkám citovaného ustanovení zákona žalobci neprokázali, ba ani netvrdili. Žalovaný navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.

Žalobci se k dovolání nevyjádřili.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné je při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

V posuzované věci Nejvyšší soud dochází k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je rozhodnutím, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, jelikož některé (dále uvedené) právní otázky, jež jsou pro rozhodnutí ve věci samé určující, řešil odvolací soud v rozporu s ustálenou judikaturou.

Ze skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů vyplývá, že předmětné nemovitosti, patřící do majetkové podstaty veřejné obchodní společnosti Sigmund - Pumpy, bratři S., Lutín - Olomouc , byly konfiskovány společníkům (mezi nimi i předchůdkyni žalobců) již v době okupace, na základě rozhodnutí vydaného tehdejšími okupačními orgány podle nařízení říšského protektora o propadnutí jmění v Protektorátu Čechy a Morava ze dne 4. října 1939 (Říšský zák. I, str. 1998, Věstník říšského protektora, str. 181). Takový majetkový převod - uskutečněný v době okupace úředním výrokem vydaným na základě neplatného právního předpisu (neplatnost nařízení říšského protektora ze dne 4. 10. 1939 byla výslovně deklarována též vyhláškou č. 19/1947 Sb.) - byl po ukončení okupace prohlášen za neplatný (srov. § 1 dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., § 1 a 2 zákona č. 128/1946 Sb.). Osoby, které na základě neplatného majetkového převodu majetek pozbyly, se ovšem vlastníky majetku nestávaly pouhou účinností dekretu č. 5/1945 Sb., resp. zákona č. 128/1946 Sb., ale zakládal se jim nárok na vrácení majetku, který bylo možné uplatnit postupem podle § 4 zákona č. 128/1946 Sb. a k obnovení vlastnického práva bylo třeba kladného rozhodnutí příslušeného státního orgánu (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze z 29. 11. 1994, sp. zn. 3 Cdo 352/93, uveřejněný v časopise Právní rozhledy pod číslem 4, ročník 1995). Právní názor odvolacího soudu, že konfiskační rozhodnutí vydané v době okupace bylo rozhodnutím nicotným, jež nemělo žádné právní účinky a vlastnické právo původních vlastníků jím nebylo dotčeno, tedy správný není.

Majetková újma, jíž zmírnění se žalobci (s odkazem na zákon č. 116/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů) domáhají, mohla přesáhnout do rozhodného období i tím, že nebyl (pro změnu společenských a politických poměrů po 25. 2. 1948 nemohl být) uspokojen nárok původní žalobkyně na vrácení okupačními orgány konfiskovaných nemovitostí. V tomto případě předchůdkyně žalobců může být označena za oprávněnou osobou pouze při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb; podle jeho znění oprávněnou osobou je též fyzická osoba, která splňuje podmínky stanovené v odstavci 1 a která v den přechodu věci na stát podle § 6 měla na ni nárok podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů, nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících, pokud k převodu nebo přechodu vlastnického práva prohlášeným za neplatné podle těchto zvláštních předpisů došlo z důvodu rasové perzekuce a tento nárok nebyl po 25. únoru 1948 uspokojen z důvodů uvedených v § 2 odst. 1 písm. c) zákona .

Jednou z podmínek, bez které nelze na původní žalobkyni nahlížet jako na oprávněnou osobou k restituci, je tedy i podmínka, že k převodu nebo k přechodu vlastnického práva v době nacistické okupace došlo z důvodu rasové perzekuce.

Při výkladu pojmu rasová perzekuce, ve smyslu shora citovaného ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., Nejvyšší soud konstantně odkazuje na právní názor Ústavního soudu, jež tento pojem pro účely restituční vyložil tak, že zahrnuje pouze nejkřiklavější formy rasismu, páchané zejména formou holocaustu, nikoliv však jiné formy perzekuce z důvodů národnostních či politických (strana 22, odst. 4 odůvodnění nálezu Ústavního soudu z 16.12.2004, sp. zn. III. ÚS 107/04; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 35, č. 192). Z mnohých rozhodnutí Nejvyššího soudu, v nichž byl citovaný právní názor reflektován, lze poukázat zejména na rozsudek z 26. 10. 2005, sp. zn. 28 Cdo 244/2005, vydaný v obdobné věci těchže žalobců a uveřejněný na webových stránkách Nejvyššího soudu.

Názor soudů nižších stupňů, ztotožňující rasovou perzekuci s perzekucí založenou na jiných důvodech, tedy neobstojí. Pokud odvolací soud bez dalšího pokládá v posuzované věci akt okupačních orgánů vůči předchůdkyni žalobců za projev perzekuce rasové, činí tak bez náležitého zjištění konkrétních skutkových okolností věci a i proto jde o závěr předčasný. Ačkoliv současně dochází k závěru, že ostatní podmínky stanovené § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění zákona č. 116/1991 Sb., byly splněny a původní žalobkyně je oprávněnou osobou ve smyslu citovaného ustanovení, konkrétně se jednotlivými předpoklady nezabývá a přesvědčivé a přezkoumatelné závěry o jejich naplnění nečiní.
.
Nejvyšší soud shledávaje z výše uvedených důvodů dovolání přípustným a současně i důvodným proto rozsudek odvolacího soudu ve věci samé a v závislém nákladovém výroku zrušil (§ 243b odst. 2 in fine o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, byl v odvoláním dotčeném rozsahu (výrocích III, IV a V) zrušen i tento rozsudek a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy obou stupňů v dalším řízení závazný (§ 243d odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.). V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1, § 151 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 8. září 2010

JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu