28 Cdo 3149/2012
Datum rozhodnutí: 13.02.2013
Dotčené předpisy: § 236 o. s. ř., § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012




28 Cdo 3149/2012
U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) D. N. , bytem v P. 7, K. 904/7, b) J. K. , bytem v Ch., S. 3819/1, c) J. C. , bytem v J., L. 1018, a d) T. C. , bytem v M., L. K. 2707/4, S. r., zastoupeného JUDr. Petrem Crhou, advokátem se sídlem v Mostě, Obchodní 41, proti žalovanému J. M. , bytem v O., M. 959, zastoupenému Mgr. Luďkem Voigtem, advokátem se sídlem v Praze 6, Bělohorská 185/163, o zaplacení 169.568,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 14 C 214/2007, o dovolání žalobce d) proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 4. srpna 2011, č. j. 14 C 214/2007-230, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 8. srpna 2011, č. j. 14 C 214/2007-233, a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. června 2012, č. j. 13 Co 506/2011-343, takto:

I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 4. 8. 2011, č. j. 14 C 214/2007-230, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 8. 8. 2011, č. j. 14 C 214/2007-233, se zastavuje ; jinak se dovolání odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 4. 8. 2011, č. j. 14 C 214/2007-230, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 8. srpna. 2011, č. j. 14 C 214/2007-233, uložil žalovanému zaplatit jednotlivě každému z žalobců částku 5.320,- Kč s úrokem z prodlení z této částky v rozsudku blíže specifikovaným (výrok I.), zamítl žalobu v části, jíž se žalobce po žalovaných domáhal zaplacení částky 148.288,- Kč s příslušenstvím (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. až V.). Soud takto rozhodl o žalobě, jíž se žalobci domáhali, aby žalovaný každému z nich zaplatil částku 42.392,- Kč s příslušenstvím za užívání bytu v podílovém spoluvlastnictví žalobců a žalovaného.
K odvolání žalobců přezkoumal uvedené rozhodnutí v napadených výrocích II. a III. Krajský soud v Plzni, jenž rozsudkem ze dne 12. 6. 2012, č. j. 13 Co 506/2011-343, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II., pokud jím byla žaloba do částky 132.968,- Kč s příslušenstvím zamítnuta, potvrdil, současně jej co do částky 15.320,- Kč s příslušenstvím změnil tak, že žalovanému uložil zaplatit každému ze žalobců a) až d) částku 3.830,- Kč s příslušenstvím v rozsudku blíže specifikovaným (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II. až V.).
Proti rozsudku soudu prvního stupně a rozsudku odvolacího soudu podal žalobce d) dovolání, jehož přípustnost je podle něj dána v souladu s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zásadním právním významem otázky řešené napadenými rozhodnutími. Dovolatel polemizoval se správností závěrů soudů nižších stupňů a navrhl zrušení jejich rozhodnutí a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ( o. s. ř. ), ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., jímž se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Směřoval-li dovolatel své dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech, pak je třeba připomenout, že opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání, k jehož projednání není Nejvyšší soud funkčně příslušný (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod R 47, svazek 6/2006). Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení ve smyslu § 104 o. s. ř., jež brání tomu, aby Nejvyšší soud mohl pokračovat v řízení o dovolání proti tomuto rozhodnutí, pročež Nejvyšší soud dovolací řízení v této části dle § 104 odst. 1 ve spojení s § 243c o. s. ř. zastavil.
Napadá-li dovolatel i rozsudek odvolacího soudu, je nutno zdůraznit, že z povahy dovolání jako opravného prostředku vyplývá, že je může podat jen ten účastník, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno či jemuž byla způsobena jiná újma na jeho právech, přičemž účelem dovolání je zvrátit pro daného účastníka objektivně nepříznivý důsledek rozhodnutí odvolacího soudu. Směřuje-li dovolání proti výroku (případně jeho části) rozhodnutí, jímž nebyla dovolateli způsobena újma odstranitelná rozhodnutím dovolacího soudu, pak je třeba je pokládat za subjektivně nepřípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 28, ročník 1998, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 749/2004). Subjektivní přípustnost podaného dovolání je tedy dána v rozsahu, v jakém směřuje proti části rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo potvrzeno zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně ve vztahu k tvrzenému nároku dovolatele.
Současně je ovšem třeba přihlédnout k ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., dle nějž není dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné ve věcech, v nichž bylo dovoláním dotčeným výrokem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč, přičemž k příslušenství pohledávky se nepřihlíží. V projednávané věci se žalobci domáhali společně podanou žalobou, aby soud přiznal každému z nich samostatně právo na částku odpovídající dle jejich tvrzení poměrné části nájemného za spoluvlastnický podíl každého na bytové jednotce užívané žalovaným (respektive jeho právní předchůdkyní). Jelikož žalobci své nároky vymezili již v žalobě jako dílčí, takto o nich bylo jednáno a rozhodnuto soudy obou stupňů, aniž by správnost tohoto postupu žalobci jakkoliv rozporovali, je rovněž při posuzování přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. třeba vyjít z výše peněžitého plnění, v níž byla žaloba zamítnuta ve vztahu ke každému z žalobců zvlášť. S ohledem na hodnotu částek, jejichž zaplacení se žalobci v řízení domáhali, je pak zřejmé, že ve vztahu k žádnému z nich, a tedy ani k dovolateli, nebyla dosažena požadovaná výše peněžitého plnění, jíž občanský soudní řád podmiňuje možnost dovolacího přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu. Nejvyšší soud, vázán zákonným vymezením podmínek přípustnosti dovolání, tedy nemohl dospět k závěru, že by mu v dané věci zákon umožňoval věcný přezkum správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, pročež dovolání podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. b), c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 2, věty první, a odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalovanému, který by jinak měl na náhradu nákladů dovolacího řízení právo, v tomto stadiu řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 13. února 2013
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.
předseda senátu