28 Cdo 3137/2012
Datum rozhodnutí: 22.01.2013
Dotčené předpisy: § 233 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 3137/2012


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Zdeňka Sajdla, v právní věci žalobkyně Alžběty (Elisabeth) Pezoldové, Praha 5, U Nikolajky č. 24, zastoupené JUDr. Petrem Medunou, advokátem, 110 00 Praha 1, Revoluční 23, proti žalovanému Národnímu památkovému ústavu , Praha 1, Valdštejnské náměstí 162/3, zastoupenému JUDr. Irenou Chmelíkovou, advokátkou, 370 00 České Budějovice, Náměstí Přemysla Otakara II. č. 34, o obnovu řízení, za účasti vedlejšího účastníka (na straně žalované) České republiky Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , 120 00 Praha 2, Rašínovo nábřeží č. 42, o dovolání dovolatelky A. P. , zastoupené JUDr. Petrem Medunou, advokátem, 110 00 Praha 1, Revoluční 23, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 6 C 337/2006, o dovolání dovolatelky A. P. , zastoupené JUDr. Petrem Medunou, advokátem, 110 00 Praha 1, Revoluční 23, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 7 Co 1631/2012, takto:

I. Dovolání se odmítá
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í:
O žalobě žalobkyně ze dne 30. 3. 2012, domáhající se obnovy řízení, vedeného u Okresního soudu v Jindřichově Hradci, bylo rozhodnuto usnesením Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 19. 4. 2012, č. j. 6 C 337/2006-342. Tímto usnesením soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyně na obnovu řízení. Zároveň byl usnesením soudu prvního stupně zamítnut návrh žalobkyně ze dne 30. 3. 2012, aby soud podal k Ústavnímu soudu ČR návrh na zrušení zákona č. 143/1947 Sb. . O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že žalovaný Národní památkový ústav a vedlejší účastník řízení Česká republika Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových nemají právo na náhradu nákladů řízení o obnovu řízení.

O odvolání žalobkyně proti uvedenému usnesení soudu prvního stupně bylo rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 7 Co 1631/2012. Tímto usnesením odvolacího soudu bylo usnesení Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 19. 4. 2012, č. j. 6 C 337/2006-342, potvrzeno. Bylo také rozhodnuto, že žalovaný Národní památkový ústav a vedlejší účastník řízení České republiky Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových nemají právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

V odůvodnění usnesení odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal usnesení soudu prvního stupně (napadené odvoláním žalobkyně v celém rozsahu) podle ustanovení § 212a odst. 1, 5 a 6 občanského soudního řádu a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

Odvolací soud uváděl, že z obsahu soudního spisu vyplývá, že rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 25. 7. 2007, č. j. 6 C 337/2006-214, proti němuž byla žalobkyní podána žaloba na obnovu řízení, nabyl právní moci 24. 1. 2008 a tříletá lhůta k podání žaloby o obnovu řízení začala běžet následujícím dnem po 24. 1. 2008. Doba od právní moci uvedeného rozsudku do právní moci usnesení dovolacího soudu (bylo-li ve věci uplatněno dovolání) se do uvedené tříleté lhůty nezapočítává, když z ustanovení § 232 odst. 1 občanského soudního řádu vyplývá, že jím stanovená tříletá objektivní lhůta k podání žaloby na obnovu řízení je závazná. V daném případě tedy tato tříletá lhůta skončila dnem 24. 1. 2011, který byl posledním dnem, kdy mohla být ještě žaloba o obnovu řízení žalobkyní podána. Odvolací soud pak dovozoval, že byla-li v daném případě žaloba žalobkyně podána faxem, který došel Okresnímu soudu v Jindřichově Hradci 30. 3. 2012, a v písemné podobě návrhem, který došel soudu 2. 4. 2012, pak soud prvního stupně správně věc posoudil tak, že opožděně podaná žaloba o obnovu řízení byla opodstatněně zamítnuta.

Odvolací soud měl za to, že soud prvního stupně správně zamítl svým usnesením i žalobkyní uplatněný petit na podání návrhu Ústavnímu soudu ČR na zrušení zákona č. 143/1947 Sb. za situace, kdy zrušení uvedeného zákona Ústavním soudem nemůže na této situaci nic změnit .

O nákladech odvolacího řízení (v němž také žalovanému ani vedlejšímu účastníku řízení náklady nevznikly) bylo rozhodnuto odvolacím soudem s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

Usnesení odvolacího soudu bylo doručeno žalobkyni 13. 7. 2012 a dovolání ze strany žalobkyně bylo dne 11. 9. 2002 podáno u soudu, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Dovolatelka má za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu), ale také že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).

Dovolatelka spatřuje pochybení odvolacího soudu v tom, že rozhodl o odvolání bez nařízení ústního jednání a toliko na základě tzv. blanketního odvolání, které pouze jako úkon podle § 20 zákona č. 85/1996 Sb. (nezbytný úkon související s ukončením právního zastoupení) podal předchozí právní zástupce (advokát) dovolatelky . Dovolatelka je toho názoru, že takový postup je v rozporu se zákonem. Odvolací soud pochybil, podle názoru dovolatelky, i v tom, že projednal odvolání žalobkyně bez nařízení ústního jednání v rozporu s ustanovením § 214 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu. Dovolatelka je přesvědčena, že v případě meritorního projednání by odvoláním napadené usnesení musilo být pro své vady minimálně podle § 243 odst. 3 občanského soudního řádu zrušeno a věc by měla být vrácena k dalšímu řízení ; odvolací soud však vycházel z právního názoru, že rozhodnutí soudu o žalobě na obnovu řízení nelze považovat za rozhodnutí ve věci samé, což je, podle názoru dovolatelky, v rozporu s ustanovením § 235 občanského soudního řádu; avšak tím, že odvolací soud nevyzval žalobkyni k doplnění svého odvolání a rozhodl pouze na základě tzv. blanketního odvolání, se dopustil závažného procesního pochybení (srov. § 212a odst. 2 a § 209 občanského soudního řádu).

Dovolatelka dále zastává názor, že právní posouzení běhu lhůt tu bylo soudy provedeno v rozporu se zněním ustanovení § 235 odst. 2 občanského soudního řádu; dovolatelka je přesvědčena, že třebaže ustanovení § 235 odst. 2 občanského soudního řádu odkazuje výslovně jen na lhůty vztahující se k žalobě pro zmatečnost, má se toto ustanovení uplatnit i v případě žaloby na obnovu řízení.

Ve vyjádření účastníka řízení Národního památkového ústavu k dovolání dovolatelky bylo uvedeno, že by toto dovolání měla být zamítnuto. Podle názoru tohoto účastníka řízení byl návrh na obnovu řízení podán po uplynutí objektivní tříleté lhůty a z tohoto důvodu byla žaloba žalobkyně soudem zamítnuta. Nařizovat jednání tu nebylo nutné, jelikož žaloba žalobkyně byla podána po uplynutí lhůty uvedené v § 235 odst. 2 občanského soudního řádu (srov. § 235f o. s. ř.). Závěrem ještě Národní památkový ústav dodával, že podle jeho informací byla ostatně již vyřešena otázka dědictví a právního nástupnictví po JUDr. A. S., zemřelém, a toto právní nástupnictví nesvědčí žalobkyni, ale dědici K. S., narozenému .

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu dále jen o. s. ř. ) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupené advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Dovolání dovolatelky by bylo možno podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu považovat za přípustné, když směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení. Ustanovení § 237 občanského soudního řádu tu platí jen obdobně.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu je ovšem přípustné dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem odvolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu, že by odvolací soud svým rozhodnutím ze dne 26. 6. 2012, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, řešil některou právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo ještě třeba posoudit, zda tu odvolací soud řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem anebo právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.

V tomto případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, jakož i podle ustanovení § 233 odst. 1 a 2, § 235 odst. 2, § 235f občanského soudního řádu.

Podle ustanovení § 233 odst. 1 občanského soudního řádu musí být žaloba na obnovu řízení podána ve lhůtě tří měsíců od té doby, kdy ten, kdo obnovu navrhuje, se dověděl o důvodu obnovy nebo od té doby, kdy jej mohl uplatnit; běh této lhůty však neskončí před uplynutím tří měsíců od právní moci napadeného rozhodnutí.

Podle ustanovení § 233 odst. 2 občanského soudního řádu po třech letech od právní moci napadeného rozhodnutí může být žaloba na obnovu řízení podána jen tehdy, jestliže trestní rozsudek nebo rozhodnutí o přestupku nebo o jiném správním deliktu, na jejichž podkladě bylo v občanském soudním řízení přiznáno právo, byly později podle příslušných právních předpisů zrušeny.

Podle ustanovení § 235 odst. 2 občanského soudního řádu bylo-li proti žalobou o obnovu řízení napadenému rozhodnutí podáno také dovolání, nepočítá se do běhu lhůty podle § 234 odst. 1 až 4 doba od právní moci napadeného rozhodnutí do právní moci rozhodnutí dovolacího soudu.

Podle ustanovení § 235f občanského soudního řádu zamítá-li soud žalobu proto, že není přípustná, nebo proto, že ji podal někdo, kdo k ní nebyl oprávněn, nebo proto, že byla žaloba podána po uplynutí lhůt počítaných od právní moci napadeného rozhodnutí, nemusí nařizovat jednání.

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 61/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat právní názor, že rozhodnutí o povolení obnovy řízení není rozhodnutím ve věci samé.

Návrh na obnovu řízení nemusí obsahovat označení účastníka řízení (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 43/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Vzhledem k uvedeným ustanovením občanského soudního řádu i vzhledem k citovaným právním závěrům z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem), z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by u dovolání dovolatelky byly dány zákonné předpoklady odůvodňující přípustnost dovolání i podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, jež tu bylo třeba obdobně použít ve smyslu ustanovení § 238 odst. 2 občanského soudního řádu. Nelze mít za to, že by odvolací soud ve svém usnesení ze dne 26. 6. 2012 (sp. zn. 7 Co 1631/2012 Krajského soudu v Českých Budějovicích) řešil právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo že by odvolací soud řešil svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, ale ani s procesním právem.

Přikročil tedy dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu svým usnesením (§ 243b odst. 6 o. s. ř.) k zamítnutí dovolání dovolatelky které bylo sice přípustné (podle § 238 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu), ale bylo nutno je posoudit (s obdobným použitím ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu) jako dovolání nedůvodné.

Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ohledně nákladů žalovaného Národního památkového ústavu, vynaložených na vyjádření k dovolání dovolatelky, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 224 občanského soudního řádu ustanovení § 150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení a náhradu těchto nákladů řízení uvedenému žalovanému ústavu nepřiznal; dovolací soud tu přihlížel zejména k právní povaze posuzovaného předmětu dovolání proti rozhodnutí o žalobě na obnovu řízení.

Proti tomuto usnesení přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 22. ledna 2013 JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu