28 Cdo 3137/2010
Datum rozhodnutí: 12.01.2011
Dotčené předpisy: § 241a odst. 3 o. s. ř.




28 Cdo 3137/2010


ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně J. S. , zastoupené Mgr. Marcelou Staňkovou, advokátkou se sídlem v Havířově-Městě, Dlouhá tř. 17/470, proti žalovanému A. V. , zastoupenému JUDr. Vandou Bieleckou, advokátkou se sídlem v Havířově-Městě, Pavlovova 8, o zaplacení 68.019,50 Kč, vedené u Okresního soudu v Karviné pobočka v Havířově pod sp. zn. 130 C 15/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. února 2009, č. j. 57 Co 556/2008-95, takto:

I. Dovolání se zamítá v části, v jaké jím bylo napadeno zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé do částky 55.503,50 Kč; ve zbytku se dovolání odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Karviné pobočka v Havířově rozsudkem ze dne 5. 6. 2008, č. j. 130 C 15/2007-79, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 68.019,50 Kč (výrok I.), současně zamítl žalobu do částky 22.255,- Kč (výrok II.), dále zastavil řízení do částky 21.296,50 Kč (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV.). Soud shledal částečně důvodnou žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po žalovaném vydání bezdůvodného obohacení, které mu vzniklo tím, že za něj žalobkyně platila to, co měl po právu plnit on sám. Soud vyšel ze zjištění, že žalovaný byl v rozhodném období vlastníkem nemovitosti zatížené věcným břemenem doživotního užívání ve prospěch manželů B., rodičů žalobkyně. Ze smlouvy zřizující toto věcné břemeno v rámci darovací smlouvy, jíž byla nemovitost darována matce žalovaného, vyplývá, že součástí věcného břemene zatěžujícího vlastníka je i placení nákladů spojených s provozem a údržbou nemovitosti, žalovaný tak měl hradit vodné, vytápění domu a polovinu nákladů na dodávku elektrické energie. Prokázala-li žalobkyně, že uhradila vodné (v částce 2.868,50 Kč), elektrickou energii (v částce 9.948,- Kč) a náklady na vytápění (v částce 55.503,50 Kč), jde o plnění poskytnuté za žalovaného, který se v tomto rozsahu na její úkor bezdůvodně obohatil. V případě dalších nákladů v souhrnné výši 22.290,- Kč nebylo prokázáno jejich vynaložení na předmětnou nemovitost za žalovaného a soud do této částky žalobu zamítl, zároveň rozhodl o zastavení řízení ohledně částky 21.296,50 Kč, neboť v tomto rozsahu došlo ke zpětvzetí žaloby.

K odvolání žalovaného přezkoumal uvedené rozhodnutí v odvoláním napadené části (tj. části odpovídající výrokům I. a IV. rozsudku soudu prvního stupně) Krajský soud v Ostravě a rozsudkem ze dne 13. 2. 2009, č. j. 57 Co 556/2008-95, je změnil tak, že žalobu zamítl i v částce 68.019,50 Kč, změnil rovněž výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud uvedl, že přejímá skutková zjištění soudu prvního stupně, činí však na jejich základě odlišné právní posouzení. Ustanovení smlouvy o zřízení věcného břemene stanovící, že ostatní poplatky, vyplývající z vlastnictví nemovitosti bude hradit nabyvatelka nemovitosti , nelze vykládat tak, že zahrnuje i povinnost vlastníka nemovitosti platit za služby spotřebované osobami oprávněnými z věcného břemene a náklady na opravu a údržbu, neboť za poplatky spojené s vlastnictvím nemovitosti je možno považovat pouze ty, které je povinen platit jen vlastník, zatímco poplatky za dodávky služeb je povinen platit ten, kdo uzavřel smlouvu s jejich poskytovatelem. Třebaže ve smlouvě o zřízení věcného břemene bylo výslovně sjednáno, že se na úhradě za odběr elektrické energie budou oprávněné osoby podílet jednou polovinou, je třeba rovněž přihlédnout k tomu, že platby za energii, stejně jako platby za otop a vodu, byly provedeny ve prospěch dodavatelů O. B., oprávněným z věcného břemene. Pokud O. B. zaplatil za elektrickou energii sám, pak by byl aktivně legitimovaný domáhat se její úhrady po vlastníku nemovitosti on, a nikoliv žalobkyně. Nadto v případě, že by bylo vzato za zjištěné, že náklady na vodné, otop a energii zaplatila žalobkyně, bylo by toto plnění možno považovat za plnění, které učinila za jiného, pouze ve vztahu k O. B., jelikož povinnost plnit měl na základě smluvního ujednání s dodavateli právě on. Z těchto důvodů odvolací soud zamítl žalobu i v části, v jaké jí bylo soudem prvního stupně vyhověno.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež odůvodnila s odkazem na § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nesprávným právním posouzením věci. Za nesprávně posouzenou považuje dovolatelka především otázku rozsahu plnění, které byl na základě smlouvy o zřízení věcného břemene povinen hradit vlastník nemovitosti. Ke správnému výkladu dospěl v tomto směru soud prvního stupně, konstatoval-li, že bylo povinností vlastníka nemovitosti hradit veškeré náklady spojené s provozem a údržbou nemovitosti, vyjma poloviny poplatků za elektrickou energii. Bylo-li prokázáno, že tyto náklady uhradila žalobkyně, je zřejmé, že tak plnila za žalovaného to, co měl jako vlastník nemovitosti plnit on sám. Dovolatelka dále upozornila na logickou rozpornost rozhodnutí odvolacího soudu, jenž ač konstatoval, že poplatky plynoucí z vlastnictví nemovitosti nelze rozšiřovat i na platby za služby dodávané do nemovitosti, ve svém rozhodnutí současně akceptoval, že vlastník skutečně přijal závazek hradit jednu polovinu nákladů za dodanou energii. Nesprávným a bez opory v provedeném dokazování je rovněž závěr odvolacího soudu, že náklady na elektrickou energii uhradil O. B., neboť bylo zjištěno, že peněžní prostředky poukázané prostřednictvím bankovního účtu O. B. náležely žalobkyni. Dovolatelka také odmítla názor odvolacího soudu, že osobou povinnou k úhradě nákladů za služby byl O. B., vyplývá-li ze smlouvy o zřízení věcného břemene, že osobou povinnou tyto platby hradit byl vlastník nemovitosti, tj. žalovaný. Proti nákladovým výrokům přitom dovolatelka nevznáší samostatné námitky. S ohledem na uvedené navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ( o. s. ř. ), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího soudu, které je podle čl. II. bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Jelikož napadeným rozsudkem odvolacího soudu bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, je možno přípustnost dovolání dovozovat z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Současně je však nutno přihlédnout k tomu, že dovolání není podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. (ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího soudu) přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu je přípustnost v případě samostatných nároků s odlišným skutkovým základem posuzována ohledně každého z nich zvlášť (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 1/2000, pod č. 9), za samostatné nároky s lišícími se skutkovými základy je pak třeba považovat jednotlivé nároky z bezdůvodného obohacení vzniklého hrazením nákladů za otop a dále za vodné i za elektřinu (k tomu srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2505/2009). Protože nároky na vydání obohacení vzniklého podle tvrzení žalobkyně hrazením části nákladů na elektřinu (9.948,- Kč) a platbou za dodávku vody (2.868,50 Kč) nepřesahují uvedený peněžní limit 20.000,- Kč, je přípustnost dovolání v tomto rozsahu vzhledem k ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. vyloučena, pročež Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. zčásti odmítl a přezkoumával správnost napadeného rozhodnutí ve zbylém rozsahu.

Ačkoliv dovolatelka uvedla jako důvod svého dovolání nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., je třeba podotknout, že většinou svých námitek směřuje k naplnění dovolacího důvodu dle § 241a odst. 3 o. s. ř. spočívajícím v rozporu skutkových zjištění učiněných odvolacím soudem s provedeným dokazováním. Nejvyšší soud opakovaně zdůraznil, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy a co přesně bylo jejími účastníky ujednáno, a to i za pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73, sešit 10/2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2256/2007). Závěr odvolacího soudu týkající se rozsahu práv a povinností vyplývajících pro vlastníka nemovitosti ze smlouvy o zřízení věcného břemene je tedy zjištěním skutkovým, a nikoliv jiným právním posouzením. Zabývá-li se pak dovolací soud tím, zda rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, zaměřuje svůj přezkum na to, zda soud vzal za zjištěné něco, co ve spise vůbec není, případně zda soud nepokládal za zjištěné něco, co z obsahu spisu naopak vyplývá (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1638/99, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 148, svazek 2/2001, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 4255, CD 4/2007), nemůže však bez dalšího označit za nesprávný výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, jelikož ze zásady volného hodnocení důkazů plyne, že tento je možno považovat za vadný pouze v případě, že soud pochybil ve způsobu, v jakém k němu dospěl (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2000, sp. zn. 29 Cdo 1993/99, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1358/2009). Z uvedeného je zřejmé, že dovolací soud nemůže přitakat námitce dovolatelky, že příslušná ujednání ve smlouvě o zřízení věcného břemene měla být vykládána odlišným způsobem, neboť dovolatelkou uváděné tvrzení není podloženo ničím, co by umožňovalo považovat za naplněné výše uvedené předpoklady proto, aby skutkové zjištění odvolacího soudu týkající se výkladu uvedené smlouvy mohlo být označeno jako nesprávné. Považuje-li dovolatelka za nelogický závěr odvolacího soudu, jenž ač odmítl existenci závazku povinného z věcného břemene hradit náklady spojené s užíváním nemovitosti, připustil současně existenci závazku povinného z věcného břemene hradit polovinu nákladů na elektrickou energii, přehlíží, že tento výklad odpovídá znění smlouvy, jež výslovně upravuje otázku nákladů na elektrickou energii a dále hovoří pouze souhrnně o poplatcích vyplývajících z vlastnictví nemovitosti, přičemž právě tento termín odmítl odvolací soud rozšířit i na platby za otop a vodné. Nepodařilo-li se dovolatelce zpochybnit závěr odvolacího soudu, že žalovaný nebyl povinen hradit náklady na otop, nelze považovat za opodstatněné ani její další námitky zdůrazňující, že to byla právě ona, kdo plnil to, co měl plnit žalovaný, jelikož tato tvrzení již nemohou mít žádný vliv na dovození tvrzené povinnosti žalovaného nahradit jí platbu za otop. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska námitek uplatněných v dovolání správný, a proto Nejvyšší soud dovolání ve zbylé části zamítl (§ 243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř.).

Žalovanému vzniklo podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné však nevynaložil.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.


V Brně dne 12. ledna 2011

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu