28 Cdo 3122/2006
Datum rozhodnutí: 21.01.2009
Dotčené předpisy: § 18a odst. 2 předpisu č. 229/1991Sb.





28 Cdo 3122/2006


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy


JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáš, Ph.D., CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobců a) A. R., b) P. R., c) M. R., a d) M. R., všech zastoupených advokátkou, proti žalovaným 1) S. m. H., M. m., 2) ČR Ú. pro z. s. ve v. m., sekci územní pracoviště O., a 3) P. f. ČR, o zaplacení částky 611.499,- Kč


s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově pod sp. zn. 109 C 133/2003, o dovolání třetího žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10.8.2006, č.j. 8 Co 452/2006-255, takto:


Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 10.8.2006, č.j. 8 Co 452/2006-255, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10.8.2006, č.j.


8 Co 452/2006-255, potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně (Okresního soudu v Karviné-pobočka v Havířově ze dne 27.4.2006, č.j. 109 C 133/2003-227, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 21.6.2006, č.j. 109 C 133/2003-241), a to v té části, pokud jím byla třetímu žalovanému P. f. ČR uložena povinnost zaplatit prvnímu žalobci A. R. částku 305.749,50 Kč, druhému žalobci P. R. částku 101.916,50 Kč, třetímu žalobci M. R. částku 101.916,50 Kč, čtvrtému žalobci M. R. částku 101.916,50 Kč a současně jej potvrdil v odstavci IV. výroku rozsudku soudu prvního stupně. Zároveň v odstavci II. zamítl žalobu, pokud zněla na uložení povinnosti zaplatit žalovanému P. f. ČR úrok z prodlení ve výši 4 % za dobu od 5.9.2002 do zaplacení. Rozhodl konečně o náhradě nákladů odvolacího řízení.


Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, podle nichž původními vlastníky nemovitostí, zapsaných ve vložce č. 5 pro H.-Š., tj. rodinného domu č.p. 8 se stodolou a stájí a budky na parcele č. 784 stavební plochy o výměře 12 m2 v k.ú. Š., byli A. R. a H. R. Shodně se soudem prvního stupně vzal za prokázané, že tento jejich majetek byl zkonfiskován v poválečném období dekretem č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů a zrádců a nepřátel českého a slovenského národa. Odvolací soud převzal též závěr soudu prvního stupně, že v řízení před správním orgánem byly restituční nároky žalobců posouzeny podle § 6 odst. 1 písm. r) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen zákon o půdě ). Dále vycházel ze skutkového závěru soudu prvního stupně, že oprávněnými osobami se z titulu dědické posloupnosti stali žalobci a) - d). Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalobcům se nepodařilo prokázat, která fyzická či právnická osoba, či právní nástupce předmětné nemovitosti držel nebo spravoval v době zániku těchto nemovitostí, přičemž tyto stavby byly zřejmě demolovány před započetím výstavby kruhového objezdu zvaného ,,rondl v blízkosti nádraží Č. d. v H. Soudy obou stupňů vzaly za prokázané, že v daném případě se nepodařily nalézt demoliční výměry, územní rozhodnutí, kolaudační rozhodnutí ke stavební akci, případně další potřebné doklady.


Odvolací soud bral do úvahy, že soud prvního stupně byl vázán závazným právním názorem, který vyslovil odvolací soud ve zrušovacím usnesení ze dne 14.2.2006, a to, že v případě náhrad podle § 16 odst. 2 zákona o půdě je nutno za situace, kdy nelze zjistit osobu povinnou k poskytnutí náhrady ani jejího právního nástupce, nebo jestliže tato právnická osoba zanikla, postupovat za pomoci analogie podle § 20 odst. 1 poslední věty zákona o půdě v případě náhrad za živý a mrtvý inventář. V takovém případě je P. f. ČR povinen podle § 18a odst. 2 zákona o půdě poskytnout náhradu za nevydané nemovitosti. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně věc po právní stránce správně posoudil, a to v souladu s § 14, § 18a a § 20 zákona o půdě. Ohledně výše náhrady soud prvního stupně správně vyšel ze znaleckých posudků B. J. a Ing. L. L., kterými byly nemovitosti oceněny ke dni přechodu na stát a podle cenových předpisů platných ke dni účinnosti zákona o půdě. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně v odstavci I. a IV. výroku potvrdil. Pokud se týká příslušenství z předmětných částek od 5.9.2002 do zaplacení, odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že nárok žalobců není peněžitou pohledávkou, nýbrž právem dosáhnout spravedlivého vypořádání náhrady za zdemolované stavby. Uzavřel, že nepřichází tedy v úvahu přiznání nároku na zaplacení úroků z prodlení z peněžité částky do doby, než nastane splatnost peněžité částky, o jejímž zaplacení rozhodl soud.


Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včasné dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Tvrdil existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci soudy I. a II. stupně podle


§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. V tomto směru namítal, že v případě poskytování náhrad podle zákona o půdě P. f. ČR není možné požadovat poskytnutí náhrady formou peněžitého plnění. Podle dovolatele P. f. ČR poskytuje náhradu ve smyslu § 18a odst. 2 zákona o půdě, který spočívá v poskytnutí nemovitostí ve správě P. f. ČR nebo v poskytnutí hotovosti ve výši stanovené zvláštním předpisem, popřípadě v cenných papírech, které nemají povahu státních dluhopisů. Tvrdil, že finanční hotovost lze poskytnout jen ve výši stanovené zvláštním předpisem, a to nařízením vlády ČR č. 504/1992 Sb., přičemž v současné době tato částka činí 10.000,- Kč. Konstatoval, že rozhodnutí soudů obou stupňů tedy byla vydána v rozporu se zákonem o půdě. Navrhoval proto zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu I. stupně k dalšímu řízení.


Vyjádření k dovolání nebylo podáno.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1 o.s.ř., § 241 odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., když směřuje proti rozsudku soudu prvního stupně, jenž rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání nelze upřít opodstatnění.


Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží


(viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí


a stanovisek, text na str. 13/45).


S přihlédnutím k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení především o posouzení správnosti závěrů odvolacího soudu nesoucích se k výkladu ustanovení § 18a odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, v platném znění. Odvolací soud použil správného zákonného ustanovení, avšak jeho obsah si ne zcela přiléhavě vyložil.


Podle první věty ustanovení § 18a odst. 1 zákona o půdě (v platném znění) P. f. poskytuje náhrady oprávněným osobám v případech, kdy je povinnou osobou obec nebo okresní úřad. Právní norma obsažená v § 18a odst. 2 citovaného zákona pak stanoví, že náhrada spočívá v poskytnutí nemovitostí ve správě P. f. nebo v poskytnutí hotovosti ve výši stanovené zvláštním předpisem, popřípadě v cenných papírech, které nemají povahu státních dluhopisů. Zvláštním předpisem, uvedeným v tomto zákonném ustanovení, je podle poznámky 13c/ k zákonu č. 229/1991 Sb. nařízení vlády č. 504/1992 Sb. Ustanovení § 18a bylo do zákona č. 229/1991 Sb. zařazeno novelou, provedenou zákonem č. 183/1993 Sb., který nabyl účinnosti dne 1.7.1993.


Dovolateli nelze upřít správnost jeho tvrzení, podle nichž v případě poskytování náhrad P. f. podle zákona o půdě není možné požadovat poskytnutí náhrady formou peněžitého plnění, nýbrž je třeba při poskytování náhrady P. f. vycházet z § 18a odst. 2 zákona o půdě, přičemž při stanovení výše hotovosti, kterou lze na náhradu poskytnout, odkazuje správně na nařízení vlády č. 504/1992 Sb.


S přihlédnutím k výše uvedenému tak lze přisvědčit argumentaci dovolatele, že P. f. proto nelze uložit povinnost zaplacení výše podílů jednotlivým žalobcům.


Dovolací soud nemohl tedy dospět jednoznačně k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné, jak to má na zřeteli ustanovení § 243b odst. 2 o.s.ř. Přikročil proto ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu v plném rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 2 a 6 o.s.ř. a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.


V dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1, věta za středníkem o.s.ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího (§ 243d odst. 1, věta třetí, o.s.ř.).


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 21. ledna 2009


JUDr. Josef Rakovský, v. r.


předseda senátu