28 Cdo 3117/2016
Datum rozhodnutí: 01.12.2016
Dotčené předpisy: § 3 předpisu č. 87/1991Sb., § 5 odst. 3 předpisu č. 87/1991Sb., § 628 obč. zák.



28 Cdo 3117/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce hlavního města Prahy , IČ 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2, zastoupeného JUDr. Jiřím Brožem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 10, Dykova 17, proti žalovanému Ing. P. F. , zastoupenému JUDr. et MUDr. Martinem Kalistou, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Panská 1, za účasti vedlejších účastnic na straně žalobce a) Bc. R. M. a b) Mgr. S. A. , o určení vlastnictví , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 15 C 149/2012, o dovoláních žalobce a vedlejších účastnic proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2015, č. j. 64 Co 82/2015-252, takto:

I. Řízení o dovolání vedlejších účastnic se zastavuje .
II. Dovolání žalobce se odmítá .
III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.114 Kč k rukám advokáta JUDr. et MUDr. Martina Kalisty, Ph.D., LL.M., do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
IV. Ve vztahu mezi žalovaným a vedlejšími účastnicemi na straně žalobce nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 30. 9. 2014, č. j. 15 C 149/2012-188, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 17. 3. 2015, č. j. 15 C 149/2012-224, a opravného usnesení ze dne 26. 2. 2016, č. j. 15 C 149/2012-261, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení svého vlastnického práva k budově v katastrálním území H., obci P. (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud zjistil, že žalobce žalovanému v roce 1998 písemnou smlouvou daroval sporný objekt, jehož vydání se do té doby žalovaný (neúspěšně, jelikož v rozhodné době nebyl českým státním občanem) domáhal v režimu zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 87/1991 Sb. ). V nynějším řízení žalobce zpochybnil platnost řečené darovací smlouvy s tím, že zmíněný převod představoval pokus o obcházení restitučního zákonodárství a rozhodnutí darovat nemovitost bylo přijato na základě nepravdivých informací předestřených žalovaným. Soud nicméně konstatoval, že i kdyby byla uvedená smlouva neplatnou, Ing. P. F. by nabyl vlastnické právo k dotčené budově vydržením, jelikož žalobce podal projednávanou určovací žalobu až po uplynutí desetileté vydržecí doby, v jejímž průběhu byl žalovaný v dobré víře o svém vlastnickém právu k předmětné nemovitosti. Proto bylo možné žalobu bez dalšího zamítnout.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 11. 2015, č. j. 64 Co 82/2015-252, rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalobce i vedlejších účastnic potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud označil skutková zjištění obvodního soudu za přiléhavá, avšak po právní stránce na řešenou kauzu nazíral poněkud odlišně. Zejména akcentoval, že darovací smlouvou z roku 1998 žalobce coby vlastník vzpomínané budovy svobodně realizoval své právo s věcí disponovat, přičemž byly dodrženy veškeré požadavky na nakládání s obecním majetkem. Pro platnost zmíněného právního úkonu jsou (v souladu s usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2731/2011) nevýznamné pohnutky dárce, jenž převodem majetku na obdarovaného legitimně realizoval své vlastnické právo. Za dané situace neshledal městský soud nezbytným zabývat se otázkou možnosti vydržení nemovitosti žalovaným, respektive jeho dobrou vírou.

Proti rozsudku odvolacího soudu brojí žalobce dovoláním, v němž rekapituluje relevantní skutkové okolnosti a opětovně namítá neplatnost darovací smlouvy z roku 1998, neboť má za to, že předmětným darováním byl obcházen zákon č. 87/1991 Sb. Darováním byly sledovány cíle korespondující s účelem uvedeného předpisu, neboť bylo vedeno morálně motivovanou snahou odčinit křivdu na žalovaném, jenž nesplňoval zákonné podmínky vzniku restitučního nároku. Nejvyšší soud přitom již v rozsudku sp. zn. 2 Cdon 2020/97 konstatoval, že dohoda o vydání věci podle § 5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. uzavřená se subjektem, jenž není oprávněnou osobou ve smyslu § 3 tohoto předpisu, je neplatná, a v mnoha dalších rozhodnutích pak dovodil, že nejsou-li dány předpoklady pro nápravu určitého aktu bezpráví spáchaného v období nesvobody předvídané restitučními předpisy, nemůže se oprávněná osoba dovolávat ochrany vlastnického práva dle obecné právní úpravy. Žalobce, jenž s ohledem na předestřené skutečnosti dovozuje rozpor právního posouzení věci odvolacím soudem s judikaturou soudu Nejvyššího, proto žádá zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

K dovolání žalobce se vyjádřil žalovaný, jenž polemizoval se shora uvedenými námitkami a navrhl, aby dovolací soud předmětný opravný prostředek odmítl.

Rovněž vedlejší účastnice rozhodnutí odvolacího soudu napadly ve výroku o nákladech řízení dovoláním, které ovšem podáním ze dne 20. 4. 2016 vzaly zpět.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

V souladu s § 243c odst. 3, větou druhou, o. s. ř. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) zastavil řízení o dovolání vedlejších účastnic, jež bylo v plném rozsahu vzato zpět.

Následně Nejvyšší soud ověřil, že dovolání žalobce bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., pročež se zabýval jeho přípustností.

Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání žalobce ovšem přípustné není.

Je sice pravdou, že Nejvyšší soud již v minulosti několikrát konstatoval, že dohodu o vydání věci v režimu zákona č. 87/1991 Sb. sjednanou se subjektem, jenž nenaplňuje pojmové znaky oprávněné osoby ve smyslu § 3 citovaného předpisu, stíhá absolutní neplatnost (kromě dovolatelem odkazovaného rozsudku ze dne 13. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 2020/97, srovnej kupříkladu též rozsudek ze dne 18. 10. 1999, sp. zn. 23 Cdo 100/99). S touto judikaturou dovolacího soudu však napadený rozsudek není v rozporu, neboť dle skutkových zjištění učiněných soudy nižších instancí, jež Nejvyššímu soudu nepřísluší přezkoumávat, žalobce a žalovaný neuzavřeli dohodu o vydání věci (tedy zvláštní právní úkon upravený v § 5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. směřující k vypořádání vzneseného restitučního nároku), nýbrž obecnou smlouvu darovací coby kontrakt zakládající bezúplatný převod vlastnického práva, přičemž pohnutky, jež žalobce vedly k danému projevu vůle, avšak nebyly v něm vyjádřeny, se nepokládají za právně významné, jak přiléhavě podotkl městský soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4676/2009, a ze dne 6. 5. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2731/2011, případně jeho rozsudky ze dne 30. 6. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1237/2004, či ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2150/2015). Dovozovat neplatnost smlouvy, jíž obec v souladu s § 628 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, darovala věc ve svém vlastnictví třetí osobě, ze skutečnosti, že obdarovaný nebyl podle restituční legislativy oprávněnou osobou, by se pak jevilo absurdním. Pro úplnost dovolací soud dodává, že by jen stěží bylo lze označit za principiálně protiprávní samu snahu obce dobrovolně napravit v rámci vyrovnávání se s minulostí též jiná historická bezpráví, než na jaká pamatuje rámec majetkových restitucí stanovený zákonodárcem.

Dovolatel dále poukazuje na ustálený závěr rozhodovací praxe, dle něhož se nelze účinně domáhat podle obecných předpisů ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, jelikož ke zmírnění nebo nápravě této majetkové újmy (za stanovených podmínek a ve specifikovaném rozsahu) sloužily restituční zákony mající povahu předpisů speciálních (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 300/2007, či jeho rozsudky ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2166/2006, ze dne 14. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4640/2008, a ze dne 26. 8. 2013, sp. zn. 28 Cdo 473/2013). Řečená teze je však pro posuzovaný spor bez významu, poněvadž žalovaný nedocílil nabytí předmětné budovy soudním uplatněním vlastnických nároků, potažmo určovací žaloby (takový postup by zajisté z hlediska současného judikatorního náhledu nebylo možné akceptovat), nýbrž na základě svobodně uzavřené smlouvy mezi ním a žalobcem, který přivolil k bezúplatnému převodu majetku, jejž nebyl povinen dle restitučního zákonodárství vydat. Jak již bylo naznačeno výše, uvedeným postupem nebyl zákonný mechanismus nápravy historických bezpráví nikterak zpochybněn.
Jelikož žádná jiná otázka, jež by zřetelně odpovídala kritériím § 237 o. s. ř., v dovolání žalobce vymezena nebyla, nezbylo Nejvyššímu soudu než je v souladu s § 243c odst. 1, větou první, o. s. ř. odmítnout pro nepřípustnost.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 2 i 3 o. s. ř. V řízení o dovolání žalobce vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle § 9 odst. 4 písm. b) a § 7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 3.100 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalovaný právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 4.114 Kč. V řízení o dovolání vedlejších účastnic pak žalovanému žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 1. prosince 2016


JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu